ČESKOSLOVENSKO

Arzenál pro obranu republiky: Zbraně v československém pohraničním opevnění

Československé pohraniční opevnění samozřejmě netvořily jen mohutné železobetonové konstrukce, ale i střelecká výzbroj. Také v tomto oboru se významně projevila vyspělost našeho průmyslu, protože osobní zbraně vojáků, kulomety nebo protitankové kanony se ve své době nepochybně řadily ke světové špičce.

České země tradičně patřily k nejvíce průmyslovým oblastem Evropy a představovaly v tomto smyslu také jeden z úhelných kamenů ekonomiky Rakouska-Uherska. Po rozdělení monarchie tedy Československo zahájilo rychlý vzestup mezi nejvyspělejší státy světa, kam ve 30. letech nesporně patřilo. Jedním z dokladů byl špičkový zbrojní průmysl, jenž vyráběl jak pro domácí armádu, tak pro mezinárodní trh, kde se ČSR pohybovala mezi největšími exportéry (dokonce byly roky, kdy stála na prvním místě). Důležitou a slavnou součást produkce našeho průmyslu tvořila také výzbroj pohraničních pevností. Větší část představovaly zbraně, které byly běžnou součástí arzenálu naší armády, avšak později se objevila také technika, jež byla zkonstruována speciálně pro instalaci v pevnostním systému.

Čs. konstrukční škola

Společnosti jako Zbrojovka Brno, Zbrojovka Praga, Česká zbrojovka Strakonice, Škoda Plzeň nebo ČKD figurovaly ve 20. a 30. letech mezi respektovanými producenty vojenské techniky, a to v celosvětovém měřítku. Československým firmám tehdy běžně patřila pětina celého trhu se zbraněmi a o jejich výrobky se hlásily i mnohé vyspělé státy, zejména Velká Británie, která následně zavedla i licenční výrobu trojice našich vynikajících kulometů. Právě naše kulomety ze Zbrojovky Brno (na nichž měl hlavní podíl výborný inženýr Václav Holek) a dělostřelecké zbraně ze Škody Plzeň (jako obrovský 305mm moždíř či výborný 47mm protitankový kanon) takřka neměly vážnější konkurenci a Škodovka v tomto smyslu hladce „válcovala“ i německý koncern Krupp (jehož vedení podporovalo agresivitu Třetí říše mj. proto, že po okupaci firma Škoda přestala být silnou konkurencí). Podstatná část nabídky československých zbrojovek se pochopitelně objevila také ve výzbroji našich pevností. O objemu výroby na objednávky ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací) svědčí např. kontrakt z března 1938, podle něhož měly lehké objekty obdržet 10 000 lehkých kulometů vz. 26.

Pod beton i pod pancíř

Co se týče pěchotních palných zbraní, vojáci určení coby posádky pevností disponovali týmiž typy jako kterékoliv jiné jednotky československé armády. Na prvním místě se tedy jednalo o opakovací pušku vz. 24 a kulomety vz. 24, 26 a 37. Právě tyto skvělé kulomety představovaly páteř výzbroje objektů lehkého opevnění vz. 37, tedy slavných „řopíků“, které byly vybavené střílnami a lafetami především pro tyto zbraně. Spektrum ručních zbraní měl posléze obohatit samopal (tehdy „kulometná pistole“), který se ale již do služby nestačil dostat. Vyšší kategorii pak představovalo dělostřelectvo, které bylo zkonstruováno pro těžké objekty, tedy pěchotní a dělostřelecké sruby a tvrze. Do mobilizace v září 1938 ale bohužel stačil vstoupit do výzbroje jen jediný typ velkorážové zbraně, a to 47mm protitankový kanon vz. 36, snad nejlepší typ ve své kategorii na světě. Houfnice a minomety, jež měly zajistit nepřímou palbu, zůstaly ve fázi vývoje (je jim věnován samostatný článek). Pokud jde o organizaci a instalaci zbraní v našich pevnostech, vyskytovala se dvě členění. První z nich se týkalo zejména kulometů a odlišovalo zbraně organické a nadpočetné. Ty první si přinesly vojenské jednotky při obsazování objektů během cvičení či mobilizace a jejich počet u každého objektu se rovnal počtu střílen, zatímco kulomety nadpočetné byly uskladněny přímo v opevnění coby záložní. Pevnostní zbraně jako celek se podle způsobu montáže členily na zbraně „pod betonem“ a „pod pancířem“. Ty první střílely skrze ocelové střílny ve stěnách objektů, zatímco zbraně „pod pancířem“ se nacházely v pevných ocelových zvonech či otočných věžích.

Univerzální lafety

Kromě samotných zbraní se v objektech nalézalo i široké spektrum podpůrných zařízení, která umožňovala či usnadňovala užívání výzbroje. Jednalo se např. o truhlíky na munici, odpadové lavice s násypkami (do nichž padaly vystřelené nábojnice), stolky na výměnu hlavní kulometů nebo nádržky s vodou pro ochlazování hlavní. V pevnostech se nacházely také výborně řešené tzv. univerzální lafety, určené pro „zbraně pod betonem“. Brněnská Zbrojovka vyvinula lafetu vz. 37 (krycí název DZ-19), jež byla s rámem střílny spojena dvěma čepy; na těch se nacházel nosič umožňující pohyb ve vodorovné rovině a kolébka pro svislý pohyb. Na tuto lafetu se dal uchytit kterýkoli typ lehkého či těžkého kulometu (tedy vz. 24, 26 či 37) a perspektivně se pro ni počítalo též s protitankovými puškami. Lafeta dovolovala odměr 30 stupňů vlevo i vpravo a náměr 20 stupňů nahoru i dolů. Objevil se také druhý typ univerzální lafety, který pocházel od České zbrojovky Strakonice a byl označován jako vz. 38 (krycí název DZ-30). Kromě tří typů kulometů (a případně protitankových pušek) mělo toto zařízení umožnit i uchycení kulometné pistole vz. 38. Konstrukce lafety se dosti lišila od „brněnského“ typu a obsahovala nosný rám, segment pro vodorovný pohyb a tyč pro pohyb ve svislé rovině. Oproti „brněnské“ lafetě byla jednodušší a levnější, ačkoliv za cenu poněkud obtížnějšího ovládání. Oba typy lafet byly dále opatřeny pomůckou zvanou pomocný zaměřovač. Ten sestával z panoramatické mapy (neboli desky s obrazem terénu před střílnou) a ukazatele spojeného s lafetou. Pohyb ukazatele se pak přenášel na lafetu, takže bylo možné účinně ovládat zbraň a pálit i ve tmě nebo mlze. Zkoušky pak prokázaly, že takto nepřímo řízená obranná palba z kulometů je víceméně stejně efektivní jako „normálně“ vedená palba za dobré viditelnosti.

Pistole vz. 22, 24 a 38

Nejmenšími palnými zbraněmi, s nimiž se dalo se v systému opevnění setkat, byly samočinné pistole. O jejich řešení pro armádu ČSR se starala nejprve Zbrojovka Brno, avšak později byla tato část produkce „odstěhována“ do Strakonic. Ještě v Brně se rozběhla výroba 9mm armádní pistole vz. 22, což byla vlastně licenční kopie zbraně Mauser vzor 1914. Přestože se jednalo o celkově dobrou pistoli, projevily se u ní též některé nedostatky, vedle toho se Zbrojovka Brno chtěla zaměřit na dlouhé zbraně, takže dalším řešením byla pověřena továrna ve Strakonicích. Tam byla pod vedením vynikajícího inženýra Václava Myšky provedena komplexní přestavba pistole vz. 22, jejímž výsledkem byla fakticky nová zbraň. Dostala název vz. 24 a v roce 1925 začala sériová produkce pro naši armádu. Pistole vz. 24 využívala pro svou poloautomatickou funkci impuls výstřelu, jenž působil na hlaveň s krátkým zákluzem. Oproti původní pistoli byl změněn především spoušťový mechanismus. Zbraň užívala 9mm munici Browning a zásobník pojal osm nábojů. Zbraň měřila na délku 155 mm a prázdná vážila 670 g. Později vznikla také modifikace na střelivo ráže 7,65 mm Browning, která dostala jméno vz. 27 a prosadila se jako služební zbraň policie. Náhradou osvědčené armádní pistole vz. 24 měla být pistole vz. 38, jež ovšem spadá do poměrně malé skupiny „prvorepublikových“ zbraní, které se příliš nepovedly. Technicky sice nepostrádala zajímavost, byla však příliš velká a složitá a pro stisknutí spouště byla třeba značná síla, což činilo obsluhu velice nepohodlnou. Do výzbroje čs. armády již tato zbraň nevstoupila, ale vyráběla se pro Němce.

Pistole vz. 24, běžná zbraň důstojníků čs. armády ve 20. a 30. letech

Opakovací puška vz. 24

Československá armáda na samém počátku své existence užívala jako základní dlouhou zbraň opakovačku Mannlicher, což byl hlavní typ pušky rakousko-uherské armády. Posléze ale byly získány i poměrně rozsáhlé dodávky dalších typů, mezi nimiž hrálo hlavní roli kolem 100 000 opakovaček firmy Mauser, resp. vzoru 1898, což byla hlavní zbraň německé císařské armády. Oba typy měly nábojovou schránku na pět nábojů a ručně ovládaný závěr, avšak lišilo se jeho provedení, neboť „mannlicherovka“ měla závěr ovládaný přímým tažným pohybem, kdežto u „mauserovky“ byl použit závěr otočný. Navzdory zdánlivé větší jednoduchosti prvního řešení se posléze potvrdilo, že otáčivý závěr je odolnější a spolehlivější, a proto bylo rozhodnuto, že základní dlouhou střelnou zbraní vojáků československé armády bude puška principu Mauser ráže 7,92 mm. Nejprve se počítalo s její produkcí podle původních výkresů, měřidel a součástí od firmy Mauser, ale brzy vyšlo najevo, že to všechno je hodně nekvalitní nebo nedokončené, takže se Zbrojovka Brno rozhodla pušku v podstatě zkonstruovat znovu, ačkoliv základní rysy zůstaly shodné. Vznikla opakovací puška vz. 24, jež je dosud pokládána za jednu z nejlepších zbraní systému Mauser. Na délku měřila 1100 mm a vážila 4 kg; byla-li opatřena standardním bodákem vz. 24, délka se zvětšovala na 1410 mm a hmotnost na 4,48 kg. Efektivní dostřel byl až 2000 m, puška se dala opatřit i zaměřovacím dalekohledem. V době mobilizace v září 1938 vlastnila čs. armáda cca 760 000 pušek vz. 24, kromě toho bylo zhruba 1,3 milionu exemplářů (!) vyvezeno do osmnácti zemí světa (nejvíce odebralo Rumunsko, a to 750 000 kusů). Během války se pušky vz. 24 vyráběly také pro Wehrmacht.

Puška vz. 24, standardní zbraň pěšáků naší armády za první republiky

Kulometná pistole vz. 38

Na konci první světové války se zrodil samopal coby střelná zbraň střední velikosti určená pro plně automatickou palbu pistolovou municí na krátké vzdálenosti, zejména v bojích o zákopy, pevnosti apod. Není divu, že ve 30. letech přitáhla tato kategorie i pozornost čs. armády, která (stejně jako armády mnoha dalších zemí světa) zjistila, že maximální dostřel běžných pušek je v moderní válce obtížně využitelný a že vojáci v řadě situací upřednostní zbraň sice s menším dostřelem, avšak s větším ničivým účinkem na malé vzdálenosti. Česká zbrojovka Strakonice proto představila zbraň, která dostala oficiální název „kulometná pistole vz. 38“ (jelikož slovo „samopal“ zde tehdy ještě neexistovalo). Stejně jako naprostá většina samopalů využívala pro svou automatickou funkci energii zpětného rázu; měla neuzamčený dynamický závěr, z něhož se střílelo při otevřené poloze. Střelivem byl náboj typu 9 mm Browning (neboli tentýž jako u armádních pistolí); existovaly tři typy zásobníků, a sice rovné na 24 a 36 nábojů a bubnový na pozoruhodných 96 ran. Zbraň měřila na délku 810 mm, vážila 3,9 kg a její maximální rychlost střelby se pohybovala kolem 600 ran za minutu. Předpokládalo se využití zbraní vz. 38 hlavně při blízké obraně lehkého opevnění. ŘOP bylo s kulometnou pistolí spokojeno a v srpnu 1938 objednalo 4000 kusů, jenže kvůli okupaci již samozřejmě nevstoupila do řadové služby žádná. Až v červnu 1939 proběhly testy 15 předsériových zbraní.

Pokrokově řešená „kulometná pistole“ (samopal) vz. 38

Raketová pistole vz. 30

Vedle klasických pistolí a samopalů dodávala strakonická Zbrojovka též signální pistoli, která se oficiálně označovala „raketová pistole vz. 30“. Měla ráži v této kategorii hodně obvyklou, a to 26,5 mm. Byla pochopitelně jednoranná, protože světlice se zasouvaly vlastně přímo do její hlavně. Na délku měřila 225 mm, vážila necelý kilogram a existovaly do ní světlice v různých barvách, užívaly se zejména bílé, červené a zelené. Šlo o jednu ze standardních signalizačních pomůcek československé armády, takže se předpokládalo, že se v situaci bojů o pevnosti bude užívat pro komunikaci nepříliš vzdálených objektů.

Raketová pistole vz. 30, užívaná zejména pro signalizaci

Ruční granáty vz. 21, 34 a 38

Součástí výbavy pevnostních objektů byly i tzv. granátové skluzy (čili granátová házeliště), tj. v podstatě „trubky“ vedoucí skrze stěny objektů a určené k tomu, aby posádka pevnosti mohla bez vlastního ohrožení využívat proti nepříteli v blízkosti objektu ruční granáty. Problém však spočíval v tom, že k tomu byly potřeba i vhodné typy granátů. Standardní typy čs. armády v té době, a sice vz. 21 a 34, příliš nevyhovovaly. První z nich (výrobek Janečkovy zbrojovky) byl naprosto nepoužitelný, jelikož byl vybaven pojistkou, která vyžadovala rotaci během letu, což v případě skluzu pochopitelně nebylo možné. Granát vz. 34 od firmy Škoda se sice (technicky vzato) používat dal, ale pouze s problémy. Měl totiž nárazovou pojistku, jež vyžadovala tvrdý dopad, ale jelikož ústí skluzů se nacházela poměrně nízko nad zemí, nemuselo k explozi dojít. To se dočasně řešilo doplněním malých kamenných či betonových plošinek pod ústími skluzů (což by zajistilo „ztvrzení“ dopadu), ale definitivním řešením měl být nový granát vz. 38, jenž byl pro skluzy speciálně zkonstruován. Měl pojistku časovanou na 3 sekundy (pád skluzem by trval asi polovinu této doby) a roztrhl se na 200 střepin se smrtícím účinkem na 20 m. Armáda byla s výsledky testů spokojena a na jaře 1938 objednala 900 000 granátů, do mobilizace však nebyla dodána ani jedna z těchto zajímavých zbraní.

Ruční granát vz. 34, provizorní náhrada za speciální granát vz. 38

Lehký kulomet vz. 26

Československý zbrojní průmysl v meziválečném období snad nejvíc proslavily kulomety, jež dodávala Zbrojovka Brno, kde pracoval talentovaný konstruktér Václav Holek. Jeho „podpis“ nese i lehký kulomet vz. 26 (tovární označení ZB-26), svého času asi jedna z nejlepších zbraní této kategorie na světě. Pro pohon svého automatického principu využíval energii prachových plynů, které byly odebírány kanálkem z hlavně; píst v kanálku byl spojen s nosičem závorníku a zbraň pálila ze zadní polohy uzamykatelného sklopného závěru, jehož energie byla ztlumena masivní zadní nárazníkovou pružinou. Zbraň o délce 1165 mm vážila 8,84 kg, byla stavěna na munici ráže 7,92 mm a shora se do ní vkládaly dvouřadé zásobníky obsahující po 20 nábojích. Pojistka umožňovala i palbu jednotlivými ranami, avšak zpravidla se střílelo plně automaticky kadencí až 600 ran za minutu. Účinný dostřel činil kolem 2000 m, přestože v praxi se počítalo s palbou spíše na poloviční vzdálenost. V základní podobě šlo o pěchotní kulomet, který se při střelbě podepíral dvounožkou, jinak složenou pod hlavní. V pevnostech mohl být nainstalován na univerzální lafety, případně na jednoduché úchyty ve střílnách nebo pozorovacích zvonech, jež tvořily součást objektů těžkého opevnění. Pokud byla zbraň umístěna „pod betonem“, tedy ve střílně ve stěně pevnosti, disponovala zásobou 5000 nábojů (z nich 4400 normálních kulek, 500 průbojných a 100 svítících), zatímco ve zvonu se nalézalo 400 nábojů. Kulomet vz. 26 již během zkoušek vyvolal obrovský zájem a záhy začal sbírat zakázky ze zahraničí, takže kolem dvou třetin z celkových 120 000 vyrobených kusů směřovalo na vývoz. Určitě největší úspěch představoval zájem Velké Británie, která koupila licenci na variantu zvanou ZB-27 a vyráběla ji v ráži 7,7 mm jako legendární kulomet BREN.

Lehký kulomet vz. 26 na lafetě vz. 37 (tzv. brněnské)

Lehký kulomet vz. 26 na lafetě vz. 38 (tzv. strakonické)

Těžký kulomet vz. 24

Hlavním typem kulometu československé armády po jejím vzniku byl rakouský Schwarzlose, který měl ráži 7,7 mm a patřil do první generace kulometů, které měly vodou chlazené hlavně. Působil zastarale, byl ovšem poměrně účinný, a proto se československá armáda rozhodla pro jeho zavedení, resp. ponechání, ovšem v jiné ráži. Janečkova zbrojovka (resp. značka JAWA) zahájila konverzi původních „rakouských“ kulometů na ráži 7,92 mm. Výsledné zbraně nesly označení „těžký kulomet vz. 7/24“, avšak záhy se rozběhla též produkce nových zbraní přímo v nové ráži, které se označovaly jako kulomety vz. 24. Ty posléze patřily mezi nejrozšířenější zbraně v československých pevnostech, ačkoli začalo jejich nahrazování moderními kulomety vz. 37. Těžký kulomet vz. 24 byl poháněn impulsem výstřelu, jenž urychloval směrem dozadu závěr, který byl bržděný převodovým mechanismem. Zbraň o délce 94 cm vážila sama o sobě 19 kg, ovšem s podstavcem (pokud byla používána jako pěchotní) to byl dvojnásobek. Pro její zásobování sloužily tkané textilní pásy se 100 nebo 250 náboji, které se však často trhaly, což byla jedna z hlavních příčin stížností. Maximální kadence kulometu se pohybovala kolem 500 ran za minutu a střílet se dalo na více než 4000 m.

Těžký kulomet vz. 24 na lafetě vz. 37 (tzv. brněnské)

Těžký kulomet vz. 24 na lafetě vz. 38 (tzv. strakonické)

Těžký kulomet vz. 37

Zastaralost a známé nedostatky těžkého kulometu vz. 24 logicky vedly k hledání jeho náhrady v pěchotní i pevnostní roli. Vývoj těžkého kulometu nové československé konstrukce zahájila Zbrojovka Brno (opět pod vedením Václava Holka) již na počátku 30. let, kdy vznikl kulomet ZB-50 ráže 7,92 mm. Využíval pohon impulsem výstřelu s krátkým zákluzem hlavně, ale jeho kadence byla nedostatečná, a proto se Ing. Holek vrátil k pohonu kulometu plyny odebranými z hlavně. Tak byly řešeny následné typy ZB-52 a ZB-53, z nichž pak vznikl finální produkt ve formě kulometu ZB-37, zařazeného do čs. armády pod označením „těžký kulomet vz. 37“. Dá se v zásadě popsat jako zvětšená obměna ZB-26, avšak s tím, že hlaveň (ačkoli byla k pohonu použita energie prachových plynů) konala krátký zákluz, což snižovalo efekt zpětného rázu na lafetu. Zbraň měřila na délku 1095 mm a vážila 19 kg. Zásobování probíhalo z kovových pásů na 100 nebo 250 nábojů a kadence se mohla nastavovat na 550 nebo 750 ran za minutu. Zbraň byla v systému opevnění instalována nejenom coby jednoduchá montáž, ale rovněž (v těžkých objektech) jako „dvojče“ a též jako zástřelná zbraň pro 47mm protitankový kanon. Podle typu objektu byla pro každou zbraň k dispozici zásoba od 40 000 do 80 000 výstřelů. Podobně jako lehký kulomet vz. 26 se i jeho „těžký příbuzný“ rozsáhle exportoval. Opět se ozvali i Britové, kteří zakoupili licenci a vyráběli tento kulomet pod názvem BESA (v tomto případě ponechali ráži 7,92 mm), a to zejména pro obrněná vozidla.

Těžký kulomet vz. 37 na lafetě vz. 37 (tzv. brněnské)

Těžký kulomet vz. 37 na lafetě vz. 38 (tzv. strakonické)

Protitankové pušky

V období mezi světovými válkami tvořily důležitou součást arzenálu řady armád zbraně, které se nazývaly protitankové pušky. Šlo o pěchotní zbraně zpravidla v kulometné ráži, jež střílely výkonnou průbojnou municí. Jejich účinnost proti tehdejším typům tanků nebo obrněných aut většinou postačovala, avšak po začátku války začaly ustupovat ze scény, když přicházela stále silněji obrněná vozidla. V každém případě i československá armáda projevovala zájem o tento druh zbraní, takže ve druhé polovině 30. let zadala Zbrojovce Brno úkol vytvořit protitankové pušky pro pěchotu i pevnostní systém. Požadavky se ale opakovaně měnily, jelikož existovaly různé názory (nejen) na ráži, a tudíž se vývoj protahoval. Na jaře 1938 byla předvedena puška ráže 7,92 mm a pracovalo se i na zbrani ráže 15 mm, kterou si fakticky objednalo přímo ŘOP. Obě měly být uzpůsobené i k uchycení v univerzálních lafetách lehkých objektů, ovšem stejně jako samopaly se již do řadové služby nedostaly.

37mm protitankové kanony

Dodnes je relativně málo známou skutečností, že se v čs. lehkém opevnění nenacházely jenom kulomety, ale i zbraně větších ráží, a sice protitankové kanony, které se v té době označovaly i jako KPÚV (kanony proti útočné vozbě). Jejich umístění do lehkého opevnění ale bylo řešeno poněkud zvláštně, protože nemělo jít o speciální pevnostní zbraně, nýbrž o běžné kanony naší pěchoty, pro které ovšem byly v lehkém opevnění budovány zvláštní objekty s kódem K. Tyto objekty ale reálně vznikly jen tři, takže se posléze protitankové kanony vesměs umisťovaly do modifikovaných objektů standardních vzorů. Pokud jde o samotné kanony, šlo o typy vz. 34 a 37, oba v ráži 37 mm a usazené na kolových lafetách. První z nich dokázal probít 30 mm silný pancíř na vzdálenost 550 m, zatímco u druhého bylo použita munice s větší náplní prachu, což zvyšovalo úsťovou rychlost, takže zbraň prorážela 30mm pancíř na dvojnásobnou vzdálenost, tedy 1100 m. Modifikace kanonu vz. 34 se posléze objevila i v některých našich typech tanků. Pracovalo se také na polním kanonu vz. 38 ráže 47 mm, jenž byl v podstatě příbuzným skvělé pevnostní zbraně stejné ráže, ale do služby v naší armádě nevstoupil a sloužil už jen Němcům. Další nepříliš známou zbraní byl speciální pevnostní protitankový kanon ráže 37 mm, který se měl instalovat do některých těžkých objektů. Stejně jako výše popsané kanony byl produktem značky Škoda Plzeň. Plánovala se jeho montáž spolu se zástřelným těžkým kulometem vz. 37, ale vedení ŘOP poté dospělo k závěru, že těžké objekty vyžadují výkonnější výzbroj, takže se dále počítalo již jen se 47mm kanonem vz. 36.

Instalace 4cm protitankového kanonu vz. 36 v těžkém opevnění

Protitankový kanon vz. 36

Nejvyspělejší zbraní, která byla do naší soustavy pevností opravdu umístěna, byl protitankový kanon ráže 47 mm. Jeho vývoj začal v roce 1934 s požadavkem na zbraň, jež by měla výrazně vyšší průraznost než tehdejší 37mm kanony. Plzeňská Škodovka trochu nezvykle zvolila coby základ 47mm lodní dělo, které vyhovovalo specifikacím pevnostní zbraně více než typy, které používala pěchota. První pokusné výstřely vypálil prototyp již v prosinci 1935 a za necelý rok (přesně 11. listopadu 1936) byl prezidentu Edvardu Benešovi představen první pěchotní srub, v němž se nalézala sériová zbraň s oficiálním označením „4cm kasematní protitankový kanon vz. 36“. Údaj o ráži „4cm“ byl nejspíše projevem snahy o utajení, protože tehdy šlo o opravdu mimořádnou zbraň, která na světě fakticky neměla výkonového soupeře. Měla dvoumetrovou hlaveň, jež byla na jedné straně zakončena kulovým pancéřovým štítem do střílny, zatímco na straně druhé se nacházela nábojová komora s vertikálním klínovým závěrem. Zbraň fungovala poloautomaticky, takže s vycvičenou šestičlennou obsluhou dovedla střílet takřka fantastickou kadencí 30 ran za minutu. Průbojný granát dokázal na 1650 m probít ocelovou desku o síle 50 mm, což by znamenalo zničení jakéhokoli tehdy zavedeného tanku. Navíc existovala i munice trhavá-nárazová a protipěchotní „kartáče“. Do pevností se kanon vz. 36 zpravidla montoval ve spojení se zástřelným kulometem vz. 37, menší počet kanonů byl samostatný. Do mnichovské kapitulace bylo dodáno 222 kusů, jež byly instalovány do těžkých pevností na severu Moravy, celkově se však počítalo s téměř 800 kusy. Po kapitulaci byly kanony nabízeny do zahraničí a řada zemí jevila zájem, avšak nakonec k vývozu nedošlo. Kanony ale za války rozsáhle využil Wehrmacht, který byl jejich průrazností zděšen, protože bylo jasné, že v případě války by tyto zbraně mezi německými „Panzery“ způsobily masakr.

Konstrukce 4cm (ve skutečnosti 47mm) protitankového kanonu vz. 36

Výzbroj pevností po roce 1945

Jak známo, velká část pevnostního systému byla po roce 1945 reaktivována a obnovena, popř. se i budovaly nové objekty. Tento proces se zákonitě nevyhnul ani výzbroji. Osvobozená ČSR měla k dispozici nesmírně pestrou skladbu zbraní, v níž figurovala technika z první republiky, zbraně SSSR a západních Spojenců, stejně jako technika z Třetí říše, případně její kopie, které byly vyráběny v Protektorátu. Bylo pochopitelně nutno tuto směs nějak standardizovat, což se vzhledem k politickým změnám dělo ve prospěch nejen sovětské techniky, ale i typů, jež záhy začal dodávat vzmáhající se domácí průmysl. Mezi pěchotními zbraněmi to tedy byly zejména 7,62mm pistole vz. 52, různé samopaly ráží 9 a 7,62 mm, samonabíjecí pušky vz. 52 a posléze samozřejmě „samopal“ (fakticky útočná puška) vz. 58. Co se týče kulometů, nejprve se užíval primárně lehký 7,62mm vz. 52, který navazoval na slavný vz. 26; kromě toho se uplatňovaly i těžké sovětské kulomety Gorjunov vz. 43, aby potom nastoupil vydařený univerzální kulomet vz. 59. Používaly se také různé ruční granáty (od starých vz. 34 po nové sovětské F-1) a lehké protitankové zbraně, hlavně 82mm tarasnice T-21 a 45mm pancéřovka P-27, jejichž náhradou se potom staly známé typy RPG-7 a RPG-75. Pokud jde o větší dělostřelecké zbraně, široce se používal 82mm bezzákluzový kanon vz. 59 a protitankové kanony vz. 52 ráže 85 mm a vz. 53 ráže 100 mm. Vznikla i kasematní verze sovětského 85mm tankového kanonu ZIS-S 53, který u nás sloužil jako vz. 44; úprava pro opevnění nesla název vz. 44/59. Průbojný granát dokázal na vzdálenost 1000 m probít 100 mm silný pancíř. Tento kanon byl vlastně poslední kapitolou slavné historie československých pevnostních zbraní.

Poválečný pevnostní protitankový kanon vz. 44/59 ráže 85 mm

Hlavní zdroje:
Jiří Janoušek: Československé dělostřelectvo 1918-1939
Kolektiv: Utajená obrana železné opony – Československé opevnění 1945-1964
Kolektiv: Velká kniha o malých bunkrech – Československé lehké opevnění 1936-1938
Lubomír Popelínský: Československé automatické zbraně a jejich tvůrci
Miroslav Šáda: Československé ruční palné zbraně a kulomety
Technický atlas ABC, Bunkry.cz, Military.cz, Ropiky.net, Válka.cz

Fotografie: archiv autora

Přehled kulometů a protitankových zbraní pro československá pohraniční opevnění