ČESKOSLOVENSKO

Zbraně pro pěchotu první republiky 5. díl

Kapitola pátá: Pistole

Jak jsem uvedl v druhé kapitole, kde jsem provedl inventuru stavu pistolové výzbroje, bylo to v době vzniku nové armády s její skladbou divoké. Mimo v dané kapitole uvedených sedmi typů pistolí armáda měla v menších a malých počtech i pistole Ortgies vyráběné jako civilní pistole od roku 1916 ráže 7,65 mm, Dreyse 1907 ráže 7,65 mm, Beholla vyráběné od roku 1907 ráže 7,65 mm, Menta a španělské pistole Star 1908 ze španělského Eibaru ráže 6,35. Ale se vším co jsem zde vyjmenoval, bylo pistolí málo. A druhovost munice pro pistole dosáhla 7 druhů nábojů

Nákupy v cizině by byly východisko z nouze, ale nebyly řešením z mnoha důvodů. Domácí firmy v tomto směru nezaváhaly a velmi rychle připravily první nabídky. Jako první se ozvala zbrojovka Praga ve Vršovicích, kde na konstrukcích pistolí pracoval inženýr Václav Holek. Už na jaře roku 1919 nabídla armádě pistoli ráže 7,65 mm. Ta sice byla spíše vhodná pro civilní použití, ale byla lepší než touto firmou nabízený další model ráže 6,35 mm.
Armáda moc dlouho neváhala a v červnu téhož roku objednala 5 000 kusů pistolí Praga 7,65mm a to i přesto, že tyto zbraně se zatím jen zkoušely a technická správa měla k jejich kvalitám podstatné námitky.

Pistole Praga 7,65 mm

Obrázek jsem mrzce zcizil zde: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/96227, tedy u konkurence, ale jiný slušný obrázek prostě není k mání.

Další návrh podala Škodovka Plzeň. Jak jsem uvedl, krátkou dobu po válce došlo k úvahám zahájit i zde výrobu pěchotních zbraní, tedy právě pistolí. Po válce začal v této společnosti působit konstruktér Alois Tomiška, jehož pistole zbraně „Litte Tom“ už před válkou vyráběli ve Vídni.

Alois Tomiška se narodil 12. února 1867 se v Pardubicích. Možná byl nějakým způsobem spřízněn s puškaři z Heřmanova Městce. O životních osudech Aloise Tomišky do roku 1918 není mnoho známo. Ze šetření policejního ředitelství v Plzni z roku 1924 vyplývá, že Tomiška byl po dobu deseti let zaměstnán u první vídeňské puškařské firmy, následujících 16 let byl samostatným výrobcem a obchodníkem se zbraněmi v Merlingu u Vídně. Další 4 roky byl zaměstnán u firmy Wiener Waffenfabrik ve Vídni, kde byly vyráběny pistole "Little Tom" se spoušťovým napínáním podle jeho patentu z roku 1909. Po 1. světové válce působil v Jihočeské zbrojovce v Plzni a v České zbrojovce ve Strakonicích to do roku do 1923, v letech 1924 až 1931 měl vlastní firmu v Plzni, od 1930 byl zaměstnán u firmy Košař v Praze. Zemřel 29. prosince 1946 v Praze.

Pistole Little Tom

Po válce se menší typ objevil i u nás ale o jeho zavedení do armády se rozhodně neuvažovalo.
Jenže faktem je, že v prosinci 1919 Škodovka potvrdila vojákům objednávku na výrobu a dodávku 10 000 kusů pistolí ráže 7,65 mm, ale nepodařilo se mi zjistit nic podrobnějšího. Naopak se mi podařilo nade vší pochybnost potvrdit, že armáda nikdy žádnou pistoli z Plzně nedostala.

Pár dní po této zatím pro mě záhadné objednávce dostalo ministerstvo národní obrany nabídku od Státní zbrojovky v Brně na novou samočinnou pistoli. Patent a licenci na její výrobu jak zbrojovka uvedla, získala pro republiku a její konstruktér ing. Josef Nickel je připraven ji předvést.

Tato pistole nesla původně označení Mauser, ale tvůrce byl právě tento český inženýr. V době, kterou řešíme, už v Brně pomáhal instalovat stroje a zařízení pro výrobu této zbraně v nové pistolárně. A to nebylo, co se týká Brňáků vše. Konstruktéři Kadlec a Rolčík předložili modifikovanou pistoli Browning ráže 6,35 mmm, ale tato možnost pro armádu nepřipadala v úvahu.

Dne 3. ledna 1920 posuzoval vojenská komise tři vzory pistolí.
- Praga 7,65,
- Tomiška ze škodových závodů ráže 9 mm- zde se mi to nějak rozchází s předešlou informací o ráži 7,65 mm, ale nevím kde je chyba.
- pistoli Nickel ráže 9 mm

Nejlépe díky dobré funkčnosti, kvalitě provedení a účinku dopadla právě ta poslední tedy pistole Nickel a bylo rozhodnuto objednat zkušební sérii 10 kusů pro náboj vzor 08 a dalších 10 kusů pro náboj 9 mm Browning.

Pistole Nickel

Jenže chaos kolem vzniku nové armády vedl k chaosu v mnoha situacích a rozhodnutích. Takže se dále zkoušelo vše, co bylo nabídnuto z domácích zdrojů a také ledacos ze zahraničí. Jak to vypadalo, ukáže pár slov o průběhu a konci plnění objednávky na 5 000 pistolí Praga. Tato zbrojovka prokázala velkou vytrvalost a dokonce i drzost. Původní objednávku nepotvrdila, ale bombardovala ministerstvo dalšími nabídkami a žádal objednávky větší co do počtu a požadovala stále vyšší cenu. Drzé čelo nese úspěch a mírně upravená pistole opět získala přízeň přišla objednávka na 5 000 pistol s tím, že starší objednávka neplatí, ale Praga dostala co chtěla – více peněz za jeden kus. Zbrojovka nedodala ani kus, ale do konce roku poslala další kalkulaci a chtěla ještě více peněz.

Dále Pragovka napadla objednávku na pistole Nickel v počtu 1 000 kusů s tím, že je to mrhání když ona dodá schválené pistole za lepší cenu a napadla i počet – 1 000 pistolí jako zkušební vzorek. Měla vlastně pravdu. V objednávce bylo skutečně uvedeno, že tato pistole schválená pro armádní použití je. To že Praga zatím nedodala ani kus odmítla komentovat a jen tak pro změnu požádala o schválení – už počtvrté – vyšší ceny. MNO nakonec ztratilo trpělivost a oznámilo, že pistole Praga je řešení nouzové s výhradou že nebude zavedena jako jednotná postole naší armády. Dva a půl roku trvalo Pragovce dodat oněch 5 000 pistolí. A byla to katastrofa. Co pistole to unikát, náhradní díly se musely dodávat na míru každému kusu zvláště a vojáci od útvarů kde je vyfasovali, z nich lezli po zdi. Jaké to byly kvalitní kusy ukazuje fakt, že v roce 1924 musela Praga plných 427 kusů těchto pistolí na vlastní náklady opravit.

V době kdy se Pragovka dokonale znemožňoval svojí pistolí, armáda přebírala pistole Nickel dokonce už ze dvou objednávek. Ale nakonec je předala policii a sama si ponechala jen zkušební vzorky a s nimi laborovala. Mezitím ve stavu krajní nouze byly zakoupeny za tři miliony pistole Ortgies a Dreise přes pražskou firmu Hubertus.

Mezitím policie převzala vše, co bylo původně určeno pro armádu, ale Brňáci dodaly už potřetí modernizovanou pistoli Nickel, kdy už byl velmi kvalitně vyřešen kalibr s tolerancemi a použit nový československý pistolový náboj 9 mm vzor 22. Dne 20. dubna 1922 byla schválena objednávka na 19 000 pistolí podle schváleného vzoru. Po další ověřovací sérii došlo k průlomu a pistole byla schválena pod názvem „armádní pistole vzor 22“, a to se stalo 19. června 1922. Jak tato pistole vypadal, ukazuje další obrázek.

Pistole vzor 22

Bohužel ani tyto zbraně nebyly v pořádku. Ale na vině tentokrát nebyla jen samotná pistole, ale také používané náboje. Ty vykazovaly špatné kalibrování a proto byla jejich výroba do odstranění závad zastavena.

Samotné pistole ale také nebyly bez závad a bylo to dáno podobným důvodem jako u neúspěšných Pragovek. I zde byly pistole vyráběny více-méně kusově. Armáda trvala na plné sériovosti, ale to už bylo nad síly brněnské Zbrojovky. Ta právě prováděla obrovské instalace pro sériovou výrobu pušek a nakonec přiznala, že oboje nezvládne. Ministerstvo tedy udělalo zásadní rozhodnutí a oslovilo objednávkou Jihočeskou zbrojovku ve Strakonicích. Už první požadavek na posouzení možnosti dodávky 20 000 kusů pistolí vzor 22 byla vysoce lukrativní, ale příslib na celkový počet 100 000 kusů to už bylo slovo do rvačky. Stalo se v roce 1923. Jenže ve Strakonicích se zrovna neroztancovali. Ale nakonec se podařilo najít cestu a domluvit se. První objednávka na 20 000 kusů byla schválena 3. prosince 1923 za cenu 560 korun za jeden kus a složení třetiny celkové částky předem.

Nebylo vyhráno, ale dalo se dělat. Bylo potřeba dořešit technické problémy, licenční požadavky Zbrojovky Brno a zbrojovky Mauser, přestěhovat z Brna strojní zařízení a dokoupit nové včetně etalonů a zajistit tak konečně u pistolí vysokou kvalitu možnou jen u precizní sériovosti.

A tak se stalo, že pět let od prvních nabídek tuzemských výrobců chybělo armádě více než 100 000 pistolí a ze zavedených 35 000 kusů jich bylo více než 50% zahraničního původu. Prostě cirkus opica. A tak bylo objednáno dalších 6 150 pistolí Ortgies a tyto zbraně byly předány Zemskému vojenskému velitelství Praha. Bylo opět konstatováno, že jde o řešení nouzové do doby, kdy bude dostatek vlastních armádních pistolí.

Začátkem roku 1924 Zbrojovka Brno předala do Strakonic výkresovou dokumentaci, část výrobních zařízení, zkušenosti z výroby a vše pozitivní co se jí podařilo s těmito pistolemi realizovat. Problémy byly s licencemi, ale ty se podařilo vyřešit až k začátku roku 1925.

V lednu téhož roku armádní komise konstatovala, že je vše připraveno pro měsíční výrobu 3 000 kusů pistolí kteráže procházela dalšími a dalšími vylepšeními, až nakonec šlo o pistoli v zásadě novou.

Tato nová pistole byla ministerstvem nazvána „armádní pistolí vzor 24“. Takto vypadala a stala se jednotnou pistolí naší armády až do zániku Československa.

Pistole vzor 24

Konečně zde byla technicky dobře propracovaná pistole, která ve zprávě datované 31. října 1925 získala velmi pozitivní hodnocení. Byla hodnocena jako lehká, precizní, z kvalitního materiálu a velmi odolná. Dále se komisi líbilo, že dobře funguje i za ztížených podmínek a bez mazání. Závěr zprávy potom konstatuje, že jde o zbraň dobře ošetřovatelnou a plně způsobilou k plnění svého úkolu- stát se zbraní pro boj zblízka.

Do prosince 1926 bylo dodáno prvních 20 000 pistolí a k 20. prosinci 1931 bylo dodáno potřebných 100 000 pistolí. Ale to nebylo vše. V roce 1930 si armáda zajistila smluvní cestou schopnost strakonické zbrojovky ve výrobě pokračovat v případě válečných událostí. Poslední objednávkou z roku 1935 – šlo o 1 400 kusů - odkoupila armáda část pistolí vyrobených na sklad v době krize, zbytek před ní odkoupilo četnictvo. Měla to být poslední objednávka, ale nakonec nebyla. V roce 1936 přišla další, na neuvěřitelné množství přes 70 000 kusů a jelikož v té době už to ve Strakonicích uměli na světové úrovni, za dva roky byla dodána poslední zbraň z této série. Armáda jich odebrala více než 180 000 a k tomu velké množství náhradních dílů a náhradního příslušenství.

Nyní je čas se podívat na cenové otázky.

Zbrojovka Brno za tyto pistole chtěla 518,-korun. Už to bylo pro vojáky nepříjemné překvapení, ale Jihočeši si natvrdo řekli o 560 korun a to už bylo na vyskočení z okna. Ale finální cena byla u prvních sérií dokonce 673 korun. Ale bylo to dáno tím, že bylo do nákladů potřeba promítnout počáteční náklady- licenční poplatky, cenu nakoupených technologií a odkoupení strojů od Brňáků.
V sériích vyráběných od roku 1930 už klesla cena na 545 a 540 korun a nakonec klesla na konečných 320 korun u poslední série 70 tisíc kusů.

Subdodavatelé, kteří se na této velké produkci podíleli, se měli také co ohánět.
- zásobníky dodávala firma K. Schulz z Komořan u Prahy a firma Hornsteiner přímo v Praze
- Škodovka dodávala vzpruhy podavače a výkovky pouzdra a těla pistole
- Poldina huť dodávala většinu ocelí, ale plechy na zásobníky byly z Vítkovic
- do osazení pažbičky umělou hmotou, dodávala ořechové polotovary opět Zbrojovka Brno

A další firmy se svezli při kalení, niklování, hnědění, dodávkách speciálních vrtáků na drážkování hlavně a dalších nástrojů.

Jak ale přicházela válka, začalo naše vojsko remcat. Přece jen pistole vzor 24 měla svoje mouchy, které v době, kdy bylo potřeba jednotnou zbraň prostě rychle zavést nevadila, ale jak si vojáci zvykali na vysokou kvalitu výzbroje, dvacetčtyřka jim už moc neseděla. Co vadilo nejvíce podle zprávy komise z března 1937?
- malá pohotovost k boji
- nebezpečí náhodného výstřelu z nezajištěné pistole
- zdlouhavé odstranění selhaných nábojů
- složitá zborka a rozborka
- chouloustivost při znečistění
- možnost ztráty malých součástek

Návrh byl jasný. Nová pistole a to pistole účelnější konstrukčně jednodušší. Proto do Strakonic směřovalo zadání na zbraň co nejjednodušší při dosažení maximální pohotovosti a jistoty.

Zbraň používala opět nyní už velmi kvalitní náboj 9 m vzor 22. Měla neuzamčený dynamický závěr a revolverovou spoušť, která nahrazovala pojistku. Zkušební série 25 kusů šla k vojskovým zkouškám u 12 různých útvarů, jež vybralo 5. oddělení generálního štábu MNO. Jednalo se o 21., 22., 23., 24., 26., 28. a 39. pěší pluk, 6. hraničářský prapor, 2. dragounský pluk, instrukční prapor, 1. ženijní pluk, a konečně pěchotní učiliště v Milovicích. Přidělené pistole absolvovaly u útvarů zkušební střelby a připomínky získané od jednotlivých útvarů byly shrnuty v "Relaci o vyzkoušení nového vzoru pistole" z 28. března 1938. Většina jednotek vysoce hodnotila snadný a rychlý způsob rozborky, velkou pohotovost ke střelbě danou pouze dvojčinným mechanismem spouště, absenci nutnosti zbraň zajišťovat při přerušení střelby, a dále vyšší přesnost než u pistole vz. 24. Na druhou stranu 7 z 12 útvarů si stěžovalo na vysoký odpor a dlouhý chod spouště.

Závěrečné hodnocení výsledků zkoušek bylo označeno za velmi dobré a VTLÚ s tím předložil novou pistoli výzbrojní komisi MNO s návrhem, aby byla zavedena do výzbroje jako náhrada za pistoli vz. 24 a označena "pistole vz. 37".Výzbrojní komise jednala o nové zbrani 9. a 30. dubna 1938 a jednoznačně nový typ pistole schválila. A dal zbrani konečný název „pistole vzor 38“.

Už 14. června 1938 vydalo ministerstvo objednávku na 41 000 kusů nových pistolí. Že šlo o zbraň jednoduchou, ukazuje i smluvní cena – 270 korun za jeden kus. Bohužel tato pistole se do výzbroje naší armády už nedostala a tuto sérii převzali už zástupci wehrmachtu.
Takto vypadala.

Pistole vzor 38

Zbraň se rozebírala na tři celky a zásobník, žádná jiná vojenská pistole toto nedokázala překonat. Během války se pokračovalo ve výrobě pro wehrmacht, luftwaffe a pracovní organizaci TODT. Tato pistole se do výzbroje naší armády už nevrátila. Její skvělý potenciál tak nebyl využit na správné- tedy z našeho pohledu - straně. Nejméně 1000 kusů se vyvezlo do Bulharska a 1731 pistolí používala finská armáda pod označením M/39.

Ale můžeme říci, že její konstruktér František Myška odvedl zatraceně dobrou práci.

Přestože tato práce je zaměřena na zbraně pro armádu, nemůžu zde neuvést, že ve stínu těchto velkých zbrojních aktivit se vyráběly kvalitní pistole i jinde. Ale omezím se pouze na jejich vyjmenování.

Továrna na zbraně F. Dušek v Opočně vyráběla vzduchovky, malorážky v dlouhé i krátké verzi a na trh dodávala pistole ráže 6,35 označené jako „DUO“ či „IDEAL“ a pistole stejné ráže zvané „IDEAL“.

Šumavská zbrojovka v Kdyni, která patřila Antonínovi Vilímcovi, vyráběla a dodávala na trh pouze samonabíjecí pistole Slavia ráže 6,35 mm Browning podle návrhu Karla Nováka. Od roku 1930 firmu vedl Augustin Kohout, který ji vedl až do roku 1948. Mimo uvedené zbraně vyráběla později i pistole „NIVA“ ráže 6,35 mm, „PZK“ ráže 6,35 mm a nakonec i „MARS“ ve dvou verzích a to 6,35 a 7,65 mm.

Na úplný závěr této kapitoly bych měl uvést inventární stavy všech pistolí revolverů v naší armádě dni 1. říjnu 1938. Bylo to:
171 756 pistolí vzor 24
16 444 pistolí vzor 22
3 748 revolverů vzor 98
2 458 pistolí Ortgies 9 mm
2 000 pistolí Steyer vzor 12
1 508 pistolí Eibar 7.65 mm
97 pistolí Frommer 7.65 mm
75 pistolí Steyer vzor 7
54 pistolí Frommer 9 mm

K těmto pistolím okupační správa převzala 7 200 000 kusů munice ráže 9 mm.

Všechny tyto zbraně s výjimkou ukrytých v rámci odporu proti okupační moci se dostaly do rukou okupantů nebo armády Slovenského štátu.