ČESKOSLOVENSKO

Zbraně pro pěchotu první republiky 8. díl

Kapitola osmá: Lehký kulomet - opěrný pilíř palebné síly československé pěchoty

První světová válka přinesla masové nasazení těžkých kulometů, které byl odpovědné za zmasakrování možná i milionů vojáků. Mimo tyto robustní zbraně těžké desítky kilogramů se objevilo mnoho kulometů odlehčených, odvozených od těžkých a kulomety, které by bylo lze nazvat kulomety lehkými.

Do konce války tyto lehké zbraně výrazně přečíslily své starší mohutné bratry. A jak těžké, tak i tyto lehké samočinné zbraně byly jednou z nosných příčin rozpadu starých taktických koncepcí a zároveň předpokladem taktických zásad nových.

Pěchota se v boji musela rozloučit se střeleckými řetězy, které kulometná palba dokázala vybít do posledního muže. Pěší rota najednou nebyla skupina stejně vyzbrojených stejně bojujících vojáků. Byla to skupina různě vyzbrojených mužů se specifickými úkoly.

Jako první to dali dohromady asi Francouzi zavedením čety jako základní bojové akvizice, později to byla poločeta a nakonec bojová skupina- „GROUPE DE COMBAT“. Bojová skupina byla skupina vojáků soustředěných kolem lehké samočinné zbraně a mimo její obsluhu to byli střelci, úderníci a granátníci.

Tyto lehké zbraně nevzniklys v průběhu Velké války. Pracovalo se na nich a používali se v omezené míře už před ní. První takovou zbraní byl dánský kulomet Madsen. Některé prameny jej označují za první skutečně moderní lehký kulomet.

Zde ho máme – dánský kulomet Madsen

Měl ráži 7,62 mm a vážil 8,9 kilogramů. První nasazení si odbyl v rusko-japonské válce roku 1905 a poté zasáhl do většiny významných konfliktů první poloviny 20. století. Přes značnou výrobní a součástkovou složitost se jednalo o účinnou a spolehlivou zbraň. Kulomet se postupně vyráběl v mnoha rážích, s různými délkami hlavně a sloužil ve více než 30 zemích po celém světě.

Americký kulomet Lewis jsem už jmenoval v druhé kapitole. Armáda USA už v roce 1909 zavedla přenosný kulomet Hotchkiss ve variantě Benet-Mercié.

Zde ho máme v plné kráse.

Odlišnosti od francouzského vzoru byly pažba a dvojnožka, zbraň rovněž využívala jiný náboj. Celkově vzniklo 700 těchto kulometů, kterým se dostalo označení Machine rifle. Američané ještě stihli zavést kulomet Colt M1914 těžký 16,1 kilogramu ráže 7,62 mm a byl nasazen za Velké války jako výzbroj amerického expedičního sboru v Evropě, i když pouze v malém množství. Ovšem větší oblibu si u amerických vojáků získala jiná zbraň. Byla zavedena pod označením M1918 BAR, tedy Browning Automatic Rifle.

Zde je vyobrazení zbraně Browning Automatic Rifle, tedy M1918 BAR

Byla to zbraň stojící na pomezí mezi lehkým kulometem a samočinnou puškou, navržená Johnem Browningem. Byla určena pro americké jednotky v Evropě jako náhrada za rozšířené, ale nespolehlivé kulomety Chauchat. Stihla ještě konec I. světové války a i když měla poměrně malý zásobník a byla těžká 7,26 kilogramy nebo 8,85 kilogramu ve verzi A2 s dvounožkou, získala si u vojáků oblibu. Měla ráži 7,62 mm.  Byla nasazena i v druhé světové válce s jistými vylepšeními a odvedla skvělou práci.

Francouzi měli svůj Chauchat, tedy FM vzor 15, Němci odlehčili Maxim vzor 08 na variantu vzor 08/15.

Naše armáda díky tomu, že naši vojáci bojovali na vícero frontách, a to jak na straně centrálních mocností tak i jejich protivníků měla unikátní možnost zúročit mnohé válečné zkušenosti. Naši vojáci ledacos viděli a nebyli to žádní tupouni. Velmi rychle se zrodila jasná představa, jak by naše armáda měla svoji pěchotu organizovat a vyzbrojit a potom i vycvičit.

A než podíváme, jak to s tímto jednotným lehkým kulometem bylo, musíme se podívat, jak to bylo s představou a potom i skutečností při tvorbě organizační struktury armády. Bude to působit trochu rozházeně, ale dá to dokonalou představu, jak naše armáda měla, alespoň co se týká pěchoty vypadat.  O bojové skupině, která měla nakonec podobu družstva, se v armádě i v odborné civilní veřejnosti hodně diskutovalo.  

V prvorepublikové armádě pěší družstvo tvořilo 13 osob. Složení:
- velitel družstva
- střelec z lehkého kulometu,
- tři pomocníky, tedy nosiče střeliva – nabíječe, a dva nosiče střeliva – střelce, určené k obraně samotného kulometu a podpoře úderníků přesnou střelbou z pušek
- pět úderníků kulomet chránících a naopak kulometem podporovaných
- dva granátníky - střelce z puškových granátometů

Pěší četa byla tvořena 43 vojáky. Složení.
- velitele čety,
- zástupce velitele čety,
- pozorovatele s osvětlovací pistolí
- spojky,
- tří družstev,

Pěší rota byla tvořena:
- velitelem roty
- čtyřmi pěšími četami
- pomocným družstvem, složeným z velitelského roje a hospodářského roje.

Zde se zastavíme, a spočítáme lehké kulomety u pěší roty. Tři družstva v četě, čtyři čety v rotě, to je 12 družstev, tedy 12 lehkých kulometů. Takový tedy plyn plánovaný stav u jedné jediné roty.

Nyní uděláme skok a podíváme se na pěší pluk.

Pěší pluk se skládal z:
A/- velitelství pluku, tvořené velitelem pluku a pomocnými orgány, což byly:
- dva pobočníci,
- zpravodajský důstojník
- zbrojní důstojník
- plynový důstojník
- ordonanční důstojník
- velitel tělesového trénu,
- lékař, veterinář a důstojníci hospodářské služby
B/- pomocné roty složené z velitelské čety která měla velitelské a hospodářské družstvo a plukovní hudbu.
C/- technické roty složené z pomocného družstva s rojem velitelským a hospodářským, několika zákopnických čet a čety děl malé ráže
D/- spojovací roty, která měla:
+  jednu četu plukovní, tvořenou telefonním, radiotelegrafním a pomocným družstvem a sloužilo a pro spojení v rámci velitelství pluku a plukovních jednotek a ke spojení směrem k praporům
+ tři čety praporní, které měly telefonní družstvo, roj zemní telegrafie a roj pomocný a sloužily ke spojení v rámci praporu
E/- ze tří polních praporů
F/- náhradního praporu.
Od podzimu 1935 se četa děl vydělila z technické roty a změnila na rotu doprovodných zbraní s minometnou a kanonovou četou.

Zajímavá a hlavně nosná vyšší bojová jednotka byl polní prapor. Ten se skládal z:
1/-  velitelství praporu tvořeného:
-  velitelem a pomocnými orgány,
- pomocnou četou obsahující velitelské a hospodářské družstvo,
- tří pěších rot, jejichž sestavu už známe
2/- jedné kulometné roty, v jejíž sestavě byl velitel, pomocné družstvo a tři kulometné čety. Kulometnou četu tvořila dvě kulometná družstva, kterým velel velitel kulometného družstva a dva kulometné roje. Kulometný roj tvořili velitel, střelec, nabíječ, nosič potřeb a 3 nosiči střeliva a ti všichni obsluhovali jeden těžký kulomet.
3/- náhradního praporu, který se skládal ze tří náhradních rot, pomocné čety a augmentačního skladu.
A když jsme si to takto probrali, můžeme dopočítat, že jeden pěší pluk měl:
36 kusů těžkých kulometů
108 kusů lehkých kulometů u pěších praporů a dalších 14 jich bylo umístěno v plukovních jednotkách, tedy celkově jich u pluku bylo 122. Tedy opět pokud mluvíme o plánovaných počtech.

Skutečnost byla na hony vzdálená tomuto předpokládanému stavu. Praxe se podobala spíše rakousko-uherské armádě než francouzské či nyní už naší československé teorii. Prostě lehké kulomety nebyly.

Jen něco málo opakování:
- u jezdectva hrály dlouhé roky roli lehkých kulometů zbraně FM15
- pěchota měla předepsány jakože lehké kulomety Schwarzlose vzor 07/12
- pro dělostřelectvo byly určeny kulomety Maxim vzor 08/15, které byly určeny i pro protiletadlové roty

Kulomet Schwarzlose vzor 07/12 jsem zde ještě neprezentoval. Byl to kulomet zkonstruovaný Andreasem Wilhelmem Schwarzlosem v roce 1902, v roce 1907 byl přijat do výzbroje Rakouska-Uherska. Byl standardním kulometem rakousko-uherské armády ve Velké válce, po ní se poměrně dost rozšířil jak v nástupnických státech po rozpadu monarchie, tak v dalších zemích kam se dostal v rámci reparací nebo jako kořistní. Například Italové ho užívali ještě v době druhé světové války na bojištích v Africe. V meziválečném období byl i ve výzbroji naší armády, šlo o zbraně přepracované na náboj 7,92x57 stejný jako do pušky vzor 24. Jeho velkou nevýhodou byla nutnost mazání nábojů a tím i citlivost zbraně na znečištění.
Takže zde je jeho vyobrazení:

Podle těchto TTD je jasné, že mluvit zde o nějakém lehkém kulometu je značně velký eufemismus. Z počátku měla naše pěchota u každé pěší roty lehkou kulometnou četu se dvěma těmito kulomety, které každá jeden vážil půl metráku. Od roku 1921 už ty kulomety byly tři. Když mělo pěší družstvo cvičit, s touto zbraní to bylo nemožné. Když tyto kulomety hodnotili vojáci, jejich vyjadřování by bylo na censuru. Výcvik byl díky tomu nekvalitní a vojáci s kulomety zacházet neuměli a to platí i pro granátníky, kteří pro změnu neuměli odpalovat puškové granáty.

Stejně v těchto hodnoceních dopadly i ostatní zbraně. Bylo jasné, že tudy cesta nevede.
Začal šest roků dlouhý proces hledání, který byl ukončen zavedením zbraně, která ohromila svět a naši pěchotu vyzvedla mezi jeho nejšpičkovější pěší sbory.

Bohužel po nabití samostatnosti naše země a armáda nebyl v lehké situaci. Na nic nebyl dostatek peněz, armáda si z počátku nebyla jistá, co vlastně chce a navíc se zdá, že chtěla zavést lehké rychlopalné zbraně, které by stály někde mezi těžkým kulometem a opakovačkou dokonce dvě. V dubnu 1920 konečně bylo stanoveno, že i nejmenší taktická jednotka by měla mít kvalitní pušku a lehký kulomet o váze okolo 8 kilogramů. A byl vydán pokyn sledovat vše, co se v této oblasti v našem dosahu šustne. A šustělo toho dost.

Jako první ze zahraničních možností se objevil kulomet vyráběný francouzskou továrnou Darne a šlo o modifikovaný letecký kulomet. Byl předveden už v roce 1920. V dubnu 1927 už se dokonce o této zbrani vážně uvažovalo. Jenže bohužel pro naše pojetí výzbroje pěchoty se zdálo, že to není to pravé ořechové. Belgická továrna FN se odmítla u nás realizovat. Italové nabídli svůj kulomet Brixia, ale ten zase neoslovil naše vojáky. A tak se začalo uvažovat o kulometu Madsen, známého z úvodu této kapitoly ale v tento moment nám naši francouzští poradci sdělili že“Ó Nikoliv“ tedy po našem „leda tak h…o“, bude to náš kulomet Darne. A začínalo se znovu.

Tak se tyto zbraně objednali v ráži 8 mm i 7,92 ráži, s vodním i vzduchovým chlazením, s lehkými třínožkami a s úpravou a podstavec kulometu Schwarzlose. Tak jsme tedy naše francouzské přátele poslouchali. Ale i objednávka ukazuje, že až tak moc jasno, jak by měl lehký kulomet vypadat.

Tyto kulomety se potom začali zkoušet v Milovicích od jara 1921. Ale jelikož dodané vzorky přestaly velmi rychle fungovat, vše se přibrzdilo. V červenci došlo dalších 21 kusů tohoto kulometu, a ještě byly v jiné verzi, než bylo objednáno. Komise odmítla akceptovat a navrhla od dalších dodávek odstoupit, ale to nebylo povoleno. A aby to bylo ještě zajímavější, naši vojáci dostali nápad vyzkoušet i kulomet pařížské firmy Vickers dobově ve zdrojích označený jako Vickers-Berthier.

A Francouzi tvrdě pokračovali za svým cílem, stát se našimi dodavateli této zbraně. Nyní se toho ujal sám generál Mittelhauser. Jasně řekl, že stav kulometné výzbroje neodpovídá potřebám a brání zavádění nových taktických metod. Přímo řekl, že stav je takový že československá pěchota se stává méněcennou a trval na tom, že toto provizorium je potřeba ukončit. A šel dále. Domácí produkci označil za nedokonalou a později uvidíme, že v dané době měl pravdu a dánské Madseny za drahé. A dodal, že je potřeba urychleně začít doplňovat armádu těmi nepovedenými kulomety DARNE. Ale - aby to nevypadalo tak úplně blbě, dodal, že tímto názorem otázku kulometů nepovažuje za ukončenou, že se bude hledat dál. Mělo jít pouze a jen o zahájení moderního výcviku. Ukončení výběru kulometu mělo podle něj skončit v daném termínu zvoleném ministerstvem- on sám navrhnul 1. březen 1923

Ministerstvo tedy podlehlo a sdělilo francouzskému výrobci, že tedy jeho kulomety koupí, ale jen tehdy, pokud budou dodrženy všechny naše požadavky. A začalo se zkoušet. Ale zde je na místě se podívat k nám domů.

S řešením konstrukce kulometů se totiž začalo u nás už brzo po válce. Prvním, kdo přihlásil ke zkouškám zbraň, kterou by bylo, lze označit za první československý kulomet byl nám už známý Rudolf Jelen. Jeho velké ambice se projevily i zde. Vše začalo v pražské Zbrojovce Praga, kde v počátcích vznikly dva Jelenovi pokusné kulomety. Práce na nich probíhaly ve vršovické zbrojovce od října roku 1920 do poloviny dubna 1922, ale nebyly natolik úspěšné, aby se staly východiskem pro další konstrukce, na nichž pak pracoval legendární Václav Holek. První z Jelenových konstrukcí vykazovala natolik závažné nedostatky, že práce na ní zastavilo až zranění samotného konstruktéra. Pro dokreslení uvedu, že první přihlášku konstruktér podal koncem roku 1921 a byl tak přesvědčení o svých šancích, že nedodal kulomet ale pouze návrh a nákresy.

Kulomet Rudolfa Jelena, druhá varianta

Přesto Zbrojovka Praga vyrobila na jeho popud další kulomet, který dnes můžeme považovat za druhou zbraň tohoto typu vyrobenou na území naší republiky. Bohužel i zde komplikovaný mechanismus s uzamčeným závěrem a otočnou hlavní neměl předpoklady pro zajištění spolehlivé funkce a v průběhu pokusů došlo k několika zraněním v důsledku předčasné iniciace náboje. Václav Holek později vzpomínal, že se z kulometu podařilo v továrně vystřelit nepřetržitě pouze 18 ran. Agilní Rudolf Jelen ještě přesvědčil výzbrojní komisi ministerstva k vyzkoušení své zbraně v Milovicích. Druhá zkouška, provedená na střelnici Alexandrov 13. dubna 1922, při níž vystřelil kulomet v dávce pouze osm ran a potom se rozpadly jeho vnitřní prvky, zpečetila jeho osud v očích vojenské správy.

Podobně dopadly i návrhy Josefa Netshe. Něco málo jsem už o tomto konstruktérovi a jeho zbraních psal, více zde není potřeba plevelit. Snad jen uvedu, že předložil dvě zbraně, kdy jednu lze označit za automatickou pušku na náboj 7,92 a něco jako kulomet. I když nebyl přímo odmítnut, jeho konstrukce neměly perspektivu a v dalším se už s nimi nesetkáme, mimo hodnocení při zkouškách, které bude dále.  

Jinak tomu bylo s kulomety Praga, s pohyblivou hlavní pohybem v před, které byly předvedeny na jaře roku 1922.  Byly označeny jako Kulomet Praga I. Tento vzorek vojáky zaujal.  Objednali celkově šest kusů kulometu ke zkouškám s hlavní dlouhou 740 mm, jako měla dlouhá puška Mauser. To byl problém, pan Holek později uvedl, že požadavek na tak dlouhou hlaveň vedl k tomu, že bylo potřeba kulomet překonstruovat na systém s nepohyblivou hlavní.

Zde je vyobrazení kulometu Praga I se sklopenou dvounožkou.

Nakonec byly objednány vzorky kulometů Praga označené jako Praga I, s hlavní dlouhou 520 mm v původní verzi a s kulomety Praga II s pevnou hlavní dlouhou 600 a 740 mm. Model s číslem I se ale do zkoušek nakonec nedostal.

Dalším konstruktérem, který se přihlásil o místo na slunci, byl ing. Karel Krnka. Jeho zbraň nazvaná samostříl byla na náboje 7,92 mm, a byl vyroben také v Pragovce v Praze. I jeho zbraň skončila v poli poražených, jak uvidíme dále.

Koncem roku se vyskytla další možnost a to kulomet Browning. Bylo to dáno tím, že nad ním vážně uvažoval i francouzská armáda. Ale pokus získat touto cestou 40 kusů kulometů pro přezbrojení jednoho praporu se nesetkalo s úspěchem a bylo potřeba jednat přímo s výrobcem. Bylo zjištěno, že výrobce by zájem měl a tak se uvažovalo nad objednávkou vzorků těchto zbraní v ráži 7,92 mm.

A tak se zkoušelo a zkoušelo. Za nejlepší výsledky byly považovány výsledky kulometů Hotchkiss a Madsen s Browningem 7,92 mm byly hned za nimi. Darne se moc dobře nepředvedl. Ale to hlavní co toto kolo zkoušek přineslo, bylo první psané slovo s takticko-technickými požadavky na lehké kulomety.

Byly velmi podrobné, vyberu ty, které považuji za nejdůležitější:
- ráže 7,92 mm
- zařízení pro střelbu jednotlivými ranami i dávkou
- chlazení vzduchem
- možnost střelby cvičnou municí
- schopnost hladké funkce při velkém rozsahu elevace- zde se uvažovalo o střelbě na vzdušné cíle
- jednoduchou a snadnou výrobu součástek
- hladký provoz bez mazání a při znečistění
- váha i s podstavcem do 12 kg
- nabíjení zásobníkem na 20 až 30 ran nebo pásem na 50 až 100 nábojů
- rychlost střelby od 250 do 450 ran za minutu
- měl umožnit snadné nošení i při horké hlavni
- mělo být co nejjednodušší měnit hlavně
- samosebou se mělo střílet i v leže

Pro naši úplnou informaci musím uvést, že tento dokument uvažoval i nad samostříly, které už zde vycházeli jako zbraň odlišná od kulometu a měla mít i v organizaci družstva své specifické místo. Dokonce se uvažovalo nad pěším družstvem s jedním rojem střeleckým s kulometem a jedním rojem úderným se samostřílem. Požadavky na samostříly byli podobné jen v první části:
- ráže 7,92 mm
- zařízení pro střelbu jednotlivými ranami i dávkou
- chlazení vzduchem
- možnost střelby cvičnou municí
- schopnost hladké funkce při velkém rozsahu elevace- zde se uvažovalo o střelbě na vzdušné cíle
- jednoduchou a snadnou výrobu součástek
- hladký provoz bez mazání a při znečistění
- váha i s podstavcem do 6,5 kg
- nabíjení zásobníkem na max. 10  
- rychlost střelby od 100 do 300 ran za minutu
- měl umožnit snadné nošení na rameni jako obyčejná puška, schopnost střelby v chůzi a od ramene,
- mělo být co nejjednodušší měnit hlavně
- opět střelba v leže a zde také možnost nasadit bodák

A díky tomu tedy víme více než před chvílí. Jen soutěž v Milovicích začala, opět se do věci vložil generál Mittelhausser. Vyjádřil pochybnosti nad tím, jak zkoušky dopadnou, a vyjádřil přesvědčení, že by ze soutěže měly bít vyřazeni uchazeči kteří nejsou schopni sériové výroby. A to bylo pro potenciální domácí vítěze likvidační. Ale zároveň pokud by to vyhráli cizí uchazeči, měla být jasná podmínka odprodeje licence českému výrobci. Jelikož nevěřil v úspěch a bohužel měl pravdu, navrhl vybrat tak jako tak dva nejlepší typy a ty podrobit vojskovým zkouškám.

Ministr byl opatrný, ale trval na tom, že nová lehká rychlopalná zbraň by měla být naší konstrukce a vyráběná u nás. Proto se nepočítalo s tím, že by vše co generál navrhnul, bylo schváleno. Co kdyby to vyhrál kulomet Praga?

Soutěž probíhala v rychlém tempu, a probíhala důkladná selekce. Brzy odpadly samostříl Krnka, kulomety Netsch a Darne. Dorazily kulomety Browning a Vickers-Berthier. Praga dorazila s novým kulometem a to 11. dubna 1923 s novým kulometem s krátkou hlavní. Nová zbraň překvapila svojí kvalitou. Za 4 hodin ze dvou hlavní bez závad vystřílela 7 500 ran.

Obrázek kulometu Praga IIA, získal jsem ho u kolegů z Válka cz. a na tomto vláknu http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/96334   je těch fotografií více. Bohužel bez nějakých podrobností.

Tímto výkonem se dostal na druhé místo za první, které si držel velmi spolehlivý Madsen.
Jenže jsme v Československu a u nás se vše vykecá a najednou noviny o této kulometné soutěži přinesly rozsáhlou reportáž. Zkušební oddělení bylo okamžitě rozpuštěno. A to nebylo zdaleka vše vyzkoušeno. Díky tomu se nedostalo na italské Brixie a Browningy. Ta druhá zbraň ještě ale měla do vývoje kulometné otázky pro naši armádu hodně hlasitě promluvit.

Kulomet Praga obstál na jedničku a to přitom prošel velkými změnami. Zkušební oddělení mu dalo šanci jako perspektivní zbrani. Ale zde se to začalo sukovat. Pragovka zbraně vyráběla jako unikáty a předpokládat u ní sériovou výrobu nebylo možné. Nanejvýš se byla ochotna zavázat k realizaci ručně strojové výroby a na 300 objednaných kulometů potřebovala šest měsíců při dvou směnách. Navíc oznámila cenu 22 000 korun, za což se tehdy daly koupit dva automobily. Ovšem při objednávce 2 000 kusů bylo možno slevit na 9 600 korun, ale k tomu by bylo nutno uhradit předem na výrobní zařízení 5 600 000 korun. Když jsem si to sesumíroval, přiznám se, že se ještě pořád divím, že se s těmito zbrojaři ještě vůbec ministerstvo bavilo.

Výsledkem tohoto kola soutěže bylo, že bylo rozhodnuto dát do zkoušek kulomety Madsen a tímto jich 300 kusů objednat v Dánsku. Dále se mělo 2 000 kusů nechat vyrobit ve Zbrojovce Brno.  Dále bylo objednáno 40 kusů kulometů Praga. Jenže když armáda 3. května 1923 požádala  o výkresy, pragováci pokrčily rameny – žádné neměli a jejich kulomet byl jeden jediný. Ale aby to vyvážili, doplnili svoji dubnovou nabídku, která zohledňoval poslední připomínky ze soutěže a kulomet zdražila na 23 800 korun. To bych já osobně Pragovku nechal srovnat se zemí. Ale vojáci zaťali zuby a pokračovali. Ovšem tyto ceny měnili rozhodnutí- v Dánsku se Madsenů objednalo jen 160 a v Brně jen polovina tedy 1 000. Vždyť 40 kulometů Praga mělo stát 952 000.

Na druhou stranu se v pragovce podařilo všechny změny neuvěřitelně rychle přitom sofistikovaně vyřešit a bratři Holkové složili kulomet Praga I-23. Ihned byl odeslán do milovic a tak jako Praga IIA překvapil a hlavně - evidentně se vyrovnal spolehlivostí a celkovým projevem Madsenům.

Jenže z ničeho nic šéf zkušebního oddělení, nyní už zrušeného, zapracoval a ministr obrany vydal přípis, aby se objednalo 1 000 kulometů Hotchkiss a 1 000 kulometů Praga. Dále měly být uvolněny Pragovkou požadované miliony. Ale rozum tehdy ještě vládl. 5. července přednosta dělostřeleckého a zbrojního odboru ohlásil ministrovy, že je to všechno moc pochybné. Přímo uvedl, že kulomety Hotchkiss se neobjednají, pokud je nezavede do armády i Francie. 1 000 Madsenů také neobjedná. Potvrdil objednávku na 40 kulometů Praga, ale dalších 1 000 opět odmítl objednat, dokud výrobce nedodá kvalitní výkresovou a výrobní dokumentaci a kulomet verze I-23 nebude důkladně přezkoušen. Věděl o čem píše – když v Milovicích stříleli z kulometem I-23 praskl mu píst. To se stává. A co ta nešťastná firma udělala? Požádala, aby jí byl vrácen celý kulomet k opravě. Neměla totiž další stejný kulomet k dispozici a neměla ani náhradní díly. Dokonalá ukázka výrobní kapacity. Byl jí poslán jen zlomený píst.

A znovu se do toho vložil náčelník generálního štábu generál Mittelhauser. Napadl postoje a závěry svých podřízených a vydal rozkaz k 27. červenci ukončit zkoušky a k 1. lednu 1924 objednat po tisícovce kulometů Praga a Hotchkiss. Na podzim dostaly továrny v Dánsku i Francii požadavky na úpravy zbraní na základě zkoušek v Milovicích. A byly potvrzeny objednávky na již uvedených 160 Madsenů a 1 000 Hotchkissů. A ty nakonec byly dodány.

Hotchkiss Mle 1922/26 byl lehký kulomet, vyráběný na konci Velké války. Zásobník se zakládal vertikálně z horní strany těla závěru, případně se používal nábojový pás. Po válce se dočkal pouze omezeného rozšíření v Británii, Řecko odkoupilo asi 5000 kusů a zhruba 1000 kusů se krátce používalo i v Československu. U nás byl označen jako lehký kulomet Hotchkiss vzor 24. Vypadal takto:

Stejně tak vojáci provětrali játra Zbrojovce Praga. Té fabrice nemohlo pomoci nic, ani svěcená voda ve vlastní studni. Dotaz, který byl nosný zněl: Za kolik Praga prodá licenci Zbrojovce Brno?

Jejím řečem o masové výrobě kulometů už nikdo vně nevěřil. I když si vyprosila zvýšení objednávky na 150 kusů nikdy jich nedodala více než 20. Ale ještě nebyl konec. Byla stanovena nová zkušební komise a v únoru 1924 začal další kolo kulometné soutěže. A bylo to opět velké. Praga s dvěma kusy kulometu I-23, belgická FN s Browningy, Francouzi s kulomety Darne a Hotchkiss a licenčními Lewis a Vickers. Praga I-23 měla bubnovou schránku a v ní tkaný pás s náboji, což bylo řešení velmi problematické, ale fungovalo to.

Zbrojovka Brno navíc měla dojednané licence s Madsenem, Hotchkissem a dalšími možnými výherci. A kulomet I-23 a možnosti jeho sériové výroby studovala jak Zbrojovka tak i Škodovy závody.

Kulomet Praga I-23 s bubnovým zásobníkem, tak jak prošel s ctí zkouškami na jaře a v létě 1924.

Jenže hlavní problém který kulomet I-23 měl, byl onen právě buben s textilním nábojovým pásem. Ale ing. Holek, který toto řešení od počátku neměl za moudré, v době kdy to měl být jeden z nosných problémů přišel s tím, že už to má vyřešeno, a po třech týdnech zde byl kulomet vzor I-23 se schránkovým zásobníkem nasazovaným shora. Soutěž skončila v srpnu a bylo dáno, že půjde o kulomet Browning. Ale bylo rozhodnuto počkat na poslední úpravy kulometu I-23. Když se stalo, došlo k šoku – ten kulomet šlapal jak švýcarské hodinky a sám generál Mittelhauser nemohl jinak, než smeknout klobouk. Na konci roku1924 vše došlo do finále. Bylo rozhodnuto, že jednotným lehkým kulometem bude právě kulomet Praga vzor 24, tedy modifikace kulometu I-23.

Zbrojovka Brno a Škodovy závody byl pověřeny ve spolupráci připravit sériovou výrobu. Pánové Rolčík a ing. Siegert zahájili okamžitě práce na výkresové dokumentaci. Všichni účastníci soutěže a vojenští přidělenci byli o tomto rozhodnutí oficiálně vyrozuměni.

Zatím se ale musela naše pěchota spokojit s tím, co bylo. S kulomety Madsen, Hotchkiss a Darne. Zde jsou dva obrázky ke kulometu Darne.

Kulomet Darne - letecká verze

Českoslovenští vojáci s kulometem Darne vz. 22 při výcviku

První jej ukazuje ve francouzské surové verzi, ráže 7,5 mm, těžký tak jak vypadá 8,4 kilogramů. Druhý obrázek už jej ukazuje v plnokrevné pěchotní verzi a ráži 8 mm se složitým podstavcem. Takto to vypadá jako celkově podařená zbraň. Ale bylo to jinak.

První kus kulometu byl v Brně vyroben v červnu 1925. Vypadal asi takto, zde jde o kulomet výrobní číslo 12, předaný vojenské správě v dubnu 1926.
 

Kulomet vzor 24

V září 1925 byl kulomet Praga vyrobený Zbrojovkou Brno předveden ministrovi a generálům Syrovému, novodobému Žižkovi a Mittelhauserovi. V listopadu pak Zbrojovka dostala první velkou objednávku na 4 000 kulometů Praga vzor 24. Na jaře příštího roku šli na zkoušku útvarům jen vzorky. Stále se cvičilo, na čem se dalo a zbrojní odbor mohl opět jen zaplakat, že, cituji:

 „stížnosti na lehké kulomety Hotchkiss jsou oprávněny a známy" a že je též známa nepohyblivost kulometů Schwarzlose. Jejich použití bylo podle poznámek „dočasné až do roku 1928, kdy budou k dispozici již kulomety Praga..."

Ale to hlavní se stalo. Sériová výroba dílů  na první opravdu velkou objednávku, tedy na zmíněné 4 000 kusů začala. Jenže jak se stále ještě zkoušelo a dolaďovalo, tak se soupravy dílů postupně lišily. Tedy řečeno přesně první kulomety byly poněkud jiné než ty dodané v závěru dodávky této série.  
Teprve na jaře 1927 Ministerstvo národní obrany objednalo tři kulomety „definitivního vzoru" pro zkoušky trvanlivosti Toto konečné provedení výrazně odlišné od prvních zbraní vzor  24 vyrobených v Brně, dostalo potom název:

 „lehký kulomet ZB vz. 26".

Tak se zrodila legenda. První objednávku brněnská Zbrojovka realizovala až do léta 1928. Jako první přišly nové kulomety do vojenských škol, v dalším roku potom lehké kulomety vzor 26 postupně nahradily v mírovém použití všechny starší typy. A Zbrojovka dostala v letech 1928 a 1929 další objednávky na celkově 6 600 kusů. V květnu 1931 pak armáda s firmou uzavřela smlouvu o výstavbě a udržování výrobní kapacity pro případ války. Zbrojovka se jak už víme, zavázala k měsíční výrobě 665 kulometů a souprav záložních součástí a 1500 holých hlavní.  

Armáda naopak přijal závazek zaplatit náhradu za udržování dílen, skladů materiálu a polotovarů a další nákladové položky. A aby to Zbrojovka podepsala s větším nadšením, byla na stůl položena objednávka na 7 700 kulometů a na součástky. Jak to už Zbrojovka uměla, plyne z faktu, že do jara roku 1932. Počet kulometů, dodaných čs. vojenské správě, tím dosáhl 18 323 kusů. To bylo množství, se kterým velení v uplynulých letech počítalo jako s mobilizační potřebou.

Kulomet vzor 26 s obsluhou při výcviku.

Tento úspěch byl spojen s velkým úsilím i četných subdodavatelů. Většinu ocelí dodávala Poldina huť na Kladně, ale další materiál a detaily kupovala brněnská Zbrojovka od firem:
- Vítkovické železárny
- Karel Schulte v Komořanech,
- Till a Dubský v Brně,
- Bartoš v Hedvíkově,
- Vichr v Praze,
- Uher v Židenicích a mnoha dalších a asi 30 podniků  

Od původního vzorku Praga vzor 24 k „definitivnímu" vzoru 26 prošla zbraň znatelným vývojem, patrným na první pohled. Důležitý však byl i materiálový vývoj, kterým se odstraňovaly počáteční nedostatky a zvyšovala odolnost součástek. Od roku 1927 prováděl zbrojně technický úřad v Brně trvanlivostní střelby s různým hlavňovým materiálem. Jaké byly výsledky?

První série kulometů vzor 26 měla hlavně z materiálu Poldi WO 2, které vydržely 11 000 až 12 000 ran běžným stelivem.  

Později byl na výrobu hlavní použit materiálu Poldi CKV s trvanlivostí 13 000 až 14 000 ran.

Pouzdro závěru mělo v roce 1929 trvanlivost asi 250 000 ran a závorník 60 000. Zlepšila se i trvanlivost zpruh, se kterými byly na začátku potíže. Trvanlivost pouzdra se zlepšila zejména partiálním kalením těch míst, která při střelbě nejvíce trpěla. Konstrukční vývoj záhy postihl i „definitivní" lehký kulomet vz. 26. Týkal se především:
-  regulátoru,
- pístového mechanismu,
- hlavňové spojky
- závěrového mechanismu.
Tím byl de facto uveden do výroby nový odlišný typ kulometu ZB, vzor 27.

Pro export i pro vlastní armádu byly zahájeny pokusy zvýšit stabilitu zbraně pomocí „třetí nožky" v pažbě, rozšířit tak pole působnosti lehkého kulometu směrem k těžkému kulometu a pro protiletadlovou střelbu zkonstruovat lehký podstavec.

Než tuto kapitolu věnovanou lehkému kulometu pro naši prvorepublikovou pěchotu ukončíme, je potřeba ještě projít pár větami další vývoj této zbraně. Jak šla doba, kulomet se dále měnil. Na poslední verzi kulometu označenou jako ZB 30J která je skutečně poslední předválečnou verzí této zbraně je vidět i nevidět velké změny.

Lehký kulomet ZB 30J, označovaný také jako vzor 30/37, byl posledním vývojovým stupněm této zbraně. To že vznikl bylo dáno našimi spojeneckými vazbami na Jugoslávii a také snahou tento perspektivní zbrojní trh využít k dalším obchodům. První pokusy s lehkým kulometem vzor 26 byl neúspěšný díky silné zahraniční konkurenci. Šlo o ceny jak zbraní, tak i licencí a nakonec i strojního vybavení pro licenční výrobu. Při pozdějších zkouškách kulometů vzor 30 a vzor 34 což byly další vývojové mutace kulometu vzor 26, se nepříjemně projevila odlišná kvalita místní munice a to vyžadovalo nemálo rekonstrukcí a další úpravy vyžadovala i jugoslávská armáda.  A právě díky tomu vzniknul další typ z  řady ZB - kulometu pro Jugoslávii ZB 30J, který byl necitlivý na rozmary střeliva. Jelikož se k ZB 30 J se mohla užívat trojnožka ZB 26, mohl pomocí těžké oválné hlavně plnit částečně úkoly pro těžký kulomet. Na této trojnožce se dal také přestavit do polohy pro protiletadlovou střelbu.

Dodáno a vyrobeno bylo cca 15 000 kusů ale byl to mizerný obchod a spíše než o obchod šlo o prestiž  a udržení trhu. Po splnění první části kontraktu, výrobě v Brně, pak další kulomety vznikaly licenčně v Jugoslávii ve zbrojovce v Kragujevaci. Jugoslávská armáda zavedla zbraň v roce 1937 do výzbroje jako standardní lehký kulomet s označením Puska-Mitralez M.37. Takto zbraň vypadala:

Dalšími státy, do kterých se ZB 30J prodal, byly např. Bolívie, Afghánistán nebo Venezuela. Vývoj zbrojováckých kulometů ukazuje postupný ústup od žebrované hlavně. Původně se vycházelo z předpokladu, že vroubkování zvětší plochu pro chlazení. V praxi, zejména v opevnění, se ukázalo, že žebrování účinněji chladí, když je zbraň v pohybu. Pokud kulomet nebyl při střelbě delší čas v pohybu, rychleji se ohříval, protože se v okolí žeber vytvořil tepelný „polštář“.

Posledním typem, který zmíním je už dříve maličko popsaný typ kulometu a to kulomet nazvaný ZGB 33. Ať se to stane všeobecně známou skutečností, TOP zahraničním úspěchem Československé zbrojovky Brno byl prodej licence lehkého kulometu do Velké Británie. Zbrojovka nejprve předvedla v Anglii novější verzi kulometu - vzor 27 v původní ráži 7,92x57 mm Mauser. Britské střelivo ale ráže 7,7×56 mm, došlo tedy k rekonstrukci zbraně a jejímu odzkoušení v červnu 193. Zkoušky nebyly úspěšné. Hlavní problém přinesly plynoucí z odlišné konstrukce anglického střeliva a nejvíce vadilo nadměrné zanášení plynového mechanismu.

Následující vzorek kulometu s označením vzor 30 doprovázel v létě roku 1932 ke zkouškám i samotný konstruktér Václav Holek, a bylo to dobře. Na místě provedl některé další drobné úpravy. Na tomto vzorku již byly patrné výrazné změny v konstrukci:
- například nežebrovaná kratší hlaveň,
- posunutí začátku plynové trubice dále od ústí hlavně z důvodu omezení zanášení nespálenými zbytky střelného prachu,
- zvětšení zásobníku na 30 nábojů a změna jeho tvaru na zahnutý, opět díky tvaru britských nábojů s okrajem.
Od října 1932 byl v Brně kulomet dále upraven dle požadavků a vznikl tak kulomet s továrním označením ZGB 33, ten byl v květnu 1933 dodán do Británie a právě jeho se týkala licenční smlouva.

Kulomet ZGB 33

Dnes časté tvrzení, že kulomet BREN je licencí kulometu vzor 26 se tak vůbec nezakládá na pravdě. Šlo ve své podstatě o jinou zbraň, jen podoba zůstala rámcově zachovaná.  

Na úplný závěr této kapitoly uvedu počty lehkých kulometů, které byly ve výzbroji naší armády k 1. říjnu 1938. Všechny zde uvedené zbraně se opět staly vítaným příspěvkem pro vyzbrojení německých ozbrojených sil mimo zbraně, které obdržela armáda Slovenského štátu.

34.557 kusů lehkého kulometu vzor 26
77 kusů lehkého kulometu vzor Darne 8 mm
929 kusů lehkého kulometu Hotschkis vzor 14
769 kusů lehkého kulometu Hotschkis vzor 24
171 kusů lehkého kulometu Madsen vzor 24
19 kusů lehkého kulometu Praga vzor I/23