ARMÁDY A HISTORIE

Valdštejn a jeho doba

Podobizna Albrechta od Anthonise van Dyck

Postavu Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna nemůžeme jednoznačně zařadit. Jednalo se o bezskrupulózního a tvrdého kariéristu, který neváhal zradit své blízké, jen aby se vyšvihl ještě výš, anebo šlo o schopného podnikatele, který se stal oětí velké závisti svého okolí, která ho dovedla až k tomu, že byl zrazen svými blízkými a úkladně zavražděn? Jako vždy, i tentokrát je to od obojího trochu.

Rodina Valdštejnů v době přelomu 16. a 17. století nepatřila zdaleka k těm nejbohatším a nejvlivnějším. Naopak starobylost rodu jim nelze upřít, jeden z předků Valdštejnů, jistý Zdeněk se údajně účastnil i se svými 24 (!) syny křížového tažení Přemysla Otakara II. do Pruska. Rod Valdštejnů se jakožto tradičně evangelický (českobratrský rod) zapojil i do stavovské vzpoury proti císaři Ferdinandu I. v roce 1547. Ohledně svého postavení a významu se jednalo o typickou provinciální šlechtu, která měla svá malá panství a byla přímo závislá na výnosech ze svých poddaných, přičemž vetšina Valdštejnů byla z usazena v oblasti východního Podkrkonoší, odkud to bylo do Prahy přeci jen dál, takže si ani nemohli moc často dovolit účast na politickém životě ve formě drahých účastí na audiencích dvora a schůzích sněmu v Praze. Do těchto politicko-ekonomických poměrů se dne 14. září (den Povýšení sv. Kříže) 1583 narodil otci Vilémovi z Valdštejna a matce Markétě Smiřické v Heřmanicích syn Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna.

Albrecht měl ještě dvě sestry, Marii Bohumilu a Kateřinu Annu. Albrecht v dětsví navštěvoval soukromou školu Jednoty českobratrské v Košumberku. Po smrti otce dne 24. února 1595 se Valdštejnovým poručníkem stává Jindřich Slavata z Chlumu, který Valdštejna posílá na studium do evangelického Goldbergu ve Slezsku. Odtud po smrti Jindřicha Slavaty Valdštejn odjíždí a studuje akademii v Altdorfu u Norimberka. Zde ale vede velmi bujarý a nezřízený život, více než studiu se věnuje pitkám, rvačkám a výtržnostem, v jednom incidentu je dokonce přítomen vraždě měšťana. Proto je krátkou dobu uvězněn v Norimberku, aby posléze v roce 1600 nadobro odjel a dále se již studiu nevěnoval. Místo studia se tak věnuje cestování po evropských končinách.

Kolem roku 1602 v Evropě získává jasnou přavahu protireformace, což se projeví i v Čechách, kde se do všech důležitějších úřadů dostávají katoličtí stavové. V čele těchto radikálních katolíků stojí v Čechách Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Proti tomuto radikálnímu křídlu se postupně formuje opozice do jejíhož čela se staví Václav Budovec z Budova. Na nátlak katolických radikálů Rudolf II. znovu obnoví svatojakubský mandát, který byl půbodně vydán roku 1508. Je potřeba mít na paměti, že víra je v této době spíše prostředkem ke kariéře, zejména mezi vyššími společenskými skupinami. Další zaručenou metodou jak se vyzdvihnout je válka, což brzy pochopí i Valdštejn.
Roku 1604 se Valdštejn přidává jako fendrych (praporčík jízdy a pěchoty) v císařskému vojsku, které bojuje v Uhrách s Turky. V bojích u Ostřihomi získává Valdštejn první vojenské zkušenosti. Turci odtáhnou a císařští se obracejí na Slovensko, kde povstává sedmihradké kníže Štěpán Bočkaj. Zde je Valdštejn raněn do ruky a nakazí se chorobou, kterou by mohl být buď zápal plic, nebo tyfus, nejpravděpodobněji se však nakazil syfilidou. V armádě se Valdštejn dobře zavede a je dokonce jmenován komisařem ve vojenských zálažitostech, který měl na svědomí vybírání žoldu pro frontové vojáky. V dalším postupu však Valdštejnovi brání cejch českobratrského šlechtice. Proto se v roce 1605 u jezuitů v Olomouci rozhoduje konvertovat a přijímá katolický křest. Pomýšlí na cestu do Nizozemí, které bylo v té době rájem žoldnéřů a mohl by tam učinit skvělou kariéru. K Valdštejnově smůle je ale zrovna tou dobou v Nizozemí po desetiletích bojů mír. Ve sporu v Habsburské vládnoucí rodině mezi císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem Matyášem se Valdštejn přiklání na stranu Matyáše a stává se arciknížecím hejtmanem. Je pravděpodobně přítomen i Matyášově tažení na Prahu v létě 1608. Toto tažení je ukončeno mírem a prohlášením Matyáše německým císařem, s tím, že Rudolf II. zůstane českým králem. Někdy v roce 1614 si nechává Valdštejn zhotovit horoskop od slavného matematika a astronoma Johanna Keplera. V tomto horoskopu Kepler vyčte z hvězd Valdštejnovi skvělou kariéru, ke které mu také napomůže sňatek s bohatou vdovou. K tomuto sňatku skutečně dojde a tou vdovou bude Lukrécie Nekšovna z Landeka, velmi zámožná moravská vdova. V květnu 1609 uzavírá Valdštejn sňatek s touto bohatou, pouze o dva roky starší moravskou vdovou. Centrem jejich moravského panství byl Vsetín.

Spory mezi Rudolfem II. a Matyášem ale nekončí a vrcholí roku 1611 vpádem Pasovských do Čech a tažením na Prahu. To má za efekt naprosté zapuzení Rudolfa II., kterému zůstává pouze Praha a císař Matyáš je nadále jediným císařem Habsburského mocnářství. Valdštejn si sňatkem s Lukrécií notně polepšil a začíná v menší míře podnikat. Obchoduje se dřevem, dobytkem a koni, ale na rozdíl od závratných úspěchů o něco později, tentokrát příliš podnikatelských úspěchů nezaznamenává. V roce 1614  umírá manželka Lukrécie a Valdštejn nechá její ostatky pohřbít v kartuziánském klášteře na Štípě (roku 1625 budou ostatky Lukrécie vyzdviženy a umístěny v kartuziánském klášteře ve Valdicích u Jičína, který nechá Valdštejn postavit). Kolem roku 1617 se Valdštejn sbližuje s arciknížetem Ferdinandem Štýrským (pozdější císař Ferdinand II.) a vojensky mu pomáhá na tažení do severní Itálie proti Benátkám. Osobně vede sbor žoldnéřů do oblasti Furlanska. Toto tažení není přiliš úspěšné, ale Ferdinand si bude Valdštejnovu podporu pamatovat. V Čechách dochází ke stavovskému povstání proti Habsburkům a vypuknutí české války.

Valdštejn se aktivně připojuje ke králi Ferdinandovi II. (budoucí císař) a chce se aktivně zůčastnit války. Je zároveň moravským a zároveň císařským plukovníkem, najímá žoldnéře a je pověřen zajišťováním týlu císařských vojsk, která vede vévoda Buquoy. U Pelehřimova Valdštejn vzorně zásobuje Buquoyovu armádu, což nezůstane nepovšimnuto a Valdštejn si vyslouží pověst největšího spojence císařských proti českým stavům. Valdštejn je v probíhajících bojích v úloze jakéhosi „pátého kola u vozu“, boje jdou mimo něj a on musí vše jen sledovat a zajištovat bezpečnost Moravy. Dne 23. dubna 1619 vpadnou stavovská vojska vedená Jindřichem Matyášem Thurnem na Moravu. Hrozí, že se Moravané připojí k povstání i přesto, že zpočítku vyjadřovali svou neutralitu. Valdštejn se dostává do prekérní situace, v jeho pluku se množí projevy dezerce a nespokojenosti, což řeší velice radikálně – osobně zabije vrchního strážmistra, který neuposlechl jeho příkaz. Pak už s ukázněným plukem a pokladnicí moravských stavů opouští Moravu a pochoduje k Vídni, aby se hlásil u císaře Ferdinanda II.. Za tuto zradu jej moravští stavové prohlásí za zrádce a zkonfiskují jeho panství. V Pasově Valdštejn sebere své žoldnéře a připojuje se k Buquoyovi, který velí výpravě do jižních Čech. Dne 10. června 1619 zde Buquoy drtivě porazí Mansfelda u Záblatí. V této bitvě se účastní i Valdštejn a ztráty českých stavů jsou drtivé – 1 200 padlých a 1 300 zajatých. Po této porážce se dostávají stavové do defenzívy a císařští relativně snadno obsazují velkou část Čech. Ve stejné době je obsazena i Morava, zde však dojde k velkému odporu a císařské vojsko je značně nepříjemně zaskočeno v bitvě u Věstonic. Po menších porážkách stavů u Langenloisu (10. února 1620) a Sinzendorfu (13. dubna 1620) se stavovská opozice generálně stahuje. Dne 16. září 1620 pronikají císařská vojska a vojska katolické Ligy znovu do Čech. Dne 8. listopadu je v bitvě na Bílé hoře stavovský odpor prakticky smeten, ale zbývyjí ještě městské posádky po celých Čechách. Už 4. listopadu 1620 tak Valdštejn přitáhne k Lounům a vyzývá posádku ke kapitulaci. Za dlouhé čekání nechá zapálit městské předměstí, kterému zakrátko padne obětí 200 domů.

Valdštejn na portrétu kolem r.1620

Protože válka v Evropě nekončí, Valdštejn dál najímá žoldáky a dobře ví, že se budou císaři Ferdinandovi hodit. Stejně tak se snaží být co nejblíž císaři, protože větří konfiskace stavovského majetku a chce co největší podíly. Přilepšuje si také rozprodejem zabaveného zboží v obsazených městech a vedením podvodného účetnictví o vojsku, kde vykazuje větší výdaje, než reálně jsou. I těmito způsoby si Valdštejn pomáhá k většímu a většímu bohatství. Své majetky na Moravě sice dostává zpět, ale dlouho je nemá plně pod kontrolou, neboť na jeho panství dochází k revoltám Valachů. Valdštejn velice usiluje o konfiskaci lákavého panství Smiřických. Aby si zajistil větší nárok u císaře na zabavené panství Smiřických, dává Valdštejn císaři horentní finanční půjčky. Za tyto půjčky dostává Valdštejn zástavou panství Jičín, Hrubou skálu, Hořice, Semily, Frýdlant a Liberec. Mimo jiné se Valdštejn aktivně účastní pronásledování stavovské opozice a osobně na Pecce zatkne Kryštofa Haranta, který jakožto stavovský velitel vedl i demonstrativní dšlostřelecké ostřelování císařského paláce ve Vídni. Valdštejn poté brání Moravu před soustředěným náporem slezského markraběte Jana Jiřího Krnovského, který se na Slovensku spojil se sedmihradským knížetem Gáborem Bethelenem. Hrozba pro Moravu je nesmírná a Valdštejn je jediným mužem, který stojí mezi Moravou a Vídní. Je si toho velmi dobře vědom a po zažehnání nebezpečí se hlasitě dožaduje u císaře odměny za své zásluhy. Císař ho jmenuje do zcela unikátní a ojedinělé hodnosti, kterou císař „vytvoří“ pouze pro Valdštejna – pražský plukovník (de facto jde o post zemského velitele). Valdštejn rozprodává své statky na Moravě a buduje v Praze svůj reprezentativní palác. Skupuje další majetky vyvlastněných stavů a postupně se stává nejbohatším magnátem v Čechách. Navazuje spolupráci s císařskými mincmistry a podnikateli De Wettem a Jákobem Baševim. Společně razí „dlouhé“ mince, které jsou šizeny o obsah cenných kovů, které si tito pdnikatelé ponechávají na jiné účely. Tato „ražba“ spustí nevídanou finanční katastrofu po celém Habsburském mocnářství. Nadto i dále půjčuje císaři peníze na vojsko, za což dostává stále rozsáhlejší císařská privilegia. Dne 9. června 1623 uzavírá Valdštejn sňatek s Isabelou Kateřinou Harrachovou. V tomto případě již nešlo o sňatek kvůli majetku, ale spíše pro zvýšení prestiže mezi katolickou šlechtou. Za poskytnutí pomoci císaři proti dalšímu náporu Gábora Bethelena dostává od císaře nejprestižnější titul mezi českou šlechtou – stává se vévodou z Frýdlantu. Při tažení proti Bethelenovi je i s vojskem Valdštejn obklíčen u Hodonína a chrabře vede obranu. Od dalších bojů nakonec Valdštejna zachrání příměří, které opět císař s Bethelenem uzavře. Jako sídelní město svého panství si Valdštejn buduje Jičín a již roku 1622 sem pozve jezuity, kterým roku 1623 nechává postavit gymnázium a koleje. Toto gymnázium se tak stává nejstarší školou v Královéhradeckém rajonu. V Jičíně nechává přestavět palác Smiřických, který byl notně poškozen výbuchem střelného prachu v zámeckých sklepeních roku 1621. Zaměstnává architekty Spezzu, Sebregondiho a Pieroniho a buduje své reprezentativní sídlo na Malé Straně, které je ohledně své velikosti ve své době srovnatelné pouze s Pražským hradem. Pochopitelně že tak závratný vzestup není všemi velmoži přijímán bez závisti – Vilém Slavata píše císaři udání na Valdštejna, ale císař je odkázán na Valdštejnovu pomoc a má s ním korektní vztahy. Roku 1624 si nechá od Keplera vyhotovit nový horoskop, ze kterého je rozhodně nejzajímavější věštba na rok 1634, kdy jsou Valdštejnovi připisovány velké těžksoti a vážná nemoc.

S novým útokem Sasů a Dánů je Valdštejnovi umožněno reorganizovat císařskou armádu (což žádal opakovaně už dřív) a zahájit tažení do středního Německa v roce 1625. Dne 11. dubna 1626 dosáhne Valdštejn rozhodujícího vojenského úspěchu v bitvě u Dessavy, kde porazí Mansfelda. V této bitvě ztratí Mansfeld snad až 6 000 mužů oproti 100 padlých na Valdštejnově straně. Roku 1627 Valdštejn pronikne s vojskem až k Baltickému moři a v dubnu 1628 je jmenován generálem Oceánského a Baltického moře. Ani nyní nezapomíná na obchod, čile se věnuje produkci a prodeji vojenského materiálu a od roku 1626 má právo razit v Jičíně mince, od roku 1629 smí razit mince také v Zaháni. zažívá i vojenské neúspěchy, když je na severu poražen dánským králem Kristiánem IV. v bitvě u Wolgastu dne 22. srpna 1629. Stále více sílí hlasi šlechty o odvolání Valdštejna z postu generalissima, čemuž císař Ferdinand II. nakonec vyhoví a 13. srpna 1630 sesazuje Valdštejna z pozice vrchního velitele císařských vojsk.

Tato degradace Valdštejna přirozeně rozzuří, stejně tak jako úmrtí jeho spolupracovníka De Witteho, který se dostal do finanční tísně a oběsil se. Rovněž umírá v roce 1630 autor Valdštejnových horoskopů Johannes Kepler. Valdštejn propuštěný z armády tedy odchází na své panství a o to usilovněji se věnuje přestavbě Jičína. Ve Valdicích u Jičína nechává postavit kartuziánský klášter, na místě hradu Veliš plánuje postavit klášter františkánů a také chce do Jičína pozvat dominikány. Staví také výstavný chrám sv. Jakuba Staršího, který už nebude po Valdštejnově smrti nikdy dokončen. Centrum Jičína nechává celé přestavět a nechává v něm stavět pouze reprezentativní kamenné domy s podloubím. Rozšiřuje jičínská předměstí, do kterých soustředí střediska průmyslu.

Valdštejn s odznaky svého postavení, s insigniemi Řádu zlatého rouna, maršálskou holí a šerpou

V téže době vstupují do války Švédové a bez větších potíží obsazují Pomořansko. Císař žádá Valdštejna o návrat do čela armády, ale Valdštejn je stále uražen a vojsku velí Tilly. Tillyho pozici upevní rozhodné a pokořující dobytí Magdeburgu, takže císař už ani neuvažuje o tom, že by Valdštejna žádal o pomoc. Ba co víc, Valdštejn je ochoten se Švédy jednat a případně se k nim i připojit. Dne 25. srpna 1631 uzavírá Valdštejn předběžnou dohodu se Švédy, kde souhlasí, že by byl jeho zástupcem ve švédské armádě Jindřich Matyáš Thurn. Od této dohody však sejde se švédským vítězstvím u Breitenfeldu, kdy jsou Švédové v jasné iniciativě a najednou nepociťují potřebu spolupráce s Valdštejnem. Možná proto Valdštejn na další císařovy prosby, aby se vrátil do čela armády odpoví kladně. Pro císařské je to skutečně záchrana v hodině dvanácté, protože do Čech vpadnou Sasové a 15. listopadu 1631 obsadí Prahu. Valdštejn se rázně chopí velení a znovu vybuduje silnou císařskou armádu – zakrátko disponuje 40 000 muži. V dubnu 1632 začíná Valdštejn vypouzet Sasy z Čech a 25. května 1632 obsazuje Prahu. Po vpádu Švédů do Bavorska a zabití Tillyho v bitvě u Lechu se Valdštejnovo vojsko otáčí do Bavor, spojuje se s vojsky katolické Ligy a táhne v ústrety švédskému vojsku. Obě vojska se střetnou 16. listopadu 1632 u Lützenu. V tomto šíleném krveprolití padne sám král Gustav Adolf a na straně císařských padne jeden z vysokých velitelů Pappenheim. Valdštejn sám je v bitvě raněn do nohy a je pod ním zastřelen jeho oblíbený kůň. Bitva u Lützenu přinese Valdštejnovi velkou slávu a uznání císaře. Aby byl úspěch úplný, nechává Valdštejn tvrdě potrestat velitele pluků, které od Lützenu uprchly – dne 11. února 1633 nechá na Staroměstském náměstí (na stejném místě, ke byli před lety popraveni stavovští vůdci) popravit katem Mydlářem 16 dezetrérů.

Pocit zrazení císařem však u Valdštejna nezmizel, přestože byl generalissimem císařských armád, zahájil v Jičíně 15. května 1633 tajné jednání s českým exulantem Janem Varlejchem z Bubna o spolupráci se Švédy. Bylo mu dokonce seriózně nabídnuto, že by se mohl v případě vítězství Švédů stát českým králem, což jeho ambicím zajisté imponovalo. Není jisté proč, ale Valdštejn tuto nabídku nevyužil a 17. května 1633 vedl další císařskou armádu do Slezska. Zde se ale projevily naplno jeho politické ambice, když zde bez vědomí císaře uzavře příměří se Sasy. Valdštejn se v té době projevuje jako naprostý solitér a zcela bez ohledu na císaře jedná se Sasy, se Švédy a s Francouzi. To už nemůže nechat císař bez povšimnutí a prezident dvorské kanceláře hrabě Jindřich Šlik jedná na povel císaře s Valdštejnovými vysokými důstojníky o případné vzpouře. Jedná především s Gallasem a Piccolminim, kteří jsou, jak vidno, celkem ochotni se postavit proti svému generalissimovi s královskými ambicemi. V zimě roku 1633 táhne Valdštejn naposledy do pole, když má na povel císaře osvobodit Bavorsko z područí Švédů. Jeho vojsku však chybí zásoby a rozvrácenému vojsku dává Valdštejn 3. prosince 1633 povel k ústupu do Čech. Císař zuří, že si Valdštejn dělá co chce a přikazuje mu nový útok do Bavorska. Na začátku roku 1634 Valdštejn těžce onemocní a není si jist životem. Navíc je císařem prohlášen za zrádce, takže se situace skutečně vyvíjí velice zle a Valdštejn vážně uvažuje, že až se situace uklidní a zdraví mu to dovolí, uteče s jízdními pluky a přidá se ke Švédům. Dne 11. ledna 1634 se koná schůze Valdštejnových důstojníků v Plzni, kde má být složena přísaha důstojíků o věrnosti Valdštejnovi, kterou by si tak mohl pojistit svou situaci v armádě. Část důstojnického sboru však tuto přísahu napodepíše a to svědčí o tom, co se bude dít dál. Piccolmini Valdštejna udává císaři a ten nařizuje Valdštejna zlikvidovat. Dne 4. února 1634 vydává císař povolení generálskému triumvirátu spiklenců Gallase, Piccolminiho a Aldringera, aby byl Valdštejn zprovozen ze světa.

Zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu

Valdštejn je formálně sesazen a jeho rozsáhlé panství je konfiskováno. Valdštejn ví, že mu hoří půda pod nohama a 24. února 1634 vyráží na pochod do Chebu. Jeho vojsko čítá už jen pouchých 1 300 jezdců, pouhá hrstka oproti desetitisícům vojínů, kteří se neváhali nechat rozpárat pro slávu císaře a svého generalissima Valdštejna. Noc na 25. února 1634 přečkává Valdštejn v Chebu. V jeho vojsku se nacházejí tři spiklenečtí důstojníci, kteří vzápětí provedou historický čin. Těmi důstojníky jsou velitelé žoldnéřů Leslie, Butler a Gordon, kteří připravují přepad a asasinaci Valdštejna a jeho štábu. K večeru 25. února vylákávají Valdštejnův štáb na chebský hrad, kde se má konat hostina. Hostina má však nečekané vyústění, když do hodovní síně vtrhnou najatí hrdlořezové. Hrabě Kinský je probodnut aniž by stihl tasit kord, hrabě Ilov se chvíli hájí a poraní Leslieho, ale je jeho žoldnéři vzápětí ubit, hraběti Trčkovi zachrání na čas život oběť jeho sluhy, které umožní Trčkovi utéct k hradní bráně, ale tam je ubodán strážemi, hrabě Niemann je těžce raněný dotažen do kuchyně a tam je podřezán. Během pár minut jsou všichni spolupracovníci zabiti a zbývá už jen Valdštejn. Butler vede své ozbrojence k domu, kde nocuje těžce nemocný Valdštejn, rychle jsou pobity stráže před domem a irský kapitán dragounů Walter Deveraux ve Valdštejnově ložnici probodává překvapeného vojevůdce partyzánou. Valdštejn se v tu chvíli tváři překvapeně a když vydechne naposled, jako by se usmíval. Bytí je nahrazeno nebytím.

Kam směřovala jeho dušička? Těžko říct, ctihodný rytíř to rozhodně nebyl, dokázal být krutý a despotický, ale dokázal projevovat i štědrost a lásku k umění. Zanechal po sobě tak rozsáhlé dílo, že i kdybychom ho měli za arcilotra, jeho přínos pro české země rozhodně nebyl malý.

Přiložené fotografie jsou převzaté z wikipedie.