KULTURA

Zveřejněno: 17. 9. 2014 20:48 Napsal Lukáš Visingr

Nadřazená kategorie: KULTURA Kategorie: KNIHY A ČASOPISY

Žáby v Bouři: Mystifikační epos pokračuje

Čtenáři našeho časopisu se už vícekrát mohli seznámit s knihami plzeňského spisovatele Jana Drnka, který se stal nejvýznamnějším českým autorem žánru alternativní historie. Jeho kniha Žáby v mlíku (tedy pojednání o tom, jak jsme se po Mnichovu bránili a ubránili) se stala kultovním dílem a posléze se dočkala pokračování, které nese titul Žába a škorpion. Na loňský vánoční trh dorazil další, velmi očekávaný díl této série „historických mystifikací“, kniha Žáby v Bouři.

Operace Barbarossa naruby

Děj knihy Žába a škorpion (podrobně o ní ve Střelecké revue 10/2010) skončil v květnu 1942, kdy se západní Evropa pomalu, avšak jistě blíží k válce se Sovětským svazem. Tento konflikt ovšem začíná poněkud nečekaně, a to ve Španělsku, kde občanskou válku (v rozporu s tím, co známe z „naší“ historie) vyhráli komunisté. Komunistické Španělsko napadá Gibraltar, na což další evropské velmoci reagují vyhlášením války. Zároveň se vyostřuje situace ve Středomoří, neboť Sovětský svaz zásobuje Španělsko po moři, a stupňuje se také napětí ve střední Evropě, přesněji na hranici SSSR a Polska. Málokdo pochybuje, že propuknutí rozsáhlého konfliktu je otázkou krátkého času. Mezi ony pochybující ovšem náleží i československý prezident Beneš, který odmítá vtažení Československa do další krvavé války a pořád si dělá iluze o Stalinových úmyslech. V důsledku toho se ale vyostřuje i vnitřní situace, jelikož československá politika a společnost se štěpí na ty, kdo jsou již pevně odhodláni bojovat proti blížící se sovětské agresi, a ty, kdo požadují přinejmenším neutralitu Československa v takové válce, pokud už dokonce přímo nechtějí stát na straně SSSR. Zlom nastává 1. června 1942, kdy sovětská vojska zaútočí (pod dosti průhlednými záminkami) na Polsko. To se sice úporně brání, místy i úspěšně, jenže rozjetý „parní válec“ Rudé armády prostě zastavit nemůže, protože početní přesila sovětských pěšáků, tanků, děl a letadel je příliš mohutná. Západoevropské velmoci ale mají i svoje vlastní potíže, zejména pak Francie, kde fakticky propuká občanská válka. Coby hlavní síla, která má pomoci Polákům a zastavit nápor Sovětů, se jeví Německo. Mobilizuje také Malá dohoda, jen Československo stále váhá, neboť Edvard Beneš naivně předpokládá, že se počínající konflikt podaří vyřešit diplomaticky a že on sám bude v tomto řešení hrát klíčovou úlohu. Generalita a zpravodajské služby však vnímají mylnost těchto očekávání a vše se schyluje k dramatickému střetnutí politických sil, jež mají diametrálně odlišné představy nejenom o válce a budoucnosti Československa, ale také o novém uspořádání Evropy.

Teorie Viktora Suvorova

Již kniha Žába a škorpion zcela jasně sdělila, že formát „jiné druhé světové války“, která bude v této linii alternativní historie probíhat, se velmi přibližuje teoriím ruského publicisty, jenž je znám pod pseudonymem Viktor Suvorov. Vlastním jménem se jmenuje Vladimir Bogdanovič Rezun a býval důstojníkem sovětské vojenské rozvědky GRU, ovšem roku 1978 dezertoval na Západ a sdělil mnoho významných informací o sovětské armádě a tajných službách; asi nejvíc pozornosti si získala jeho publikace o jednotkách Specnaz. Skutečnou „bombou“ se však stala kniha Icebreaker (Ledoborec; v Česku vyšla jako Všechno bylo jinak anebo Kdo začal druhou světovou válku?), která předkládá názor, že Stalin chystal na léto 1941 útok na Německo (tzv. operaci Bouře), takže Hitlerova operace Barbarossa jen o krátkou dobu „předběhla“ sovětskou ofenzívu. Suvorov se ihned stal terčem ostré kritiky, která často přecházela i do osobní roviny, k čemuž ale zavdal příčiny i sám autor, který píše dost „senzačním“ a ironizujícím stylem. Ale kromě těch, kdo Suvorova tak nemilosrdně zkritizovali, se brzy objevili i tací, kteří začali jeho tvrzení vážně a bez emocí zkoumat. A poté se karta začala obracet. Od počátečního výsměchu se postupně přešlo k racionální argumentační debatě, díky níž Suvorovova „teorie Ledoborce“ opustila okrajové pozice a fakticky se přesunula do hlavního proudu. Dosud samozřejmě jde o vysoce kontroverzní výklad dějin, jenž má své nadšené zastánce i nesmiřitelné odpůrce, avšak hlavní záměr autora již zřejmě byl splněn. Suvorov je občas odsuzován za příliš populární styl a neodbornou práci se zdroji, jenže on sám historikem není (a nikdy se za něho neprohlašoval) a jeho cílem bylo zejména vyprovokovat seriózní diskusi a přitáhnout zájem. A to se podařilo, jelikož na jeho práci navázali profesionální historici (z ruských např. Michail Melťuchov nebo Mark Solonin), kteří jeho teze dále rozvíjejí a dokládají historickými prameny. Ostatně i kniha Žáby v Bouři čerpá kromě publikací Viktora Suvorova také z některých knih Marka Solonina, jejichž překlady jsou k dispozici i na českém knižním trhu.

Polovojenské politické jednotky

Další téma, jehož se Jan Drnek ve své nové knize dotýká, jsou polovojenské organizace, které si budují některé politické strany. Dojde-li na tuto záležitost, zpravidla si představíme bojůvky nedemokratických sil, např. hitlerovské SA; v prostředí Československa třeba sudetoněmecký Freikorps či slovenské klerofašistické Hlinkovy gardy. Situace za první republiky byla ovšem poněkud složitější. Bohatý spolkový život, masové zakotvení politických stran ve společnosti, důraz na brannou výchovu obyvatelstva, to vše vedlo ke skutečnosti, že de facto polovojenské útvary s uniformami a zbraněmi se tehdy pokládaly za zcela normální věc a disponovala jimi i většina státotvorných demokratických stran. Národní socialisté tedy měli svoji Stráž svobody, agrárníci si zřídili slavnou Selskou jízdu, živnostenská strana tzv. Fialovou legii a nacionalisté z Národního sjednocení měli Šedou legii. Z významných českých politických stran neutvořily svoje polovojenské formace jenom sociální demokraté a lidovci; tyto dva proudy se spoléhaly spíše na „své“ odbory a tělovýchovné organizace (Dělnické tělovýchovné jednoty a Orel). Lze navíc doplnit, že za „polovojenskou“ formaci býval v té době občas pokládán také nepolitický Sokol. V případě jednotek napojených na politické strany bylo hlavním posláním fungovat při veřejných akcích, předvádět sílu a odhodlání strany, udržovat pořádek a bezpečnost, ale občas samozřejmě docházelo k potyčkám mezi formacemi konkurenčních stran (byť u státotvorných a demokratických to nebylo zdaleka tak časté). A jakkoliv to dnes může vypadat neuvěřitelně, tyto jednotky byly zcela legálně ozbrojené, a to nejen pistolemi, ale též puškami a v některých případech (Stráž svobody) spadaly do výzbroje i lehké kulomety! Předpokládalo se totiž, že se v případě války či jiného ohrožení země tyto útvary dají k dispozici armádě jako pomocná síla např. ke střežení týlu. V knize Žáby v Bouři se k výše zmíněným formacím přidá ještě fiktivní spolek Ermölli, který náleží k monarchistické konzervativní Straně svatého Václava a pokouší se oživovat tradice rakousko-uherské císařské armády.

Šedá legie

Komplexně pojatá publikace

Podobně jako ve svých předchozích knihách se však Jan Drnek samozřejmě neomezuje jenom na popisy úporných bojů sovětské, polské a německé armády a na rozmíšky v československé politice. Také Žáby v Bouři jsou vysoce komplexní knihou, která má celou řadu rovin. Mnoho prostoru se věnuje např. zpravodajským službám, jež vlastně hrají klíčovou úlohu při přípravě protiútoku, jímž chce Německo zastavit sovětský postup. Kniha však samozřejmě není určena pouze odborníkům na vojenství a špionáž, a proto obsahuje také kapitoly, v nichž autor velice čtivým způsobem přibližuje základní témata taktiky či strategie. Jistě také není překvapivé, že se Jan Drnek, který se nijak netají svým monarchistickým přesvědčením, v řadě pasáží věnuje dějinám českých zemí a českého národa, a to včetně mnoha problematických záležitostí, které se týkají vyhlášení samostatné republiky či prvních let její existence. Od otázek „každodenní“ politiky se proto kniha místy posouvá až do takřka filozofické roviny, v níž hledá odpovědi na základní hodnotové a ideové otázky politiky, ekonomie a etiky. A mnohdy jsou tyto odpovědi neobvyklé, snad až provokativní, protože se záměrně stavějí do opozice vůči tradičnímu pojetí česk(oslovensk)é historie a státnosti. V tomto smyslu se tvorba Jana Drnka trochu podobá dílu Viktora Suvorova, neboť jejím cílem není vnucovat čtenáři nějakou „novou pravdu“, ale spíše vzbudit zájem o dějiny a přinést nový pohled na některá témata, která jsou tradičně pokládána za „nezpochybnitelná“. Popisy vojenských bitev či politického soupeření tedy tvoří jen „první plán“, jelikož opravdový smysl „žabí“ série leží spíše v politicko-filozofické rovině. Jak autor sám říká, jsou to knihy o krizi evropské civilizace. Kniha Žáby v Bouři vlastně pokrývá velmi krátké období; její děj končí v polovině července 1942, kdy je odražen první nápor sovětských vojsk, válka ovšem rozhodně není vyhraná a Rudá armáda se už chystá uskutečnit další útoky. Vyvrcholení válečného konfliktu i sporu o budoucnost Evropy přinese poslední díl ságy, který je připravován pod pracovním názvem Žáby na prameni.