ARMÁDY A HISTORIE

Ukrajinský hladomor - uměle vyvolaná genocida pod zámkem

Libují-li si Ukrajinci v líčení svých běd a příkoří, není strašlivějšího a tragičtějšího tématu, než ukrajinský hladomor. Tradičně nejúrodnější země Evropy a "oblinice světa", kde podle lidových rčení stačí zabořit do země klacek a rázem se zazelená a vyrostou mu pupeny se po dobu let 1932-1933 stala obětí zrůdného Stalinova experimentu, jaký neměl v dějinách obdoby. Na jeho konci mělo zůstat sedm milionů mrtvých lidí. Mužů, žen i dětí. Nezáleželo na jejich věku, ani pohlaví - všichni byli vini. Byli vini tím, že byli Ukrajinci - po Rusech nejpočetnější národ Sovětského svazu a tedy i potenciálně největší hrozba pro mladý stát dělníků, rolníků a inteligence. Opakování masivních bouří, povstání a bojů ze 20. let by mohlo vyčerpaný Sovětský svaz srazit na kolena a tak se Stalin rozhodl pro preventivní úder. Tím úderem měla být chladně kalkulovaná a pečlivě zamlčovaná genocida.

V rozmezí let 1932-1933 bylo veškeré území sovětské Ukrajiny obrazně řečeno zcela odříznuto od zbytku světa. Vše bylo provedeno pod záminkou zostřených bezpečnostních opatření při vrcholící kolektivizaci pozemků a zásahů proti kulakům, byly na území Ukrajiny převeleny silné oddíly státní policie a bezpečnostních složek. Bylo známo, že se Ukrajinci kolektivizaci masově vzpírali a násilnosti při jejím provádění již stály životy tisíců lidí na obou stranách. Proto byl nyní zaveden skutečný teror a hrůzovláda. Sedláci byli vyháněni z půdy, která patřila jejich předkům po generace. Byl tak záhy definitivně zničen rozvinutý systém zemědělství i pastevectví, který zde měl hlubokou tradici. Rekvírování bylo tak důkladné a metodické, že byly zabavovány i zásoby osiva na příští rok. Pro zemědělce závislé na půdě a vlastní úrodě to znamenalo jistou smrt. Neměli kam utéct. Města byla pod přísným policejním dohledem a kdokoliv se pokusil proniknout policejním obklíčením, byl okamžitě zastřelen. Byl zakázán volný pohyb osob. Jakékoliv přechovávání a zatajování potravin znamenalo exemplární vyvraždění celé rodiny pro výstrahu ostatním. Lidé umírali hladem a ti, kteří dosud přežili, byli tak zesláblí, že se jejich organismus jen stěží dovedl bránit nemocem a epidemiím chorob, které vlivem otřesných hygienických podmínek zavládly. Děly se zde nepopsatelné obrazy hrůzy, jaké si zdravý člověk není schopen ani představit - lidé okusovali kůru se stromů, vyhrabávali kořínky, jedli listí i kůži ze svých bot a zabíjeli jakoukoliv zvěř, aby se alespoň nějak nasytili. Ulice velkých měst byly plné hromad, na které byli sváženi mrtví lidé. Leželi jako pokácené stromy v lese a jejich mrtvoly jen zdánlivě připomínaly lidské bytosti. Živí byli příliš zesláblí na to, aby jejich těla důstojně pohřbívali. Na venkově byly celé vesnice a oblasti, které jednoduše celé vymřely hladem. Snaha přežít za každou cenu probudila v lidech divoké a zvířecí instinkty. Po celé zemi byly zaznamenány případy kanibalismu a pojídání mrtvých. Nejčastější obětí úkladných vražd a následného kanibalismu byly malé děti, protože "jejich maso bylo měkčí a sladší", jak jeden z dopadených a popravených kanibalů uvedl na adresu svého činu.

To vše se dělo za tak přísných bezpečnostních opatření, aby pokud možno nebylo žádných svědků a žádných zvěstí do okolního světa. Co je vůbec nejparadoxnější - po celou dobu hladomoru byly na celé Ukrajině přeplněné sýpky, kam bylo sváženo zabavené obilí ze široka daleka. Sýpky doslova praskaly ve švech, jak se v nich hromadilo obilí. Kolem sýpek hlídkovaly 24 hodin denně ozbrojené stráže oddílů NKVD, které bez zaváhání zabily každého, kdo se k sýpkám byť jen přiblížil. Stejný dozor vykonávaly stráže NKVD i na polích a nemilosrdně vraždily kohokoliv, kdo byl přistižen při paběrkování. Objem vývozu obilí ze Sovětského svazu se zněkolikanásobil. Sympatizanti komunistů za hranicemi SSSR ukazovali, jak zářně se v Sovětském svazu daří, když vývozní kvóty obilí tak závratně stoupají. Nemohli tušit o tom, že v plevách vyváženého obilí jsou slzy a zármutek hladovějících a umírajících Ukrajinců. A tak bylo západním návštěvníkům SSSR - mezi nimi i anglickému spisovateli Georgi Bernardu Shawovi, či francouzskému prezidentovi Edouardu Herriotovi - předvěděno divadlo, vedle kterého jsou potěmkinovy vesnice jen kabarteními kulisami. Všichni totiž přímo žasli nad přepychem a sytostí dobře živených Moskvanů. Dokonce moskevský dopisovatel listu New York Times, Walter Duranti, ve své sérii reportáží popíral existenci jakéhokoliv hladomoru. A co je vůbec nejparadoxnější - za tyto reportáže později dostal Pulitzerovu cenu. Stalin zabil několik much jednou ranou - zasadil ukrajinskému živlu velmi tvrdou ránu, díky vývozu obilí si zajistil popularitu a publicitu v zahraničí a nechal si za něj samozřejmě dobře zaplatit. Co se nepodařilo vývézt a prodat, bylo ponecháno k tomu, aby bylo spáleno, shnilo, anebo bylo naházeno do řek. Kdokoliv se pokusil zmocnit se takto zanechaného obilí, byl zastřelen.

Ukrajinská genocida byla jedním z nejzrůdnějších činů 20. století. Za pouhý rok a půl jí padlo za oběť na sedm milionů Ukrajinců. Někteří historici udávají ještě vyšší čísla sahající až k deseti milionům. Nacistický holocaust bestiálně zavraždil šest milionů Židů za dobu šesti let války. Je nasnadě, že Stalinův teror byl co do smrtící síly ještě strašlivější, než šoa. Ukrajinci neměli tento hladomor nikdy zapomenout. Až se dostaneme k tomu, jak jednali za druhé světové války, nesmíme zapomenout na to, jak jim Stalinův teror ublížil.