ARMÁDY A HISTORIE

Heliodor Píka

* 3.7. 1897
† 21.6. 1949

Československý legionář za 1. světové války, druhoválečný generál, popraven komunistickým režimem.
  Heliodor Píka se narodil v rodině vesnického koláře ve Štítině u Krnova na Opavsku dne 3.7. 1897. Po měšťance studoval na českém gymnasiu v Opavě, měl výjimečné nadání na cizí jazyky, maturoval již po absolvování sexty a chtěl pokračovat ve studiu farmacie na Univerzitě Karlově. V roce 1915 byl však odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě, kde absolvoval kadetní kurz. Povýšen byl na praporčíka, do června 1916 zde působil jako instruktor a poté byl poslán na haličskou frontu, kde se při první příležitosti nechal 24.7. 1916 zajmout ruskými vojáky. V zajateckém táboře Berezovka se 5.10. 1916 přihlásil do Československých legií v Rusku. Po bitvě u Zborova, kde se Čechoslováci osvědčili, byl Píka zařazen k 1. rotě náhradního praporu 1. čs. divize v Bobrujsku. Do bojů v Rusku však nezasáhl. V září 1917 se s částí legií přesunul lodí do francouzského Le Havre a odtud na západní frontu. V listopadu 1917 byl určen ke zdravotní službě u 21. čs. střeleckého pluku. Na jaře 1918 se účastnil bojů na alsaské frontě. Píka dobrovolně působil při lékařské službě v první linii a byl za to vyznamenán a povýšen do hodnosti poručíka.

Na začátku roku 1919 se Píka vrátil do vznikajícího Československa, byl přiřazen k jednotkám zasahujícím proti Polákům ve sporu o Těšínsko a v létě t.r. pak krátce na Slovensko kde působil jako zástupce velitele pluku. Od 1.9. 1919 absolvoval dvouměsíční důstojnický kurz v Milovicích a 1.1. 1920 se Píka stal důstojníkem z povolání. Poté byl vybrán na studium ve francouzské vojenské akademii v Saint-Cyr, po jejímž absolvování se vrátil do Československa učit na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. V roce 1921 se Píka oženil s Marií Sehnalovou, která mu o rok později dala syna Milana. V roce 1923 je povýšen na kapitána a přiřazen k hlavnímu štábu Československé branné moci v Praze. V letech 1926-28 je spolu s dalšími dvěma důstojníky vyslán na École Militaire v Paříži. V roce 1932 Píka směřuje do Bukurešti jako vojenský atašé, odkud se vrací až v roce 1937, kdy se začíná zhoršovat domácí situace. 28.9. 1938 získává Píka příslib Jugoslávců a Rumunů na materiální pomoc při případné německé agresi. Po obsazení Československa v roce 1938 se snažil o protinacistický odboj v organizaci Obrana národa, ale nakonec musí v polovině roku 1939 ze země odejít. Míří na západ do Francie a poté do Británie.

Prezident Beneš poslal Píku do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán, kde pomáhal židovským, československým a maďarským uprchlíkům, a organizoval přesun čs. vojáků k zahraničním jednotkám. Po profašistickém puči v Rumunsku v říjnu 1940 je Píka se svými spolupracovníky zatčen, ale díky předchozím vztahům propuštěn a poté přesunut do Istanbulu, kde mu L. Svoboda předává žádost pro prezidenta Beneše o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení vojenského vyslanectví v Moskvě, později také návrh vytvoření československých jednotek na území SSSR. Píka se po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody 18.7. 1941 stává vojenským atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. V srpnu pak posílá prezidentu Benešovi tajný dopis s varováním, že komunisté mají v úmyslu po válce v Československu převzít moc. Bohužel bez nějakého významnějšího účinku. Kvůli podpoře Beneše a jeho vlády v Anglii je Píka trnem v oku československým komunistickým představitelům v Moskvě v čele s Gottwaldem. Spolu se Svobodou se snaží osvobodit ze sovětských zajateckých táborů československé vojáky (i Rusíny) a v Buzuluku zakládá 1. československý samostatný prapor v SSSR. V prosinci 1943 je Píka povýšen do hodnosti brigádního generála. V srpnu 1944 během Slovenského národního povstání žádá sovětské velení o podporu povstání, což vrcholí spuštěním Karpatsko-Dukelské operace. Další Píkovy požadavky jsou však již ignorovány a Sověti spolupracují již jen s komunistickými představiteli.

V květnu 1945 se Píka vrací do vlasti, je povýšen do hodnosti divizního generála a stává se náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády generála Bočka. V roce 1946 je Píka členem československé delegace na mírové konferenci v Paříži. Po únoru 1948 je v květnu zatčen, obviněn ze špionáže a velezrady, 28.1. 1949 ve vykonstruovaném procesu degradován, propuštěn z armády a odsouzen k smrti. Píka žádá Gottwalda o milost, který ji, i přes slib daný Svobodovi, zamítá a 21.6. 1949 v 6:00 ráno je Píka v plzeňské věznici Bory oběšen. Píka se stal první justiční obětí komunistického režimu a jeho poprava šokuje československé i zahraniční vojenské kruhy. Mezitím byl zatčen i jeho syn, který za války sloužil u letectva v Anglii, ale na Svobodův nátlak propuštěn, a Píkova rodina vystěhována z bytu v Praze. V roce 1968 je proces s Píkou obnoven, s pomocí jeho syna a prezidenta Svobody, Vyšší vojenský soud ho shledává nevinným a plně ho rehabilituje. Pravda o generálu Píkovi vychází na veřejnost až po revoluci. V roce 1991 prezident Havel uděluje Píkovi in memoriam Řád generála M. R. Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války. 1.9. 2004 Píkovi udělil slovenský prezident Gašparovič in memoriam nejvyšší slovenské státní vyznamenání, Řád Bílého dvojkříže I. třídy.