ARMÁDY A HISTORIE

Waffen SS po válce

Ačkoliv válka skončila v roce 1945, pro mnoho mužů Waffen SS válka skončila mnohem dříve. Na východní frontě, když se Rusové vzpamatovali z prvního šoku Blitzkriegu a začali bojovat, bylo zřejmé, že získají í válečné zajatce. Protože se jednalo o nenávistný střet dvou ideologií, jednalo se se zajatci barbarsky. Sověti nepodepsali Ženevské nebo Haagské konvence a jednali s německými zajatci, zvláště s SS velmi tvrdě. Němci s ruskými zajatci také nejednali zrovna ohleduplně. Být zajat Rusy znamenalo buď rychlou smrt kulkou nebo pomalou smrt v uhelných nebo solných dolech na Sibiři. Jeden z přeživších vojáků SS, který měl velké štěstí a přežil v ruském táboře vyprávěl, že na 9.000 zajatců byl jen jeden doktor (navíc Žid!). Mnoho se jich nevrátilo z ruského zajetí a ti, kterým se to podařilo měli velké štěstí, například z 91.000 německých zajatců u Stalingradu se jich jen 5.000 vrátilo do Německa. U zbytku je předpokládaná smrt (ačkoliv jsou zprávy o německých zajatcích ze 70. let). Netřeba říkat, že řada německých vojáků raději padla v boji, než aby se nechala zajmout Rusy, kteří někdy stříleli zajatce okamžitě. Prootže Němci s ruskými zajatci zacházeli stejně, bylo to riziko boje na východní frontě. Východní dobrovolníci ve Waffen SS, kteří byli zajati Němci a vstoupili do SS, byli po zajetí Rusy zastřeleni za zradu. Někteří příslušníci 15. SS (Lotyši), 19. SS (Lotyši) a 20. SS (Estonci) byli evakuováni německým námořnictvem koncem roku 1944, nebyli repatriováni a zůstali po válce v Německu. Někteří příslušníci 19. SS (Lotyši), kteří přežili válku a nevzdali se Sovětům v Kurlandsku, šli do ilegality a vstoupili do partyzánských oddílů složených z Litevců a Estonců. Tito partyzáni bojovali do 50. let proti NKVD a někteří dokonce do 60. let! Příslušníci chorvatské divize Handschar (13. SS) stejně jako albánské divize Skanderbeg (21. SS), kteří byli zajati Titovými partyzány byli popraveni spolu s množstvím bosenských civilistů. Když se spojenci vylodili v Normandii, bylo jednání s německými vězni civilizovanější. Američané, Britové a Kanaďani podepsali Ženevské konvence a většinou podle nich jednali. Ale Waffen SS se někdy dopouštěli krutostí na spojeneckých zajatcích. Muži z 12. SS zabili několik kanadských a britských zajatců a proto byli někdy zastřeleni nebo zbiti, když je Kanaďané zajali. Mnoho německých jednotek soudilo, že zajetí od Spojenců je lepší než Rusy a tak se na konci války snažily jednotky Waffen SS vyhnout ruskému zajetí. 3. SS Panzer Division Totenkopf byla jedinou divizí, spolu s částmi divize Großdeutschland, která se vzdala v rakousku Američanům a byla poté předána Rusům. V Británii byly zajatecké tábory od začátku války. V prvních letech války zde byli většinou posádky ponorek nebo piloti Luftwaffe. Po kapitulaci Afrika Korpsu se začaly tábory plnit italskými a německými zajatci z Afriky. Až po invazi v Normandii se do zajetí dostali první příslušníci jednotek Waffen SS, kteří byli transportováni do Británie na velkých člunech (spolu se zraněnými vojáky) přes kanál a vyloděni v Southamptonu.

Někdy se zhroutila disciplína a muži napadali své důstojníky. V Anglii byli odvšiveni a umístění ve sběrných táborech na dostihových drahách jako např. v Kempton Parku nebo fotbalových hřištích jako bylo Preston North Ends v Lancashire. Zde byli vyslýcháni a rozděleni barevnými nášivkami. Bílou dostali ti, kteří neby oddáni národnímu socialismu. Šedá znamenala, že ač vězeň nebyl zapáleným nacistou, nebyl také pro jinou cestu. Opravdu tvrdí nacisté nosili černou a tu nosila většina zajatců z Waffen SS, ne proto, že by byli ortodoxní nacisté, ale protože byli SS. Byly poté rozesíláni do různých táborů a nacisté bětšinou do Skotska, kde pracovali na zemědělských farmách.

Dalším zvláštním aspektem života v britském zajateckém táboře bylo, že zajatci dostávali denní dávku stravy stejnou jako britští vojáci, což bylo více, než dostávali britští civilisté. V prosinci 1944 vznikl v táboře Wiltshire odvážný plán důstojníků Waffen SS a výsadkářů zmocnit se zde nějakých zbraní včetně tanků a pochodovat na Londýn v době vypuknutí ofenzívy v Ardenách. Ačkoli tento plán vypadal směšně, nebyl úplně bez základů. V Británii bylo v té době 250.000 zajatců (ekvivalent 48 divizí). Počet britských a amerických jednotek byl značně nižší, většina bojovala v Evropě a v Asii. Plán byl odhalen a organizátoři odsouzeni. Každý tábor měl Lagerführera, což byl plynule anglicky mluvící "bílý" Němec. Stýkal se s Brity i Němci. Byl také pověřen organizací tábora. Každý vězeň, pokud si přál, mohl pracovat, většinou na farmách, stavbách nebo odklízení trosek. Během práce byli pod přímým velením rolníka, pro nějž pracovali. Nakonec někteří domácí říkali, že jim cizinci berou práci. Proběhlo několik útěků, ačkoliv většinou byli opět dopadeni po několika dnech. Jednou se podařilo dvou vězňům uprchnout z Glen Mill až do Hamburku a odtud poslali veliteli tábora dopis, ve kterém mu děkovali za jeho pohostinství!!

Zajatci Waffen SS (Luftwaffe, Kriegsmarine a Wehrmacht) byli také převáženi do Kanady a USA a mohli se tak stát obětí německých ponorek a jednou skutečně ponorka potopila loď s italskými zajatci, kteří měli velké ztráty na životech.

Zajatci SS byli mezi posledními propuštěnými, protože v Norimberku byla SS vyhlášena za zločineckou organizaci. Někteří byli propuštěni koncem 40. a někteří důstojníci až v 50. letech. Osud cizích dobrovolníků byl různý dle národnosti. Většina východoevropanů byla repatriována a odsouzena tak k dalšímu věznění nebo smrti. Dobrovolníci ze západní Evropy měli různý osud. Belgičané byli vězněni a často biti svými vězniteli. Někteří byli dokonce odsouzeni k smrti. Velitel valonských SS Leon Degrelle byl jedním z odsouzených k smrti, ale uprchl do Španělska, kde mu Francova vláda poskytla azyl. Vlámští dobrovolníci byli vyhoštěni z Belgie, protože vláda chtěla potřít vlámský nacionalismus. Řada vlámských ex-Waffen SS se usadila v Německu a získala německé občanství. Holandští dobrovolníci měli podobný osud, byli vězněni v bývalém koncentračním táboře Vught nebo vězení Veluuwe, bylo s nimi zacházeno velmi hrubě a nakonec ztratili občanství. S dánskými a norskými dobrovolníky bylo většinou po válce zacházeno dobře (ačkoliv byli též zbaveni občanství) a byli nedávno dokonce vyznamenáni estonskou vládou (spolu s dalšími dobrovolníky SS) za jejich boj na Narvě. Němci sloužící ve Waffen SS byli své nové vládě na překážku, trpěli řadou zákazů a mohli těžko najít práci. Někteří dokonce raději zůstali v Británii a USA, kde byli předtím jako zajatci. Nechtěli se vrátit do Německa, které bylo v ruinách nebo byla jejich města pod nadvládou Rusů. Ti, kteří se vrátili, založili v Německu HIAG, která sdružovala veterány, kteří nemohli najít práci. SS-Hauptsturmführer Matheau Klien byl zakladatelem této organizace, která se v zákulisí snažila o rehabilitaci bývalých příslušníků Waffen SS. Stigma přidělené SS za účast na genocidě židů, cikánů, kněží, svobodných zednářů, homosexuálů a dalších tzv. nežádoucích živlů bylo zdrojem neustálé hořkosti, která nerozlišovala frontové vojáky od stráží koncentračních táborů. Někteří Waffen SS nevěřili Spojencům, Rusům ani vlastním vládám a vstoupili v Sidi-bel-Abes v Alžírsku do Francouzské cizinecké legie. Zbytky 5. SS Panzer Regiment z Wiking Division v dubnu 1945 ustoupily do Rakouska, kde se někteří vzdali Američanům, ale řada z nich vstoupila do Cizinecké legie, která se jich neptala na původ. Ta ocenila zkušenosti německých vojáků a poslala je do Francouzské Indočiny (Vietnam). Zde bojovali proti Ho Chi Minhovým komunistům. Řada SS sloužila v Rusku u protipartizánských jednotek a jejich zkušenisti měli pro Viet-Minh zničující účinek. Svědectvím je, že Viet-Minh nabídl za zajetí každého německého legionáře velkou odměnu. Bývalí vojáci SS sloužili buď u Paras nebo German Brigade Cizinecké legie. Tato německá brigáda pokračovala v boji do roku 1951, kdy byla francouzská vláda obviněna, že bývalí vojáci Waffen SS bojují za Francii. Francouzský tisk psal "Vrazi z SS volní v Indočíně!" a rostl tlak na její rozpuštění. Němci sloužící pět let a více ji mohli, pokud si to přáli opustit. Zbytek byl rozdělen do dalších jednotek a brigáda byla rozpuštěna. Je třeba zdůraznit, že zde sloužili nejen příslušníci Waffen SS, ale také Fallschirmjäger, Wehrmachtu a Kriegsmarine. Bývalí výsadkáři byli základem pro nově zformovanou Para jednotku Legie na počátku roku 1949 a do této jednotky vstoupili též vojáci, kteří osvobodili Mussoliniho z Gran Sassa. Němečtí legionáři bojovali též v Alžírsku. Dodnes je pochodovou písní legionářů "Horst Wessel Lied".  

 Na konci války řada zemí v Asii a Africe, které chtěly získat nezávislost, se obrátila na komunistické režimy v SSSR a Číně. SSSR dodával zbraně a vojenské poradce. Je známo, že někteří důstojníci SS (ačkoliv pravděpodobně Allgemeine SS nebo Gestapa) byli zaměstnáni komunistickým režimem ve východním Německu a zúčastnili se výslechů odpůrců komunismu. Zbraně dodávané partyzánům byly též z německé kořisti. MPLA v Angole užívala německé zbraně dodané z Kuby.