LETECKÁ TECHNIKA

Suchoj Su-27 Flanker

Reakcí SSSR na zavedení F-15 Eagle do výzbroje USAF bylo rozhodnutí zahájit vývoj stíhače nové generace. Ten měl ve službě nahradit stroje Tu-128 a Su-15. Vývojem se začaly zabývat konstrukční kanceláře MiG, Suchoj a Tupolev. V roce 1971 vyhlásil ústřední výbor konkurz na Perspektivnyj frontovoj istrebitěl (PFI), jehož výkony měly převyšovat F-15 nejméně o 10%. Základními požadavky bylo stíhání v blízkém boji a záchytné stíhání za každého počasí, doprovod bombardérů, ochrana pozemních jednotek a průmyslových center, a ničení pozemních cílů. V roce 1972 konstrukční kanceláře představily své projekty. OKB MiG přišla s MiG-29, Suchoj s projektem T-10 a Jakovlev s Jak-45 a těžším Jak-47. Projekty Jak byly z konkurzu vyloučeny pro závažné nedostatky, MiG-29 byl výrazně přepracován. Poté bylo rozhodnuto rozdělit program na dva, lehčí (Ljogkij) LPFI jímž se stal MiG-29, a těžší (Tjažolyj) TPFI, tedy Su-27.

Práce na projektu T-10 pokračovaly a v roce 1975, kdy zemřel P. Suchoj, již byl známa konečná podoba. Vzhledem k problémům s vývojem motoru AL-31F byly první dva protypy vybaveny méně výkonými AL-21F-3. První prototyp T10-1 vzlétl 20. 5. 1977, T10-2 o rok později. T10-3 pak až 23. 8. 1979, protože druhý prototyp se při svém druhém letu zřítil v důsledku selhání řízení (pilot zahynul), a T10-4 31. 10. t.r. Při zkouškách se ukázaly problémy se stabilitou, třepetáním letounu, velkým čelním odporem, nadměrnou spotřebou motorů i avionikou.

V roce 1977 se o existenci nového letounu dozvěděl i Západ ze snímků průzkumného satelitu nad základnou v Žukovském. Podle města Ramenskoje nedaleko základny dostal označení Ram-K a v roce 1982 mu NATO přidělilo kódové jméno Flanker.

Přesto, že letectvo tlačilo na zahájení sériové výroby, konstruktéři se rozhodli projekt přepracovat a práce na něm se rozeběhly v roce 1979. Křídlo bylo kompletně změněno a zvětšeno, zvětšeny byly i SOP, vylepšen systém řízení FBW, prodloužen trup, změněno rozmístění podvozkových noh a pilotní kabiny. Takto přepracovaný projekt dostal označení T10S. Mezitím byla v roce 1980 zahájena výroba předsériových strojů T10-5, -6, -10 a -11 shodných s původním projektem. Prototyp přepracovaného projektu T10-7 vzlétl 20. 4. 1981 následovaný T10-8 a -12. T10-7 byl zničen 3. 9. t.r. (pilot se katapultoval), -8 pak explodoval 23. 12. (pilot zahynul). V letech 1982-3 bylo vyrobeno dalších 12 předsériových strojů, v roce 1985 ukončeny státní zkoušky a konečně zahájena sériová výroba. Do služby byly první Su-27 zařazovány od 22. 6. 1985 ke stíhacímu pluku PVO v Dzemgi. V následujících letech speciálně odlehčený stroj překonal celkem 27 světových rekordů. V červnu 1989 se dvojice Su-27 v plné parádě předvedla na pařížském Le Bourget a V. Pugačov zde předvedl svou "kobru Pugačova". Počátkem 90. let vlastnilo letectvo již kolem 500 letadel Su-27. Pak přišel rok 1991 a rozpad SSSR. Vojenská technika byla rozdělena mezi nově vzniklé státy a to platilo i pro Su-27, které byly rozděleny mezi Bělorusko, Kazachstán, Rusko a Ukrajinu. Ruské letectvo hodlá své stroje modernizovat na standard verzí Su-27SM, Su-27UBM a Su-30KN. Z prodeje strojů Su-27 do zahraničí byly získány finanční prostředky na úpravy více než 100 letadel pro snížení čelní radiolokační odrazné plochy. Použitím materiálů RAM na příď, sací kanály a lopatky kompresorů motorů, se údajně odrazná plocha zmenšila až o 50%.

Technický popis

nosné a ocasní plochy   Velké lichoběžníkové hornoplošné křídlo má náběžnou hranu o úhlu 40°, která plynule přechází do přední části pod úhlem 77°. U verzí Su-30/-33/-37 je na přechodu křídla v trup umístěna pomocná kachní plocha výrazně zlepšující manévrovatelnost. Na zádi se nacházejí vodorovné plovoucí ocasní plochy a dvě rozměrné svislé ocasní plochy s velkými směrovými kormidly.

trup   Příď je proti zbylé části trupu vyvýšená a trup má tvar zploštělého ležícího S. Příď tvoří rozměrný kuželovitý kryt radiolokátoru, za nímž se nachází jednomístný nebo dvoumístný kokpit (dle verze). Kokpit je krytý dvoudílným sklem, přední díl je pevný, velký zadní díl se odklápí směrem vzad. Sací kanály se nacházejí na břiše trupu, velké obdélníkové zkosené vstupní otvory jsou na úrovni přechodu křídla v trup, ale pod ním. Sací kanály přivádějí vzduch dvojici motorů Ljulka AL-31F (nebo novějším). Mezi sacími kanály je mezera pro dvojici za sebou umístěných zbraňových závěsníků. Na hřbetě trupu se nachází velká obdélníková výklopná aerodynamická brzda.

Výzbroj

Zahraniční uživatelé

 angola   angolské letectvo zakoupilo 8 strojů Su-27 z Ukrajiny.
 čína   v roce 1992 bylo čínskému letectvu dodáno 20 Su-27SK a 4 Su-27UBK, dalších 16 Su-27SK a 6 Su-27UBK bylo dodáno v roce 1996. 9. 9. 1996 zničil trojici Su-27 tajfun, dalších 14 poškodil. 6. 12. t.r. Vládní představitelé uzavřeli smlouvu na licenční výrobu 200 Su-27 v čínském Šenjangu. První z nich vzlétl již v roce 1998. V současnosti již všechny J-11, jak jsou v Číně Su-27 označovány, slouží. Na konci 90. let bylo objednáno 45 strojů Su-30MKK, které měly být dodány do roku 2002, ale nakonec jich bylo dodáno o něco méně, asi 38.
 eritrea   z Ukrajiny byla údajně zakoupena čtveřice letadel.
 etiopie   etiopské letectvo v letech 1998-9 obdrželo 6 jednomístných a 2 dvoumístné Su-27 vyřazené z ruského letectva. Tyto stroje se účastnily války s Eritreí a 4 z nich byly údajně sestřeleny, a tak v roce 2002 Etiopie zakoupila dalších 7 strojů.
 indie   indické letectvo objednalo roku 1994 18 letadel Su-30MKI, z nichž první byl dodán v roce 1997. Poté byla podepsána smlouva na licenční výrobu celkem 140 letounů této verze, které měla od roku 2004 vyrábět firma Hindustian Aeronautics Limited.
 indonésie   indonésie v roce 1997 uzavřela smlouvu na dodávku 8 jednomístných Su-30KI a 4 dvoumístných Su-30MK. Kvůli ekonomickým problémům byla dodávka v roce 1998 zrušena.
 sýrie   podle nepotvrzených informací syrské letectvo provozuje 14 Su-27 dodaných z některé bývalé sovětské republiky.
 vietnam   v letech 1995-98 bylo vietnamskému letectvu dodáno celkem 7 Su-27SK a 5 dvoumístných Su-27UBK. Je možné, že v budoucnu budou dodány stroje Su-30MK, o které Vietnam projevil zájem.

Verze

Su-27SK - verze určená na export (serijnyj kommerčeskij) s jednodušším radiolokátorem N-001E, upraveným IFF a rušícím systémem Gardenija.
Su-27UB - dvoumístná cvičně-bojová (učebno-bojevoj) verze schopná plnohodnotného boje. První ze čtyř prototypů T10U-1 poprvé vzlétl 7. 3. 1985. Sériová výroba byla zshájena v roce 1987.
Su-27UBK - cvičně-bojová exportní verze.
Su-27SM/SMK - modernizovaná verze se zvětšenými palivovými nádržemi, zařízením pro tankování za letu a výkonnějšími motory. Tím se výrazně zvětšil dolet a nosnost výzbroje na 8 000 kg. Vylepšena byla elektronika, včetně radiolokátoru, navigačního systému a systému řízení palby, kokpit je vybaven dvojicí víceúčelových displejů. Modernizace je na principu otevřené architektury a umožňuje další úpravy do budoucna.

SU-30SM

Su-27UBM - dvoumístná verze modernizovaná na standard Su-27SM.
Su-30KI - jednomístná verze, určená pro indonésii (kommerčeskij indonezijskij), se zařízením pro tankování za letu a modernější elektronikou odvozená ze Su-27SMK.
Su-30 (Su-27PU) - dvoumístná bojová verze odvozená z Su-27UB se zvětšeným doletem a zařízením pro tankování za letu. Oproti Su-27UB má kachní plochy na přídi a motory AL-31F s vektorovatelnými tryskami. Zadní pilotní prostor se ve vybavení shoduje s předním, pilot má přilbový zaměřovač. Veškerá avionika byla modernizována, systémy letounu dovolují působit v roli řídícího stroje a předávat informace o cílech ostatním. Prototyp byl zalétán 31. 12. 1989, ale vzhledem k nedostatku financí bylo ruskému letectvu dodáno jen několik strojů, mnohem více jich šlo do zahraničí.
Su-30K - exportní varianta s motory bez vektorovatelných trysek a bez kachních ploch.
Su-30M - víceúčelová modernizovaná verze se zvýšenou schopností útoků na pozemní cíle, druhý člen osádky působí jako zbraňový operátor.
Su-30MK - exportní varianta s další dvojicí závěsníků.
Su-30MKI - speciálně upravená verze pro Indii s motory AL-31FP, kachními plochami, radiolokátorem N-011M a avionikou západního původu.
Su-30MKK - verze podle požadavků číského letectva (modernizovannyj kommerčeskij dla Kitaja). Letoun je vybaven radiolokátorem N-001VE, novým zaměřovacím systémem, družicovou navigací, víceúčelovými displeji, motory AL-31F, zařízením pro tankování za letu a většími SOP s integrovanými palivovými nádržemi.
Su-30KN (Su-30MKR/M2) - dále modernizovaná verze s tzv. skleněným kokpitem s víceúčelovými displeji, víceúčelovým radiolokátorem, družicovým navigačním systémem a širším spektrem výzbroje.
Su-32FN (Su-27IB, Su-34) - taktický bombardér pro útoky proti pozemním a námořním cílům. Letoun má přepracovaný trup se sploštělou přídí, zesílený podvozek, pancéřovaný kokpit je dvoumístný, ale osádka sedí na sedadlech vedle sebe. Na přístrojové desce jsou multifunkční displeje a širokoúhlý HUD, k dispozici je navigační systém GLONOSS/GPS a datové spojení s ostatními jednotkami. Palivové nádrže byly zvětšeny a přibyl i nástavec pro tankování za letu, motory AL-31F jsou vybaveny vektorovatelnými tryskami a počítá se s jejich nahrazením motory AL-35. Letoun může nést širokou škálu výzbroje včetně velkých protilodních raket a střel s plochou dráhou letu.
Su-33 (Su-27K) - navalizovaná verze (korabelnyj) s kachními plochami, mírně zvětšenými sklápěcími křídly, zesíleným podvozkem a přistávacím záchytným hákem na zádi. Vzhledem k velkému přebytku výkonu nepotřebuje letoun pro start katapulty a postačí mu skokanský můstek.
Su-33UB (Su-27KUB) - dvoumístná cvičně-bojová navalizovaná verze.
Su-35 (Su-27M) - modernizovaná verze s motory AL-35F, kachními plochami a nástevcem pro tankování za letu, novými zbraňovými systémy, víceúčelovými displeji MFD, novou avionikou včetně radiolokátoru, radiolokátoru pro sledování zadní polosféry, střeleckého systému s laserovým a televizním značkovačem pozemních cílů. Prototyp vzlétl v roce 1998.
Su-35UB - dvoumístná cvičně-bojová verze, prototyp vzlétl v roce 2000.
Su-37 (Su-27M-2) - nejnovější verze z roku 1996 s prvky technologie STEALTH a motory AL-37FU s vektorovatelnými tryskami v rozmezí +-15°, které společně s kachními plochami umožňují letounu nevídanou manévrovatelnost. Kokpit je vybaven čtveřicí multifunkčních displejů, HUD displejem, což v kombinaci s řízením HOTAS umožňuje pilotovi maximální soustředění na úkol. Ve vybavení je víceúčelový radiolokátor NO-11, schopný podrobného sledování terénu s vysokou rozlišovací schpností, a druhý NO-14 pro sledování zadní polosféry umístěný v zádi. Údaje z radaru NO-11 přebírá počítač a podle digitální mapy řídí letoun v režimu kopírování terénu. Také ho dokáže řídit podle předem nastavených souřadnic s využitím satelitní navigace a nabízet i alternativní možnosti letu.

Su-37