ARMÁDY A HISTORIE

Lehké opevnění vz. 36

O výstavbě lehkých pevnostních objektů se začalo uvažovat na jaře 1936. Od května 1936 byly již vyhlašovány soutěže na stavbu prvních úseků a o dva měsíce později byly vybetonovány první objekty. Po rozhodnutí vlády zahájit budování opevnění najednou podél celé hranice ČSR byly přípravy značně urychleny a do konce roku bylo zadáno stavebním firmám téměř tisíc objektů. …

Lehké objekty vz. 36 měly poměrně jednoduchou konstrukci. Střílny směřovaly přímo k nepříteli a vnitřní prostor tvořila jedna místnost. Existovaly tři typy objektů: typy „A“ a „B“ byly dvoustřílnové a lišily se pouze odolností (typ „b“ měl čelní stěnu o 10 cm silnější než typ „A“). Typ „C“ byl třístřílnový, odolností byl shodný s typem „B“. Další, později vyprojektované typy „D“, „E“ a „F“, již nebyly v terénu realizovány. Objekty budované péčí ZVV Brno se v některých detailech lišily od objektů budovaných u ZVV Praha (měly poněkud jiný tvar, strop skloněný do týlu, větrací otvory, otvor pro výhoz ručních granátů atp.). V praxi bylo třeba připustit i další odchylky od standardu – vstup do objektů býval řešen vstupní šachtou, u Bíliny byla dokonce ve skále vyražena 30m dlouhá přístupová štola. Několik objektů typu „C“ (původně třístřílnových) bylo kvůli palebnému plánu vybetonováno bez střední (čelní) střílny; výjimečně byly naopak stavěny i jednostřílnové objekty, konstruované dle konkrétních podmínek. Lehké objekty vz. 36, stavěné u VII. Sboru počátkem roku 1937, byly zmodernizovány – k původnímu tvaru byla přidána předsíňka s mřížovými a pancéřovými dveřmi a ochrannou střílnou.
  Zpracování stavebních plánů objektů a schvalován celkové koncepce výstavby zajišťovalo ŘOP, které současně posuzovalo a schvalovalo návrhy zemských vojenských velitelství na zadání prácí podnikatelským firmám.
  Hlavní činnost při řízení výstavby lehkého opevnění v roce 1936 vykonávala zemská vojenská velitelství – určovala rozsah opevňovaných úseků, jejich bližší organizaci, ustavovala taktické a technické dozory prací, se souhlasem ŘOP zadávala stavební úseky jednotlivým firmám a řešila jejich finanční náležitosti. Těžiště úkolů samozřejmě leželo na velitelství zemského ženijního vojska a jeho podřízených.
  Taktický dozor – tj. rozmístění objektů v ternu, určení jednotlivých typů pevnůstek a případně i plánování stavby chat pro ubytování vojenských stráží v odlehlých prostorech – zajišťovali důstojníci, vybraní od pěších pluků, případně hraničářských praporů, v jejichž pásmu působnosti opevnění leželo.
  Na odborné provedení prací a dodržení všech pokynů vojenské správy při stavbě dozíral vojenský stavební dozor, tvořený důstojníkem a několika vojáky základní služby, zpravidla se stavebním vzděláním.
  V terénu byly pevnůstky většinou umisťovány na svazích přivrácených nepříteli, což jim sice zajišťovalo dobrý výhled a možnost vedení dalekých paleb do předpolí; současně to však zvyšovalo pravděpodobnost jejich zničení nepřátelským dělostřelectvem dříve, než budou moci účinně zasáhnout do boje. Pevnůstky byly od sebe vzdáleny zhruba 600-800 metrů, na běžný kilometr fronty připadaly tedy necelé dva objekty. Tím vznikla velmi řídká, místy i nesouvislá přehrada čelných a kosných kulometných paleb.
  Provedení stavebních prací bylo svěřeno civilním stavebním firmám; stavba dvou objektů v Orlických horách vojskem byla naprosto výjimečná. Firmy musely dbát na utajení všech údajů o stavbách. V roce 1936 nevydala armáda vlastní předpisy o zpracování betonu, objekty byly proto betonovány běžným způsobem dle tehdy platných čs. norem, předepisujících pevnost betonu 200 kg/cm2 při použití 360 kg cementu na 1 m3 betonové směsi. Nebylo dbáno ani na nepřetržitou betonáž, takže byly u některých objektů samostatně betonovány dno, stěny a strop. Rovněž armatura byly poměrně řídká.
  V této souvislosti je zajímavé ustanovení v zadávacích listech některých úseků, že kvalita provedených stavebních prací bude zkoušena odpálením ekrazitové nálože na objektu. Praktické použití této klauzule nebylo asi dosti dobře možné. Zkoušky ostřelováním prokázaly, že takto zhotovené objekty odolávaly pouze jednotlivým zásahům lehkého dělostřelectva.
  Vybavení objektů bylo skromné, osádka používala normální polní výzbroj a výstroj, zejména nepočetné těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/24. Zbraně ani střelivo však nebyly v objektech trvale uloženy. Palba měla být vedena běžným způsobem s využitím jednoduchého dřevěného stolku. Teprve v dubnu 1938 byla do výzbroje přijata kulometná lafet, vyráběná Královopolskou strojírnou v brně.
  Program opevňovacích prací pro rok 1936 se podařilo splnit jen částečně, v některých úsecích nebyla betonáž všech objektů dokončena do zimy a v roce 1937 se již stavěly objekty nového typu (vz. 37).