ARMÁDY A HISTORIE

Řím na vrcholu moci

V roce 30 př.n.l. vstoupil Oktavián v čele svých vojsk do Egypta. Markus Antonius a královna Kleopatra spáchali sebevraždu. Občanská válka v Římské říši skončila. Začalo období PAX ROMANA-Římský mír, které trvalo až do roku 180. Byla to doba, kdy války probíhaly pouze na periferii Říma. Řím se těšil relativní prosperitě a stál na vrcholu své moci.  

Vláda Oktaviána Augusta

Oktavián byl velmi obratným politikem. Dokonale se dokázal vcítit do nálad lidu i aristokratů. To mu umožnil ve svých rukou soustředit veškerou moc, aniž budil dojem absolutistického monarchy.

Po vítězné občanské válce udělal  prozíravý politický tah. Oznámil senátu, že rezignuje na své politické funkce. Překvapený senát udělal přesně to, co očekával. V obavě o stabilitu říše mu udělil náboženský titul August-vznešený a požádal ho, aby zůstal v čele státu. Věděl, že prohlásit se za krále by mu neprošlo. V římské společnosti s dlouholetou republikánskou tradicí byl vůči královskému úřadu a absolutistické monarchii hluboce zakořeněný odpor, což Oktavián dobře věděl.

Augustus stabilizoval říši dobře provedenými správními, ekonomickými a sociálními reformami. Za zmínku stojí jeho snaha o obnovu starých zvyků a mravnosti římské společnosti, ač sám zejména v mládí rozhodně nebyl vzorem ctnosti. Zavedl pro římské občany povinnost vstupovat do svazku manželského. Zpřísnil tresty za cizoložství a zřídil úřad pro kontrolu dodržováni morálky v zemi.

Rozšířil hranice říše o několik provincií. V bojích s Germány však zažil největší neúspěch své vlády. V roce 6 n.l. vytvořil náčelník Cherusků Arminius široké spojenectví germánských kmenů, které v bitvě v Teutoburském lese v roce 9 n.l. zničilo tři římské legie pod velením Publia Vara. Když se Augustus dozvěděl o pohromě Římanů, prý zvolal: „Quintili Vare, legiones redde!“ („Qunctilie Vare, vrať mi mé legie!“) Důsledkem této těžké porážky byla nejprve velice náročná a zdlouhavá válka, po níž následoval ústup Římanů na linii Dunaj-Rýn.

Za vlády Augusta v Říme žili nejslavnější básníci  římské historie: Vergilius, Ovidius a Horatius. V daleké provincii Judeji se také za vlády krále Heroda narodil Ježíš Nazaretský.

Augustus založil tzv. julsko-kludijskou dynastii, která navazovala na Ceasaruvův rod Iuliů a vládla Římu v 1.stol.n.l.  Byli to často lidé s velmi problematickou povahou se známkami psychopatie, či jiných duševních chorob. Přesto Římské impérium si uchovalo stabilitu a prosperitu. Členy dynastie byli : Tiberius-tvrdý vládce za jehož vlády byl ukřižován Ježíš. Caligula, který údajně propadl úplnému šílenství. Koktající Klaudius, který dobyl Británii a Mauretánii,  ale neměl štěstí na ženy. A konečně umělec Nero, který byl křesťany považován za vtělení Antikrista. Obvinil křesťany se zapálení města Říma a zahájil jako první císař pronásledování křesťanů v historii říše. Jeho osobnost, spolu s osobnostmi jeho současníků: básníka Petronia, filozofa Seneky či apoštola Petra se stala námětem řady literárních děl a filmů. Připomeňme zfilmovaný román polského spisovatele 19.století Henryka Sienkiewicze Quo Vadis- Kam kráčíš.

Sláva a barbarství Říma

V době vlády císařů klaudijsko-julské dynastie se naplno projevily dvě protikladné stránky starověkého Říma. Úžasná kulturu a civilizovanost na stránce jedné, krutost a barbarství na straně druhé.

Největší proslulosti dosáhli Římané ve stavebnictví, které navazovalo na řeckou a etruskou tradici. Týkalo se to jak soukromých domů zdobených nádhernými mozaikami, tak veřejných staveb.

Celou zemi procházeli silnice, které spojovaly klíčová města. K dopravě pitné vody stavěli Římané akvadukty a k odvodu splašků kanalizace. V žádném větším městě nechybělo náměstí-fórum, divadlo a veřejné lázně, které byly přístupné i poměrně chudým obyvatelům. V Římě byly budovány na oslavu vítězství triumfální oblouky. Velkoleposti dosahovaly i četné náboženské chrámy: stavby kruhového i obdélníkového průřezu (baziliky). Jeden z vrcholů stavitelského umu antiky představoval  římský Panthenon vybudovaný za císaře Augusta a přestavěný  Hadriánem. Stal se místem do kterého byly postupně umisťovány sochy všech hlavních božstev, které byly uctívány v Římské říši.  

Nic lépe než budova Kolosea nespojovala architektonickou dokonalost a barbarství římské společnosti. Probíhaly zde gladiátorské zápasy při nichž se zabíjeli lidi pro zábavu římského publika. Ale také představení, kdy lidé byli pro zábavu předhazování lvům a jiným šelmám. Tyto krvavé orgie byly pro tehdejší lid tím, čím je dnes fotbal. Byly pořádány v rámci politiky „Chléb a hry“, kterou si mocní tehdy, stejně jako dnes upevňovali nadvládu nad prostým lidem.

Další z podob římského barbarství bylo vykonávání trestu smrti vůči těm, kteří neměli římskou národnost. Ukřižován nebyl jen Ježíš, ale tisíce dalších lidí za skutečné, či jen domnělé zločiny. Římané byli mistři v tom, jak umučit a ponížit člověka.

Vrchol moci impéria

Největší moci dosáhl Řím na konci 1. a v průběhu 2.století n.l.

Po svržení Nerona se vlády ujala Flaviovská dynastie. První císař Vespasianus musel čelit především vzpouře Židů. Židovská válka, jak jí nazval význačný židovský spisovatel Josef Flavius skončila zbořením Jeruzalémského chrámu římským vojskem vedeným Titem, pozdějším nástupcem Vespasiána na římském trůnu.

Největšího územního rozsahu dosáhla říše za vlády Traiána. Patřil k tzv. adoptivním císařům, které bývalý císař adoptoval, aby se mohli ujmout dědičné moci. Jako první římský vládce nepocházel z Itálie, ale Hispánie-Španělska. Během obtížného tažení dobyl Dácii-Rumunsko. Na sklonku své vlády zatoužil kráčet po stopách Alexandra Velikého a vydal se dobývat Východ. Během svého tažení proti Parthské říši dobyl Arménii, obsadil území dnešního Jordánska, kde se nacházela proslulá Petra a vpadl do Mezopotámie. Vrchol jeho tažení byl ve chvíli, kdy jeho armáda doputovala až k pobřeží Perského zálivu. Brzy poté onemocněl a zemřel.

Jeho nástupce Hadrián se rozhodl pro zcela jinou politiku. Vzdal se dobyté Mezopotámie a snažil se upevnit hranice impéria a říši stabilizovat vnitřně. Nechal postavit Hadriánův val v Británii, aby ubránil tuto provincii před nájezdy skotských divokých kmenů. Rozdrtil druhé židovské povstání a zakázal židům vstup do Jeruzaléma, který nechal přebudovat zcela podle antického vzoru. Začalo období diaspory v židovských dějinách.

Za absolutní vrchol římské prosperity je považovaná vláda císaře Antonia Pia Antoninův přínos je zmíněn v Historii Augustě slovy: „Poddaným národům vládl tak svědomitě, že se o všechno a všechny staral jako o své.“ V tomto výroky je zaznamenán klíč k pochopení úspěchu Říma. Římané pochopili, jak získat na svojí stranu větší část lidu podrobených zemí. Šikovně propagovali římský životní styl. Razili heslo, že Římanem se může stát každý, kdo žije podle římských zvyků a přijímá římskou kulturu. Každému se tak otevřely možnosti dosáhnout i nejvyšších funkcí ve státní správě, bez ohledu na to jaké byl národnosti.

Posledním velkým císařem doby rozkvětu Říma byl Markus Aurelius. Musel čelit nebezpečí na východní hranici říše: útoku Parthů z Iránu.  Římské vojsko Parthy porazilo a dobylo opět Mezopotámii. Vojáci vracející se z orientu však přinesli do Říma a jiných provincií epidemii  nakažlivé nemoci, která zahubila mnoho římských občanů.  Dočasné slabosti Říma využili Germáni, kteří překročili Dunaj a vpadli na území říše.Rozpoutaly se dlouho se vlekoucí Markomanské války během kterých se římská vojska dočasně utábořila i na území Slovenska-Trenčín a Moravy-Mušov. Válka na severu nakonec skončila mírovou smlouvou mezi Římany a Germány za císaře Commoda.

Hovory k sobě

Spíš než jako vojevůdce se císař Aurelius proslavil jako stoický filozof. Napsal dílo „Hovory k sobě“ v němž se zamýšlel nad smyslem života a postavením vladaře. Vyzdvihoval přitom důležitost ctnostného života a plnění svěřených povinností. Přitom sám hledal způsob, jak unést tíhu odpovědnosti. Možná na závěr tohoto článku by nebylo na škodu uvést pár jeho myšlenek.

„Jestliže mi někdo dovede přesvědčivě dokázat, že nesprávně soudím nebo jednám, milerád své mínění změním; neboť hledám pravdu, kterou ještě nikdy nikdo škodu neutrpěl. Škodu mívá leda ten, kdo setrvává ve svém klamu a nevědomosti.“

„Kdykoli tě roztrpčí něčí nestoudnost, ihned se ptej sebe sama: Cožpak je možné, aby nebyli ve světě nestoudní? Není to možné. Nežádej tedy nemožnosti.“

Kdykoli se chceš potěšit, v duchu si vybavuj přednosti svých současníků, jako například podnikavost jednoho, skromnost druhého, štědrost třetího a jinou ctnost někoho jiného. Neboť nic nepůsobí takové potěšení jako vzory ctností, které se zrcadlí v mravech našich vrstevníků a které se v jednotlivci, pokud možno, všechny slučují. A proto je také záhodno si je stále oživovat v paměti.

Nebuď rozmrzelý, ani neochabuj, ani se nevzdávej, jestli se ti nedaří provést každé dílo podle správných zásad, raději se znova vracej k tomu, co se ti povedlo, a buď rád, jestliže aspoň většina tvých skutků odpovídá lidské přirozenosti, a měj v lásce to, k čemu se vracíš!“

„Je-li ve tvé moci učinit něco lépe, proč to neuděláš? Když je to v moci někoho jiného, komu chceš dělat výčitky? Slepé náhodě nebo bohům? Obojí je nesmyslné. Nikomu nemáš činit výčitky. Jestli můžeš, naprav alespoň věc samu; a nemůžeš-li ani to, co ti prospěje tvé počínání. Neboť nic se nemá dělat neúčelně.“

„Nevyhnutelný osud se vznáší nad tebou. Dokud žiješ, dokud ještě můžeš, staň se dobrým!

„... abychom očekávali smrt s odevzdanou myslí jako přirozené rozloučení prvků, z nichž se každé stvoření skládá. Není-li však pro prvky samé nic hrozného v tom, že se každý z nich ustavičně přeměňuje v jiný, proč by se kdo děsil přeměny a rozkladu všech dohromady? Vždyť se to děje ve shodě s přírodou; a co se děje ve shodě s přírodou, není zlo.“