ARMÁDY A HISTORIE

Operace Overlord

Žádná z novodobých vojenských operací se svým významem nemůže vyrovnat 6.červnu roku 1944, kdy se spojenecká vojska vylodila na březích Normandie. O této operaci bylo již napsáno mnoho knih a natočeno mnoho filmů. Historikové dokázali tuto operaci rekonstruovat hodinu po hodině (zvláště dobrá rekonstrukce, byl dokument BBC Den D, který běžel na našich kanálech u příležitosti 60. výročí vylodění). Závěry těchto studií jsou často překvapující. Politické pozadí vylodění v Normandii je zajímavé skoro stejně jako operace samotná. Vláda USA po útoku na Pearl Harbor považovala za největšího nepřítele Japonsko a podobný názor měla i velká část americké veřejnosti. Velká Británie měla zájem o posílení oblasti Středozemního moře. Winston Churchill proto prosazoval nejdříve útok na severní Afriku, poté na Itálii a nakonec snad i na Balkán. SSSR požadoval otevření západní fronty, která měla přeskupit a roztrousit německé síly na západ. Stalin Angličanům a Američanům příliš nevěřil a podezíral je ze společných úkladů proti SSSR. Je až absurdní, že se sovětské tajné služby soustředily více na dění v USA než na informační válku s Německem. Když v roce 1942 došlo k invazi do Severní Afriky a v červnu následujícího roku k vylodění na Sicílii, začalo se uvažovat o možném úderu v západní Evropě, konkrétně přes Francii. Na přelomu listopadu a prosince se sešli Stalin, Roosevelt a Churchill na konferenci v Teheránu. Právě zde padlo rozhodnutí o urychlení příprav k vylodění v severní Francii a byl dohodnut i následný plán postupu na Německo. Dohoda nebyla zadarmo. Stalin si vymohl aby poválečné hranice SSSR odpovídali jeho hranici v roce 1941. To znamenalo zabrání pobaltských států a východního Polska. Součástí teheránského plánu bylo nejen osvobození Francie, ale i zničení německých průmyslových center v Porúří, které mělo Němce vysílit před dobytím Berlína. Operace dostala krycí název OVERLORD. Vojenská akce takové důležitosti vyžadovala přesné naplánování přesunů techniky, vojáků a vybavení. Jejich soustředění ohrožovalo civilní obyvatele ve Velké Británii, vojáky bojující v jiných částech Evropy a v neposlední řadě i zásobování Anglie, protože její zdroje závisely na zásobách z USA. Americké velení také muselo počítat s nasazením prakticky celého vojska v tichomoří. Admirál King dal k 1. květnu 1944 k dispozici 31 123 plavidel vhodných k vylodění. Na operaci OVERLORD jich vyčlenil 2943 a to prý ještě z velkým sebezapřením.

Místo a čas

Teheránská konference požadovala vylodění na jaře roku 1944. plánovaným datem byl 1. květen roku 1944. Kvůli přípravám musel být o minimálně měsíc posunut. Největším a zcela zásadním problémem bylo počasí, měsíční fáze a hlavně místo kde vylodění uskutečnit. Podle plánů z roku 1943 se jako nejvhodnější jevila Normandie, kde byly pláže dostatečně široké pro na nasazení dostatečného počtu vojáků a techniky a přitom bylo poměrně slabě chráněné ( osobně by mě zajímalo co by na tuto zprávu řekli veteráni z Omahy ). Jako nevhodné bylo označeno pobřeží Belgie, kde potřebný prostor nebyl, nebo dobře chráněné a opevněné okolí města Pas –de- Calais. Právě v těchto místech německé velení vylodění očekávalo, jelikož Lamanšský průliv je v těchto místech nejužší a vzdálenost do Porúří je nejkratší. Velením celé této operace byl pověřen generál Dwight „Ike“ Eisenhhower. K úspěchu akce bylo potřeba ještě jedné důležité věci: aby se nikdo nedozvěděl, že noha spojence půjde na Německo právě přes Normandii.

Válka informací

Zavést nepřítele na falešnou stopu – tento cíl měla operace Foritude, velká hra tajných služeb, která měla německé velení přesvědčit, že se chystá invaze, ale u Pas – de – Calais. Do čela fiktivní operace byl jmenován generál Patton. Éter se hemžil falešnými zprávami a hlášeními o neexistujících přesunech lodí. Byly vyrobeny gumové tanky, které měli upoutat pozornost od skutečného soustředění na Normandii. Komunikace britských diplomatů se zbytkem světa byla kvůli bezpečnosti zakázána a britské bombardéry zasypávali okolí falešného místa invaze tunami pum.

Německé slabiny

Němečtí generálové vylodění v západní Evropě čekali už dávno. Od dubna roku 1942 byl budován Atlanský val, který vyzbrojen našimi kulomety a zvony z pohraničních pevností sahal od norského Severního mysu až po španělské hranice. Tento val měl zabránit vstupu spojenců na evropské území. Německé velení si však moc dobře uvědomovalo, že zaminované pobřeží a železo-betonové bunkry a protipěchotní a protitankové zátarasy nemohou spojence zastavit, ale pouze zpomalit. Německé vrchní velení nepodléhalo jedinému muži na rozdíl od spojeneckého a proto bylo poznamenané určitou rivalitou mezi maršály Rommelem a von Rundstetem. Ten byl formálně nadřazen Rommelovi, který však měl volný přístup k Hitlerovi a těšil se jeho velké přízni. Žádný z nich však neměl větší vliv na Luftwaffe ( německé vzdušné síly ), námořnictvo, elitní jednotky Waffen SS. Posádky bunkrů na francouzském pobřeží většinou tvořili vojáci, jež nemohli být z nějakého důvodu nasazeni na východní frontě. Značná část jich byla ruské či gruzínské národnosti a dále tzv. Volksdeutsche, lidé německého původu žijící mimo území Německa, jimž často chybělo vlastenecké nadšení.

Začíná Den D

Dezinformační válka se spojencům vyplatila. Německé velení rozmístilo v okolí Pas – de – Calais dvacet svých divizí, zatímco na bretaňském a normandském pobřeží jich bylo jen čtrnáct. Rommel požadoval, aby byla většina tanků umístěna na pobřeží, jenže Hitler k tomu dal jen částečný souhlas. Spojenci proto museli překonávat těžkou kulometnou palbu jen na některých místech, o to větší však byly ztráty na místech jež byly takto bráněny. Důležité také bylo, že němci neměli k dispozici meteorologické předpovědi spojenců. V době před dnem D bylo počasí dost bouřlivé. Einsenhower chtěl vylodění opět posunout, ale meteorologické stanice v severním Atlantiku hlásili, že se 6. června bouře uklidní. Operace Overlord mohla začít.

Rozmístění spojeneckých vojsk na plážích Normandie (americké a britské síly ve vnitrozemí jsou výsadkáři)

Omaha - pláž omytá krví

Úspěch vylodění tkvěl i v dalších příznivých náhodách. Rommel, který nic netušil byl na návštěvě u své ženy. Pro von Rundsteta byl rozsah operace tak překvapující, že jí dlouho nechtěl uvěřit a pokládal jí za léčku. Zatím co Hitler ještě vyspával a hledal se někdo kdo jej vzbudí a oznámí mu tuto šokující zprávu, jeho štáb půl dne váhal s přesunutím tankových divizí na pobřeží. Toto zdržení bylo pro wehrmacht osudné. Spojenci na evropskou pevninu nejenže vstoupili, ale pozice také udrželi. Peklem prošli americké jednotky na pláži Omaha. Proti očekávání tam byla 352 divize, která se ukázala jako neobyčejně tvrdý protivník. Obojživelné spojenecké tanky DD, které měli pěchotu podpořit se většinou potopili dříve než se dostali k pobřeží. Vojáci na pláži začali panikařit a velitelé, kteří se je snažili zorganizovat k útoku byli při pobíhání mezi nimi za husté palby postříleni. Situace se stávala beznadějnou. Generál Bradley pověřený velením 1. americké armády dokonce uvažoval o stažení jednotek. Úsilí a odvaha, kterou jeho muži vyvinuli, se vyplatily. Na „krvavé Omaze“ však zůstalo ležet asi dva tisíce dvě stě mrtvých. Nemalé ztráty utrpěli spojenci i na plážích Utah, Gold, Sword a Juno. Za připomínku stojí také oběti v řadách parašutistů, kteří zajistili mosty a důležitá místa aby tak dezorientovali Němce. Byli to příslušníci 101. a 82. výsadkové divize USA a 4. britské výsadkové armády. Parašutisté USA seskočili na šíji Cotentického poloostrova, britští výsadkáři zajistili údolí řeky Orne (legendární operace Pegasus Bridge).

Pobřeží dobyto

O šest dní později bylo na francouzském území 320 000 spojeneckých vojáků 54 000 vozidel a 100 000 tun válečného materiálu. Americká vojska prorazila na západ, odřízla na poloostrově Cotentin 40 000 německých vojáků a 26. června se zmocnila prvního významného francouzského přístavu - Cherbourgu. Ačkoliv následující silné bouře ztížily zásobování vyloděných vojsk a omezily možnosti spojeneckého letectva, vzrostly v polovině července 1944 spojenecké síly na 30 pěších a 13 tankových divizí a koncem července zahájily průlom nepřátelské obrany u Avranches. Do průlomu byly nasazeny čerstvé americké jednotky, jimž se po manévru podařilo 20. srpna 1944 obklíčit značné německé síly u Falaise, kde bylo zničeno 10 německých divizí. Po ústupu od Falaise už nebyla německá vojska schopna klást vážný odpor a mohl následovat spojenecký postup k Seině.

Čechoslováci při invazi

Čs. samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii vznikla 1. září 1943 reorganizací 1. československé samostatné brigády, posílené krátce před tím o příslušníky 200. československého lehkého protiletadlového pluku, který do Anglie dorazil v srpnu 1943 ze severní Afriky. Nově zformovaná jednotka byla vyzbrojena britskými a americkými tanky Crusader, Cromwell a Stuart a až do léta 1944 se pod velením brigádního generála Aloise Lišky věnovala bojovému výcviku. Koncem srpna 1944 se brigáda v síle 4259 mužů přesunula do francouzských přístavů Arromanches a Courseulles-sur-Mer. Následující měsíc čs. vojáci strávili v seřazovacím prostoru u Falaise, kde měli převzít zbývající materiál a osvojit si nejčerstvější bojové zkušenosti. Hlavním důvodem však byly obavy Britů, zda čs. jednotky budou schopny plynule doplňovat ztráty utrpěné v průběhu bojů. Proto se také britské velení nakonec rozhodlo prověřit Čechoslováky bojovým úkolem v úseku, v němž nedocházelo k nejprudším bojům. 5. října 1944 se brigáda přesunula k francouzskému přístavu Dunkerque, kde měla blokovat tamní německou posádku (v síle zhruba 11 000 mužů) a zabránit jí v pokusu o průlom do spojeneckého týlu. Přestože byli Němci ve výhodě, čs. vojáci se nespokojili jen s pasivním plněním rozkazu a několikrát zaútočili.

Pomíjivá sláva

Jednou z důležitých kapitol byly i francouzské ženy. Bojové oddíly tvořili hlavně velmi mladí muži, kteří měli zakázáno se k civilnímu obyvatelstvu vůbec přiblížit. Většina z nich na to neměla ani čas. Celý den se postupovalo vpřed a večer si každý ustlal tam kde se zastavil. Oddělit se od jednotky bylo bez povolení téměř nemožné. Vyvinul se systém kde jeden muž hlídal druhého. Přesto se však žádní vojáci nemohli dočkat setkání s děvčaty, o nichž jim vyprávěli účastníci první světové války. Spojenecké velení si to dobře uvědomovalo a i veteráni tvrdí, že byly před odjezdem z Anglie poučeni vojenským knězem co se sluší a nesluší dělat. Poté následovala přednáška důstojníka zdravotnického oddílu o tom , co se musí dělat když se to dělá, a nakonec vojákům vysvětlil velící důstojník, jaké budou následky když se to udělá. Vojenské autority postupně svůj postoj zmírnili a vedli vojáky aspoň k základní konverzaci. Operace Overlord měla za následek asi šest tisíc smíšených svateb. Je ironií osudu, že vojáci, jež leželi tváří v písku a dívali se na smrt svých kamarádů na normandských plážích se vůbec nezúčastnili osvobození Paříže 25. srpna 1944. Těchto oslav se zúčastnili převážně vojáci, kteří patřili k zázemí, ti výše zmiňovaní v té době bojovali úplně někde jinde.

Doslov

Památku na vylodění v Normandii vnímají dnešní státy různě. Je zajímavé pozorovat význam, jaký v historii dávali oslavám Francie a USA. Postoj k invazi často zrcadlí aktuální politickou situaci. Americká strana za II. světové války vystoupila z určité izolace a přešla v roli aktivního tvůrce politické situace. Součástí této politiky je udržování vojenských pozic v západní Evropě včetně Francie. Například v roce 1954 – 10 let po invazi se konali oslavy v plné shodě USA a Francie. Jiné to bylo v roce 1964, kdy se vztahy mezi Spojenými státy a Francií začali zhoršovat. Generál De Gaulle se nikdy nesmířil s tím, že nebyl přizván k plánování operace Overlord. Loni byli na oslavu přizvány hlavy všech států včetně Německa a Ruska. Tento akt vnímejme jako završení šedesátiletého období složitých vztahů mezi světovými mocnostmi.

Važme si těch, kteří položili své životy za naše společné ideály, těch co pomohli svrhnout hrůzný režim, jež hrozil zkázou celému světu a nerozlišujme zda tito muži bojovali a umírali na východě či západě. Všichni společně se stali „bratry ve zbrani“ a přivedli nás k vítězství a míru. Je povinností nás všech vzpomínky na ně uchovat a předávat dál dalším generacím po nás.

Americký prezident George Bush při projevu nad hroby padlých spojeneckých vojáků u příležitosti 60. výročí vylodění v Normandii.