LETECKÁ TECHNIKA

PANAVIA Tornado

Dvoumístný dvoumotorový stíhací-bombardovací letoun s měnitelnou geometrií křídel pro lety v nízkých i vysokých výškách. Dvoumístný dvoumotorový přepadový stíhací letoun.

V letech 1965-67 plánovaly Velká Británie a Francie společný vývoj a budoucí výrobu stíhacího bombardovacího letounu s měnitelnou geometrií křídel. V roce 1967 však Francie odstoupila kvůli vlastnímu stroji Mirage G. V téže době se podobným projektem zabývalo i západní Německo s letounem NKF (Neues Kampfflugzeug) a v květnu 1968 se k programu, přeznačeném na MRA-75 (Multi Rolle Aircraft), připojilo Nizozemsko, Belgie, Itálie, Kanada a v červnu t.r. i Velká Británie, jež si vyžádala změnu označení na MRCA-75 (Multi Rolle Combat Aircraft). Protože ostatní země od projektu odstoupily, vzniklo 26. 3. 1969 německo-britsko-italské konsorcium PANAVIA Aircraft GmbH. Konsorcium tvořily firmy MBB (dnes EADS), BAC (BAe) a Aeritalia (Alenia) s podílem 42,5% x 42,5% x 15%. Také bylo založeno firmami Rolls-Royce, MTU a Fiat konsorcium Turbounion na vývoj motorů. Označení letounu bylo změněno na Panavia 100 pro jednomístnou a Panavia 200 pro dvoumístnou verzi. Jednomístná verze však byla v březnu 1970 zrušena. Pro nový letoun bylo zvoleno neutrální jméno Tornado.

První z devíti prototypů, 3 pro každý stát, vzlétl 14. 8. 1974 německý P-01, poslední P-09 až až v říjnu 1976. Italský prototyp P-05 havaroval kvůli selhání systému řízení CSAS. Sériová výroba se rozeběhla roku 1977, přičemž příď, záď a ocasní plochy vyráběla BAC, střední část trupu MBB a křídla Aeritalia. Finální kompletaci zajišťovala každá firma pro své vlastní letectvo. První sériový stroj Tornado IDS vzlétl v červenci 1979, první Tornado ADV pak 27. 10. t.r. Celkem bylo koncem 60. let plánováno 1 185 letadel, nakonec bylo do roku 1993 vyrobeno celkem 995 (včetně 9 prototypů) strojů i díky objednávkám verze ADV a zahraničních odběratelů z Ománu a Saúdské Arábie.

Technický popis

Kliknutím na kresbu se dostanete do galerie, kde jde otevřít ve větším rozlišení

nosné a ocasní plochy   Letoun je v hornoplošném uspořádání s měnitelnou geometrií křídel v rozsahu 25° až 68°. Šípovitost se u starších verzí mění manuálně, u novějších pak automaticky. Křídla jsou zavěšena na teflonem potažených ložiskách nesených titanovým nosníkem v šípovém centroplánu. Náběžná hrana je vybavena slotem, odtoková pak po celé délce dvouštěrbinovými vztlakovými klapkami a spoilery místo křidélek. Na zádi jsou ve středu trupu umístěny diferencovaně vyklápěné plovoucí vodorovné ocasní plochy s úhly 35° a 73°. Jediná rozměrná svislá ocasní plocha má v kořeni kanál pro přívod vzduchu ke komorám přídavného spalování. SOP je umístěna mezi motory, její náběžná hrana má úhel 35° a na vrcholu je zakulacena, 2/3 odtokové hrany o úhlu 55° tvoří rozměrné směrové kormidlo.

trup   Na přídi je kuželovitý kryt radiolokátoru, za ním se nachází blok avioniky a dvoumístná tandemová pilotní kabina. Původně měla být kabina jednomístná, vzhledem k velkým nárokům přístrojového vybavení na pilota byla přidána sedačka pro operátora elektroniky. Kabina je kryta dvoudílným sklem, předním malým čelním štítkem a dlouhým krytem odklápěným směrem vzad. Oba členové posádky sedí na vystřelovacích sedadlech Martin Baker Mk 10A. Na pravé straně vedle kabiny byl později nainstalován výklopný nástavec pro tankování za letu. Na bocích trupu jsou umístěny velké automaticky stavitelné krabicové sací otvory zkosené odshora dolů pod úhlem 30°. U RAF jsou sací otvory fixované v plně otevřené poloze. Sací kanály vedou vzduch ke dvěma dvouproudovým motorům RB-199-34R Mk.101, Mk.103 nebo Mk.104 umístěných v zádi. Každý motor Mk.101 má tah 37,78 kN a s přídavným spalováním až 64,45 kN, Mk.103 38,48 a 71,50 kN a u verze Mk.104 je to 47,19 a 82,80 kN. Britské stroje mají motory se sníženým tahem kvůli prodloužení životnosti. Na motorových výstupních tryskách jsou obraceče tahu zkracující dojezd při přistání. 

avionika a výstroj   Letouny jsou vybaveny automatickým počítačem řízeným systémem aktivního řízení CSAS (Command and Stability Augmentation System - systém pro zvýšení řiditelnosti a stability), který ovládá motory, vstupní otvory vzduchu a výstupní klapky. Ze začátku byl systém velice poruchový a stal se příčinou ztráty 5. prototypu, ale nakonec se ho podařilo doladit. Systém Marconi APFD (Auto-Pilot Flight Director) pak slouží pro udržování výšky, kurzu, polohy, rychlosti a automatického přiblížení. Kombinace elektroimpulzního řízení FBW, automatické stabilizace a systému Flight Director umožňuje let vysokou rychlostí ve výšce 20-50 m nad terénem za jakéhokoliv počasí. Další vybavení tvoří mapovací radiolokátor od Raytheonu, systém sledování terénu, doplerovský radiolokátor Decca Type 72, inerciální navigační systém FIN1010 taktický navigační systém TACAN Marconi AD 2770 nebo Alcatel SEL AG, laserový dálkoměr, infračervený senzor, výškoměr a přistávací systém CILS75/76. Britské stroje F.2 mají v prodloužené a zúžené přídi umístěn střelecký radiolokátor a automatický vyhledávací, vyhodnocovací a zaměřovací systém Foxhunter. K vlastní obraně slouží varovný radarový přijímač RWR, rušící systém BOZ 109 a elektronická protiopatření ECM Sky Shadow.

nejblíže Panavia Tornado, uprostřed Eurofighter Typhoon, vzadu Suchoj Su-30MKI (víceúčelový derivát Su-27)

Výzbroj

Pevnou výzbroj tvoří dvojice kanonů IWKA-Mauser ráže 27 mm, které byly vyvinuty speciálně pro tento letoun. Přídavnou výzbroj lze zavěsit na centrální trupový závěsník, 2 závěsníky pod pevnou částí křídla a 4 vnější podkřídlové, které se automaticky natáčejí společně se změnou úhlu šípu křídla. Maximální hmotnost nákladu je 9 000 kg. Lze podvěsit klasické neřízené pumy po 454 a 910 kg, kazetové a laserem naváděné pumy řady Paveway II, napalmové pumy, raketnice Matra 155, protizemní ŘS Martel, Brimstone, Storm Shadow, Jumbo a AGM-65 Maverick, protilodní Kormoran, protiradarové AGM-88A HARM a ALARM, průzkumné a elektronické kontejnery nebo palivové nádrže po 1 500 l a 2 250 l, ty ovšem jen na vnitřní závěsníky. Pro vlastní obranu mohou letouny nést PLŘS AIM-9L Sidewinder. Letouny RAF mají možnost nést taktické jaderné pumy WE177B o síle 500 kt.

Uživatelé a bojové nasazení

Itálie   Aeronautica Militare Italiana původně objednala 200 strojů Tornado IDS, které měly nahradit starší stroje F-104 a F-4. V roce 1970 však počet klesl na 100 strojů a první z nich vstoupily do služby v srpnu 1982. Itálie si navíc v roce 1994 od RAF pronajala 24 Strojů ADV k překlenutí období mezi vyřazením F-104S a zavedením Typhoonů. Tyto stroje byly z přebytků RAF a sloužily s PLŘS Aspide. První F.3 byla vrácena v lednu 2002, poslední v roce 2004 a do zařazení Typhoonů byly z přebytků USAF pronajaty F-16 ADF. Stroje Tornado IDS jsou v současnosti (2006) v závěrečné fázi modernizace podobné standardu Gr.4 u RAF. 15 letounů IDS pak podstoupí konverzi na standard průzkumné verze ECR.

Německo   Luftwaffe a Marineflieger původně požadovaly 600 letounů Tornado IDS, ale vzhledem k vysoké ceně se v roce 1970 počet snížil na 295. Do služby byly letouny Tornado zařazovány od února 1982. Nakonec Luftwaffe odebrala 210 strojů IDS, 35 ECR a Marineflieger 112 letadel verze IDS. Německá Tornada IDS byla na přelomu století upravena pro nesení značkovacích kontejnerů Litening pro řízené pumy a obdržela modernizovanou avioniku umožňující použití nejnovější výzbroje. 

Saúdská arábie   Saúdskému královskému letectvu bylo v rámci rozsáhlého zbrojního kontraktu Al Jamama v 80. letech dodáno 48 útočných strojů IDS a 24 stíhacích ADV. Během války v Zálivu v roce 1991 stíhací stroje chránily saúdský vzdušný prostor. Po válce v Zálivu přišla objednávka na dalších 48 strojů verze IDS dodaných v roce 1993.

Velká británie   RAF plánovalo novým letounem nahradit staré stroje Canberra, Vulcan, Buccaneer, Lightning a Phantom. Počítalo se s pořízením 385 letounů Tornado Gr.1 a na rozdíl od Německa a Itálie se tento počet nesnížil, jen mírně upravil vzhledem k objednávce stíhací verze ADV. První z 228 strojů verze Gr.1 vstupovaly do služby od ledna 1982 a první z 165 stíhacích ADV (18 F.2, 147 F.3) od 5. 11. 1984, dalších 8 strojů F.3 původně objednaných Ománem nakonec převzalo rovněž RAF. Letouny F.2 Britové nasadili během operací Desert Shield a Desert Storm v roce 1991 k vybojování vzdušné převahy nad Irákem, stroje Gr.1 podnikaly útoky na letiště, infrastrukturu a další pozemní cíle, průzkum pak byl úkolem verze Gr.1A. S podobnými úkoly pak byly, spolu s verzí ECR pro REB, nasazeny ještě v operaci Desert Fox (1998), Allied Force nad Jugoslávií (1999) a Iraqi Freedom (2003). Během 90. let bylo mnoho perutí s Tornady rozpuštěno, část strojů Gr.1 a všechny F.2 uloženy do rezervy. Součásti letounů F.2 byly později použity pro opravy poškozených F.3. 26 strojů Gr.1 prošlo v první polovině 90. let přestavbou na protilodní verzi Gr.1B, dalších 142 letadel Gr.1 a Gr.1A podstoupilo v letech 1998 až 2003 modernizaci na standard verze Gr.4 a Gr.4A. Stroje modernizované na standard Gr.4 dosud slouží, ostatní byly již vyřazeny. Ze 114 zbývajících F.3 podstoupilo 100 strojů úpravu CSP umožňující setrvání ve službě až do roku 2010, a 14 v letech 2002-3 konverzí SEAD. V nejbližší budoucnosti začne stíhací Tornada nahrazovat nový typ Typhoon.

Verze

Tornado IDS (Gr.1) - Interdiction-Strike - základní útočná verze, které se týká popis. Jejím hlavním úkolem je průnik nepřátelskou obranou v malé výšce a útok na pozemní cíle. Druhotně může být použita k přímé letecké podpoře pozemních jednotek.
Tornado RECCE - speciálně upravená verze IDS pro Luftwaffe určená k průzkumu. Stroje jsou vybavené dvojicí kamer Zeiss KS 153A, infračerveným skenerem, digitálním recordérem a dalšími drobnými systémy.
Tornado Gr.1A - průzkumná verze vybavená trojicí IČ senzorů Vinten 4000 na spodní straně letounu pod kokpitem a senzory SLIR pro střední vzdálenosti. Tato verze nenese pevnou kanonovou výzbroj, jinak je plně bojeschopná.
Tornado Gr.1B - námořní útočná verze nesoucí čtveřici protilodních střel Sea Eagle.
Tornado Gr.4 - britská modernizovaná útočná verze s novou avionikou, upraveným drakem a automaticky měnící se šípovitostí. Letoun dostal navigační systém s přijímačem GPS, sběrnici integrující útočné a obranné systémy, digitální mapovací systém Terprom, systém FLIR a podvěsným kontejnerem TIALD (Thermal Imaging and Laser Designation) s laserovým značkovačem. Kokpit je vybaven displejem HUD, multifunkčními displeji HDD a systémem nočního vidění NVG.

Tornado Gr.4A - letadla Gr.1A modernizovaná na standard verze Gr.4. Na místo průzkumného systému Vinten nesou kontejnery Goodrich Raptor.
Tornado ADV F.2 - Air Defence Version - čistě přepadová stíhací verze určená k ničení sovětských bombardérů. Letoun má prodloužený trup o 1,36 m, jež se s původním letounem shoduje v 80% dílů. Motory jsou verze Mk.103, byly zvětšeny palivové nádrže, další je možno umístit na vnitřní podkřídlové závěsníky. Místo levého kanonu byl instalován zapuštěný vysouvací nástavec pro tankování za letu. Elektronika je oproti verzi IDS odlišná, součástí je multifunkční radiolokátor AI.24 Foxhunter s dosahem 185 km a se schopností track-when-scan, tedy vyhledávání dalších cílů během sledování již zachyceného (těch může být až 20). Čtyři radarem naváděné protiletadlové rakety Sky Flash jsou polozapuštěné na spodku trupu. 

Tornado ADV F.3 - vylepšená stíhací verze s identifikačním zařízením IFF Raytheon 4810 SIFF, taktickým informačním a distribučním systémem JTIDS (Joint Tactical information Distribution System) k přenosu dat a komunikaci mezi jednotlivými letouny a prostředky velení včetně letounů E-3 AWACS a E-8 Joint STARS. Dále má automaticky měnící se šípovitost a motory Mk.104 s digitálním řídícím systémem DECU 500.
Tornado ADV F.3 CSP/COV - Capability Sustainment Programme / Common Operational Value - úprava strojů F.3 pro schopnost nést PLŘS ASRAAM a AIM-120 AMRAAM, s modernizací radaru pro navádění raket na více cílů, systémem řízení HOTAS, inerciálním navigačním systémem Honeywell 764GT s integrovaným systémem GPS. V roce 2001 začal program AOP (AMRAAM Optimisation Programme) umožňující radaru navádět PLŘS AMRAAM.
Tornado ADV EF.3 SEAD - Suppresion of Enemy Air Defences - konverze strojů F.3 k útokům na radarová postavení střelami ALARM. Schopnost vzdušného boje zůstala nezměněna.

Tornado ECR - Electronic Combat & Reconnaissance - verze určená pro elektronický boj a průzkum pro Luftwaffe a AMI. Ve výbavě je systém FLIR, vyhledávací systém pro lokalizaci nepřátelského radiolokátoru a následné navedení PRŘS AGM-88A HARM, systém ODIN (Operational Data Interface) pro přenos dat jiným letounům nebo pozemním jednotkám a nové motory Mk.105. Stroje nejsou vybaveny kanonovou výzbrojí a chybí jim IČ senzor.

TTD letounu Tornado Gr.4
země původu	Německo/Itálie/Velká Británie
výrobce	BAE Systems, EADS, Alenia Aeronautica
vyrobené stroje	995 (výroba ukončena)
cena jednoho stroje	32/33/38 mil. USD (IDS/ADV/ECR)
datum vzletu	14. 8. 1974
ve výzbroji od	leden 1982 (RAF)
posádka	2 (pilot, zbraňový operátor)
pohon	2x TurboUnion RB-199-34R Mk.103
max. výkon	2x 71,50 kN
max. rychlost	>2 625 km/h (M=2,20)
max. stoupavost	?
max. dostup	19 300 m
dolet	1 390 km (bojový), 3 890 km (max.)
délka trupu	16,72 m
rozpětí křídla	8,60 - 13,91 m
nosná plocha	26,60 m²
výška	5,95 m
hmotnost prázdná	14 091 kg
max. vzletová hmotnost	27 951 kg
hmotnost paliva	5 090 kg