ARMÁDY A HISTORIE

Ludvík Svoboda

Československý generál a prezident, nositel titulů hrdina ČSSR a SSSR.
  Narodil se 25. listopadu 1895 v Hroznatíně do rolnické rodiny. V roce 1915 dokončil Vyšší zemědělskou školu a byl odveden do rakousko-uherské armády na východní frontu. Zde padl do ruského zajetí a v roce 1916 v Kyjevě vstoupil do vznikajících československých legií. Po bitvách u Zborova (1917), Bachmače (1918) a sibiřské anabázi se do Československa vrací v roce 1920. O dva roky později se stává důstojníkem v ČS armádě a na vojenské akademii v Hranicích působil jako učitel maďarštiny.
  Během mobilizace v září 1938 byl velitelem pluku pěchoty a do června 1939, kdy ilegálně odchází do Polska, působil v odbojové organizaci Obrana národa. V Polském Krakově pak velel vznikající ČS jednotce a v září 1939 ho s jednotkou zajala Rudá armáda. NKVD Svobodu odsoudila k smrti jako špiona, ale na zásah Kremlu ho nakonec propustili. Již před válkou totiž spolupracoval se sovětskou rozvědkou. Po nacistickém vpádu do SSSR se Svoboda stává velitelem 1. československého samostatného praporu v Sovětském svazu, který je od června 1943 nasazen do bojů. Tehdy navázal kontakt s ČS komunistickou emigrací v čele s Gottwaldem a díky tomu se rychle stává velitelem 1. samostatného praporu, 1. samostatné brigády a od srpna 1945 velí 1. armádnímu sboru.
  Po návratu do vlasti se jako nestraník 4. září 1945 stává ministrem národní obrany. To se nakonec ukázalo jako hrubá chyba tehdejší vlády, která nejspíše o úzkých vztazích Svobody s komunisty netušila, protože komunisté tak získali vliv v jednom z nejdůležitějších vládních míst. Svoboda pak při únorovém převratu v roce 1948 prezidentu Benešovi sdělil, že armáda za žádných okolností nepůjde proti lidu a zabránil zásahu armády proti SNB a KSČ. Po převratu se Svoboda stal členem KSČ. V roce 1950 byl z postu ministra národní obrany odvolán a nahrazen A. Čepičkou. Do konce roku 1951 zastával místo náměstka předsedy vlády a byl předsedou ČS státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Poté byl z politiky odstraněn úplně, v roce 1952 krátce vězněn a po propuštění pracoval do roku 1954 v JZD v Hroznatíně. Po smrti Gottwalda a Stalina se díky kontaktům se sovětskými představiteli znovu dostává do politiky. V letech 1954-64 jako člen předsednictva Národního shromáždění zastával ještě post velitele Vojenské akademie K. Gottwalda v Hranicích (1955-58) a poté Vojenského historického ústavu v Praze, kde sepsal své memoáry, které vyšly v roce 1960 pod názvem Z Buzuluku do Prahy.

  Po abdikaci prezidenta A. Novotného je 30. 3. 1968 zvolen prezidentem ČSSR a podporoval reformní komunisty v čele s A. Dubčekem až do srpnové invaze Varšavské smlouvy. Během okupace odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády A. Indry a zachránil životy reformistů unesených do Moskvy. Zde je však také donutil podepsat tzv. Moskevský protokol. Během normalizace se stal společně s G. Husákem jedním z hlavních normalizátorů. Od dubna 1974 již nemohl pro špatný zdravotní stav zastávat svůj úřad, ale odmítal se ho vzdát. Proto byl v květnu 1975 přijat zvláštní zákon umožňující jeho odvolání a novým prezidentem se stal G. Husák. Ludvík Svoboda umírá 20. 9. 1979 v Praze.

Podrobnosti naleznete na http://www.ludviksvoboda.cz/.