ARMÁDY A HISTORIE

sv. Václav

(907? – 28.9.935; vládl 922 – 28.9.935)

Sv. Václav je nyní pro historii poněkud rozporuplnou osobou. Příkladný křesťanský život patrona české země ustupuje do pozadí a ukazují se chyby jeho málo bojovné politiky – podřízení se německému králi Jindřichu Ptáčníkovi, placení daně za mír apod. Obojí má něco do sebe, ale pravda bude zřejmě někdo uprostřed. Jaký tedy byl sv. Václav a jeho vláda?

Odpověď na otázku, jaká byla Václavova povaha, můžeme hledat již v jeho dětství a mládí. Na přání otce Vratislava a českých velmožů byl svěřen do výchovy své babičky sv. Ludmily. Ta mu vštípila nejen na tehdejší sobu relativně vysoké vzdělání, ale udělala z něj také silně věřícího křesťana. Podle zpráv z legend byl Václav vzor všech ctností – mírný, bohabojný, pomáhal chudým a potřebným a údajně zrušil trest smrti.

Jeho politika však alespoň z počátku nebyla jednostranně mírová. Ještě před tím, než se ujal samostatné vlády, musel vyhnat ze země svou matku Drahomíru, která do té doby zemi spravovala jako regentka (návrat jí povolil až za několik let). V prvních letech své vlády také bojoval s kouřimským knížetem Radslavem, čímž zřejmě vyprovokoval útok ze strany německého krále Jindřicha Ptáčníka, neboť Radslav byl jeho služebníkem.

Vůbec boje s německou říší byly Václavovým hlavním zaměstnáním a staly se i jednou z příčin jeho smrti. Roku 929 vtrhli do Čech Němci. Václav se poddal, uvázal se platit daň míru a navázal přátelské vztahy s Jindřichem Ptáčníkem, což mu bývá často vyčítáno. Otázkou však je, zdali Václav mohl vůbec něco jiného dělat. Německá říše měla nad českým knížectvím nemalou přesilu a Čechy by si asi tak jako tak podmanila. Václav tedy zřejmě předpokládal, že pro zemi bude mírové řešení lepší. Čechy sice ztratily víceméně autonomii, ale zavládl mír a klid, který umožnil kulturní rozvoj.

Relativního klidu v zemi využil Václav k šíření křesťanství. Založil mnoho kostelů a nechal přenést tělo své babičky Ludmily z Tetína na Pražský hrad. Jako dar na usmíření získal od Jindřicha Ptáčníka kost sv. Víta, která se stala impulsem k založení rotundy na pražském hradě.

Mír s Ptáčníkem však své záporné schránky nepochybně měl, jak se Václav později přesvědčil „na vlastní kůži“. Václavova politika se nelíbila jeho bratrovi. Možná až nezdravě ctižádostivý Boleslav se rozhodl situaci vzít do vlastních rukou a napravit. Pozval Václava k sobě do Staré Boleslavi, kde se ho hodlal zbavit. K tomuto účelu najal tři vrahy Čistu, Tiru a Hněvsu, kteří prý knížete, právě jdoucího na ranní mši, probodli mečem přímo na schodech kostela.

Mučednická smrt a příkladný život však Václavovi přinesly nemalý obdiv českého národa. Ačkoliv byl svatořečen až na konci 10. století, prakticky ihned po své smrti začal být uctíván jako světec a patron Čech, na čemž měl svůj podíl i „ukrutný“ bratr Boleslav, který nechal jeho tělo přenést na Pražský hrad. Stal se pro Čechy symbolem ideálního panovníka, byl vnímám – možná trochu paradoxně – jako ochránce české státnosti, což dokazuje nejen svatováclavský chorál ze 13. století a koruna, kterou nechal vyrobit Karel IV., ale i události z novějších dějin: v roce 1848 vyly pod sochou sv. Václava formulovány státoprávní požadavky a o 70 let později, roku 1918, vyhlášena česká samostatnost. V roce 2000 byl den sv. Václava (28. 9.) povýšen na státní svátek.