ARMÁDY A HISTORIE

George Smith Patton Jr.

* 11.11. 1885
† 21.12. 1945

Generál Patton je považován za jednoho z nejlepších spojeneckých velitelů 2. světové války, známým také jako "Stará krev a odvaha" nebo "Krev a bláto". Byl vynikajícím taktikem a zastáncem vedení války pomocí manévrového boje a tankových průlomů, díky čemuž měl velký respekt jak u spojeneckých, tak německých velitelů. Jeho slabinou však byla vznětlivá povaha, tvrdohlavost a prostořekost, což ho často přivádělo do problémů. K jeho image patřila ocelová přilba, jezdecké kalhoty a boty, a dva revolvery s rukojeťmi ze slonoviny - Colt .45 a S&W .357 Magnum.

George S. Patton Jr. Se narodil 11.11. 1885 v kalifornském San Gabriel do vlivné rodiny manželům Georgi S. Sr. a jeho ženě Ruth Wilson, jejíž otec byl politik. Jeho předci, mezi něž patřili i generálové Hugh Mercer, Hugh W. Mercer a Waller T. Patton, se účastnili většiny amerických a koloniálních válek. Jeho dědeček George S. Patton padl během občanské války a otec se přátelil s konfederačním hrdinou J. S. Mosbym, o němž často slýchával hrdinné příběhy. Díky tomu si malý George již v dětství vytyčil cíl stát se hrdinou.

  Po základním vzdělání se mladý George rozhodl jít na Virginský vojenský institut, kde strávil rok, a následně na Vojenskou akademii ve West Pointu. I přes to, že byl dyslektik a téměř ho v prvním ročníku vyřadili, akademii dokončil, a to jako velitel kadetů 11.6. 1909. Poté byl v hodnosti Second Lieutenant přiřazen k 15. jízdnímu pluku. 26.5. 1910 se Patton oženil s Beatrice Ayer, kterou poznal během studií na West Pointu.

  Vzhledem k jeho vynikajícím výsledkům byl Patton v roce 1912 vyslán reprezentovat USA na Olympijské hry ve Stockholmu v moderním pětiboji, kde se celkově umístil na 5. místě. Poté Patton absolvoval Francouzskou jezdeckou školu a šerm, přičemž od léta 1913 šerm vyučoval na Mounted Service School v kansaském Fort Riley. Stal se nejmladším mistrem meče v americké armádě, sepsal manuál pro boj se šavlí, a také navrhl jezdeckou šavli M 1913, nyní známou jako Pattonova šavle.

V roce 1915 sloužil pod brigádním generálem J. J. Pershingem ve Fort Bliss a o rok později, během tažení proti povstalcům v Mexiku vedených Pancho Villou, spolu s 10 vojáky 6. pěšího pluku zabili generála Julia Cardenase, velitele Villovy osobní stráže.

Po vstupu USA do První světové války Pattona Pershing povýšil na kapitána a učinil z něho svého pobočníka. Roku 1917 se Patton stal prvním členem a velitelem nově založených Tankových sborů (USTC). Spolu s s britskými tanky se účastnil jako pozorovatel vůbec první tankové bitvy světa u Cambrai. Ve francouzském Bourg poté vytvořil Americkou tankovou školu, kde vycvičil prvních 500 amerických tankistů. V září 1918 se se svou brigádou, čítající 345 tanků, účastnil Meuse-Argonské operace a během bitvy u Saint-Mihiel byl raněn kulometnou palbou, za což obdržel Distinguished Service Medal a Distinguished Service Cross za hrdinství. Své zranění často ukazoval, když byl "v náladě", na různých společenských akcích a nazýval se "half-assed general" ("uhozený generál").

Po válce Patton do roku 1920, kdy byla zrušena, velel 1. tankové brigádě, tj. přejmenovaných USTC. Stal se, přes odmítavý postoj Kongresu, velkým zastáncem tanků, v nichž viděl budoucnost vedení válek. I když nedosáhl zavádění tanků do služby, pracoval na taktikách a vybavení tanků, včetně rádiové komunikace mezi tanky a spřažení kulometů s kanony, a psal odborné články o obrněných silách.

  Během služby ve Washingtonu, D.C. v roce 1919 se spřátelil Dwightem Eisenhowerem, svým budoucím nadřízeným. V roce 1924 promoval na Command and General Staff School a v roce 1932 na Army War College. V červenci 1932 sloužil pod generálem MacArthurem během potlačování protestů válečných veteránů v D.C. a poté krátce sloužil na Havaji, načež se opět vrátil do hlavního města a koncem 30. let byl určen velitelem Fort Myer ve Virginii.

Po německé ofenzivě v Evropě Patton konečně přesvědčil Kongres o významu tanků, což v roce 1940 vyústilo v založení Obrněných sil. V červenci se Patton stává brigádním generálem, velitelem 1. obrněné brigády a 11.4. 1941 velitelem 2. obrněné divize ve Fort Benning v Georgii, to již v hodnosti generálmajora. V té době také založil pouštní výcvikové centrum v kalifornském Indio a velel jedné ze dvou armád účastnících se cvičných manévrů v Loisianě.

8.11. 1942 velel Západnímu operačnímu svazu, s nímž se vylodil v severní Africe na pobřeží Maroka během operace Torch. Po svém povýšení na generálporučíka 6.3. 1943 převzal Patton velení nad II. sborem, součástí britské 1. armády, která utrpěla porážku v Kasserinském průsmyku. Nahradil jeho velení a znovu obnovil ztracenou morálku tvrdým výcvikem a vynucováním chování hodného vojáků, mezi což patřilo i každodenní holení, oblékání kompletní a upravené uniformy, včetně kožených kamaší, kravaty a nošení ocelové přilby. Mezi vojáky byl Patton dosti neoblíbený, přesto na svých nařízeních trval a sám je důkladně kontroloval. V polovině března se pak "nový" II. sbor zúčastnil protiútoku, který zatlačil Afrikakorps s jeho italskými spojenci do Tuniska a nakonec, po spojení s britskou 8. armádou, pryč ze severní Afriky.

  Po úspěchu v severní Africe bylo generálplukovníku Pattonovi svěřeno velení nad 7. armádou při invazi na Sicílii, coby levé křídlo invazních sil. Spolu s Montgomerym, který velel britské 8. armádě, pak koordinoval postup při obsazování ostrova. Přesto, že 7. armáda rychle obsadila západní část Sicílie, Palermo a nakonec i Messinu, podařilo se Němcům většinu svých sil stáhnout přes Messinský průliv do pevninské Itálie. Po obsazení Sicílie navštívil Patton polní nemocnici, nafackoval vojínům P. G. Bennetovi a Ch. H. Kuhlovi, a obvinil je ze zbabělosti. Zmínění vojáci trpěli nervovým otřesem z boje, dnes známou posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a neměli žádná viditelná zranění. Kvůli tomuto incidentu byl Patton načas stažen "do zákulisí" a invaze do Itálie se neúčastnil. Později se za své jednání oběma vojákům omluvil. Paradoxně spousta současných psychologů tvrdí, že Patton PTSD trpěl také.

Německé velení mělo z Pattona velký respekt. To, že zůstal v Sicílii, pokládali za znamení nadcházející invaze do jižní Francie a po jeho převelení do Káhiry pak zase jako předzvěst invaze na Balkáně. V lednu 1944 byl Patton převelen do Anglie, kde se podílel na vypracování plánů na invazi do Normandie. Kvůli trestu za své jednání na Sicílii velí pouze fiktivní jednotce First US Army Group (FUSAG), která má za úkol oklamat Němce a vnutit jim myšlenku, že k invazi dojde v Pas de Calais.

  V červenci se Patton konečně může zapojit do boje ve Francii a získává velení nad 3. armádou, která pomáhá uvěznit ve Falaiské kapse statisíce německých vojáků. Patton při bojích využil poznatky z Blitzkrigu a tuto taktiku obrátil proti Němcům. 3. armáda pak osvobodila severní Francii s taktikou obkličování center odporu vysoce mobilními manévrujícími jednotkami a postup byla nucena zastavit až u Mosely nedaleko města Méty kvůli nedostatkům pohonných hmot, což umožnilo Němcům lépe se opevnit. V následujících dvou měsících tak 3. armáda utrpěla značné ztráty při dalším postupu, než se podařilo Méty 23.11. 1944 dobýt.

Po německé ofenzivě v Ardenách 16.12. 1944 Patton rozkázal 3. armádě směřovat na sever, čímž uvolnil tlak na obklíčenou 101. divizi u Bastogne. V únoru 1945 Patton zahnal Němce do Sárska a 22.3. 3. armáda překročila u Oppenheimu Rýn. 24.3. Patton rozkázal, přes varování podřízených a rozvědky, osvobodit zajatecký tábor v Hammelburgu, 80 km za německými liniemi. Task Force Baum, určenému k osvobození, se podařilo tábor osvobodit, ale na návrat zpět již nezbyly síly a většina mužů se sama stala zajatci. Za katastrofou stály osobní Pattonovy důvody (což však Patton popíral), jelikož se dozvěděl, že v táboře je vězněn jeho zeť, jenž byl zajat v severní Africe.

  V dalších týdnech 3. armáda obklíčila velké německé síly v Ruhrské pánvi a obsadila Bavorsko. Do konce války se 3. armáda dostala k rakouskému Linci, k hranicím Protektorátu a 4.5. dal Patton rozkaz k útoku na západní Čechy. Patton plánoval osvobodit Prahu, ale dohoda mezi Spojenci a Sověty jeho postup zastavila za Plzní, kterou osvobodil 6.5. 1945. Po osvobození vyhlazovacího tábora Buchenwald nakázal německým civilistům žijícím v okolí "návštěvu" tábora. Tuto taktiku poté přijali i jiní spojenečtí velitelé.

Po skončení války Patton tvrdě vystoupil proti Sovětskému svazu a prosazoval ukončení spojenectví. Tvrdil, že Rudá armáda je oslabená, špatně zásobovaná a Spojenci by tuto slabost měli využít co nejdříve k vypuzení Sovětů ze střední a východní Evropy. Patton také předpokládal, že bude velet jednotkám v Pacifiku, kde ještě válka pokračovala, a odmítnutím byl velice zklamán. Místo toho byl Patton v říjnu 1945 jmenován velitelem 15. armády v Německu a stal se vojenským správcem Bavorska, přičemž vrchní velení získal jeho podřízený Bradley. 9.12. 1945 si během autonehody u Mannheimu vážně zranil krční páteř, ochrnul a 21.12. v heidelbergské nemocnici umírá. Podle svého přání byl pochován po boku svých vojáků na americkém hřbitově v lucemburském Hammu.

Po generálu Pattonovi byla po válce pojmenována řada amerických tanků M47, M48 a M60. V roce 1970 vznikl o generálu Pattonovi film "Patton", který získal 7 Oscarů a znovu obnovil zájem o jeho osobu.