LETECKÁ TECHNIKA

McDonnell Douglas F/A-18 Hornet

Počátkem sedmdesátých let se začalo námořní letectvo USA poohlížet po lehkém a levném palubním letounu, který by měl širokou škálu bojového použití a jímž by bylo možné ve službě doplnit důmyslnější a těžší stroje F-14 Tomcat. V tomtéž období hledalo obdobně koncipovaný typ k letounu F-15 Eagle i vojenské letectvo (USAF). V této soutěži spolu soupeřily firmy Gneneral Dynamics a Northrop, nakonec se ale rozhodlo pro projekt firmy General Dynamics F-16 Fighting Falcon. Hornet vznikl z původního soukromého projektu YF-17 firmy Northrop. Další vývoj u této společnosti probíhal ve spolupráci s firmou McDonnell Douglas; oba koncerny se podílejí i na výrobě. Hornet měl být levnější a lehčí variantou stroje F-14, kterého by mohl ve službě doplnit a současně nahradit dosud přežívající letouny F-4 Phantom II a A-7 Corsair II. Nakonec byl Hornet dražší než Tomcat a v roce 1982 pohrozil ministr obrany zrušením sériové výroby. Přes svou cenu se mu podařilo prosadit v Austrálii, Finsku, Kanadě, Kuvajtu, Malajsii, Španělsku a Švýcarsku. Původně byl koncipován ve stíhací a stíhací bombardovací variantě, sériové stroje jsou ovšem snadno upravitelné pro obě tyto role.
  První prototyp stroje F/A-18A vzlétl v 18. 11. 1978 a do služby byl typ zaveden v květnu 1980. F/A-18A je jednomístný dolnoplošník se dvěma motory General Electric F404-400, které mu umožňují létat rychlostí přes 1900 km/h. Charakteristickým rysem je směrem k přídi výrazně prodloužená náběžná hrana lichoběžníkového křídla. Pro přistávání na letadlové lodi je vybaven mohutným podvozkem a sklopným přistávacím brzdícím hákem. K vybavení patří i soustava pro automatické přistávání na letadlové lodi a inerciální navigační soustava. V dlouhé přídi je instalován střelecký radar Hughes AN/APG-65, který je schopen pracovat v režimu pro vedení vzdušného boje i pro útoky na pozemní cíle. Rozhodnutí amerického námořního letectva zařadit do výzbroje stroj F/A-18A vedlo k brzkému požadavku jeho dvoumístné cvičné varianty. Mezi prvními jedenácti sériovými letouny Hornet, jež kompletovala firma McDonnell Douglas v Missouri, byly i dva stroje označované F/A-18B. Letouny měly totožné bojové možnosti s vyjímkou kratšího doletu, jejich vnitřní zásoba pohonných hmot byla v důsledku druhého pilotního prostoru snížena o 5%. US Navy si naplánovalo převzetí celkem 165 letounů F/A-18B.
  F/A-18C/D je jednosedadlová/dvousedadlová verze, která ve výrobě nahradila F/A-18A. Vyznačuje se vylepšeným přístrojovým vybavením, možností používat PLŘS AIM-120A AMRAAM, schopností pro nesení a připojení speciálního podvěsného průzkumného kontejneru. F/A-18C má instalován navigační systém s tepelným zobrazováním Hughes AAR-50, inerciální navigační soustava doplněná přijímačem družicového navigačního systému GPS, termovizní systém FLIR a dopplerovský radiolokátor AN/APG-65. Letouny vyrobené od druhé poloviny roku 1994 nesou vylepšený radar AN/APG-73.
  Letoun F/A-18E/F Super Hornet představuje zvětšenou verzi stroje F/A-18C/D, od které je přímo odvozen. Trup je prodloužen o 0,86 m, rozpětí křídla bylo zvětšeno o 1,31 m. Těmito úpravami vzrostla vnitřní zásoba paliva o 30%, čímž došlo k nárustu doletu až o 40%. Projekt byl na základě požadavků US Navy zahájen v roce 1991, v červnu 1994 byl program definitivně odsouhlasen. První prototyp vzlétl 29. 11. 1995 a letoun byl oficiálně zaveden do výzbroje koncem roku 1999. V současnosti je k dispozici asi 20 letounů. První operační letka by měla zahájila svou operační činnost z letadlové lodi CVN-72 USS Abraham Lincoln roku 2002.

Výzbroj

Pevnou výzbrojí je šestihlavňový kanon M61A1 se zásobou 565 nábojů umístěný v přídi před kabinou. Přídavná výzbroj se zavěšuje na celkem 9 závěsníků, a to až do hmotnosti 7 000 kg. Ke vzdušnému boji je možné využít PLŘS AIM-9 Sidewinder, AIM-7 Sparrow a AIM-120A AMRAAM. K útokům na pozemní cíle je využíváno kupříkladu ŘS AGM-84E SLAM, AGM-65 Maverick, laserově naváděných pum řady Paveway I/II, pum CBU-59, Mk 82, Mk 84 a protilodních ŘS AGM-84 Harpoon.

Uživatelé a bojové nasazení

austrálie   australské letectvo má ve výzbroji celkem 75 strojů Hornet verzí F/A-18A a F/A-18B.
 finsko   finské letectvo obdrželo stíhací verzi F-18C v počtu 57 strojů a 7 cvičných F-18D.
 kanada   pro kanadu bylo vyrobeno 121 letadel Hornet, zde označovaných CF-18A/B. Kanadské letouny CF-18 se účastnily po boku amerických války v Zálivu v roce 1991.
 kuvajt   po válce v Zálivu si Kuvajt obstaral celkem 40 strojů F/A-18C/D.
 malajsie  
 španělsko   španělské letectvo používá 105 strojů Hornet pod označením EF-18A/B.
 švýcarsko  
 spojené státy americké   Hornety slouží především u US Navy, ale několik perutí vlastní i USMC. Celkem je ve službě kolem 800 strojů verzí F/A-18A/B/C/D a uprostřed dodávek je nová vylepšená verze F/A-18E/F, jíž by mělo být dodáno celkem 548 strojů. Po vyřazení letadel F-14 Tomcat a EA-6B Prowler zůstanou jedinou bojovou silou na letadlových lodích právě Hornety. Hojně nasazované F/A-18 se účastnily řady konfliktů včetně invaze do Panamy (1989), války v Zálivu (1991), invaze na Grenadu (1994), bojových hlídek nad Irákem a operace Pouštní liška (1998), bombardování Jugoslávie (1999), války v Afghánistánu (2001-2) a naposledy operace Irácká svoboda (2003).

Verze

F/A-18A - základní jednomístná verze.
F/A-18B - dvoumístná cvičně bojová verze odvozená z F/A-18A.
F/A-18C - jednomístná verze pro ničení pozemních cílů v noci a s vylepšenou avionikou.
F/A-18D - dvoumístná verze odvozená z F/A-18C.
F/A-18E - jednomístná značně modernizovaná verze.
F/A-18F - dvoumístná verze vycházející z F/A-18E.
NF/A-18A/C/D - testovací verze.