ARMÁDY A HISTORIE

Agónie a zánik Karpatské Ukrajiny - ústup Čechoslováků na rumunské území

Karpatská Ukrajina 1938–1939 (Autor: Aktron) 

Hned druhý den (15.3. 1939) po porážce povstání sičovců byla v ohledu na rozpad Česko-Slovenska vyhlášena na území Podkarpatské Rusi nezávislá republika Karpatská Ukrajina. Prezidentem se stal dosavadní premiér autonomí Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin. Po jednáních s čs. představiteli na území státu dohodl, aby byli všichni propuštění sičovci zajatí předchozího dne v bojích v Chustu, propuštěni. Poté poslal prezidentu Háchovi děkovný telegram, ve kterém stálo: "Jménem vlády Karpatské Ukrajiny sděluji, že po prohlášení samostatnosti Slovenska se nám znemožnilo setrvat nadále ve federaci Česko-Slovenska. Proto naše vláda vyhlásila ve shodě s poslanci sněmu samostatnost Karpatské Ukrajiny. Současně vláda děkuje za dvacetiletou spolupráci, která nám pomohla povznést národní uvědomění a kulturní vývoj." Zatímco se slovenský tisk utápěl v protičeské propagandě a po odtržení zdůrazňoval útlak, kterého se mu dostávalo, prezident Vološin Čechům poděkoval za společný kulturní vývoj.

To už však měly přijít události, které měly zničit jak Karpatskou Ukrajinu, tak dožívající Československou republiku. Na hranicích nově vzniklého státu se k útoku připravovala pravidelná armáda horthyovského Maďarska. Maďaři se nikdy nevzdali svých nároků na Podkarpatskou Rus, která jim za Rakousko-Uherska patřila zrovna tak, jako Slovensko. Dokud existovalo silné Československo, omezovaly se maďarské aktivity na vysílání diverzantů a sabotérů, kteří ničili komunikace, vyhazovali do povětří mosty, přepadali četnické stanice a terorizovali místní obyvatelstvo. Tehdy však československá armáda společně s příslušníky Karpatské Siče měla dost sil na to, aby se s takovým protivníkem vypořádala. Ne tak pro tuto chvíli. Čechům bylo nařízeno se stáhnout a evakuovat vojenský i civilní personál z území Karpatské Ukrajiny do spojeneckého Rumunska. To byl pro obyvatele Karpatské Ukrajiny šok - silný nápor pravidelné maďarské armády s letectvem, tanky a dělostřelectvem byl něco jiného, než likvidace tlup maďarských záškodníků se kterými měli své zkušenosti. Vlivem vystupňované nevraživosti se chovali sičovci mnohdy k Čechům neurvale a hrubě, olupovali ustupující vojsko i civilisty a na několika místech ustupující Čechoslováky i napadli a několik jich zavraždili jako odvetu za své zabité kamarády z nepovedeného povstání ze 14.3. 1939. Na jiných místech naopak stáli bok po boku a postavili se společnému nepříteli - maďarské královské armádě.

Poškozený a Maďary ukořistěný československý LT vz. 35

Maďaři zaútočili už 14.3. 1939 a střetli se s československými jednotkami dříve, než byl vůbec vydán rozkaz k evakuaci. Situace byla kritická, na ustupující Čechoslováky dotírala značná maďarská přesila. Došlo k tuhým bojům. Jeden z českých vojáků poznamenal: "Naše bojové postavení bylo u Chmelníku pod svahem kopce. Dal jsem výslovný rozkaz, aby palba byla zahájena až na můj rozkaz. Měl jsem totiž na mysli, aby se maďarské vojsko co nejvíce přiblížilo a zahájená palba byla co nejúčinnější. Rozkaz k palbě všem zbraním jsem dal až ve chvíli, kdy Maďaři byli vzdáleni asi 300 metrů od našeho postavení. Účinek palby byl hrozný. Mohu s určitostí tvrdit, že útočníci měli 80% ztrát na mrtvých a raněných." Ač byli Maďaři ve velké přesile a vyvíjeli na Čechy silný tlak, ústup čs. jednotek byl spořádaný a jednotky si uchovaly velmi vysokou bojovou morálku. Narozdíl od svých kamarádů, kterým bylo 15.3. 1939 výslovně zakázáno postavit se na odpor nacistům, kteří toho dne obsadili zbytek Čech, Moravy a Slezska, oni se útočníkům postavili se zbraní v ruce a dokázali svou vůli se nevzdat. A to i přesto, že bojovali za stát, který už neexistoval. Poslední transport se do Rumunska stáhl 21.3. 1939. Za týden bojů ztratili Čechoslováci 40-60 padlých a 120 raněných. Ztráty na maďarské straně byly vyšší - nejméně 200 padlých a několik stovek raněných.

Generál Lev Prchala

Jejich odkazem definitivně padá mýtus o tom, že se Čechoslováci v roce 1939 nebránili. Bránili se víc než srdnatě. Jako jediná země Evropy dostali od Hitlera na výběr, zda se podrobí dobrovolně. Tuto možnost později nedostali Poláci, ani Dánové, Norové, Belgičané, Nizozemci, Francouzi, Jugoslávci, Řekové, či Sověti. Představitelé Československa rozhodli, že by odpor znamenal příliš mnoho obětí. Avšak v březnových dnech roku 1939 neměli Čechoslováci na Podkarpatské Rusi na výběr - museli bojovat, aby zachránili vlastní životy. A bojovali vskutku udatně, jak nejlépe ilustruje líčení jednoho z přímých účastníků bojů: "Předtím jsem si dal u mojí zlehčené pušky vzor 33 hledí na 500 m. Pušky jsme měli napevno opřeny přes zídku schodů a sami stáli za ní. Právě když jsem měl zamířeno, zvedla se "moje" postava a já hned stiskl spoušť. Pravděpodobně jsem zasíhl, jak jsme usuzovali z toho, že ihned po výstřelu se postava pomalu klonila dozadu a nikoliv vpřed, jak bývá při krytí... Maďarští vojáci - podle našeho odhadu asi 20 mužů - dosáhli gorondského hřbitova, vzdáleného asi 100 m východně od vsi. Hřbitov byl beze zdí, stejně jako všechny hřbitovy na Podkarpatské Rusi... Nejvíce je tam kropil z kulometu svobodník Pohůnek, který měl nahoře na hradle výborný výhled a výstřel. Asi po 10 minutách hlásil, že se na hřbitově již nic nehýbe a také odtamtud již nepadla ani rána... Později jsme se dozvěděli, že tam měli Maďaři devět zabitých a šestnáct raněných, z nichž další čtyři ještě zemřeli v nemocnici v Mukačevě."