ARMÁDY A HISTORIE

Václav I.

(1205 – 23.9.1253; vládl 15.12. 1230 – 23.9. 1253)

Václav I. se narodil v druhém manželství Přemysla Otakara I. s Konstancií Uherskou. Ačkoliv nebyl nejstarším synem (předešel ho bratr Vratislav), právě on se stal králem, a to ještě za života svého otce. Již roku 1216 byl jmenován spolukrálem a o 12 let později slavnostně korunován. Během této doby převzal od Přemysla Otakara většinu vladařských povinností.

Podle zpráv historiků byl Václav I. nadaný a vzdělaný člověk. Byl prý „panovníkem rázným a schopným, vyznal se ve ctnostech rytířských, měl i zálibu ve vzdělanosti a uměních“, ale také prý snadněji podléhal svému okolí, zejména pak matce Konstancii a sestře sv. Anežce. Z toho, co je o něm známo, však můžeme také usuzovat, že kromě již výše vylíčených kladů jeho osoby se projevoval poněkud podivínsky: prý nesnesl vyzvánění zvonů, či neusnul v přítomnosti zlata.

V prvních letech své vlády se Václav zaměřoval na kulturní a hospodářský rozvoj Čech. Zakládal četná města a hrady (Města Litoměřice, Ústí nad Labem, Písek, Praze udělil městská práva, na Moravě pak vzniklo Brno, Bruntál a Uničov. Z hradů založil např. Křivoklát a Kamýk.) Kromě rozvoje měst a vůbec rozšíření osídlení (do Čech proudilo mnoho německých osadníků) země vzkvétala i v jiných směrech – rostla těžba stříbra (doly v Jihlavě), zlepšilo se zemědělství a objevila se nová řemesla. Za Václava I. posílil vliv německého živlu a s tím přišel do Čech umělecký sloh – gotika, a také rytířská kultura (až za Václava I. se u nás např. začaly pořádat turnaje).

Po prvních klidných letech své vlády začal mít Václav I. potíže v zahraničí. Jeho spojenec, císař Fridrich II. jej poslal do Rakous, aby ztrestal tamního vévodu Fridricha Bojovného Babenberského. Slíbil mu za to část rakouského území. Když ale Václav I. vykonal, co se po něm žádalo, nedostal nic. Chtěl to řešit na sněmu, ale císař se mu údajně doslova vysmál a došlo mezi oběma panovníky k hádce. Fridrich chtěl dát Václava zajmout, Václav však rozezlen vyhrožoval s mečem v ruce císaři smrtí. Tak tedy skončilo dlouholeté společenství Václava s císařem Fridrichem a český král přešel do tábora císařových protivníků, v jejichž čele stál nový papež Řehoř IX. Ten také pomohl Václavovi k rakouským zemím – tzv. Babenberskému dědictví. Po usmíření s tímto rodem Václav oženil svého nejstaršího syna Vladislava s Gertrudou Babenberskou. Po krátké době ale Vladislav zemřel a celé Václavovo politické dílo bylo zničeno. Krom toho smrt jej smrt syna zřejmě těžce zasáhla – prý od té doby upadal Václav do melancholických nálad a častějii trávil čas na lovu v odlehlých lesích, i když kvůli této zábavě přišel o oko (stalo se tak údajně 23.10. 1232). Osobní tragédie však Václava neochromil natolik, aby se nerozhodl znovu získat babenberské dědictví.

Václavova zahraničně orientovaná politika a velký vliv Němců na jeho dvoře nevyvolaly nadšení české šlechty. Ta si zvolila v roce 1248 za svého vůdce druhého Václavova syna Přemysla Otakara II., nazvala jej mladším českým králem a sním v čele dobyla skoro celé Čechy. Václavovi bylo v Čechách nebezpečno a musel uprchnout na čas do říše. Nakonec se mu však za německé pomoci zdařilo roku 1249 vzpouru potlačit, syna vsadil do vězení a dva vůdce nechal popravit. Po nedlouhé době však nezdárnému Přemyslovi odpustil, udělil mu titul moravského markraběte a „za trest“ mu vybral za manželku asi padesátiletou Markétu Babenberskou, kterou však Václav I. získal zase babenberské dědictví.

Rakouské země však nebyly jediným Václavovým zaměstnáním. V roce 1241 vtrhli do Evropy divocí Tataři, které vedl vnuk slavného Čingischána Batu. Václav I. si jako jediný uvědomoval opravdové nebezpečí a po neúspěchu jeho snahy vytvořit proti Tatarům koalici se pustil do boje s nimi téměř sám. Dosáhl sice několika dílčích úspěchů, ale v klíčové bitvě u Lehnice roku 1241 byl poražen. V té době však zemřel velký chán Ögedej a Batu se musel vrátit zpět do Mongolska, aby se chopil vlády, čímž byla Evropa od tatarského nebezpečí zachráněna, a to i do jisté míry Václavovou zásluhou, který zde Tatary pozdržel.

Václavovi tedy vděčí nejen Čechy, ale i Evropa za mnohé. Přesto však tento král zůstává poněkud ve stínu slavného otce a ještě slavnějšího syna, ačkoliv se může spolu s nimi řadit mezi nejúspěšnější panovníky z rodu Přemyslovců vůbec.