ARMÁDY A HISTORIE

Západní Ukrajina pod útiskem Sovětů (1939-1941)

Mezi světovými válkami bylo území Ukrajiny rozděleno mezi více států. Největší část území spadala pod Sovětský svaz - celá jižní, centrální a východní Ukrajina (Krym byl Ukrajině "přiřknut" až mnohem později a nebyl tehdy její součástí). Celou oblast západní Ukrajiny - takzvanou Halič - mělo pod svou vládou Polsko. Po rozbití Československa se výrazně změnila politická mapa střední Evropy - výbojný hitlerovský fašismus se zaměřil na Polsko. Stalin vycítil příležitost a společně s Hitlerem tajně narýsovali novou podobu východní Evropy, ve které by si vzájemně rozdělili své sféry vlivu. Pakt Molotov-Ribbentropp ze 24.8. 1939 omráčil celý tehdejší svět - zástupci dvou nesmiřitelných ideologií spojili své síly. Nejhorší měly být tajné dodatky tohoto paktu, které ostře poznamenaly miliony lidí.

V tajných dodatcích paktu již bylo zcela konkrétně rozvedeno, že v případě napadeni Polska se z východu k útoku přidá i Rudá armáda a to pod záminkou "ochrany rodných bratrů Ruska - Ukrajinců a Bělorusů, žijících pod polským jařmem". Je totiž nutno poznamenat, že tehdejší Polsko bylo mnohonárodností stát, ve kterém pouze 60% populace tvořili etničtí Poláci. O tajných dodatcích polská vláda nevěděla a proto byly po německém útoku z 1.9. 1939 všechny jednotky odveleny na západ. Východní hranice byly střeženy pouze oslabenými oddíly pohraničních vojsk, které disponovaly jen minimem těžké techniky. Ač Sověti s rozdělením Polska souhlasili, rychlý německý útok zaskočil Rudou armádu nepřipravenou a proto Sověti napadli polské území až 17.9. 1939, více jak po dvou týdnech od německé invaze. Do sedmi polských provincií, které byly paktem přiřknuty SSSR toho dne vstoupila Rudá armáda o síle 1 milionu mužů. Poměr sil nemohl být jednostrannější - na jeden prapor polských pohraničních vojsk spadal celý jeden sovětský armádní sbor. Někteří Poláci zpočátku dokonce věřili, že je Sověti přišli osvobodit, což vzalo zasvé po vypuknutí prvních ozbrojených bojů. Právě do prostoru západní Ukrajiny se stahovalo velké množství rozbitých a ustupujících polských jednotek, které se nyná dostaly mezi žár dvou ohňů - z jedné strany je tlačil německý Wermacht, ze druhé strany Rudá armáda. Situace byla chaotická a na některých místech fronty došlo i k nechtěným střetům mezi Němci a Sověty. V nerovném boji neměli Poláci šanci na úspěch a byli poraženi. Je však zajímavé, že Rudá armáda, ač byla v jasné převaze, utrpěla vzhledem k nepoměru sil velmi vysoké ztráty. Za necelé dva týdny bojů padlo 996 rudoarmějců a 2 383 jich bylo v boji raněno. Vedle toho bylo v bojích zničeno 42 sovětských tanků a dalších 429 bylo vyřazeno z boje vlivem technických poruch. V bojích s nepatrným protivníkem přišla Rudá armáda o 15% tanků.

Na ovládnutých územích zavládl bolševický teror. Z obyvatel nových částí SSSR byli náhle sovětští občané. Byť se to nikde příliš nezmiňuje, Sověti zabrali dokonce větší část Polska, než Němci. Byl rozpoután doslova hon na veškeré "antisovětské živly" - tisíce zámožných statkářů, vlastenců a politických odpůrců byly okamžitě postříleny. Lze si představit, jak rudý teror zuřil: "Mezi antisovětské živly zařazovaly pokyny došlé z Moskvy i filatelisty a lidi ovládající esperanto vzhledem k jejich častým kontaktům s cizinou. NKVD svěřovala vedení nových věznic, které vznikaly po celém území, do rukou známých hrdlořezů, kteří osvědčeným způsobem mučili každého, kdo se jim dostal do rukou, aby z něho dostali jména dalších obětí. Když nástroje obvykle používané při výslechu nebyly po ruce, sáhlo se k náhradním, a tak se bilo tyčemi vytrženými z plotu; ruce se lámaly ve dveřích cel; na hlavu se vězni položila tenká kniha, na kterou se poté udeřilo kladivem, takže došlo k otřesu mozku bez prasknutí lebky. Jednomu z vězňů zabalili katani penis do papíru a potom zapálili." Od počátku října docházelo k velkým deportacím a přesidlování Poláků a Ukrajinců na Sibiř a do pustých stepí Kazachstánu a Střední Asie. Deportováni byli civilisté - celé rodiny - ale i zajatí polští vojáci, kterých bylo celkem 230 tisíc. V úděsných podmínkách při převozu zahynuly tisíce lidí ještě dříve, než byli vůbec do gulagů odvezeni. Ukrajinci měli být zprvu uchlácholeni tím, že jim Sověti dali proklamované ústupky. Poláky trpěná ukrajinština byla nyní zavedena jako úřední jazyk na ukrajinských územích. Půda polských velkostatkářů byla rozdělena mezi obyčejné rolníky a byly slibovány další ústupky. Kultura, jazyková úroveň i zdravotní péče se na chudém ukrajinském venkově značně zlepšily. To vše však bylo jen další zástěrkou k tomu, aby se Stalin zbavil potenciálních nepřátel.

Začalo to brzy, už na jaře roku 1940. Desetitisíce ukrajinských aktivistů, kteří předtím s nadšením vítali sovětské pořádky byly bez soudů zatčeny a uvězněny ve věznicích NKVD. Desetitisíce dalších byly deportovány na Sibiř. Stalin viděl hrozbu ve všech Ukrajincích a proto je musel za každou cenu zpacifikovat. Ti, kteří se projevovali aktivně byli nejnebezpečnější - paranoidní Stalin se obával, že by stejně tak, jako nyní vítají jeho politické kroky, mohli vítat i kroky jeho nepřátel. Kdo nebyl popraven okamžitě, byl uvězněn ve věznicích s takřka středověkými podmínkami. Sadističtí příslušníci NKVD vynalézali nové a nové druhy mučení, přičemž projevovali krutost a zvrácenou vynalézavost, srovnatelnou snad jen s nelidským zacházením k zajatců, kterým byly proslulé nacistické oddíly SS. Seznamy nepohodlných osob se více a více rozšiřovaly a krajem vládlo násilí. Zdražovaly se potraviny a lidé hladověli - kolektivizace v zemědělství měla stejný efekt jako na sovětské Ukrajině ve 30. letech - zemědělství přestalo být výkonné k pokrytí spotřeby. Perzekuce se krutě dotkly i početné komunity haličských Židů. Takto trpělo území západní Ukrajiny pod tvrdou vládou bolševiků až do 22.6. 1941. Tehdy Němci zahájili operaci Barbarossa a zaútočili na Sovětský svaz. Řada Ukrajinců jásala a vítala "osvoboditele od bolševismu". Měli záhy pochopit, že to byl pouze přechod z deště pod okap a že jejich noví nacističtí okupanti budou stejně bezcitní, jako Sověti.