ARMÁDY A HISTORIE

Izraelský nálet na Tunisko: F-15 poprvé v roli bombardéru

1. říjen 1985 se zapsal do dějin jako den jedné z nejpůsobivějších operací izraelského letectva, které vyslalo odstrašující zprávu všem nepřátelům.

Legendární bojový letoun F-15 Eagle jistě známe především jako vynikající stíhací letoun pro letecké souboje a získávání vzdušné nadvlády. Některé jeho verze ovšem výborně plní i úlohu stíhacích bombardérů pro útoky na silně bráněné cíle. Základy pro takovéto nasazení F-15 ale nepoložili sami Američané, nýbrž Izraelci, kteří obrovský potenciál tohoto letounu využili pro úder na velení teroristů v Tunisku. Židovský stát takto vyslal svým nepřátelům jasnou zprávu, že je tvrdá odplata může zasáhnout opravdu velmi daleko.

Na židovský stát opět útočí teroristé

Srpen a září 1985 nebyly pro občany Státu Izrael právě šťastným a bezpečným údobím, neboť se stali terči celkově 32 teroristických útoků. Zemřelo při nich tehdy osm civilistů a dalších 45 bylo zraněno. Tajné služby židovského státu nijak nepochybovaly, že útoky provedly skupiny, jež patřily pod střechovou strukturu OOP (Organizace pro osvobození Palestiny). Ta se potom ostatně k řadě útoků přihlásila, jelikož i její šéf Jásir Arafat tehdy volal po nevybíravém násilí, mířícímu též proti izraelským civilistům. Vlna útoků vyvrcholila 25. září 1985, kdy Palestinci přepadli jachtu v kyperském přístavu Larnak. Po deseti hodinách zadržování zabili tři svázané Izraelce. Teroristé náleželi ke skupině Force 17, která oficiálně vystupovala jako osobní garda Jásira Arafata, ale izraelské zpravodajské služby dobře věděly, že to není zdaleka celá pravda. Pohár trpělivosti přetekl a izraelská vláda se rozhodla pro opravdu exemplární odvetu, protože nařídila letectvu připravit plán likvidace sídla OOP. Problém spočíval v tom, kde se toto sídlo nacházelo. V roce 1982 provedl Izrael úspěšnou operaci „Mír pro Galileu“, jež vytlačila OOP z tehdejšího sídla v libanonském údolí Bikaa. To navíc znamenalo velký zásah do financování palestinských aktivit, jelikož OOP do té doby rozsáhle obchodovala s drogami, které vyráběla z máku pěstovaného v oné oblasti. Novým sídlem OOP se následně stalo Tunisko, jehož vláda poskytla Arafatovi komplex budov u pobřežního letoviska Hammam al-Chott poblíž hlavního města Tunis. Palestinci se tam zhruba tři roky evidentně cítili naprosto bezpečně, ale izraelské letectvo jim záhy mělo ukázat, jak fatálně se mýlili.

Izrael chystá odvetný vzdušný úder

Příčinou palestinského pocitu bezpečí a současně největší překážkou pro izraelské letectvo ale nebyla vojenská síla Tuniska. Ta nikdy nebyla moc velká, proti té izraelské působila spíš jako poznámka pod čarou. Hlavní problém představovala vzdálenost, protože Hammam al-Chott je od Státu Izrael vzdálen přes 2000 kilometrů. Pokyn izraelské vlády v podstatě znamenal, že se muselo útočit přes polovinu Středozemního moře. Naneštěstí pro Palestince izraelské letectvo nezná slovo „nemožné“, a tak se okamžitě rozběhlo plánování náročné úderné operace. Nikdo ve vedení Israeli Air Force neměl pochybnosti o tom, jaké letouny budou nasazeny, jelikož na tuto misi to prostě mohl být jen „klenot“ vzdušných sil s Davidovou hvězdou, a sice americký letoun McDonnell Douglas F-15 Eagle, v Izraeli zvaný též Baz (v hebrejštině kupodivu nikoli „Orel“, nýbrž „Káně“). Izraelci v té době disponovali zhruba čtyřiceti letadly ve všech čtyřech tehdy dodávaných verzích, jimiž byly jednomístné F-15A, dvoumístné F-15B, modernizované jednomístné F-15C a modernizované dvoumístné F-15D. Volba těchto „Káňat“ pro nálet proti OOP byla na jednu stranu logická kvůli jejich dlouhému doletu, ale na stranu druhou poněkud nezvyklá, protože tehdy se s použitím tohoto letadla pro bombardování nepočítalo. Američané vytvořili F-15 takřka výhradně pro vzdušný boj a v této úloze se izraelské stroje vyznamenaly již při oné operaci nad Libanonem, když bez jediné ztráty smetly syrské letectvo z oblohy. Při vývoji F-15 se v Americe dokonce používalo svérázné heslo „Not a pound for air-to-ground“, tedy „Ani libru pro výzbroj vzduch-země“, přestože omezenou schopnost dopravovat neřízené bomby tento stroj přece jen měl. To však Izraelcům nestačilo.

Stíhačka se proměňuje na bombardér

Úder, který nesl krycí název Mitzva Regel Etz (Operace Dřevěná noha), měl být proveden jak s použitím neřízených bomb, tak za pomoci přesně naváděných zbraní. Pro operaci proto byly vybrány čtyři jednomístné F-15C od 133. eskadry („Knights of the Twin Tail“) a šestice strojů se dvěma sedačkami F-15D od 106. eskadry („Spearhead“). Každý jednomístný stroj nesl pod závěsníky šest obyčejných neřízených pum Mk 82 o hmotnosti po 500 librách (227 kg), avšak od dvoumístných letadel se očekával přesný úder „televizními bombami“. Tak se totiž posléze začalo říkat pumám GBU-15, naváděným prostřednictvím televizní kamery v přídi, jejíž obraz umožňuje operátorovi dálkové navádění této pozoruhodné zbraně, vážící přibližně jednu tunu. Ale právě toto se od F-15 vlastně nikdy neočekávalo, a proto museli Izraelci letadla uzpůsobit pro nasazení těchto pum. Zavěsili pod ně kontejnery AN/AXQ-14 Data Link Pod, jež zajišťují ono datové spojení bomby s pultem operátora v letounu. Následoval intenzivní výcvik, jenž se odehrával nejen nad pobřežím u města Aškelon na jihu Izraele, ale rovněž ve větší vzdálenosti nad Středozemním mořem. Kromě samotného úderu totiž bylo potřeba nacvičit i velmi dlouhý let, pochopitelně spojený i s tankováním ve vzduchu. F-15 s přídavnými palivovými nádržemi by sice let do Tuniska a zpět zvládnul i bez tankování, avšak v tom případě už by nemohl nést prakticky žádnou výzbroj. Vedle deseti „Káňat“ se proto zapojila i trojice letounů Boeing 707, z nichž jeden plnil velitelskou roli, kdežto zbylé dva působily jako tankery KC-707. O tom, že Izraelci maximálně dbali na utajení, svědčí tvrzení z některých zdrojů, že trojice Boeingů byla údajně opatřena zbarvením civilních aerolinek El Al.

Na šokované Palestince padají bomby

Čas útoku přišel 1. října 1985 zhruba v osm hodin ráno, kdy deset letadel F-15 odstartovalo ze základny Tel Nof. Záhy se k nim připojily Boeingy ze základny Lod a ve vzdálenosti asi tisíce kilometrů od Izraele, tedy v polovině trasy, proběhlo první tankování. Dva jednomístné F-15C se pak obrátily a směřovaly zpět, protože jim patřila jen záložní role, zatímco osm zbývajících letadel kleslo z velké výšky do přízemního letu a rychle směřovalo k cíli. Sice je ještě zachytil radar britské stíhačky F-4 z Kypru, ale i kdyby Britové chtěli Palestince varovat (o čemž se dá vzhledem k postojům Margaret Thatcherové dost pochybovat), nezbýval čas, jelikož izraelské stroje se již přiblížily k pobřeží Tuniska. U jednoho z nich se projevila závada na přenosovém kontejneru, avšak jelikož všechny F-15 už měly předem přidělené cíle, nezbývalo než věřit, že i menší počet bomb postačí. Vykonavatelé izraelské odvety se objevili nad svým cílem zhruba v jedenáct hodin místního času a pětice dvoumístných letadel F-15D odhodila svoje „televizní bomby“, jež pak po cca 90 sekundách naváděného letu dopadly. Čtyři přesně zasáhly cíle, což následně Izraelci i vyfotografovali. To ovšem ještě nebylo vše, jelikož na šokované Palestince spadla ještě „sprcha“ neřízených pum, shozených stroji F-15C. Teprve poté se Izraelci obrátili a vydali se na cestu domů. V polovině cesty opět dotankovali palivo a přibližně ve dvě hodiny odpoledne už „sedli“ na letišti Tel Nof. Jelikož neletěli úplně nejkratší trasou, urazili celkovou vzdálenost asi 4600 km. Izraelská vláda již o útoku veřejně informovala, takže se piloti setkali s nadšenými davy, které zdravily vykonavatele odplaty.

Americké letectvo prosí o informace

Následky byly pro OOP skutečně zdrcující. Zahynulo nejméně 60 Palestinců, mezi nimiž bylo několik velitelů Force 17, jejíž velení bylo zcela srovnáno se zemí. O svoje osobní sídlo přišel i sám Jásir Arafat, který ale v době útoku nebyl přítomen (a dosud není jasné, jestli se Izraelci opravdu snažili jej zabít). Za neprozíravé kroky tuniské vlády bohužel zřejmě zaplatil životy i určitý počet tuniských civilistů, avšak oficiální tvrzení, že zemřelo 215 Tunisanů, je třeba brát s hodně velkou rezervou. Jak se dalo očekávat, arabské státy útok odsoudily a dodnes se tvrdí, že Izraelcům značně pomáhaly informace od Američanů. Tunisko tehdy uvažovalo i o zrušení diplomatických styků s USA. Washington nejdříve Izraelce podpořil, ale následně prapodivně změnil názor a označil úder za „neomluvitelný“. Američané se zdrželi při hlasování o rezoluci OSN č. 573, jež útok odsoudila a přiznala Tunisku nárok na náhradu škody, aniž by se zmínila o tom „detailu“, že tuniská vláda vědomě poskytla azyl teroristům. Pokud však již ponecháme stranou nesmyslné diplomatické projevy, z vojenského hlediska přinesla akce „Dřevěná noha“ obrovský úspěch. Dosud patří mezi nejpůsobivější operace Israeli Air Force, ale nemělo by se zapomínat ani na její dlouhodobý dopad. Bez ohledu na oficiální postoj Washingtonu se ihned ozvalo americké letectvo, které požádalo Izraelce o podrobné informace. S jejich přispěním se posléze zrodil skvělý stíhací bombardér F-15E Strike Eagle, u něhož se již od začátku počítalo s nesením bomb GBU-15. K jeho nejnovějším verzím náleží F-15I Ra’am („Hrom“), vyvinutý speciálně pro Izrael. Letouny F-15 s Davidovými hvězdami tedy stále důrazně varují nepřátele židovského státu, že se nikde nemohou cítit v bezpečí.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 19. února 2016