LETECKÁ TECHNIKA

Mikojan-Gurjevič MiG-19 Farmer

Letoun poprvé vzlétl pod továrním označením I-350 24. 5. 1952 poháněný motory Mikulin AM-5. S těmito motory se stal MiG-19 první nadzvukovou stíhačkou zavedenou do výzbroje v Evropě, možná i na světě. Typ MiG-19 měl být dálkový stíhací letoun, použitelný jako přepadový stíhač za všech povětrnostních podmínek. MiG-19 byl skvěle ovladatelný a svými výkony překonával všechny letouny své třídy. Při výpadku obou motorů je schopen v rukou schopného pilota "doplachtit" na přistávací dráhu. Původní MiG-19 měl směrovou ocasní plochu ve tvaru písmena T, ale to se ukázalo jako nevýhodné, a proto byla nahrazena plovoucími plochami na horní straně boků zádě trupu. Letoun je vybaven katapultovacím sedadlem a přetlakovou kabinou. Pevnou výzbroj tvoří 3 23mm kanony NR-23. Pod křídla bylo možné zavěsit dvě aplivové nádrže až o objemu po 800 l nebo raketnice s 55mm neřízenými střelami. První MiG-19 byl zařazen do služby roku 1954.

Verze MiG-19S, což byla nejpočetněji zastoupená verze letounu, měla plovoucí výškovou plochu, brzdící štít pod trupem, který doplňoval 2 umístěné na bocích zádě trupu a brzdící padák v zádi, a rekonstruovaný pohon. Kanony NR-23 jsou zde nahrazeny účinnějšími 30mm kanony NR-30. Verze MiG-19V byl lehčí, měl menší výzbroj (pouze 2 kanony), neměl brzdící padák, křídlo bylo zvětšeno a motor nahrazen novým, výkonnějším. MiG-19P měl radiolokátor RP-5 Izumrud ,proudové motory RD-9BF s tahem po 32,37 kN, kanonová výzbroj byla zredukována na 2 kanony NR-23. Tato verze nesla dvě protiletadlové ŘS R-13 (AA-2 ATOLL) a dvojici raketnic. Verze MiG-19PG měla naváděcí radiostanici Gorizont-1, která umožňovala navádět stroj na cíl radiovými povely z pozemního řídícího střediska automaticky, bez zásahu pilota do řízení. Verze MiG-19PM byla vyzbrojena radiolokátorem Izumrud-2 pro navádění ŘS po RL paprsku a čtyřmi PL raketami RS-2US (AA-1 ALKALI) nebo R-13 (AA-2 ATOLL). Od kanonové výzbroje se zcela upustilo, což se záhy ukázalo jako obrovská chyba. Verze MiG-19PU měla pod zádí připevněn raketový motor a byla určena pro přepadové stíhání rychle letících cílů ve velkých výškách. Licenční výroba probíhala v ČSSR a Číně. V Číně se vyráběl pod označením Šenjang J-6, jehož výroba byla ukončena až roku 1981. Na základě typu J-6 však vznikl útočný letoun Nanchang Q-6, který byl v sériové výrobě ještě roku 1995. Celkově bylo vyrobeno asi 2500 strojů všech verzí.

Uživatelé:

Afghánistán
Albánie (J-6)
Alžírsko
Bangladéš (J-6)
Barma (J-6)
Bulharsko
Československo
Čína (J-6)
Egypt
Indonésie
Irák
Írán
Kambodža (J-6)
Kongo
Kuba
KLDR (J-6)
Maďarsko
Pákistán (J-6)
Polsko
Rumunsko
Somálsko
SSSR
Súdán
Sýrie
Uganda
Zambie

Výzbroj:

1 kanon N-37 ráže 37 mm, 2 kanony NS-23 ráže 23 mm
4 PLŘS RS-2US (AA-1 Alkali) nebo 4 PLŘS R-13 (AA-2 Atoll)
2 1250kg bomby nebo raketnice pro 8 57mm raket
2 přídavné nádrže po 800 l (639 kg) nebo 1140 l (911 kg)

Verze:

MiG-19 - základní verze
MiG-19S - modernizovaná verze (viz text)
MiG-19SF - verze s výkonnějšími motory
MiG-19V - odlehčená verze (viz text)
MiG-19P - modernizovaná verze (viz text)
MiG-19PF - verze MiG-19P s výkonnějším motorem
MiG-19PG - modernizovaná verze (viz text)
MiG-19PM - modernizovaná verze
MiG-19PMU - zdokonalená verze MiG-19PM
MiG-19ML - verze MiG-19PM s telemetrickým systémem Lazur pro přístrojové navádění pozemním naváděcím střediskem
MiG-19PU - přepadový stíhač (viz text)
MiG-19R - fotoprůzkumná verze (pouze prototypy)
MiG-19UTI - dvoumístná cvičná verze (pouze prototyp)
Šenjang J-6 - licenčně vyráběná čínská verze
SM-10/20/30 - experimentální verze