ČESKOSLOVENSKO

Zbraně pro pěchotu první republiky 10. díl

Závěr

Jistě jste si všimli, že Československo, tedy První republika, státní útvar, který byl vytvořen v roce 1918 pro mě není nějak zvláště významnou součástí našich dějin. Ale neznamená to, že bych ji a vše co v ní dělo a priory zavrhoval. Naopak. Považuji ji za důležitou součást našich dějin, jen mi na ní vadí glorifikace jedné skupiny lidí a zatracování jiné, výrazně větší skupiny lidí. Byly zde položeny základy překrucování našich dějin, které potom do dokonalosti přivedl režim, co se zde usadil po roce 1948 a také další, konstituovaný po roce 1989 v tom pokračuje.

Ale naše Československo vytvořilo jeden úžasný fenomén složený ze dvou prvků. Pokusím se tedy v tomto závěru myšlenky formulovat tak, aby byl srozumitelné.  

Musíme vidět, že naše armáda během prvních dvou let své existence prošla složitým vývojem. Od pacifistických vizí o její nepotřebnosti přes vizi jakési milice a nakonec pod vlivem dvou lokálních válek - s Polskem a Maďarskou republikou rad – po konstituování standardní pravidelné armády. Armáda byla budována v duchu glorifikace francouzských, italských a zatím nepřítomných ruských legií a legionářů souběžně s jasně formulovanou nenávistí proti všem důstojníkům staré rakouské armády, kteří byli v lepším případě odstaveni do penze, v horším na ně bylo vytrvale útočeno. Jenže bez nich to prostě nešlo a to jaká československá armáda byla v dalších dvanácti letech je z velké části jejich zásluha. Bylo to tak i proto, že legie vytvořené z dezertérů a zajatců měli opravdu zkušených a schopných důstojníků a praporčíků málo.

Máme-li se zabývat vyzbrojováním prvorepublikové armády, musíme si říci po pravdě, že málo zemí v Evropě po Velké válce mělo tak špatné podmínky pro budování ozbrojených sil jako nová Československá republika. Nebylo to o ochotě obyvatel se na tom podílet. Nebylo to o nedostatku vizí jak to dělat, jak jste viděli. Nebylo to o nedostatku politické vůle.

Bylo to o tom, že po rozpadu monarchie na našem území zbylo jen málo výrobních závodů pro výrobu zbraní k tomu postavených od samého počátku. A i když se mnoho závodů s původně civilní výrobou podílelo na výrobě zbraní a válečného materiálu pro válku, po jejím skončení na nic nečekaly a vrátily se opět k mírové výrobě. Nevýhodné dále bylo, že ani jeden podnik pro zbrojní výrobu nebyl pod přímým řízením státu. Český kapitál během krátké doby ovládl vše co se dalo a převzal nad veškerou zbrojní výrobou přímou kontrolu.

Od roku 1920 tak stát, potažmo armáda vždy jen žádaly o vývoj, výrobu a dodávky všeho potřebného pro obranu země a za vše se museli platit tržní, občas nevýhodné ceny. Na druhou stranu tím vznikla volná soutěž konstruktérů, která umožnila vývoj zbraní, které se staly legendárními. A díky této volné soutěži potom za pouhých 18 let naše Československo dosáhlo ve zbrojní produkci takové kvality ale i kvantity, že dokázalo vším potřebným vybavit naši armádu, a obrovské objemy zbraní prodat do celého světa. Tím se naše země zařadila mezi největší producenty a exportéry zbraní na světě. To byl rozbor prvního prvku fenoménu, který v poslední větě vyslovím.

Ale pokračujme druhým prvkem. Spolu s několik staletí u nás nevídanou vůlí většiny národa, aktivně se podílet na obraně znovu získané samostatné vlasti, to byl skvělý základ pro obranu naší země. To byl druhý prvek, který bývá málokdy brán v potaz. Jako by se opakovala situace, kdy se rozvinulo husitské hnutí. V té době bylo české království velmi bohaté, a vládl mu neschopný panovník. Mělo tedy být snadnou kořistí. I tenkrát se Němci, kteří se vždy považovali za předurčené k roli hegemona ve středoevropském prostoru, hodlali za vytvoření vhodné záminky okamžitě zaútočit. Nebylo by to poprvé, a jak ukázala další staletí ani naposledy. Je na nás, jak se na tyto věci díváme. Buď budeme sami sebe demoralizovat nářkem nad tím, že jsme se stále znovu a znovu stávali obětí agresivnějších sousedů, a nebo to akceptujeme jako fakt, a uvědomíme si, že ne vždy ti agresivnější měli navrch.
Kolegové, náš národ je racionální, nemá zapotřebí si cokoliv nalhávat a dokáže unést pravdu. Každý národ má období, kdy prohrává a kdy je na koni. Chybou našeho národa je, že si opakovaně volí do svého čela neschopné nuly a tu neschopnost, kterou potom vidí u nich, vztahuje i na sebe.
Husitská doba přinesla jednu z našich nejsvětlejších dějinných chvil. Pod vnější hrozbou se náš národ sjednotil napříč všemi společenskými vrstvami a ve jménu práva na svobodu vyznání se stal vojensky neporazitelný. Pět křížových výprav bylo proti naší zemi vystrojeno. Pět jich bylo zničeno, dvě dokonce bez boje, jen když křižáci uviděli či uslyšeli protivníka – naše bojovníky. Hnutí nebylo jednotné a dokonce se dostalo do stavu občanské války. Ale jakákoliv další vnější hrozba je opět na dobu nezbytnou sjednotila k dalšímu vítězství.

Nakonec se náš národ dostal do stavu, kdy musel porazit sám sebe, jinak by se uvítězil k možnému zániku. Mnohaletá válka vedla ke zničení ekonomiky, zahynulo v ní skoro 40% populace a země se stala z velmoci prvního řádu málo významnou zemí ve středu Evropy.

Náš národ ví, že morálka je nesmírně důležitá. Ale neméně důležitá je iniciativa, schopnost improvizovat a schopnost věřit své věci. A to je potenciál, který náš národ má v sobě v nebývalé míře.
V době, kterou řešíme, opět nastala obdobná historická paralela. Po několika staletích, kdy země Koruny české byly významnou, ale nerovnoprávnou součástí velké říše, náš národ měl opět svoji vlastní zemi. Měla hodně potíží, hodně bolestí ale byla to zase naše země a neuteklo ani 20 let, a už zase starý nepřítel vedl své kroky směrem k tomu, abychom o ni přišli. Naše země byla opět relativně bohatá, žilo v ní mnoho statečných a schopných lidí. Za oněch 20 let náš národ a národ Slováků, který s námi sdílel jeden stát, dokázal hodně a opět jsme byli respektovaný a silný hráč ve střední Evropě. A jak rostla hrozba, napříč politickým spektrem se tvořila osa, sjednocující zásadní většinu národa kolem jediné myšlenky.

Ta zněla: „Ať přijdou, my se nedáme“. Jako na bojištích ve Španělsku republikáni umírali v zákopech s heslem „No pasaran“ v myslích, naši lidé byli ochotni přinést jakoukoliv oběť, by si zachovali to, co získali. A to španělské republikánské heslo psali na vagony, které je dopravovali tam, kde měli převzít odpovědnost za svoji zemi v boji. To je druhý prvek toho fenoménu, který hledám. A snad jsem jej našel. O co jde?

Myslím si, že od dob husitských válek, náš národ nebyl ve svém úsilí a myšlení tak jednotný jako v době narůstající krize, která směřovala k válce. A tato jednota a ochota bojovat a za případné vítězství nebo porážku přinést potřebnou oběť v krvi, byla naší největší devizou v možné budoucí válce. Navíc tato duchovní deviza byla podložena velmi dobrým materiálním zabezpečením a výzbrojí, kterou nám mnoho jiných národů a jejich armád mohlo jen závidět. Možná se blížila další naše nejsvětlejších chvíle, která tu husitskou mohla předčít. Že se tak nestalo, není chybou národa, ale chybou politiků, které si do svého čela zvolil.

Snad jsem to zformuloval dostatečně jasně.

Doufám, že tato práce svým obsahem a obsaženými fakty bude pro Palbu přínosem.

S úctou Jaromír Vykoukal

Zdroje a literatura

Popelínský Lubomír - Československé automatické zbraně a jejich tvůrci, Naše vojsko 1999
Plk. dr. Šáda Miroslav - Československé ruční palné zbraně a kulomety, Praha, Naše vojsko 1971
ŽUK  Alexandr Borisovič, Pušky a samopaly, Praha, Naše Vojsko, 1992.
ŽUK  Alexandr Borisovič, Revolvery a pistole, Praha, Naše Vojsko, 1988.
Bílek, Jiří; il. Hladký, Milan; il. Major, Pavel; il. Petráček, Jiří,
Vojenské dějiny Československa, díl 3. 1918-1939, Praha, Naše vojsko 1987
Jindřich Klůna, Vojtěch Hrubý, Technika a Vojenství včera, dnes a zítra, Praha, Naše Vojsko 1989
Josef Frais, Slavné prohry, slavná vítězství Koruny české, československý spisovatel, s.r.o., Praha 2012
Josef Prchal, Ruční a puškové granáty, rukověť pyrotechnika, Praha, Naše Vojsko 2010
Nadporučík Ladislav Hübelbauer, Zbraně pěchoty, díl III, Ruční a puškové granáty, Československý vědecký ústav vojenský, Praha 1921
Petr Klučina, Andrej Romaňák, Karel Richter, Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. 17.-20.
století, Praha, Naše vojsko 1984
ing. Jiří Fencl, Čs, signální pistole mezi válkami, Střelecká revue, číslo 1,2,3,4,5, rok 2001
Hýkel, J.; Karlický, V. Dějiny firmy Sellier a Bellot, Praha, Naše vojsko, 2005

Internet:
http://technet.idnes.cz/mobilizace-pechota-0am-/vojenstvi.aspx?c=A130326_122653_vojenstvi_kuz
http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=15544
http://en.wikipedia.org/wiki/Besa_machine_gun
http://brannamoc1938garda.webnode.cz/
http://www.encyklopediezbrani.cz/
http://www.sellier-bellot.cz/cesky/sellier-bellot-historie.php
http://moravske-karpaty.cz/clanky/zbrojni_prumysl.htm
Vojenské muzeum Armypark Slavičín
Profit.cz | Vítězslav Kyšer: za první republiky průmyslník a odbojář.
Mobilizace předválečné armády v roce 1938
Armáda a okupace v březnu 1939
Inventáře a katalogy Zemského archivu v Opavě
Zabezpečení válečné armády výzbrojí,technikou a válečným materiálem.
Geocaching | Vojenská muniční továrna
API | Česká zbrojovka Uherský Brod
http://brannamoc1938garda.webnode.cz/
http://www.vojenstvi.cz/
http://www.fronta.cz/fotogalerie/tk37
http://www.bunkry.cz/clanek.aspx?id=1198
http://www.bunkry.cz/clanek.aspx?id=1210
http://www.bunkry.cz/clanek.aspx?id=1197
http://www.fronta.cz/fotogalerie/puska-vz-24
http://www.financnici.cz/frantisek-janecek
http://www.guns-info.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=244
http://www.vejprty.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2&Itemid=54
http://www.pyro-csol.cz/files/archiv/08_09/Rucni%20granat%20vz.%20Janecek.pdf
http://wehrmachtvsbrannamoc.blog.cz/1201/seznam-zbrani
http://www.landsturm8.com/
http://www.fotohistorie.cz/Praha/Praha-mesto/Zizkov/Zizkov_-_Parukarka/Default.aspx