ARMÁDY A HISTORIE

Armáda 1940 rozpuštěna, nikoliv však vojenská zpravodajská služba

Vítězství v 1.sv.v. postavilo Francii po dlouhé době opět na první místo na Kontinentu. Na pařížské mírové konferenci, zejména versailleskou mírovou smlouvou, získala zpět Alsasko-Lotrinsko, na 15 let správu Sárska s jeho uhelnými doly jako formu reparací, německé východní Togo,většinu německého Kamerunu, a Sýrii s Libanonem.

Řada spojeneckých smluv jí zajištˇovala silný vliv ve státech východní a jihovýchodní Evropy, především v zemích Malé dohody.

První poválečné volby 1919 se konaly v atmosféře vítězného šovinismu, zvítězila v nich pravice.

Premiér Poincaré v ruské otázce (janovská a haagská konference 1922) požadoval  uznání předválečných dluhů, a navrácení znárodněných podniků.

Na Německu požadoval vysoké reparace, které by umožnily nejen obnovu válkou zničených oblastí, ale i  hospodářský rozmach, a zároven by vysály německého konkurenta ...

Vyvrcholením agresívního kurzu vůči Německu bylo obsazení německého Porúří francouzskými a belgickými vojsky 1923.

Rúrská krize však skončila mezinárodní izolací Francie - státní dluh prudce vzrostl, lidem vzrostly daně, což dělníci řešili stávkami.

Již v 12/1920 pod vlivem bolševické revoluce v Rusku došlo na levici k “ třídění “  - od Socialistické strany (SFIO) kolem Léona Bluma se odtrhla FKS, která přijala 21 podmínek Kominterny  (přes 100.000 členů měla, zatímco Blumovi zůstalo 30.000 ) ...

K rozkolu došlo i v odborech – CGT  zůstala  socialistická, komunisté si vytvořili CGTU .

Ve volbách 1924 již zvítězila levice (socialisté, radikálové, komunisté - FKS dostala téměř milión hlasů)  - levý blok diplomaticky uznal SU, a také vůči Německu ministr zahraničí Briand nasadil „pacifistickou“ masku.

Francie dala souhlas k odvolání svých vojsk z Porúří, k Dawesovu plánu, k uzavření locarnských dohod.

Velkokapitalisté vládu levého bloku bojkotovali – sabotovali jeho ekonomická opatření, a přivodili tak finanční krizi, za které musela být levicová vláda rozšířena o jednoho člena pravice - do vlády se tak vrátil Poincaré.

Světová hospodářská krize (1929-1933) Francii jako zaostalý průmyslově- zemědělský stát zasáhla méně, ale její důsledky trvaly déle (do Francie se navíc ve 20.a 30.letech přistěhovaly 3 milióny Židů ze stále nebezpečnější Palestiny, takže zde rostly antisemitské nálady ).

Nástup Hitlera k moci zhoršil mezinárodní postavení Francie – vítězství nacistů v Sársku, 1936 obsazení demilitarizované zóny v Porýní, rozklad Malé dohody a Balkánské dohody.

V nestabilních vládách 1929-1932 hráli prim pravičáci, zejména pozdější kolaborant Pierre Laval.

Po volbách 1932 vlády levého bloku vedené Herriotem a Daladierem byly stejným zklamáním.

Aktivizovala se pravice – Stavivského aféra ( z 1/34, která v souvislosti s vraždou ruského emigranta Sergeje Stavivského odhalila jeho finanční machinace, na kterých se podíleli představitelé vládních stran, socialisté i radikálové ) jí poskytla materiál k demagogii, která vyvrcholila 6.2.34 pokusem uktrapravice (znervózněné vítězstvím lidové fronty ve Španělsku 34 ) o státní převrat, který skončil generální stávkou levice.

V následných volbách v 5/36 vyhrála tzv. vláda lidové fronty( smlouva o vojenské pomoci se SU byla podepsána již 1935, následně ji po nátlaku Paříže podepsal i Beneš) .

Blumova vláda lidové fronty, aby zamezila stávkám, zlepšila v dohodě se zaměstnavateli pracovní podmínky, ale pravicoví socialisté Blum a Daladier byli osudnou variantou – ve vnitřní politice se báli komunistů, a v zahraniční poklonkovali jak Británii, tak Hitlerovu Německu (podepsali mnichovský diktát).

Velkokapitalisté opatření socialistické vlády opět bojkotovali, Blum proto v 6/37 podal demisi, a další vlády socialistických radikálů Chautempse (37-38) a Daladiera (38-40) neměli již s lidovou frontou nic společného.

Po příchodu Hitlera k moci v 1/33 se prudce zvýšila aktivita německých tajných služeb organizovaných v Abwehru, ale Francie neměla jedinou službu, která by měla výlučně na starosti celkovou národní bezpečnost ( kontrašpionáž byla rozpuštěna1907, a skromně fungující vojenská rozvědka a kontrarozvědka se soustředˇovala jen na  úzké zájmy národní obrany) …

Po první reorganizaci zpravodajských služeb 1918 přišla po nástupu Hitlera reorganizace druhá z ledna a června 1934 : i po této druhé reorganizaci akční schopnost francouzských tajných služeb byla mizivá , uvádí ve svých Pamětech Mes missions secrets (z 1.sv.v.) zasloužilý důstojník SR Joseph Crozier/ alias Pierre Desgranges :

” Francouzská kontrašpionáž ( rozpuštěna dvakrát po svém angažmá v Dreyfusově aféře (1894)1907 a1942, obnovena byla1934 a1944 ) se opírá o zastaralé metody práce omezující nábor informátorů agentů, a soustředˇuje se jen na otázky vojenské, zcela pomíjí politickou, obchodní a průmyslovou špionáž.

Jejím šéfem není tajná a téměř neviditelná osoba jako u britské Intelligence Service, která zajištˇuje soudržnost a kontinuitu názorů a pohledů, což je ve zpravodajské službě velmi důležité, ale ve Francii je právě naopak vedení zpravodajských služeb současně svěřeno dvěma institucím – 2.oddělení genštábu, a  poloautonomnímu oddělení Všeobecné bezpečnosti (CGST, Controle général de la surveillance du territoire ), čímž je na úkor jejich fungování zaručena přezíravá rivalita  ” …

CGST stále fungovala na represi, ne na aktivním vyhledávání informací.

K nové reorganizaci došlo pod tlakem akcí ze strany Hitlera v 3/35, kdy byla CGST (všeobecná kontrašpionáž) začleněna do nově vytvořené zcela autonomní Teritoriální a cizinecké policie.

Armáda tak velmi nerada musela přijmout pomoc od profesionálního útvaru policie ( šéf vojenské kontrašpionáže pluk. Verneuil tvrdil, že špionáž a kontrašpionáž patří pouze pod velení armády, za okupace byl od roku 42 šéfem odbojové sítě ).

V 3/37, když již bylo jasné, že ke konfliktu s Hitlerem dojde (obsazení demilitarizovaného pásma Porýní v roce 36),  generální štáb zřídil v každé vojenské oblasti  Zpravodajské ústředí /Bureau de centralisation des renseignements /BCR.

Teprve v tomto roce francouzská armáda přikročila k preventivní ochraně svých vojenských tajemství (preventivní obrana) .

Počet zatčených německých špionů se astronomicky zvýšil – v roce 36 jich bylo 40, v roce 37 153, v roce 38 400 , v roce 1939 1049  – tresty nebyly velké, protože to byl do 7/39  jen “politický delikt “ …

První popravený francouzský důstojník pro špionáž ve prospěch Německa byl námořní důstojník Aubert.

A konečně po Hitlerově zabrání čsl. pohraničí 15.3.39  šéf vojenské kontrašpionáže Schlesser a jeho pobočník Paul Paillole přesvědčili Daladiera, aby právně  posílil pravomoce bezpečnostních a zpravodajských služeb, v důsledku čehož byly definitivně vymezeny pravomoci : “ V míru spadá kontrašpionáž výlučně pod ministerstvo vnitra, ve válce pod ministerstvo obrany “ …

Po vyhlášení války Německu 2.9.39  byla francouzská  kontrašpionáž  přeorganizována v souladu se směrnicí z 10.2.39.

2.oddělení vojenské špionáže a vojenské kontrašpionáže (Service du Renseignement /SR, přezdívaná podle své adresy  “2 bis”, mělo jen 120 agentů a šest pohraničních stanovištˇ, přičemž plnilo funkce špionáže /SR (2.odd. genštábu ) a kontrašpionáže /SCR Section de Centralisation  du Renseignement, zajištˇující nejen kontrašpionáž/contre-espionnage/CE, ale i ochranu agentů SR a jejich akce v cizině, a nábor a manipulaci agentů protivníka.

Jak SR, tak CE byly organizovány regionálně, dělily se na sekci německou, italskou, posléze i ruskou.

2.oddělení se přeměnilo v 5.oddělení genštábu, které převzalo pod svoje velení veškerou zpravodajskou činnost vojenskou (ministerstvo obrany, ministerstvo námořnictva , ministerstvo výzbroje) ,i civilní -  policejní (ministerstvo vnitra, pošta, odposlechy), a ministerstvo zahraničí

Funkci všeobecné kontrašpionáže armáda zajištˇovala až do 11.11.42, obsazení svobodné zóny Němci.

Francouzská armáda byla sice po uzavření příměří oficiálně rozpuštěna, ale nikoliv vojenská zpravodajská služba, protože její šéf pluk. Louis Rivet 27.6.40  tajným dekretem nařídil zpravodajskou činnost, zejména v daných podmínkách kontrašpionáž, vyvíjet dál, samozřejmě i v koloniích.

V jeho dekretu v souladu se zmocněním prvního vichystického ministra obrany generála Weyganda, stálo : ” 5.oddělení genštábu se tímto rozpouští, civilní zaměstnanci jsou propuštěni. 5.oddělení bude v činnosti pokračovat dál pod jménem SR/Service du renseignement, pro Němce BMA ”/ Centra pro potlačování protinárodních aktivit / Bureaux des Menées Antinationales /BMA …

Pro Němce byla střediska BMA proti záškodnické činnosti Britů a Rusů oficiálně založena dekretem z 8.9.40  (viz gen. Weygand Mémoires/ Flammarion, strana 323).

Střediska agresívní kontrašpionáže (pronikání do nepřátelských sítí a jejich intoxikace) byla úspěšně kamuflována ve všech velkých městech svobodné zóny (a později i v Paříži) pod hlavičkou Podniky pro zemědělské práce/l´ Entreprise des Travaux Ruraux (TR).

Existenci této sítě odhalil  Pierre Nord v knize Mes camarades sont morts (1947 ,  třebaže v knize TR nazývá Agence immobiliere ).

Ústředí TR ( které mj. vyrábělo pro odbojáře falešné doklady, a převádělo je z jedné zóny do druhé či přes hranice ) bylo v Marseille, vedl jej pluk. Paillole.

Současně byl v 9/40 do čela nejasně definovaného postu Generální inspektor služeb Národní bezpečnosti (s cílem bojovat proti “subverzi”  ) jmenován  vichystickou vládou cagoulardista pluk. Groussard, jehož úkolem zároveň bylo shromaždˇo vat zpravodajství proti Němcům …

Proti subverzi založil jednotky Groupes de protection (GP), které 13.12.40 zatkly proněmeckého premiéra Lavala a jeho družinu.

Informace o Němcích sbíralo i Středisko pro informace a studia/Centre d´Informations et d´Etudes (CIE), které spolupracovalo s BMA .

Organizace pluk. Groussarda byla na příkaz Němců rozpuštěna v 2/41 brzy po zatčení Lavala, které se Němcům těžce nelíbilo ( viz kniha Georges Groussard : Service secrete 1940-45, 1964, avšak jiný pohled na CIE a aktivity Groussarda přinesl Pierre Péan v knize Le mystérieux dr. Martin, strana 225, kde Péan tvrdí, že některé aktivity CIE  čistě z pohledu archívních dokumentů byly jen potlačováním protinárodních aktivit, které za protinárodní považovali ultrapravicoví cagoulardisté, a  že “odbojový” aspekt CIE si její hlavní aktéři vymysleli až po válce, aby se zbavili odpovědnosti …

Ve svobodné zóně přežila i kontrašpionáž ST/Surveillance du Territoire spadající pod BMA , z Vichy jí řídil Castaing/ Controleur Général, poté byl admirálem Darlanem jmenován jejím šéfem námořní kapitán Rollin ( exfiltrovaný jako UK agent z Francie britskou RAF v 2/43 spolu se svoji ženou a třemi svými inspektory ) -  že byl agentem Britů tvrdilo po válce mnoho odbojových velitelů, např. šéfka Alliance Méricová, která sama pro Brity pracovala, popisuje v knize Arche de Noé, Fayard 1968, že Rollin v roce 42 propustil jím zatčené hlavní velitele její sítě, zatímco pluk. Groussard ve své knize vypráví, že byl v 7/41 zatčen Rollinovou kontrašpionáží krátce po svém tajném příletu z LON, a že “ jej Rollin svou osobností velmi odpuzoval “ .

Kapitán Henri Rollin/1885-1955/ je velmi kontroverzní osobností let 41-42 , např. šéfa Combat štábního kpt. Frenay společně s Pucheau několikrát v roce 42 přemlouval, aby se jeho sítˇpřipojila k vichystické zpravodajské síti, a byl to právě Rollin, který při těchto jednáních nechal zatykač na Frenay pozastavit …

Henri Longuechaud ve své knize Conformément á l´ordre de nos chefs, Plon 1945, píše :” Rollin, ženatý s ruskou Židovkou, prohlašoval šéfům pravicového odboje, které po zatčení opět propustil na svobodu, že je probritský, ale zásadně protigaullistický.

Ve skutečnosti byly tyto řeči jen strategií poskoků kolem ministra vnitra Pucheau (který se chtěl s křížkem po funuse přidat k odboji v Alžírsku), zejména ředitele jeho kabinetu Rivallanta, alias velitele Johanna, jimiž chtěli kontaktovat pravicové odbojové buňky přes jejich zatčené šéfy, jimi opět propuštěné, aby lépe pronikli do jejich zpravodajských sítí “ …

Do 31.12.41 služba ST paradoxně úspěšně zatkla 316 špiónů zemí Osy, z nichž 16  (do roku 44 jich bylo zastřeleno celkem 42 ) bylo transportováno do severní Afriky z dosahu Abwehru, a zde zastřeleno - byl mezi nimi především agent Abwehru Henri Devillers, kurýr hnutí Combat, jenž vydal Abwehru mnoho jeho členů, a který byl zatčen na jaře´42, a popraven 19.6.42, jeho žádost o milost Pétain zamítl.

V první polovině roku 42 ST zatkla v severní Africe 1223 špiónů zemí Osy …

Gaullističtí a spojenečtí špióni byli také zatýkáni, ale ve většině případů si vězeňská správa rvala vlasy, protože po zatčení mizeli z vězení, či ve vězení umírali na “ infarkt “ .

Kromě toho se u těchto věznů systematicky ztrácely usvědčující důkazy.

Situace byla tak neudržitelná, že se jí musel zabývat i Darlan, jenž pověřil námořního kapitána Rollina (ve skutečnosti UK agenta), aby převzal vedení ST, a “dohlédl” na vojenské zpravodajské služby …

V  9/41 premiér admirál Darlan a jeho ministr vnitra Pucheu službu ST vyčlenili z vojenského velení, a jejím šéfem se stal proněmecký Pucheu, jenž zastřešil  tři zpravodajské vojenské služby ( SR 2bis pozemní armády, SR Marine a SR Air) organizací Centre d´information gouvernmental (CIG), a spolu s Darlanem tak podstatně zúžil manévrovací prostor pro pololegální odbojové aktivity …

Nicméně vytvoření CIG, která kontrolovala činnost vojenských zpravodajských služeb, nebylo tak efektivní pro “ podvratné” aktivity jejího šéfa generála Roux , jenž byl předchůdcem pluk. Riveta ve funkci šéfa 2.odd. bis (!) , a kromě toho pluk. Sanson, šéf zpravodajské služby námořnictva, kamufloval svoji prospojeneckou zpravodajskou činnost pod zástěrkou Section d´ études économiques obchodního námořnictva …

Zpravodajská služba námořnictva nejprve bojovala proti německým špiónům, od roku 42 se soustředila na Francouzské milice (!), ale odhalila také několik agentů britských a gaullistických, zejména kpt. Luizeta /1903-1947 nádor na mozku/ , jenž podle instrukcí de Gaulla, ke kterému se připojil hned po jeho výzvě z 18.6.40, založil gaullistickou zpravodajskou sítˇv alžírském Tangeru, vysílal radiodepeše do LON, a pomáhal odbojářům dostat se přes Alžírsko do LON.

Charles Luizet byl prominentním vojenským pozorovatelem ve Španělsku za občanské války 36-39, a posílal francouzskému genštábu varování, že Němci a Italové používají velmi účinnou taktiku útoku tanků  za podpory letectva – teprve po válce si gen. Raoul Salan povzdechl :” Kéž bychom zprávám Luizeta věnovali větší pozornost “ …

Charles Luizet, vichystickou vládou povýšený na podprefekta Tiaret v Oranu  (1945 se stal prefektem Paříže), byl jediným vysokým vichystickým úředníkem, jenž  poskytoval důležité informace spojencům při jejich vylodění v severní Africe v 11/42, a zabránil posádce v Tiaret, aby se zúčastnila bojů proti spojencům , za což byl vichystickou vládou odvolán z funkce, a odsouzen v Alžírsku stanným soudem k trestu smrti – když měl být rozkaz zastřelením v Oranu 9.11.42 vykonán, byl vydán na poslední chvíli protirozkaz popravu nevykonat …

Námořní kontrašpionáž “odhalila” i budoucího admirála Pierre Barjota /1899-1960/, zástupce velitele křižníku Richelieu, odbojáře od 11/40, a po zatčení jej přesunula z dohledu do Alžírska, kde asistoval spojencům při vylodění 8.11.42.

Při takové rozporuplnosti oficiální politiky vichystické vlády a činnosti vichystických zpravodajských služeb se nabízí otázka, zda vichystická vláda nehrála dvojí hru, ale nehrála : již 3.10. 40 vyhlásila Pétainova vláda “ status Židů” , a vyčlenila z policejní prefektury tucet komisařů, kteří byli přiděleni k policii německé, aby připravili seznam nejnebezpečnějších Židů, a postarali se o jejich popravu …

V  10/41 ministr vnitra Pucheau vytvořil tři policejní útvary, které pronásledovaly “nepřátele režimu “ – útvar pro židovské otázky (PQJ), protikomunistický útvar (SPAC), a zpravodajské služby (RG) .

Darlan a Pucheau od roku 41 nasadili všechny policejní  síly do boje proti odbojovým hnutím, a policisté vedli proti odbojářům stejně nelítostný boj, který předtím vedli proti agentům Říše …

Když se v 4/42 vrátil na přání Hitlera k moci Pierre Laval, a admirál Darlan byl z postu premiéra k Pétainově lítosti odstraněn, byla na přání Němců BMA rozpuštěna, a CIG přejmenována na Service de Sécurité Militaire (SSM) pod velením pluk. Paillole, avšak s žádnými pravomocemi a pod přísnou kuratelou Lavala (v té době vznikla i americká Counter Intelligence Corps /CIC) …

Důkazem toho, že vichystická vláda nehrála dvojí hru je i dohoda ze  9/42 mezi Lavalem a  gen. ředitelem policie Bousquetem, na základě které bylo Němcům povoleno vyhledávat tajné vysílací stanice na území svobodné zóny …

Dohoda uváděla, že jim při tom pomůže francouzská policie, což vedlo k zatčení mnohých radistů, např. v 11/42 ze sítě Alliance.

Obsazení svobodné zóny 11.11.42 znamenalo pro francouzské tajné služby definitivní konec, stáhly se poté  do Alžírska .

Ve Francii však zanechaly ilegální sítˇ TR , které šéfoval velitel Roger Lafont (řečený Verneuil, pozdější šéf kontrašpionáže SDECE), a spící buňky SSM, které podle instrukcí pluk. Paillole měly zabezpečit kontrašpionáž při vypuknutí bojů za osvobození (velel jim budoucí generál Navarre, Paillole se přátelil s kpt. Henri Frenay ).

4.11.43 z iniciativy pluk. Paillole byla ustavena vojenská policie.

Nucené sblížení pluk. de Gaulla a gen. Girauda v roce 43 si vynutilo spojení jejich nejrůznějších zpravodajských služeb, tj. gaullistických a giraudovských vzešlých z “ 2 bis”  …

Francouzský výbor národního osvobození proto dekretem z 27.11.43 ustavil Direction générale des services spéciaux (DGSS), a v 4/44 po mnoha měsících haštěření dekretem vyhlásil zvláštní monopol DSM (Direction de la sécurité militaire/zabývající se kontrašpionáží ) uvnitř DGSS.

CHDG tak kontrašpionáž odejmul armádě, a svěřil ji přes DGSS premiérovi …

DSM zajištˇovala bezpečnost francouzských sil rozmístěných v severní Africe, shromaždˇovala  a analyzovala informace od TR, a  prostřednictvím agentů TR, kteří infiltrovali německou sítˇ, se podílela na intoxikaci Abwehru ohledně falešného dne vylodění spojenců  v Normandii (francouzský plán intoxikace Fortitude v rámci spojeneckého plánu Bodyguard ) …

Ve svých pamětech Envers et contre tous /Proti všem, díl II D´Algers á Paris / Z Alžíru do Paříže ,Laffont 1950, Jacques Soustelle kategoricky prohlásil :

“ Francouzská rozvědka tehdy nestála za nic, síla byla v kontrašpionáži  díky profesionálnímu přístupu organizačně a velitelsky nadaného pluk. Paillole, jenž v Alžíru vybudoval francouzskou baštu kontrašpionáže, přičemž se nespokojil jen s vyhledáváním špiónů a s ochranou vojenských informací – prováděl i zpravodajskou činnost v samotné Francii svými agenty vybavenými vysílačkami”  …

Soustelle v knize dále prohlašuje :” Po osvobození na podzim 44 k nám přicházely davy lidí, především techniků z Alžíru a z Londýna, dále z nejrozličnějších odbojových sítí, kteří tvrdili, že pracovali ve zpravodajství, že převáděli přes Pyreneje, že vyhledávali zrádce. Tato masa lidí se dožadovala práce ve zpravodajství z titulu své účasti na odboji – při restrukturalizaci zpravodajství se bral ohled i na ně “ …

SSM sehrály významnou úlohu : koncem dubna 1944 pluk. Paillole v LON s Nejvyšším spojeneckým velením vyjednal, že v osvobozených oblastech Francie SSM převezme úkoly kontrašpionáže, což CHDG pokládal za obnovu státní suverenity, a chtěl se tím vyhnout jakékoliv formě spojenecké vojenské správy nad Francií …

V 11/44 vydal de Gaulle další významný dekret reorganizující ministerstvo obrany, a vytvářející Direction de la surveillance du territoire (DST) s velkými pravomocemi, tak jak to požadoval Roger Wybot z londýnského vojenského zpravodajství Svobodné Francie, a oživil tak staré hádky kolem pravomocí vojáků a civilistů (ministerstvo vnitra) v kontrašpionáži …

Tímto dekretem byla kontrašpionáž ( boj proti terorismu a ochrana průmyslových,vědeckých a technických tajemství ) definitivně uznána za autonomní oblast zpravodajství, a vyčleněna z výlučné kontroly armády ( od té doby v této oblasti mezi sebou soupeří vedení armády a premiér, v roce 66 v důsledku skandálu Ben Barka byla SDCE de Gaullem připojena k ministerstvu obrany, čímž byla ukončena policejní dualita, a Freyovým zákonem byla vytvořena Národní policie ).

Zprávu Rogera Wybota, zpravodajského důstojníka, přednesl André Pélabon, šéf Národní bezpečnosti/Surete nationale.

Wybot v ní poukázal na to, že “ doposud jen armáda výlučně zajištˇovala zpravodajství pro kontrašpionáž jak doma, tak v zahraničí, což napáchalo mnoho škod, protože zahraniční zpravodajské služby se zajímají o daleko více věcí než jen vojenské informace …

 Důkazem byla zejména nová SU průmyslová špionáž, se kterou se ve 20. a 30.letech evropská policie potýkala, zatímco armáda se aristokraticky  soustředˇovala jen na svého tradičního německého a britského protivníka –  ukázkovým příkladem bylo zatčení a vyhoštění z Francie v roce 1916 Léona Trockého ...

Následovalo několik afér se SU průmyslovou špionáží, např. aféra Fantomas, a dále je velmi málo známo, že francouzské zpravodajské služby SR za 1.sv.v. tajně a značně podporovaly bolševiky, aby Francie přivodila porážku Německa, a po válce, francouzská SR podporovala německé komunisty, aby Německo rozvrátili, uvádí oficiální zpráva bezpečnostního experta Bertranda Warusfela z roku 96.

Joseph Crozier, agent SR, vypráví ve svých Pamětech na str.240-267 o tom, jak pod identitou Pierre Desgranges musel infiltrovat německé “bolševiky”, aby se nakonec po boku Karla Liebknechta a Rosy Luxembourgové stal v roce 1918 členem prvního německého revolučního výboru …

Pierre Nord/1900-1985/ v té době šéf 2.odd. zpravodajství ve vojenském regionu Paříž , ve svých Pamětech uvádí, jak ultrapravicoví důstojníci ( pluk. Groussard, pluk. Rivet ,Loustaunau-Lacau, podpluk. Guy Schlesser ), proslulí svojí germanofobií, v letech 36-37 oficiálně žádali, aby Francie Hitlerově Německu čelila sblížením s bolševickým Ruskem (což učinil Hitler paktem o neútočení ze 8/39) .

Stejnou informaci poskytuje Pierre Nord ve své knize z 1975 Et Staline décapita l´Armée rouge, a Pierre Péan .

Wybot kontrarozvědku zásadně přeorganizoval vytvořením ústředí pro zpracování zpravodajských informací veškerého původu, a ústředí pro manipulaci s agenty (dvojí agenti, zpravodajská manipulace ) …

Viz Marcel Chalet a Thierry Wolton Les visiteurs de l´ombre ,Grasset  1990 .

Důležité bylo, že všichni pracovníci kontrašpionáže podléhali jen a jen DST, žádné jiné hierarchii v rámci ministerstva vnitra, a že na  úřadování jeho organizace platily zákony o ochraně  státního tajemství, čímž si ze svého úřadu vybudoval  mocnou baštu kontrašpionáže, tak jako Edgar Hoover ze svého FBI, a nedokázal to změnit v roce 51 ani nový ředitel SDECE(pozdějčí DGSE) Pierre Boursicot/1899-1986, člen socialistické odbojové sítě Libération Nord Christiana Pineau/, jenž usiloval o připojení DST pod SDECE (DGSE), která se soustředˇovala jen na ochranu vlastních zdrojů, zatímco DST provozovalo hlavní kontrašpionážní aktivity ( kontrašpionáž na samém počátku svého zrodu v roce 1869 provozovala útlá Statistická sekce ministerstva války ) …

Z vedení DST byli okamžitě vyšachováni Simon Cottoni, předválečný šéf brigády ST v Nice, a za okupace agent zpravodajské sítě Alliance Méric-Fourcadové, a Achille Peretti /1911-1983/, předválečný komisař ST, a šéf odbojové sítě Ajax - jeho otec, novinář, padl jako hrdina za 1.sv.v., Peretti vystudoval práva a medicínu, 1937 (26) vyhrál konkurs na policejního komisaře, 16.6.1940 se marně pokoušel s přítelem Henri Maillotem, nalodit na britskou lodˇ evakující polské  jednotky, třebaže se navlékli do polských uniforem …

Vrátil se tedy do své funkce policejního komisaře v Ajaccio, a protože odmítl příměří, zapojil se do odboje.

Z Nice, spolu se svým přítelem Henri Maillotem, stavebním podnikatelem v Ajaccio, synem plukovníka, propašoval do Ajaccia zbraně pro případ, že by jej chtěli obsadit Němci či Italové, a spolupracoval se 2.odd. vichystické armády, zejm. s kpt. Giraudem  a Paiollem, od roku 41 s britskou IS.

V 1/42 navázal styky s de Gaullovou France libre, a vstoupil do odbojové sítě Rogera Wybota “Ali”.

9.8.42 byl zatčen vichystikou policií, a ( po pravdě) obviněn z krádeže dokumentů pro odboj a de Gaulla, pro nedostatek důkazů byl ale jen suspendován, takže se mohl plně věnovat odboji.

V 4/43 Peretti zorganizoval útěk z vichystického vězení Jacques Roberta, šéfa odbojové sítě Patrie, která jej za to 13.6.43 dostala do Londýna, kde prošel speciálním výcvikem, a vrátil se do Francie 22.7.43 pod jménem Ajax, což byla i sítˇ´, kterou měl na jihu Francie vytvořit, ale brzy se jeho sít´roztáhla nejen na území celé Francie, ale za pomoci zahraničních vojenských zpravodajců i do Belgie, Nizozemí a Rakouska …

V 1/44 byl odvolán do LON, aby složil účty, ale akce se nepodařila, byl dopraven do LON  leteckou misí až v  3/44, kde byl jmenován zástupcem šéfa Národní bezpečnosti (Sureté nationale ) .

V Alžíru pak připravoval policejní jednotku na vylodění v Normandii, po válce byl až do konce života starostou v Neuilly.

Jeho přítel Henri Maillot po italské okupaci Korsiky v 11/42 kolem sebe sjednotil  část korsického odboje, udržoval rádiové spojení s Alžírem – 8.9.43  Korsika povstala pod velením gaullistického kpt. Paulina Colonna d´Istria (který byl na Korsiku jako korsický rodák odvelen z Alžírska v 1/43 v tajné francouzsko-britské  misi  “Pearl Harbour”, ve které byli dva příbuzní Paulina d´Istria, ale d´Istria nakonec kvůli nemoci v lednu neodplul , až v  4/43 ) …

Italové se vzdali, a německý útok byl odražen.

Maillot poté zabezpečil vylodění prvních 109  Francouzů z ponorky Casablanka (velitel Jean Herminier, kterému se 27.11.42 podařilo opustit pod německou palbou Toulon, třebaže měl na palubě jen polovinu posádky (zemřel 1953/52 ))

11.9.43 tato ponorka přivezla povstalcům 12 tun zbraní …

V  1/44 v LON  Henri Maillot, bratranec CHDG, intervenoval u de Gaulla ve prospěch Korsičanů, kteří chtěli sloužit v divizi LeClerka.

Po válce se Maillot věnoval své podnikatelské činnosti, zemřel 1987(88).

Robert Wybot pracoval po okupaci pod ochranou pluk. Groussarda, po jeho sesazení se v 4/41 stal prvním vichystickým zpravodajcem, jenž pracoval ve zpravodajském úřadu MA pro de Gaulla (za zprostředkování Pierra Fourcauda /1898-1998/, jenž byl zpravodajcem CHDG již od 7/1940, vedl sítˇ Brutus).

V 8/41 byl zatčen spolu s Fourcaudem v Marseille, sesazen z funkce, a dán pod policejní dohled, utekl a žil v ilegalitě v Toulon.

Vedl několik  menších odbojových sítí, v 11/41 se přes Pyreneje dostal do Alžírska, a odtud do LON, kde pracoval v kontrašpionáži pod pluk. Passy.

V 9/44  se stal šéfem kabinetu gen. Cocheta, a vojenským zmocněncem prozatimní vlády. Vytvořil a řídil kontrašpionáž /DST (Direction dela Surveillance du territoire ) po celou dobu 4. republiky, zemřel v roce 97(85) .

Po osvobození nastaly politické boje o další podobu zpravodajských služeb -  pluk. Paillole požadoval  integritu vojenských zpravodajských služeb, ale nebyl vyslyšen – Sécurité militaire (preventivní obranná rozvědka ) byla oddělena od vojenské kontrarozvědky (agresívní  zpravodajství)  …

Kontrarozvědka byla v 1/46 přejmenována na SDECE – ale pluk. Paul Paillole /1905-2002/ nabídnuté šéfování SM (od roku 81 DPSD/ Direction de la protection et de la sécurité  de défense ) nepřijal, a na protest podal demisi ze všech svých funkcí …

Prvním šéfem SM se stal pluk. Labadie, prvním šéfem SDECE  se stal pluk. Chrétien (za okupace šéfoval kontrarozvědce v sev. Africe), poté pluk. Lafont (alias Verneuil , šéf TR ).

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.