LETECKÁ TECHNIKA

Eurofighter Typhoon

Jednomístný dvoumotorový stíhací letoun nové generace určený pro manévrový vzdušný boj i boj za hranicí viditelnosti. Druhotně je určen k útokům na pozemní cíle.

Vývoj nového společného bojového letounu nové generace začal v roce 1977 studií ACA (Agile Combat Aircraft) firem BAe, Dassault-Breguet a MBB, později i Aeritalia. Na počátku 80. let hrozilo projektu ukončení, když odstoupily firmy Aeritalia a MBB, firma Dassault-Breguet začala pracovat na letounu Rafale. Jediný kdo hodlal pokračovat byla firma BAe, která pracovala na demonstrátoru pokročilého bojového letounu EAP (prototyp vzlétl v roce 1986). Zkušenosti z vývoje tohoto stroje byly uplatněny ve vývoji Eurofighteru. V květnu 1985 se ovšem vládní představitelé Velké Británie, Německa a Itálie opět dohodli na společném vývoji, ke kterému se v říjnu téhož roku připojilo ještě Španělsko. Projekt dostal označení EFA (European Fighter Aircraft) a 8. 8. 1986 vytvořily firmy BAe, CASA, Alenia A DASA konsorcium Eurofighter Jagdflugzeug GmbH. Celkem se předpokládalo zavedení až 800 letadel. V roce 1987 byla specifikována definitivní kritéria a 23. 11. 1988 začaly konstrukční práce. První prototyp, kvůli průtahům s německou vládou, vzlétl se zpožděním 27. 3. 1994, první prototyp dvousedadlové verze DA6 pak 31. 8. 1996. Celkem bylo vyrobeno 7 prototypů (DA1-7) a zkoušek se účastnilo i 5 předsériových strojů (IPA1-5). V roce 1997, kdy bylo rozhodnuto o zahájení sériové výroby, bylo objednáno 620 letounů, tedy o 180 méně než se původně předpokládalo. V září 1998 se konečně rozeběhla sériová výroba a typ obdržel bojové jméno Typhoon.

Technický popis

nosné a ocasní plochy   Letoun je v dolnoplošném uspořádání s rozměrným deltakřídlem. Křídlo o rozpětí 10,95 m a ploše 50 m² má úhel náběžné hrany 53°, odtokové pak 5°. Náběžná hrana je téměř po celé své délce sklopná. Letoun nemá vodorovné ocasní plochy, na přídi pod kabinou se nachází plovoucí kachní křídlo o ploše 2,4 m². Rozměrná svislá ocasní plocha je umístěna mezi motory, úhel náběžné hrany je 30°, otokové 60°. V jejím kořenu je instalována elektronika.

trup   Drak je vyroben převážně z umělohmotných kompozitních materiálů s ohledem na vlastnosti Stealth. V krátkém kuželovitém radomu v přídi je umístěn radiolokátor, dále následují bloky elektroniky a kokpit pilota. Přetlakový kokpit je krytý dvoudílným překrytem, předním pevným, zadní se odklápí směrem vzad a nahoru. Pilot sedí na vystřelovacím sedadle. Za kokpitem se nachází palivová nádrž. Otvory pro přívod vzduchu k motorům jsou umístěny na břiše letounu. Pohon zajišťují dva motory Eurojet EJ200 s maximálním tahem po 60 kN, resp. po 90 kN s přídavným spalováním, které vyvinulo konsorcium firem Fiat, ITP, MTU a Rolls-Royce. S těmito motory je letoun schopen nadzvukového letu bez přídavného spalování (supercruise). 

přistávací zařízení   Podvozek příďového typu je plně zatahovatelný. Příďová podvozková noha s jedním kolem se zatahuje dozadu do podvozkové šachty kryté dvoudílnými dvířky na spodku sacích kanálů. Hlavní podvozkové nohy s jedním kolem jsou ve střední části křídel a zatahují se do šachet v trupu krytých dvoudílnými dvířky.

Eurofighter Typhoon F.2

Výzbroj

Pevnou výzbroj tvoří 27mm kanon Bk27 se zásobou 150 nábojů. Přídavná výzbroj se zavěšuje na celkem 13 závěsníků, 6 podkřídlových, 2 na koncích křídel pro PLŘS, 4 trupové pro PLŘS středního dosahu a 1 centrální trupový. Maximální hmotnost výzbroje může být až 6 500 kg. Ke vzdušnému boji je standardně využívána PLŘS krátkého dosahu AIM-9 Sidewinder na koncích křídel, PLŘS středního dosahu AIM-120 AMRAAM a podobné, které jsou polozapuštěné ve speciálních trupových závěsnících. K útokům na pozemní cíle může letoun nést rozmanitou výzbroj pod třemi podkřídlovými a centrálním trupovým závěsníkem.

Kokpit

Uživatelé a bojové nasazení

Itálie   Původně italské letectvo mělo obdržet 200 Typhoonů, jenže objednávka byla v roce 1995 snížena na 121 strojů. První italský sériový stroj byl předán v únoru 2004 a nyní všechny dodané Eurofightery slouží na základně Grosseto.

Německo   Kvůli rozpadu východního bloku, sjednocení Německa a snížení vojenského rozpočtu bylo zavedení Eurofighteru do Luftwaffe ohroženo. V roce 1992 německá vláda oznámila, že od projektu odstupuje, ale krátce na to se znovu rozhodla pokračovat, ovšem s odkladem zavedení do výzbroje. Původně bylo naplánováno zavést 250 letadel, v roce 1995 již jen 180. První sériový stroj ve dvoumístné konfiguraci vstoupil do služby v srpnu 2003 a v současnosti slouží na základně Laage.

Rakousko   Jako náhradu za zastaralé stroje J-35 Draken si Rakousko po dlouhém rozhodování v srpnu 2003 vybralo letouny Eurofighter. Původně se mělo jednat o 24 těchto strojů, pak se kvůli politické situaci v zemi rozhodlo o nákupu 18 letadel, které by měly být dodávány od roku 2007.

Řecko   V roce 1999 projevilo zájem o Eurofighter Řecko, které se v roce 2005 zavázalo odebraz 60 letadel s opcí na dalších 30.

Španělsko   Pro španělské letectvo bylo objednáno nejprve 100 letadel, v roce 1995 se však počet snížil na 87 strojů. První sériový Typhoon byl předán španělskému letectvu v září 2003 a nyní slouží na základně Morón de la Fontera poblíž Sevilly.

Velká británie   Nejvážnější zájemce o Eurofighter a také největší odběratel je britské letectvo RAF, jež původně plánovalo zavedení 250 letadel, později byla objednávka snížena na 232 strojů. První britský Typhoon ve dvoumístné verzi Typhoon T.1 byl doručen uživateli v prosinci 2003 a v současné době slouží dodané stroje na základně RAF Warton.

Eurofighter Typhoon FGR4

Verze

EF2000/Typhoon F.1 - základní verze které se týká popis
EF2000(T)/Typhoon T.1 - cvičně bojová dvoumístná verze