ARMÁDY A HISTORIE

Záviš z Falkenštejna

(Pol. 13. stol. – 24.8. 1290, vládl jako regent 1283 – 1288)

Záviš z Falkenštejna je znám hlavně v souvislosti s jeho vztahem ke královně Kunhutě, vdově po Přemyslu Otakaru II., pročež se zapomíná, že tento významný šlechtic nebyl jenom Kunhutiným manželem, ale i jedním z nejsilnějších představitelů panstva tehdejší doby a později vladařem českých zemí. Jeho ostatní osud by neměl být zapomenut, neboť je stejně důležitý a stejně zajímavý jako jeho královská láska.

Záviš se narodil někdy v polovině 13. století. Byl původem Vítkovec – jeho otec Budivoj pocházel z rodu Rožmberků. Jméno bavorského šlechtického rodu Záviš získal v mládí, když odešel na stejnojmenný hrad do služby. Při svém pobytu v Bavorsku udržoval styky s některými nepřáteli českého krále Přemysla.Měl k tomu prostý důvod: král se nabourával do majetků Vítkovců a přímo uprostřed jejich statků začal stavět opěrné body své moci- Zlatou (tehdy Trnovou) Korunu, České Budějovice, Hlubokou. A to se Závišovi a samozřejmě ani ostatním Vítkovcům vůbec nelíbilo. Proto když Přemysl Otakar II. vyjel v roce 1276 na vojenskou výpravu proti římskému císaři Rudolfu Habsburskému, vyvolali v Čechách povstání šlechty. Král to však nechtěl nechat bez trestu a po jeho návratu byl Záviš se svými bratry nucen uniknout. Uchýlil se k výše jmenovanému Rudolfu, největšímu nepříteli českého krále. Po jeho boku stáli i v bitvě na Moravském poli 26.8. 1278, kde Přemysl Otakar zanechal svou duši.

Poté se Záviš vrátil do Čech a znovu se ujal svých statků. A také někdy v této době mají začátek ony zajímavé události okolo královny Kunhuty. Některé prameny uvádějí, že Záviš byl jejím milencem ještě za života Přemysla Otakara II., ale pravděpodobnější je verze, že se s Kunhutou seznámil až po jeho smrti, když pobýval na jejím dvoře na Opavsku. Ze všech významných šlechticů moravských i českých, kteří byli královně nablízku, jí byl Záviš nejbližší, dokonce tak blízký, že někdy okolo roku 1280 uzavřeli tajný sňatek. Nebylo divu, že se Kunhutě tak zalíbil: Záviš, kterému bylo tehdy sotva třicet, je popisován jako muž nebývalé krásy a síly, ale oplýval prý i jemnými mravy, byl na svou dobu velmi vzdělaný a dokonce psal básně.

Ovšem nic se neutají věčně: v roce 1282 se Kunhutě narodil syn Jan, jehož otcem byl samozřejmě Záviš. A to byl skandál. Ihned se vyrojil houf pověstí, které vyprávěli o zlém černokněžníkovi, ďáblem posedlém, který královnu vdovu očaroval. A Záviš měl mnoho nepřátel, kterým takové pomluvy přišli zvláště později velice vhod.

Mezitím, v roce 1283, se vrátil ze zajetí dvanáctiletý Václav II., Kunhutin syn a následník trůnu. Jeho příchodem skončila nešťastná doba „Braniborů v Čechách“, kteří spravovali království v době bezvládí po smrti Přemysla Otakara II. Tím se Závišovi otevřela cesta k „praktické“ vládě v Čechách. Záviš si totiž dokázal Václava zcela získat a jeho prostřednictvím mohl řídit chod celé země. V roce 1284 mu Václav vyhověl v prosbě o sňatek s Kunhutou. Tento formální akt měl však dalekosáhlejší následky, než by se mohlo zdát.Záviš se tím stal členem královského rodu a mohl jako Václavův otčím zcela legálně vládnout jako regent.

Je dlužno říci, že vládl vskutku v zájmu království a za jeho panování země vzkvétala. Tím si však paradoxně pěkně zavařil. Odcizil se totiž až na svůj vlastní rod zcela šlechtě a jediné, o co se mohl opřít, byla jeho příbuznost s královským rodem. Jenže ani to mu nezůstalo dlouho; 9. září 1285 zemřela jeho manželka, královna Kunhuta. Její smrtí se zdánlivě nic nezměnilo, ale ve skutečnosti tím Záviš přišel o jedinou opravdovou oporu. Mladý Václav II. dospíval a chtěl vládnout samostatněji. A tak není divu, že i jemu začal Záviš brzy překážet.

A navíc zde Záviš také udělal velkou chybu. Opustil Čechy a odjel do Uherska hledat novou manželku, čímž se Václav II. úplně vyprostil z jeho vlivu. K tomu mu pomohla i jeho manželka Jitka Habsburská, dcera Rudolfa, císaře římského. Ta v Závišovi viděla nepřítele Habsburků a podporovala zprávy, které vyprávěly o tom, že Záviš kuje na mladého krále pikle, aby jej zbavil trůnu. O nepřátelství Jitky k Závišovi se také říká, že i na ni zkoušel své kouzelnické triky a dvořil se jí, ale neuspěl…

Záviš se mezitím oženil. Jeho nevěstou byla opět dívka z královské krve, Alžběta, sestra uherského krále Ladislava. Když se jim narodil syn, pozval Záviš, jak se slušelo a patřilo, svého nevlastního syna Václava II na křtiny. V tom však královi rádci, nepřátelé Záviše, viděli skvělou příležitost, jak se ho zbavit. Král se nechal snadno přesvědčit, že Záviš ho chce odstranit, aby mohl sám dosednut na královský trůn…a tak vzešel jednoduchý plán: Záviš přijede na Pražský hrad, aby Václava vyprovodil, a potom nebude nejmenší potíž ho skřípnout. Záviš pozvání opravdu přijal a nic netuše zradu se vydal na cestu. Na Pražském hradě se mu však dostalo přivítání, které určitě v nejmenším nečekal. Pěkně o tom vypráví Palacký:
„Takto přišed Záviše s nemnohými na hrad Pražský, přijat jest tam s velikými poklonami jako jindy. Přinesl té doby a podal na poctu královny Jitky závoj drahocenný, díla nadmíru jemného: mladá však paní ta, vědomost majíc o kouzelném jeho umění, kázala závoj ten, co nějaké pokušení, do ohně uvrci, ani se ho nedotekši. Když odejít chtěl, voláno jemu: ,zůstaňte, jste vězněm královým!‘ – ,Ba ovšem, chci-li však!‘ – vece on a tasí meč. Devět rytířův přivolaných, aby odzbrojilo ho, nemohli přemoci pána jak udatného tak i silného; dlouho bránil se jich, než se jim podařilo povaliti ho na zem a spoutati; zabiti ho bylo jim zakázáno.“

Záviš byl tedy zajat a stal se trumfem v rukou králových rádců, kteří chtěli ztrestat odbojné Vítkovce. Pod vedením nemanželského syna Přemysla Otakara II. Mikuláše Opavského poslali po Čechách vojsko, které jezdilo se Závišem od jednoho vítkovského hradu k druhému, před každým hrozíc, že Záviše popraví, nevzdá-li se posádka. Skvěle to vycházelo, až do doby, kdy se Mikuláš přesunul k poslednímu hradu Hluboké, kterou měl v držení Závišův bratr Vítek. Ten nevěřil slovům opavského vévody a nevzdal se. A pak se nestačil divit když byla Záviš před jeho zraky opravdu popraven.

Jeho poprava je poslední zajímavostí v jeho zajímavém životě. Dlouhá léta se tvrdilo, že byl sťat prknem, dokonce i takový historik jako je Palacký to potvrzuje.Novější bádání však prokázalo, že „popravčí plkno“ není prkno, nýbrž obyčejný meč. Záviš byl koneckonců šlechtic a nemohl sejít ze světa nějakým nedůstojným způsobem.