ARMÁDY A HISTORIE

Účast Čechů na křížových výpravách

Papež Evžen II.

Účast na křížové výpravě v době feudalismu vnímána jako velice čestná úloha a pocta, kterou lze možná s trochou nadsázky  přirovnat k účasti na olympijských hrách, či na mistrovství světa ve fotbale v současnosti. Účast Čechů na křížových výpravách lze vidět ze dvou úhlů. Pokud ji budeme poměřovat čistě vojensky, pak šlo spíše o méně významné uskupení v rámci druhé a třetí křížové výpravy do Svaté země, nicméně pokud se budeme dívat i z hlediska mocenského a politického, pak lze usoudit, že tato účast měla větší význam.  Už to, že Češi byli přímými účastníky dvou kruciát značí, že český stát nebyl zcela mimo evropské politické dění. Ba co víc, Češi o sobě, zejména na druhé výpravě, nechali vědět, takže se dochovala řada  zmínek o jejich činech. Podívejme se na ně tedy pěkně popořádku.

Český stát je do 40. let 12. stol. mimo snažení o dobytí Jeruzaléma a domácí knížata mají plné ruce práce s udržením moci doma. Přesto se však už první křížová výprava v roce 1096 nepřímo dotkne Čech. Houfy chudiny z Francie se totiž chtěly připojit k lidové výpravě na Jeruzalém, kterou vedl Petr Amienský zvaný „poustevník“ a část těchto houfů vedena knězem Folcherem dorazila do Prahy. V obecném povědomí tehdy byli Židé vnímáni jako vrazi a mučitelé Krista, což u mnoha těchto „poutníků“ vzbuzovalo plenivé choutky. Už v Porýní byly pleněny a vybíjeny celé židovské obce. V Praze tomu nemělo být jinak a podle Kosmy byla celá jedna menší židovská obec v Praze vybita, všude byli Židé okrádáni a zabíjeni, docházelo k násilným křtům a znásilňování. Kníže Břetislav II. se tou dobou navíc nacházel v Kladsku a neměl žádnou možnost zabránit tomuto pogromu. Stejný osud tak brzy stihl i židovskou osadu v brněnském podhradí. O tom jak zlé bylo řádění „poutníků“ svědčí i to, že část Židů zakrátko poté odešla hledat bezpečí do Polska a do Uher. Bandy rabující chudiny však brzy stihl krutý osud – u Nitry byla jejich výprava rozprášena uherským vojskem.

Ve 40. letech 12. stol. už máme zmínky o soukromých cestách řady duchovních z Čech do Svaté země, mezi jinými se poutě do Jeruzaléma zúčastnil i olomoucký biskup Jindřich Zdík. V celé Evropě vzbudily zděšení zprávy o vítězství tureckého místodržícího Imáda ad-Dín Zengího z Mosulu nad křesťanským vládcem  Jocelinem II. z edesského knížectví v roce 1144. Po neúspěšných pokusech o znovudobytí Edessy vyzívá papež Evžen II. v roce 1145 k novému tažení do Palestiny, stejně tak jako k tažení proti polabským Slovanům. Tažení proti Polabským Slovanům roku 1147 se zůčastnil i biskup Jindřich Zdík, nicméně nemělo valný efekt, šlo v něm jen o moc, obléhaný Štětín byl už dávno křesťanským městem. Výzvy papeže a především horlivého opata Bernarda z Clairvaux nakonec vyslechl francouzský král Ludvík VII., německý císař  Konrád III., ke kterému se připojil i český kníže Vladislav II.. A tak  vyráží koncem května 1147 z Řezna na pochod šiky Němců a Lotrinčanů, o něco později vyráží v půli června z Mét Francouzi (po boku Ludvíka VII. táhne i jeho manželka Eleonora Akvitánská), původně se měli po moři dopravit ještě vojáci z Anglie, ale ti dopluli jen do Portugalska, kde králi Alfonsi I. pomohli dobýt Lisabon. Obě vojska pochodují po souši přes Uhry bez větších obtíží, což se však mění s příchodem na území Byzance, protože císař Manuel I. viděl ve velkých armádních uskupeních s nejasnými úmysly reálnou hrozbu, navíc je nijak nezval. Není jisté, zda český kontingent pochodoval přímo s Konrádem, spíše to mohlo být až na sklonku léta 1147. V Čechách byl vládou pověřen Vladislavův mladší bratr Děpold. Aby bylo zabráněno problémům, je ve vojsku vyhlášen zákaz rabování, ale jeho platnost bere za své zhruba u Soluně, kde už německé vojsko rabuje naplno. Francouzi procházejí Byzancí o něco později a ve větším pořádku. V obou výpravách je patrná rivalita mezi panovníky, nesnaží se vzájemně spolupracovat, naopak vedou spory a dochází i ke rvačkám, oba vůdci chtějí být první v Jeruzalémě. Značně ukvapeně tak dorazí německá část do Malé Asie ještě před francouzskou, trpí nedostatkem vody i potravin a 25. dubna 1147 se střetává s Turky u Dorylea. Po několikahodinovém masakru přijde Konrád o devět desetin mužů a kvapně se stahuje. Až kvůli bitvě u Dorylea je první zmínka o Češích, byzantský kronikář Kinnam píše o příchodu Čechů ke Konrádovi až po bitvě, podle Vincentia ale Češi u Dorylea bojovali a utrpěli ztráty. (píše se o jednom velmoži padlém, jednom zajatém a bezpočtu vojáků). o této drtivé porážce (o to ostudnější, že před padesáti lety byli na stejném místě Turci slavně poraženi) se Konrád stahuje, přidává se k Ludvíkovi a větší část velmožů, včetně Vladislava II. volí návrat domů. Vladislavova cesta vede přes Konstantinopol, osobně se setkává s Manuelem I. a dobrovolně na sebe přijímá jistou formální lenní závislost (podobně jako vůdci první křížové výpravy). Češi putují oklikou přes Kyjevskou Rus, navazují diplomatické styky a v půli července 1148 jsou opět v Čechách. Vincentius k tomu napsal: „Téhož roku se vrátil vévoda Vladislav z téže výpravy, na níž byl zabt s přemnoha jinými jeho maršálek Jiřík, muž urozený a statečný, který měl jediného syna Jiříka, velmi nadaného. Kancléř pak svrchuřečeného vévody, Bartoloměj, byl s přemnoha jinými od Turků zajat a o něm jsme se nemohli dovědět nic jistějšího.“¹ Poslední tečkou za Vladislavovou účastí na této výpravě budiž jeho finanční dar na opravu křižáckého hradu Krak-des-Chevaliers poničeného zemětřesením v roce 1169.

Konrádova armáda projíždí Uherskem

Nejlépe zdokumentovaná je účast Čechů na třetí kruciátě, kterou vypravil o Velikonocích 1189, opět z Řezna, německý císař Fridrich I. Barbarosa. Výprava je důkladně dipomaticky připravena a zajištěna jednáními s Uhry, Srby, Řeky a dokonce i se Seldžuckými Turky (seldžucký sultán Kilič Arslan II. válčil se Saladínem), čímž  má být zajištěn nerušený průchod vojska do Malé Asie. Výpravy se účastní 8 biskupů a 29 hrabat z celé říše. V Čechách vládnoucí kníže Bedřich se výpravy chtěl zúčastnit, ale zemřel, nově vládnoucí Konrád II. Ota měl problémy udržet moc, a tak vyslal do čela českých šiků svého nevlastního bratra Děpolda. Aby mohl poskytnout Barbarosovi co nejvíce vojáků, naverboval mimo jiné i mnoho trestanců a lotrů, kterých by případně nebylo škoda. Spojené veliké vojsko o síle zhruba 40 tisíc mužů vyráží 11. května 1189 z Řezna po takřka stejné trase jako druhá výprava. V Uhrách se ještě připojují 2 tisícovky uherských rytířů, které jsou včleněny pod Děpoldovo velení v prvním sledu vojska. Už v záhy rabují křižáci ve velkém a Češi se projevují jako skuteční znalci v tomto oboru. Kvůli častým srážkám s rozzuřenými vesničany nechává Barbarosa během pochodu k městu Niš popravit 13 vojáků za loupení a vraždy, 8 popravených jsou Češi. Na znamení ztráty důvěry nechá císař převelet Čechy a Uhry do druhého sledu vojska, dává tím najevo zklamání. Během pochodu přerůstají srážky s lupiči v regulérní válku s Byzancí, Uhři jsou dynasticky spojeni s Řeky a oddělují se od výpravy, zbytek vojska pokračuje. Zimu roku 1189 přečkávají křížáci v Thrákii a Makedonii, podporují proti byzantskému císaři Izáku II. Angelovi povstavší Bulhary a slibují pomoc i Arménům v Malé Asii. Barbarosa nechává popravit 3 české vojáky za drancování a vraždění v Adrianopoli, skutečně jsou nepoučitelní. Loupeživost Čechů je dokonce tak veliká, že po vydrancování blíže neuvedeného pobřežního města ještě vyslídí tajné skrýše v bažinách, kam měšťané ukryli svůj cenný majetek. V dubnu 1190 vyrabují Češi Sycheron a císař soptí vzteky, používá tělesné tresty a hrozí popravami, pokud to ještě budou opakovat. U Filadelfie útočí Češi spolu s oddíly řezeňského arcibiskupa na město, samostříly je sazaženo mnoho měšťanů a až přímý zásah Brabarosy je zastaví. Z města navíc vyráží velký oddíl 500 jezdců, aby Čechy ztrestal. Byzantský kronikář Niketas Choniantes napsal: „Jakmile zjistili, že narazili do značné míry spíše na železné sochy a nezranitelné giganty než na na smrtelníky, kteří je navíc přivítali hromovým smíchem nad jejich pošetilostí, obrátili se tito zmatení mladí lidé na místě a hledali v útěku spásu, přičemž mnohým z nich způsobili tito obři protáhlá zranění na citlivém místě zadku - na oněch polokoulích - svými zvláštními dlouhými biči.“²  V takovém zmatku dokonce i Barbarosův syn Jindřich Švábský útočí na brány Konstantinopole, aby tím donutil Izáka II. k zastavení útoků na křižáky, je umožněn bezpečný přechod do Malé Asie. V Malé Asii dochází ke střetům s kočovnými Turkmeny, kteří obývají nárazníkové pásmo mezi Byzancí a Seldžuckým sultanátem. I nadále dochází k mordování pastevců a venkovanů, pochopitelně při tom nechybí ani Češi. 7. května 1190 napadá Seldžucké jízdní vojsko předvoj křižáků, je drtivě odraženo a nechá na místě 5 000 mrtvých, v bojích se vyznamená i Děpold. Na pochodu spálenou zemí je tak zoufalý nedostatek potravin, že se množí dezerce k nepříteli kvůli troše jídla, kronikář Ansbert o tom napsal: „Někteří tedy, třebas nemnozí, vedeni zoufalstvím a chyceni ďáblem náhle přešli k nepříteli, opouštějíce předsevzetí svatosvaté cesty a nepamětlivi, běda, křesťanského náboženství.“³ Ani tím však těžkosti nekončí, v pondělí 13. května 1190 se střetají křižáci s ohromným vojskem Turků, které vede sultánův syn Kutb-ad-Din (ten sám válčil proti svému otci Kiliči Arslanovi II. a porušil řádně uzavřený mír s křižáky) u Ikoniónu. Císař za trest zařazuje Čechy do „Himmelfahrtsomanda“ (oddíl nanebevstupujících – odsouzeni na smrt), ví, že buď uprchnou a budou zabiti při pronásledování, nebo zůstanou a budou převálcováni Turky. K údivu všech se však Češi drží a Turci jsou jako zázrakem odraženi. O zázraku nás informuje Ansbertova kronika: „Nějakému zbožnému laiku Ludvíkovi se zjevil kdosi ve sněhobílém šatu sedící na bílém koni, jak nám přišel na pomoc a s jedním kopím zázračně tepal houfy Turků; on věřil, že to je svatý Jiří, někteří však říkali, že to je anděl boží. A tak při sestupu s hory, odkud jsme zahnali první šik, složil šik pana císaře dobře sto vybraných Turků.“⁴ Barbarosa je tak ohromen, že mnoho Čechů, původně lotrů a neurozených hrdlořezů pasuje do rytířského stavu. Po této dlouhotrvající řeži oblehli křižáci samotný Ikonión, kde sídlil dvůr sultána, odrazí protiútok osobně vadený Kiličem Arslanem II. a dojednají příměří se Seldžuky. Poprvé je na cestě větší klid, vojsko je odpočaté a v dobré pohodě vstupuje do Kilikie, kde žijí Arméni (proto někdy nazývaná Malá Arménie) a nabízejí spojenectví baronu Lvu II. (Barbarosa mu nabízí, že ho – podobně jako v roce 1158 korunoval Vladislava II. - korunuje na krále Arménie a zajistí si tím spojence). V neděli 10. června 1190 se v říčce Salef utopí Barbarosa ( buď ho strhl proud, nebo dostal infarkt, je zde i možnost, že byl otráven), což znamená velký otřes, výprava ztrácí charismatického vůdce a velká část velmožů se vrací ze Seleukie po moři domů. Zbytek vojska vede Fridrichův syn Jindřich Švábský, vojsko sužují nemoci a v Antiochii skosí úplavice polovinu zbylého mužstva, což přesvědčí další velmože o moudrosti návratu domů. Už jen nepatrný počet vojáků – kolem 1 000 z původních 30 000– 40 000 dorazí 7. října 1190 k hradbám Akkonu. Skoro polovinu z této tisícovky tvoří Češi, které stále vede Děpold. Vojsko se účastní obléhání Akkonu a následného průlomu z obklíčení (křižáci oblehli Akkon a byli sami obklíčeni Saladínem, který vytáhl Akkonu na pomoc). Zde máme ze dne 13. listopadu 1190 poslední zmínku o Češích v boji, když se účastní bitvy u řeky Belusu a obsazují důležitý most u Auku. Svým bojovým počínáním si vyslouží úctu všech svých souputníků i nepřátel. Následník kronikáře Ansberta o nich napsal: „Nebylo jich snad více než tři sta, když na svých koních vyjíce spíše jako ďáblové, než dítka Boží, vpadli na onen most, kde předtím tolik dobrých křesťanů životy nechati muselo. Mnoho jich padlo, sestřeleno z koní, jiní zahynuli skláceni šavlemi, ale oni neustali rubat Saracény, dokud je všechny nezdolali.“⁵ Chválou našetřil ani další kronikář, normanský básník a kronikář Ambrosius: „Vskutku bojovali tito muži podobní lvům tak, že se mnozí z nás ptali, odkud tito pocházejí?“⁶ Dokonce i muslimové byli statečností bojovníků u mostu udiveni, Saladín si nechal přivést jediného zajatce, starého muže nejspíše Čecha – vyprávěl totiž, že je zdaleka, nepochází z urozeného rodu a byl pasován na rytíře za statečnost u Ikoniónu – a projevil mu neskonalou úctu, když umožnil tomuto rytíři pouť do Jeruzaléma a záruku bezpečí a volnosti. Tento heroický výkon byl však definitivně posledním, který Češi vykonali, polovina jich padla v boji a mnoho dalších zemřelo na následky těžkých zranění, včetně Děpolda. Jindřich Švábský ho nepřežije dlouho a  umírá v Akkonu na úplavici.

křížácký hrad Krak des Chevaliers

Jak jsme mohli vidět, Češi si obzvláště na třetí křížové výpravě udělali skutečně dobré jméno, stejně tak důležitá však byla i diplomatická jednání Vladislava II. na druhé křížové výpravě, neboť tím se mohly rozvíjet další diplomatické styky s Byzancí, potažmo i Kyjevskou Rusí, které byly důležité, vezmeme – li na vědomí, že v té době byly Čechy stále jakousi panenkou v rukou německé říše.Ostatně to, že byl Barbarosou Vladislav II. korunován neznamenalo, že by tím byl Vladislav více samostatný, naopak, když se císaři znelíbil, zajistil mu Fridrich fešácké vyhnanství. Dále je zajímavé sledovat přerod, kterak se z lapků a vagabundů, kteří byli násilně odesláni na třetí křížovou výpravu, stali v očích západního rytířstva ctihodní rytíři a udatní válečníci. Na jejich způsobech to však nic nezměnilo a tak jsem si nechal na závěr zajímavý zápis muslimského kronikáře, kterak popisuje jednoho z mnoha neomalených křižáků po příměří v Ikoniónu: „V tom okamžiku se tento nevěřící v sedle vztyčil, pravou nohu pokrčil a neuvěřitelně hřmotný prd vypustil – až se zdálo, že se klenba brány otřásla. Nato pak hlasitě zvolal: 'Vpravdě má tohleto větší cenu, než všechna ona věhlasná a velká hrdinství kolem vašeho pěkného města, všechny ty chrabrosti, zmužilosti i ona přeslavná udatenství, pro něž tolik vašich a našich dobrých rytířů své životy v poli nechati muselo!'. A vskutku nejen z úst mu věru proudila tato bezesporu převeliká moudrost.“⁷

¹ HEŘMANSKÝ František (překl.), Letopis Vincenciův a Jarlochův, Praha 1957, s. 61-62
² WETZKY Karl von, Bůh tomu chce, Brno 1998, s. 81
³ SOUKUP Pavel (překl.), Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta, Příbram 2003, s. 99
⁴ tamtéž, s. 100
⁵ WETZKY Karl von, Bůh tomu chce, Brno 1998, s. 162
⁶ tamtéž, s. 162
⁷ tamtéž, s. 123