ČESKOSLOVENSKO

Hlavně, které nezahřměly: Těžké dělostřelectvo československých pevností

Těžké objekty v československém pohraničním opevnění měly být opatřeny i moderními dělostřeleckými zbraněmi. Houfnice a minomety z plzeňské Škodovky slibovaly špičkové výkony, ale do pevností se již nestačily dostat.

Pokud tisíce lehkých pevnostních objektů v pohraničí byly vybaveny „jen“ kulomety, pak pro objekty těžké se počítalo s mnohem silnější výzbrojí. V pěchotních srubech se nalézaly skvělé 4,7cm protitankové kanony, zatímco pro dělostřelecké a minometné sruby byla chystána série těžkých dělostřeleckých zbraní. Požadavky armády se postupně ustálily na sestavě pěti zbraní, které zahrnovaly 10cm houfnici, 8cm kanon a minomety ráže 5, 9 a 12 cm. Počítalo se s jejich instalací zhruba od roku 1936, ovšem v důsledku zpoždění vývoje a mnichovské kapitulace už naše opevnění zůstalo bez těžkých dělostřeleckých zbraní.

Vývoj kanonu a houfnice

Škodovy závody obdržely od armády objednávku na dvojici typů zbraní, jež měly mít stejnou lafetu, stejnou délku hlavně, identicky řešený poloautomatický závěr a max. dostřel asi 12 km, ale lišily se ráží a zamýšlenou skupinou úhlů střelby. 10cm houfnice měla pálit zejména horní skupinou úhlů, tedy nepřímo, kdežto s 8cm kanonem se počítalo spíš pro přímou palbu. Firma Škoda při konstrukci vyšla ze dvou lehkých zbraní polního dělostřelectva vz. 30, které rovněž měly ráže 8 a 10 cm, jejich zástavba do pevností si však nakonec vynutila takové změny, že se pevnostní a polní zbraně shodovaly fakticky jen vývrtem hlavně. Na podzim 1936 podstoupily prototypy obou zbraní střelecké zkoušky, z nichž houfnice vyšla celkem dobře, zatímco kanon vykázal značnou nepřesnost a malý ničivý účinek. V roce 1938 tak byl vývoj kanonu zastaven a Škodovka se měla zaměřit na perspektivnější houfnici. Ta v červenci 1938 zvládla i poslední zkoušky, armáda ji oficiálně zavedla do výzbroje pod názvem „10cm houfnice vz. 38“ a první sériové zbraně měly být dodány v říjnu téhož roku. Původní plány hovořily o tom, že pevnosti dostanou celkem 24 kanonů, z toho osmnáct kasematních (čili ve střílnách ve stěnách srubů) a šest věžových, a 53 houfnic, z toho 45 kasematních a osm věžových. Po zastavení vývoje 8cm kanonu se plány změnily na celkově 87 houfnic, které měly být schopny vést i přímou střelbu, takže by plnily i role původně určené pro kanon.

10cm houfnice vz. 38

Houfnice pro těžká opevnění představovala jednu z největších a nejvýkonnějších zbraní, které kdy firma Škoda vyvíjela. Celá zbraň včetně lafety vážila přes devět tun. Podobně jako kanon vz. 36 byla také houfnice opatřena na ústí hlavně mohutným kulovým štítem, který zajišťoval krytí kasematní střílny. Pokud byla sedmičlenná obsluha řádně vycvičena, mohla zbraň střílet s úžasnou kadencí 15 až 20 ran za minutu, k čemuž zásadně přispíval poloautomatický systém nabíjení; nabíječ proto musel „jen“ vložit náboj do komory, zatímco otvírání a zavírání závěru a vyhazování prázdných nábojnic probíhalo automaticky. Každý těžký dělostřelecký srub měl mít kasematní baterii, která sestávala z trojice houfnic. Ale rozhodně nejnáročnějším zbrojním projektem plzeňské Škodovky v celém meziválečném období byl komplex, který měl v našem opevnění doplňovat ony kasematní baterie, a sice dělostřelecká věž F3V. Toto výsuvné otočné těleso vážilo 125 tun, bylo doplněno protizávažím o stejné hmotnosti a základnou o hmotnosti 192 tun. Celý tento kolos měl být zabudovaný do speciálního železobetonového objektu, který měl mít obvodové zdi o tloušťce až 3,5 m (!), zatímco věž měl chránit ocelový pancíř silný 35 cm. Věž měla nést dvojici 10cm houfnic a obsluhu mělo zajišťovat 20 až 26 mužů. Elektricky poháněná věž se dala vysunout nebo zasunout za pouhých 7 sekund a byla opatřena i výtahem pro přísun střeliva. Pokud jde o typy munice, vzniklo jich celkem šest, a sice trhavá-nárazová, trhavá-časovaná, protipancéřová, šrapnel a dva druhy „kartáčů“. Jak již bylo uvedeno, montáž houfnic do pevnostních objektů již do Mnichova nestačila proběhnout. Po okupaci sice Škoda vyrobila 15 kusů pro Wehrmacht, jeden byl dokonce krátce umístěn v tvrzi Hůrka, zbylé však zůstaly ležet v německých armádních skladech.

Výkres montáže 10cm houfnice vz. 38 v dělostřeleckém srubu

9cm minomet vz. 38

Jelikož se československé pevnosti vesměs nacházely v horských oblastech, bylo potřeba řešit jejich vybavení širokou škálou zbraní pro nepřímou palbu, aby bylo možno účinně postřelovat také např. odvrácené svahy. Kromě houfnic se pro tuto roli počítalo zejména s minomety, a to v měřítku, jež nelze srovnat s žádným jiným pevnostním systémem na světě. Pro dělostřelecké tvrze byly tedy připravovány dokonce tři typy minometů, a to střední kasematní minomet ráže 9 cm pro pěchotní sruby, lehký minomet ráže 5 cm pro pancéřové zvony a konečně výjimečně těžký dvouhlavňový minomet ráže 12 cm. Nejvyšší prioritu získal střední 9cm minomet, který byl ve formě prototypu na kolové lafetě předveden již v lednu 1936. Vykazoval však i slabiny a jeho vývoj se protahoval. Zvláštností této zbraně byl fakt, že kvůli instalaci ve stěně objektu musela mít pevný náměr 45 stupňů, takže změna dostřelu se musela řešit speciálním ventilem, pomocí kterého byl regulován tlak plynů v hlavni. Dostřel se tak pohyboval mezi 30 a 4400 m a kadence mohla dosahovat až 30 ran za minutu. V létě 1938 zbraň konečně vyhovovala, a tak armáda objednala výrobu pod názvem „9cm minomet vz. 38“. Na podzim již byly v některých pevnostech usazeny střílny, ale montáž samotných minometů se už nestačila realizovat. Stejně tak nebyly postaveny ani speciální minometné sruby, v nichž se měly nacházet dva exempláře této zbraně. Nakonec byl v tvrzi Adam jeden minomet přece jenom umístěn, a to pro střelecké zkoušky, jež v roce 1940 provedla německá armáda.

Výkres montáže 9cm minometu vz. 38 v těžkém opevnění

5cm a 12cm minomety

Druhým typem minometu vyvíjeným pro československé pevnosti byla zbraň ráže 5 cm, která jako jediná z této trojice mohla sloužit také pro přímou palbu. Původně dokonce nebylo jasné, zda bude opravdu klasifikována jako minomet, protože zpočátku se o ní někdy hovořilo i jako o granátometu. Nakonec se přece jen rozhodlo ve prospěch minometu a zrodila se zbraň, jejíž rozsah střelby mezi 50 a 1000 m se opět reguloval pomocí plynového ventilu. Zajímavostí byl způsob montáže, neboť se nepočítalo s pevnou lafetou či věží. 5cm minomet byl totiž vyřešen primárně pro pancéřové zvony na srubech či pozorovatelnách, jež byly standardně vyzbrojeny lehkými kulomety vz. 26, které se ke střílnám zvonu uchycovaly bajonetovými uzávěry. Nový lehký minomet byl proto vybaven stejným uzávěrem, a tudíž se dal snadno připojit ke střílně a okamžitě mohl zahájit palbu. Jestliže primárním úkolem této zbraně byla ochrana pevnostních objektů v bojích na krátkou vzdálenost, pak poslední typ pevnostního minometu od Škodovky představoval těžké dělostřelectvo v tom nejlepším slova smyslu. 12cm minomet ve svojí době neměl ve světě konkurenci, mj. už proto, že se jednalo o dvouhlavňovou zbraň, jejíž dostřel se měl pohybovat mezi 250 a 7500 m. Toto monstrum mělo být montováno ve věži, jež se ale od věže pro houfnice měla lišit tím, že se neměla nalézat v nadzemním objektu, nýbrž v podzemí, odkud by se vysunovala nad úroveň terénu. Věž o celkové hmotnosti 164 tun mělo obsluhovat dvanáct mužů. V případě 5cm minometu se dospělo až k testům dvou prototypů, kdežto 12cm minomet i minometná věž zůstaly jen ve fázi projektu.

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Jiří Janoušek: Československé dělostřelectvo 1918-1939
Kolektiv: Putování po československém opevnění 1935-1989
Technický atlas ABC, Bunkry.cz, Military.cz

Fotografie: archiv autora

Publikace: Válka Revue Speciál 9/2013 – Československé opevnění