Přihlášení
Spřátelené weby
ARMÁDY A HISTORIE
Válka o Falklandy
Krátká válka mezi Velkou Británií a Argentinou, která se odehrála během roku 1982 a na jejímž vítězném konci pro Spojené Království měla velký podíl SAS. Jablkem sváru byla v tomto případě snaha o ovládnutí Falklandských ostrovů Argentinou, která nerespektovala, že toto území patří pod Velkou Británii již od roku 1833. Argentina se snažila uplatňovat nárok na tyto ostrovy již od 19. století, ale veškeré jejich nároky na ostrovy byly odmítány a ignorovány.
Počátkem roku 1982 se vojenská junta, kterou vedl generál Leopold Galtieri rozhodla zasáhnout vojenskou akcí. Toto rozhodnutí bylo čistě politické. Argentinská generalita totiž věřila, že obsazení Falkland sjednotí zemi pod vedením výše zmíněné junty. Argentina tedy začala v tajnosti cvičit invazní jednotky a připravovat se na obojživelnou operaci.
Invaze
19. března 1982 přistála v Jižní Georgii (jedna z držav Falklandských ostrovů) loď s několika Argentinci, kteří se vydávali za obchodníky z kovovými odpady. V tomto chladném období byl na ostrovech pouze tým britských vědců. Argentinci po svém příjezdu vyvěsili svoji národní vlajku, čímž způsobili diplomatickou roztržku. Po této události obdrželi vojáci Královské námořní pěchoty z lodi Endurance rozkaz, aby na ostrově zajistili svou vojenskou přítomností ochranu vědeckého týmu a pozorovali Argentince. 1100 kilometrů na severozápad na Východních Falklandách byla také v britské vojenské posádce vyhlášena pohotovost. V té době čítala posádka 60 mužů, což byl její dvojnásobný početní stav, který byl zapříčiněn střídáním posádek.
Velící důstojník námořní pěchoty major Norman viděl, že problémy narůstají, a tak svoje muže rozmístil na strategických místech ostrova. Byl si dobře vědom, že očekávanou invazi na Východní Falklandy s 60 muži nemůže zastavit, ale chtěl aspoň Argentince přinutit k použití síly při dobývání hlavního města Stanley.
Argentinské tanky při manévrech
Argentinské jednotky zahájily invazi 2. dubna. Invaze měla krycí název Rozario (růženec). Britská námořní pěchota je už čekala. Normanovi muži čelili přesile 15:1 a jejich šance na odražení vylodění, které podporovali obojživelná vozidla a vrtulníky byla nulová. I přes tuto skutečnost se bránili tři hodiny. V 8:30 však guvernér ostrova Rex Hunt kapituloval, aby předešel nevyhnutelným ztrátám na straně námořní pěchoty a civilního obyvatelstva. Argentinci obdrželi rozkazy, že nesmí způsobit na britské straně žádné ztráty a to i bez ohledu na ztráty vlastní. Během následujících dnů obsadila argentinská armáda okolní skupiny ostrovů kolem South Georgie a South Sandwich. Koncem dubna měla Argentina na ostrovech 10 000 mužů. Argentinská veřejnost zareagovala podle očekávání, obrovské davy lidí se sešli před prezidentským palácem, aby vyjádřily svou podporu k této vojenské operaci.
Britská vláda v čele s Margaret Thatcherovou odpověděla na invazi vyhlášením válečné zóny 320 km kolem Falklandských ostrovů. Urychleně také začala shromažďovat flotilu, která měla ostrovy dobýt zpět. V té době Anglii podporovala většina evropských mocností. Naopak většina států Latinské Ameriky kromě Chille podporovala Argentinu. Chille vyhlásilo stav národního ohrožení.
Na scénu přichází SAS
Když se velící důstojník 22. Regimentu SAS podplukovník Michael Rose dozvěděl o této situaci nařídil v Herefordu eskadře D pohotovost pro případ potřeby. Naneštěstí krize vypukla v pátek odpoledne, kdy měli muži z Eskadry velikonoční dovolenou. Do odpoledne následujícího dne bylo vydáno speciální vybavení do chladného počasí, zbraně a munice byly vydány ze skladů v době kdy drželi pohotovost dva muži z člunového oddílu eskadry G. V neděli ráno obdržela eskadra D instrukce a ještě tentýž den v odpoledních hodinách odletěla předsunutá skupina na etapové stanoviště na ostrově Ascencion. Další den je následoval zbytek eskadry D s celým velením a se specialisty z dalších eskader. Na Jižní Georgii se argentinské námořní jednotky snažily přesvědčit detašovanou jednotku námořní pěchoty v čele s nadporučíkem Millsem aby se vzdali, ale oni pochopitelně odmítli. Když Argentincům došla trpělivost poslali dvě skupiny své námořní pěchoty z obou stran na přístupové trasy k přístavu Grytviken. Obě jednotky pak zahájily palbu na britské obrané pozice na King Edward Point.
Královská námořní pěchota se začala zoufale bránit a sestřelila jeden ze dvou argentinských transportních vrtulníků a poškodila lehký pozorovací vrtulník. Když nepřátelé přesunuli svou fregatu do zálivu, britští vojáci poškodili protipancéřovou střelou loď a vyřadili z provozu věž lodního děla s 66mm raketometem a postřelovali loď střelami z kulometu. Když viděli, že udělali vše co bylo možné a zjistili, že nemohou uniknout, vyjednali příslušníci Královské námořní pěchoty příměří a následně kapitulaci.
Přesně týden po invazi byly z Anscenionu po moři vyslány jednotky SAS a námořní pěchota. Oficiální rozkaz zněl: znovu dobýt Jižní Georgii. Bojová skupina, které velel major námořní pěchoty Guy Sheridan, byla složena s příslušníků 42nd Royal Marine Commando, Speciální sekce člunové sekce - Special Boat Service (2nd SBS) a Eskadry D z 22nd Regiment SAS. Vojáci byli dopraveni na jih lodí která byla součástí flotily For Austin a Tidespring za doprovodu torpédoborce Antrim. Skupina lodí dostala krycí jméno Komando 319,9. Lodě se setkali s průzkumnou lodí Andurance a jadernou ponorkou Conqueror.
Vítězství Argentiny?
Falklandské ostrovy se nacházejí v blízkosti Antarktidy, což spolu i s polohou uprostřed oceánu přispívá k zimnímu klimatu, které se podobají podnebí severního Islandu. Povrch je pokryt ledovci, které se svažují až k moři. Jediná místa s trochu vlídnější teplotou jsou fjordy, kde se také nachází těch několik málo osad. V druhé polovině dubna na ostrově začínají první strašné období Falklandské zimy a den má jen několik hodin.
Argentinci se mylně domnívali, že kvůli této strašlivé zimě nebude ostrov přístupný britským jednotkám. Další omyl byla i jejich víra, že mají dost mužů na to aby uhlídali všechny vhodné přístupové cesty na ostrov (a že jich moc nebylo).
Přistání na ledovci Fortuna
Poté co major Sheridan uvážil, že obojživelný útok do neznáma by byl příliš riskantní, rozhodl se po konzultaci s majorem Cedrikem Delvesem, velitelem SAS, že na ostrově vysadí tajně pozorovací skupiny, které zjistí sílu nepřítele a další strategické informace. Muži z horského oddílu Eskadry D měli být dopraveni vrtulníky Wessex západně od druhotního cíle Leithu. Současně s nimi se měli dále na jihozápad od Grytvikenu (to byl hlavní cíl) vylodit skupiny 2nd SBS na gumových člunech. Cílem této akce bylo odvedení pozornosti za pomoci SAS a SBS, zatím co by se vyloďovaly hlavní jednotky komanda. Štěstím bylo, že se před odjezdem z Anglie podařilo majoru Delvesovi přesvědčit námořnictvo, aby vzalo celou Eskadru D místo jednoho jejího oddílu, jak plánovalo ministerstvo obrany. S celou eskadrou SAS a muži z SBS měl Delves k této operaci k dispozici 300 špičkově vycvičených mužů. Vzdušná podpora se skládala z vrtulníků Wessex, Lynx a Wasp z lodi Endurance.
V poledne 21. dubna, zhruba dva týdny od argentinské invaze, přistál za silné vánice na subarktickém ledovci oddíl odborníků na horskou válku z 16th SAS. Pilot námořního letectva musel absolvovat tři cesty z lodi na ledovec než se vánice uklidnila natolik aby mohl s vojáky přistát. Během několika minut se počasí na ledovci Fortuna opět změnilo v silnou vánici. Po pětihodinovém zápase s větrem ušli vojáci SAS se zátěží 35 kg a čtyřmi sáněmi (tzv. Pulky – jedny vážily 90 kg) necelý kilometr než začala padat tma. Těsně před setměním se pokoušeli postavit speciální stany, aby se měli kam schovat před větrem a zimou. Silný vítr však zapříčinil, že jeden stan vojákům uletěl a druhému se zlámaly tyče. Většina oddílu tak musela strávit velice mrazivou noc na ledovci, chráněna pouze spacími pytli a malými nouzovými stany. V této fázi začal být výsledek operace značně nejistý.
Ledovec Fortuna - vojáci Eskadry D (v bílém) a pilot vrtulníku (v černém)
Po strašlivé noci na ledovci ve větru, jež nezřídka dosahoval rychlosti bouře, bylo nutné vojáky dostat z ledovce co možná nejrychleji. Vysílačkou požádali o evakuaci, ale vrtulníky je objevily až několik hodin po odvysílání nouzové zprávy. Jeden z vrtulníků, jež byl kvůli úkolům na moři vybaven radary, naváděl dva dopravní vrtulníky na ledovec. Vrtulníky se k mužům dostaly teprve až se trochu utišila zuřící bouře. Vrtulníky si mezi sebe rozdělily 16 mužů a nabrali kurz k moři. Ve špatné viditelnosti však jeden vrtulník havaroval. Ačkoliv byl vrtulník úplně zničen, došlo ke zranění pouze jednoho muže. Zbylé dvě helikoptéry se vrátily pro zbylé muže a zase rychle vzlétly, druhý přepravní vrtulník však narazil do ledového hřebene a rovněž havaroval. Po zjištění, že i při druhé havárii nebyl nikdo zraněn, se poslední vrtulník po vyložení svých pasažérů vrátil nacpaný dekami a zdravotnickým materiálem zpět na ledovec. Počasí se však opět zhoršilo a vrtulník byl nucen k návratu pro palivo. Korvetní kapitán Ian Stanley se musel na ledovec toho dne vrátit ještě dvakrát, než zachránil zbylé vojáky.
Ledovec Fortuna - v popředí trosky vrtulníku Wessex
SBS uskutečňuje rezervní plán
Zatímco se Eskadra D u šálku čaje vzpamatovávala z nepříjemných zkušeností na Fortuně, začal oddíl SBS realizovat rezervní plán. V pátek brzy ráno bylo vysláno pět nafukovacích člunů Gemini, každý s tříčlennou posádkou. Jejich cílem byl ostrov nedaleko pobřeží ze kterého bylo možno pozorovat dění v Leith a v dalších osadách kolem. Ačkoliv se motory na člunech zahřívaly značnou dobu před vyplutím, třem člunům se nepodařilo nastartovat a tak musely být táhnuty na lanech. Když se cestou k cíli počasí opět změnilo, ve vichřici se dva čluny z lan odtrhly. Posádka jednoho člunu byla později zachráněna vrtulníkem. Hůře dopadla druhá posádka, které se podařilo doplavat až na hlavní pevninu a několik dní se zakopat, aby neohrozily celou misi. Zbylým třem skupinám se podařilo držet plánu a vybudovat kryty, odkud mohli pozorovat osady. V tu samou dobu byly další oddíly SBS nuceny akci kvůli těžkým povětrnostním podmínkám a ledem proděravěným člunům ukončit. Tyto skupiny byly opět vysazeny vrtulníky Wessex ráno 25. dubna. Mezitím museli být všechny plány týkající se znovu dobytí Jižní Georgie odsunuty, jelikož flotila zjistila, že se k ní blíží ponorka. Flotila byla tedy nucena k rozdělení, kvůli případnému torpédovému útoku.
Příslušník SBS (Special Boat Service) - ilustrační foto
Cíl – Grytviken
Britové, kteří ztratili moment překvapení, se rozhodli že zaútočí. Hlavní útočné síly však byly příliš daleko a tak se na lodi Antrim velmi rychle zformovala útočná jednotka. Složena byla ze dvou oddílů SAS, druhého oddílu SBS a 10. královské námořní pěchoty. Síla oddílu činila pouhých 70 mužů. Velení očekávalo minimálně dvojnásobnou přesilu. Podle vojenských manuálu by měli útočníci převyšovat obránce alespoň 3 ku 1, aby byl úspěch jistý. SAS si však s konvenčními poučkami nelámala hlavu.
První část útoku zahájila SAS vysazením svých mužů, které kryla palba z lodí Plymouth a Antrim. Palba byla soustředěna těsně k obráncům, tak aby je nezasáhla. Vojáci SAS byli vysazeni na holém pobřeží několik kilometrů od osady. Následovalo vysazení zbytku útočné jednotky vrtulníky Wessex a Lynx. Když se vojáci seskupili na hřebeni odkud byl výhled na Grytviken, jeden z oddílů SAS postupoval podél pobřeží směrem k osadě. Před nimi Argentinci vyvěsili bílá prostěradla, aby signalizovali, že se vzdají. Hlavní seržant eskadry SAS poté stáhl argentinskou vlajku a rychle vyvěsil britskou. První bitva v této válce tak byla vítězně vybojována.
Následujícího dne odletěly dva oddíly SAS a jeden oddíl SBS vrtulníkem do Leithu, kde se argentinský velitel šestnáctičlenné detašované jednotky vzdal bez boje potom, když zjistil jaké má šance na úspěch. V této době měli britští vojáci 156 zajatců z řad argentinské armády. Další den byla již eskadra D zpět na moři a směřovala k hlavním Falklandským ostrovům. Vojáci eskadry G mezitím plnou parou pluli na ostrovy ze severu. Dobytí jižní Georgie bylo velkým úspěchem, který zvedl morálku britské armády a potvrdil dobrou pověst SAS a SBS.
Příslušník argentinské armády
Získávání strategických informací
Jak již bylo uvedeno dříve, Velká Británie neměla v blízkosti ostrovů žádnou leteckou základnu, takže shromažďování informací pro nadcházející vylodění museli zajistit oddíly SAS. Velké starosti dělala Británii také přítomnost francouzských protiplavidlových střel Exocet, které mohli z nákladních přívěsů ostřelovat britská plavidla. Admirál Woodward požadoval, pokud možno, co nejpřesnější polohu odpalovačů. Proto byly během tří nocí od 1. května po celých Falklandách rozmístěny z vrtulníků muži z eskadry G, kteří měli za úkol je lokalizovat. Později bylo na ostrovech umístěno ještě více hlídek, aby byl pokryt co největší prostor. Když bylo naplánováno, že budou hlídky SAS vysazeny, uvažovalo se o seskoku z velké výšky s nízkým otevřením padáku (HALO) z letadel RAF (Royal Air Force - Královské vzdušné síly) Hercules ve výši 7400 m . K úlevě výsadkářů, kteří věděli, že bezpečné přistání by bylo velmi obtížné, byla tato myšlenka zavržena. Nakonec byly jednotky SAS vysazeny vrtulníky Sea King na bezpečných místech, která byla vzdálena „jen“ den pochodu od jejich cílů. Piloti byli vybaveni zcela novými brýlemi pro noční vidění, tudíž měli jednodušší práci při vysazování v noci.
Hlavním úkolem SAS bylo pozorovat pohyb nepřátelské techniky a hlavně výše zmíněných raket. SBS naopak shromažďovala během svých výsadků na pobřeží informace k vylodění na ostrovy. Brali vzorky půdy, zkoumali rozmístění hlídek na plážích, změřili spád pláží, připravili tabulku přílivu a odlivu. Jejich hlavním úkolem bylo vybrat nejlepší pláž pro vylodění. Obě dvě jednotky (SAS i SBS) plnily svoje úkoly v noci. Přes den byli schováni v úkrytu. 40 vojáků Eskadry G pokrylo téměř celé ostrovy a pravidelně podávalo informace o pohybu nepřítele. Na Západních Falklandách pokryly dvě hlídky SAS hlavní osady Port Howardu a oblast Liščího zálivu. Na východě se hlídky věnovali pozorování cílů v oblasti San Carla. Na západě Port Salavadoru a na severu Goose Greenu, se soustředily na hlavní město Stenley.
Hlídky SAS byly za nepřátelskou linií neustále v nebezpečí prozrazení. Vojáci SAS tedy museli využívat všeho co se naučili, aby byli schopni plnit úkoly v tak těžkém terénu jakým jsou Falklandy. Na Falklandách nerostou žádné stromy a keře, proto se museli vojáci skrývat v dobře zamaskovaných stanovištích ve skalách. Odtud pak tiše monitorovali Argentince. Kódové zprávy se posílaly v pravidelných intervalech na letadlovou loď Hermes, kde si je přebírali velitelé zavedenými vysílačkami. Těmto přístrojům, které ovládal počítač, se říkalo „praskající rádia“ – ukládali informace ve formě morseového kódu a poté ji rychle vypálily vysokofrekvenčním zapraskáním, které celé trvá méně než vteřinu. Přenos je tak krátký, že by jej nedokázal zachytit ani nepřítel, který by byl přímo napojen a na správnou frekvenci. Touto rychlostí se zajistilo aby signál neprozradil polohu radisty, který zprávu podával. Vojáci SAS si byli dobře vědomi, že je nepřítel nemůže zachytit a tak mnohé zprávy odvysílali drze pár stovek metrů od hlavních argentinských pozic.
Pozorovací stanoviště
Když konečně začaly letouny RAF bombardovat argentinské pozice a pozemní cíle, vojáci SAS začali využívat své pozorovací schopnosti k tomu, aby přesně navedli letouny Harrier na cíl. Hlídky byly schopny podat pilotům přesné informace o cílech a tudíž se značně podílely na jejich přesném zničení. Vojáci SAS byli schováni na svých stanovištích několik desítek dnů než byli vystřídáni. Skrýše byly malé a vlhké (většinou mezi vyvřelinami), když k tomu ještě připočteme velmi klaustrofobické podmínky a neustálý strach z prozrazení, jedná se skutečně o velmi náročnou činnost. Jakýkoliv pohyb byl naprosto nemožný, protože hlídky nepřítele se pohybovaly všude kolem. Vařiče mohly být používány pouze za rozbřesku, dokud ještě nebyli Argentinci vzhůru, to znamená, že veškeré příděly museli jíst vojáci studené. Každodenní teplé jídlo (pokud vůbec bylo) bylo velkým svátkem – a to se jednalo většinou jen o čaj (každý Angličan ví svoje J). Počasí také nikterak nepřidalo na morálce vojáků – pořád jen pršelo, mrholilo nebo byla vichřice. Každý měl problém udržet se v teple.
Život za nepřátelskou linií
Hlídka se skládala ze čtyř mužů, ale na stanovišti byli jen dva. Důvod byl prostý – dva vojáci se skryjí snáze než čtyři a taky je potřeba nějak spát. Zbylí dva muži byli skryti v rezervní pozici mimo jakýkoliv dohled nepřítele. Dvojice se střídali po setmění, aby si vždycky dva mohli v „klidu“ odpočinout. Na rezervním stanovišti vždy odpočíval jenom jeden z vojáků – druhý hlídal okolí. I takové základní potřeby jako je močení, museli být prováděny v úkrytu a to většinou do lahví nebo v případě „velké potřeby“ do plastových pytlů. Pytle se na základě tragické zkušenosti z výcviku v Anglii, kdy došlo k výbuchu v úkrytu kvůli bioplynu, který se zapálil od výboje z vysílačky ( při kterém byl jeden voják zabit a druhý zraněn), vždy pro jistotu zavázali a oblepili páskou a při nejbližším soumraku se zakopali v terénu.
Během necelých osmi týdnů, kdy SAS hlídky operovali v týlu nepřítele, byla prozrazena pouze jedna hlídka. Velitel této hlídky Kapitán John Hamilton padl, když kryl ústup svých mužů po prozrazení jejich úkrytu na Port Howardu. Podle očitých svědků bojoval proti přesile dlouhou dobu než podlehl těžkým střelným zraněním. Smutným faktem je, že k uzavření příměří chyběly čtyři dny. Hamilton byl posmrtně vyznamenán válečným křížem za své činy na Port Howardu a jeho jméno bylo vyryto na hodinové věži v Stirling Lines.
Kapitán John Hamilton
Dalším úkolem SAS bylo ujišťovat polohu argentinských letadel Super Etendard, který startoval z jižní Argentiny a byl vyzbrojen protiplavidlovými střelami Exocet. Protože nebyla v blízkosti žádná britská letadlová loď která by byla schopna kontrolovat radarovými letadly vzdušný prostor, je velice pravděpodobné, že jednotky SAS byly vysazovány i na území Argentiny. Této teorii by nasvědčovala i květnová havárie vrtulníku Sea King u břehů Argentiny. Vrtulník mohl pravděpodobně na palubě přepravovat vojáky SAS. Každopádně britská armáda tyto akce nepotvrdila.
Přepadení Peeble Islandu
Čtrnáct dní od vysazení hlídek Eskadry G začala SAS plánovat útok na Peeble Island. Ten leží severně od Západních Falkland. Osada (dá-li se tak těm pár domkům říkat) byla vybavena přistávací plochou, kterou Argentinci začali rozšiřovat, aby tak vytvořili noční detašované stanoviště letadlům Pucara, jež byly určeny k ničení pozemních cílů. Většina argentinského velení se domnívala, že se britské jednotky vylodí na Západních Falklandách ( hlavním důvodem mělo být jejich řídké osídlení ). Hlavním cílem výše zmiňovaného letiště by bylo ničit pozemní cíle na jakékoliv pláži, kde by došlo k invazi. Britské velení se však ve skutečnosti rozhodlo o vylodění na Východních Falklandách, ale letouny na Peeble Islandu znamenali stále velké riziko.
Admirál „Sandy“ Woodward neschvaloval tuto operaci, protože se domníval, že riziko, které by na sebe při podpoře operace vzali lodě britského námořnictva by bylo příliš vysoké. Zpráva jednoho z pilotů námořnictva, která hovořila o možnosti radarové emise z ostrova však jeho stanovisko změnila, protože toto vybavení by mohlo hravě zachytit hlavní útočnou vlnu. Na základě tohoto rozhodnutí se v noci z 9. na 10. května připravily dvě čtyřčlenné hlídky Eskadry D k vysazení na ostrov v nafukovacích člunech. Kvůli špatnému počasí však musela být akce odvolána. Následující noci vysadily vrtulníky na Západních Falklandách ty samé muže, avšak tentokrát se skládacími kanoemi. Ty jim měli umožnit přesun na Peeble Island. Na Západních Falklandách se na den zakopali a následující noci přepluli na ostrov.
Během toho, co jedna hlídka střežila kanoe, druhá se nepozorovaně dostala k letišti, kde zpozorovala za ranního rozbřesku 11 letounů Pucara. Po okouknutí terénu se vojáci museli stáhnout do úkrytu, protože plochý terén neumožňoval dobré maskování. Museli zakopat i svou výstroj. Za soumraku vyrazili vojáci zpět aby předali informace velení. Brzy ráno 13. května podali vysílačkou zprávu velitelství, které dalo operaci zelenou. Zbytek Eskadry D se připravoval k odjezdu v noci 14. května. Jednotka, která byla určena k přepadení Peeble Islandu byla složena z 50 až 60 mužů (různé zdroje uvádějí jiná čísla) a zahrnovala i jednoho důstojníka, který měl vést přesnou podpůrnou palbu z torpédoborce Glamorgan (tento muž byl expertem Královského dělostřelectva). Ve výbavě jednotky byly kromě osobních zbraní a munice také odpalovače raket a kulomety GPMG. K tomu nesl každý voják ještě dvě minometné bomby pro 81 mm minomet (ten sloužil ke krycí palbě). Dopravu zajišťovali vrtulníky Sea King od 849. squadrony námořního letectva. Vrtulníky byl dobře vybaveny leteckou elektronikou, zvláště pak dopplerovým radarem pro navigaci a autopilotem pro automatické stání ve vzduchu. Vrtulníky byly vybaveny příslušenstvím, které jim mělo umožňovat létat za každého počasí. Operace Předběžná zkouška mohla začít.
Původní cíle mise zahrnovali zničení letounů na letišti a vojenskou posádku na ostrově. Kvůli velice silnému protivětru však Hermesu trvala cesta do oblasti odkud měl startovat vrtulník déle než se očekávalo. Toto zpoždění znamenalo, že na svou misi budou mít vojáci méně času. Protože se museli vrtulníky do úsvitu vrátit zpět na Hermes, aby se lodi mohli rychle stáhnout na východ od ostrovů a tím minimalizovat nebezpečí útoku argentinského letectva, primárním cílem se stala letadla. Lodě měly během noci velké problémy s protivětrem. Fregata Broadsword začala následkem větru značně zaostávat za zbytkem flotily. Do toho se ještě porouchal její systém střel země vzduch. Štěstím bylo, že alespoň Glamorgan se dostal na místo vzdálené 10km od pobřeží a tudíž mohl poskytnout palebnou podporu. Hermes se „ prokousal“ 60 km od pláže aby umožnil vrtulníkům co nejkratší možnou trasu.
Každý člen útočné SAS skupiny nesl útočnou pušku M16 se třemi zásobníky a dvě stě nábojů ráže 5,56 mm. Většina mužů nesla ještě protitankové zbraně M72 (LAW). Když vrtulníky konečně dopravily vojáky na Peeble Island, setkali se s muži z člunové eskadry, kteří je navedli na jejich počáteční pozici. V důsledku výše zmíněných obtíží s počasím měla jednotka zpoždění, které částečně dohnala rychlým přesunem na ostrově. V 7:00 zahájil horský oddíl útok za podpory 4,5 palcové uzavírací palby na zákopy nepřítele z lodě Glomorgan. Kvůli nedostatku času začali vojáci operaci střelbou z pušek, kulometů a 66mm pancéřových zbraní LAW a letadla poškodily. Po chabé odpovědi zbraní nepřítele se vojáci rozhodli, že položí bomby na kostry letadel. Po čtvrthodinové přestřelce mezi letadly se jednotka stáhla. Během útoku se vojákům SAS podařilo zničit šest letounů Pucara, čtyři cvičná letadla a lehký dopraní letoun Short Skyvan. V 7:30 se eskadra znovu seskupila a začala se stahovat na místo, kde měla čekat na vrtulníky. Tou dobou byl zničen palbou z moře sklad paliva a munice. Z jedenácti letounů zbyly jen trosky. S tímto výsledkem se vojáci po dvou a půl hodině od začátku palby na letiště vrátila zpět. Jeden voják SAS utrpěl otřes mozku od výbuchu nášlapné miny a jeden byl lehce zraněn granátem, ale mohl v průběhu operace dál pokračovat v boji. Přepadení bylo hodnoceno jako úspěšné. Dopad na morálku Argentinců byl drtivý. Od této chvíle se nikde nemohli cítit bezpečně. Kromě toho byla všechna letadla z Peeble Islandu, která mohla ohrozit britské vojáky, zničena.
Zničený argentinský letoun Pucara
I po této akci pokračovala SAS a SBS ve svých operacích a to i navzdory tomu, že na ostrovech bylo 11 000 argentinských vojáků a 42 letadel. Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech a tak na sebe tragédie nenechala dlouho čekat. Vojáci SAS, kteří se měli vrtulníkem Sea King přepravit z Hermesu na Interpid se po zásahu vrtulníku nepřátelskou palbou zřítili do moře. To si vyžádalo 20 životů, z toho 18 životů vojáků SAS. Jedná se o jeden z nejčernějších dnů v historii SAS. Několikrát se také stalo, že na sebe hlídky SAS a SBS vzájemně narazily v terénu a spustily navzájem palbu. Žádné ztráty nebyly do chvíle kdy jeden z vojáků SAS při podobném setkání smrtelně zranil seržanta „ Kiwiho“ Hunta. Přes veškerou snahu velení aby se jednotky za linií nesetkávaly se podobné události několikrát opakovaly. Naštěstí nebyl nikdo další zabit.
Boje o Stanley
Hlavní vylodění bylo naplánováno na brzké ráno 21. května ve dvojité zátoce San Carlos Water na opačné straně Západních Falkland než leží město Stanley. Pro tuto operaci byly vybrány tři přistávací body: Červená a Modrá pláž poblíž osady San Carlos plus Zelená pláž, která leží severněji u Port San Carlos. Eskadra D měla zastrašit a dezorientovat nepřítele zahájením útoku na velkou argentinskou posádku v Goose Green asi 40 km na jih. Večer 19. května byla eskadra převezena vrtulníkem na útočnou loď Royal Marine Commanda Intrepid a začala se chystat k útoku. Navzdory výše zmíněným ztrátám se zbylí členové Eskadry D následující noci přepravili na souš, kde měli zahájit útok.
Zatímco se Eskadra D, kterou vedl major Delves přesouvala na Goose Green, SBS se dostala na pobřeží Fanning Head na severním vstupu do San Carlos Water. Jejich úkolem bylo donutit Argentince ke kapitulaci ať vyjednáváním nebo bojem. Pro jistotu k nim byl přidělen minometný tým SAS. V Goose Green se mezitím 50-60 rozprostřených vojáků připravovalo na útok. Toto místo jim umožňovalo dobrý výhled na nepřítele. Ve stejnou chvíli spustili vojáci SAS palbu ze všech kulometů, minometů a granátometů. Vypálily také několik protipancéřových střel. 1200 Argentinců opětovalo několik výstřelů, ale do protiútoku se nepustili, protože si podle palby mysleli, že po nich pálí minimálně celý prapor Angličanů. Vojáci SAS byli v nevýhodě 1:25, ale zvítězili. Za úsvitu ukončili útok a začali pochodovat na sever, kde se měli připojit hlavní invazní vlně. Během cesty si udělali „přestávku“ na sestřelení letounu Pucara, který směřoval na San Carlos.
Během toho co Eskadra G stále dobývala pozorovací stanoviště nepřítele na Východních Falklandách, Eskadra D byla nucena bojovat konvenčním způsobem. Po tom co Eskadra G potvrdila, že na vyvýšenině Mount Kent není nepřítel, byla Eskadra D vysazena 60 km v nepřátelském území aby horu obsadila. Vojáci horu drželi navzdory četným argentinským hlídkám téměř týden. Vystřídala je až námořní pěchota. Do všeho toho zmatku kolem operací na pevnině konečně přilétla i Eskadra B, která měla nahradit ztráty. Vojáci Eskadry B se připojili ke komandu seskokem do vln Atlantiku po dvanáctihodinovém letu z Ascensionu a byly vytaženi na palubu Glamorganu. Mezitím SBS uzavřela prstenec pozorovacích stanovišť kolem Západních Falkland, aby udržela nepřítele pod kontrolou. Bitva o znovu dobytí Falkland se chýlila ke konci. Bylo však třeba ještě udělat poslední krok, kterým bylo dobytí Stanley. Obrané linie kolem Stanley vypadali strašlivě. Bylo tam něco kolem 8000 argentinských vojáků a dělostřelectvo s 105 a 150 mm děly, protiletadlová děla a obrněná vozidla Panhard.
Jednotka o síle 60 mužů, která zahrnoval 3 oddíly SAS a šestičlennou sekci SBS a čtyři velitele přepadové eskadry námořní pěchoty, se rychle blížilo podél zátoky a další oddíly SAS je na severním břehu kryly palbou z kulometů GPMG. Jedná se o učebnicový přepad po vzoru Davida Stirlinga, který byl používán v poušti s tím, že tady byly jednotky obojživelné. Argentinci na Wireless Ridge spolu s těmi v Stanley a na lodích, které byly v přístavu se domnívali, že se jedná o hlavní obojživelné vylodění a začali na útočníky pálit. I když se museli vojáci SAS stáhnout dříve než dosáhli cíle, její akce uvolnila tlak na 2. parakomando (2nd Para). Přes intenzivní palbu byly zraněni jen tři vojáci útočné skupiny. Plavidla námořní pěchoty byly děravé jak cedník. Vojáky SAS na člunech rozčílilo chování posádky nemocniční lodě Bahia. Muži z SAS dodržovali válečné konvence a na loď označenou červeným křížem nestříleli, ale posádka lodi použila své světlomety a osvětlila čluny v přístavu. Trest však přišel záhy v podobě argentinského dělostřeleckého granátu, který vlastní plavidlo zasáhl.
Příslušníci Royal Marine Commando
Příměří
14. června 1982 za všeobecného příměří odletěl podplukovník Rose a kapitán Bell, který dobře hovořil španělsky, vrtulníkem do Stanley, aby se dohodli na podmínkách kapitulace s generálem Mariem Menendezem, argentinským guvernérem Falklandských ostrovů. Menendez chtěl ze začátku podepsat pouze částečnou kapitulaci, protože nevěděl jak jsou na tom Argentinci na Západních Falklandách. Britské velení bylo ve skutečnosti smířeno s tím, že dostane zpět jen Východní Falklandy, protože nemělo dostatek lidí a munice. Traduje se, že britská armáda měla tou dobou šest nábojů na jednu zbraň.
Příslušníci Royal Marine Commando se svou vlajkou
Rose si byl však dobře vědom, že Menendez o této situaci nemá ponětí a na požadavek o částečné kapitulaci odpověděl tím, že částečnou kapitulaci nebere a stál si tvrdě na svém. Demoralizovaný Menendez, který neměl od své vlády v Buenos Aires žádné informace o tom, jaká je situace na ostatních částech Falklandských ostrovů, kapituloval. Jeho kapitulace zahrnovala všechny ostrovy. Před půlnocí 15. června 1982 podepsali velitel britských pozemních vojsk generálmajor Jeremy Moore a argentinský vrchní velitel dokument o kapitulaci. Vojáci SAS se poté přesunuli k vládnímu domu a vyvěsili malou plukovní vlajku, kterou si s sebou vezli z Herefordu. Tato vlajka vlála na stožáru do té doby, než byla nahrazena vlajkou mnohem větší, kterou z Velké Británie přivezlo Royal Marine Commando.
Válka o Falklandy byla jedním z nejkratších válečných konfliktů, do kterého se kdy Velká Británie zapojila. Ztráty pro Británii činily 255 mužů (z toho 20 příslušníků SAS) a pro Argentinu 655. Pro vojáky SAS to byla tvrdá zkouška jejich dovedností. Ukázali zde také velkou dávku profesionality, odvahy a houževnatosti. Je nesporé, že SAS se velkou měrou zasloužila o konečné vítězství.
Vyhledávání
Dnešní den v historii
21.listopadu 1276 – Přemysl Otakar II. uzavřel ve Vídni příměří s římským králem Rudolfem I. Habsburským.
21.listopadu 1916 zemřel rakousko-uherský panovník František Josef I.
21.listopadu 1347 – Karel IV. založil benediktinský klášter na Slovanech, zvaný též emauzský (v dnešním Novém městě pražském)