ČESKOSLOVENSKO

Historie moru v českých zemích

Ve vnímání nejen středověkém je mor vnímán jako kletba a trest Boha za hříšný život. Je to ostudné onemocnění, neboť se neptá je-li umírající pán, či kmán a zabíjí lidi bez rozdílu, navíc s frekvencí, kterou lze přirovnat snad jen k jaderné válce, či k užití nervového plynu. Jedná se bezesporu o nejhorší demografickou katastrofu, jaká byla do doby středověku popsána a i dnes, v konfrontaci s panikou okolo prasečí chřipky je mor mnohem apokalyptičtější vidinou. Ve 14. století tato hromadná choroba zahubí v celé Evropě na 25 milionů lidí, z toho údajně až 800 000 v Čechách (tento údaj však bude nejspíš přehnaný).

Sebemrskačství ve snaze usmířit si boha. Mor byl vnímán jako boží trest.

Česky se moru říkalo také „šelma“, avšak ze šelem mor skutečně nepocházel. Roznášely ho blechy krys domácích, které se do Evropy dostaly z Indie. První zmínky o moru jsou již v antice, ale podle informací o „moru“ se nejspíš nejedná o pravý mor, ale spíše o jiná hromadná onemocnění. První skutečně pravý mor zažívá Evropa za císaře Justimiána, kdy je východní Středomoří velmi zasaženo a obyvatelstvo je zregulováno údajně až na třetinu. První výskyt moru ve středověku nacházíme roku 1347 v Messině na Sicílii, kam byl zavlečen na florentských lodích z Krymu obléhaného Tatary, kde byla proti městům použita nová obléhací zbraň – těla lidí zamřelých na neznámou a velmi rychle zabíjející nemoc. Mor se rychle šíří Itálií a přes přístav Marseilles se dostává do Francie, aby už roku 1348 zachvátil celou Evropu a severní Afriku. Avignonský papež Klement VI. nechal spočítat všechny zemřelé morem a údajně dospěl k počtu 23 840 000 mrtvých, což je neuvěřitelné číslo, jisté však je, že byla vybita třetina až polovina celkové evropské populace a celé oblasti byly vylidněny. Jednou z příčin byl rychlý průběh nemoci, kdy u postiženého došlo k prvním příznakům už dva dny po přenesení nemoci a do čtyř dní většina nemocných zemřela, což zcela zbavilo účinnosti nařízení podobná nařízením v případě výskytu lepry. Postižený tak dostával úpěnlivé horečky, postupně u něj docházelo ke zduření mízních uzlin a vzniku hlíz, otravě krve, třesavce a černé vyrážce (odtud výraz „černá smrt“), která věstila rychlý konec nemocného. Všechna nařízení byla neúčinná a papež Klement VI. dokonce provozoval pitvy umrlých, aby mohlo být odhaleno, co je příčinou nákazy. Všeobecně panovala představa, že nemoc pochází ze špatného vzduchu a trudnomyslnosti, či nestřídmosti. Protiopatření tedy spočívala hlavně ve vykuřování domů, užívání vonných esencí a uměřenosti v životasprávě. Obecně bylo vypozorováno, že mor se nejvíce šíří v horkých letních měsících, méně v zimě, a že více postihuje ženy a děti, které zůstávaly na jednom místě v domě, než muže pracující na čerstvém vzduchu. Zajímavé je i to, že mor údajně nepostihoval často hrobníky.

Mapa šíření černé smrti po Evropě

České země byly zasaženy už první vlnou moru, ale tak jako tomu bude nadále pokaždé, nikdy v Čechách neřádil mor v takové intenzitě, jako tomu bylo v okolní Evropě. Mor je i u nás provázen hospodářskou krizí, neúrodou a drahotou, což vede k zvýšení sociálního napětí. Tak jako jinde, i u nás se rozmáhá kult uctívání sv. Rocha, jakožto patrona v boji proti moru a jsou nařizovány i zvláštní protimorové motlitby v určitou denní dobu, které ohlašuje kostelní zvon.1. března 1349 jsou v Čechách poprvé doložena i procesí flagelátů a o něco později i první pogromy na Židy. Jak bylo v úvodu řečeno, odhadovaných 800 000 mrtvých bude jistě přehnaných, obzvláště s přihlédnutím k počtům mrtvých v dalších vlnách. Za husitských válek chybí záznamy, ale mor se do Evropy vrací a Čechy zasahuje od 30. let 15. století další morová vlna, která zahubí na 50 000 lidí a trvá až do 80. let téhož století. Ještě před vynálezem knihtisku se rozmáhají spisy o prevenci a postupech proti moru, ale s knihtiskem se dočkáváme masového výskytu těchto spisů. U nás jsou v této době autory mimo jiné Jan Černý, nebo Vavřinec Span ze Spánova. Ve spisech lze nelézt obecně obdobné informace a opatření proti moru, je doporučováno často větrat, vyhýbat se větším srocením lidí a dbát na střídmost v jídle i pití. Jsou doporučovány určité vhodné potraviny a velmi drahá léčiva a dryáky na léčbu. Lékaři nosí, pokud už pacienty navštěvují doma, ochranné pláště, rukavice a zvláštní masky se „zobany“ v nichž je umístěno koření, které má likvidovat smrtící vzduch a ochránit lékaře před morem. Mimo jiné je také doporučováno domy také vybílit vápnem. Na morové hlízy jsou přikládány nažhavené baňky a hlízy jsou nařezávány. Každodenní styk se smrtí vede k proměně mantalit, lidé hledají smysl svého života, usilují o užití si života a snaží se neustále počítat s tím, že i je může kdykoliv smrt vyzvat k tanci. Navíc tanec nabídne smrt komukoliv bez rozdílu na majetku a postavení. Souhrnně se tato proměna označuje jako prapočátek renesance. Za péči o nemocné je svatořečen Karel Boromejský, v lidovém povědomí mají stále úlohu amulety a dokonce se kromě stavění morových sloupů razí i jakési ochranné morové medaile, jejichž účinnost bohužel neznáme. Ani v 16. století se mor Čechám nevyhýbá a v 17. století tvrdě udeří na celou Evropu, kde zahubí více lidí než třicetiletá válka. Podle záznamů jen v Praze roku 1628 umírá 36 000 lidí na mor. V roce 1680 jsou v Praze při „příležitosti“ nové morové rány budovány další hřbitovy a špitály, nicméně v celé Praze se tou dobou věnuje nemocným a umírajícím pouze několik lazebníků, dobrovolníci a členové řeholních řádů a tři (!) lékaři. O moru v té době píše i Jan Ámos Komenský své nepříliš známé a nepříliš lákavě nezvané pojednání „Zpráva kratičká o Morním nakažení z příčin zvláštních včas Příměří v Lešně polském od Církve České v vyhnanství v témže Lešně zůstávající a vytištěná léta Páně 1632“ z roku 1632, kde Komenský připomíná i úmrtí své ženy a dvou svých dětí na mor. V roce 1713 zasahuje Čechy poslední velká morová rána a přestože panují přísnější opatření proti chorobě – lazarety a ústavy pro nemocné jsou situovány na krajích měst a v odlehlejších místech – léčebný proces a metody zůstávají takřka neměnné jako ve 14. - 16. století. Jen v Praze umírá v rozmezí let 1713-1716 mezi 10 000 – 12 000 lidí z celkového počtu 40 000 obyvatel. Roku 1716 mor dosti rychle z Českých zemí mizí, a ač se na Kavkaze a na Krymu vyskytuje masově ještě v roce 1798, Evropě a tedy i českým zemím se už nadobro vyhne.

Bylo by zajímavé zasadit člověka žijícího v době morových ran do dnešních dní, kdy jsou lidé neustále systematicky děšeni prasečí chřipkou a bylo by zajímavé sledovat reakce tohoto člověka na počty mrtvých. Člověk zvyklý na desítky až stovky umírajících lidí denně by věru nad dnešní panikou jen nechápavě pozdvihl obočí. Co by rozhodně dněšnímu člověku prospělo by bylo dbát na více optimismu a méně trudnomyslnosti, jak doporučovali už staří předkové.