LETECKÁ TECHNIKA

North American F-100 Super Sabre

Jednomotorový jednomístný stíhací letoun pro vzdušný boj, zejména pro zteče taktických bombardovacích letounů a jejich stíhacího doprovodu. Později určen jako taktický stíhací bombardovací letoun především k útokům na pozemní cíle.

  V roce 1949 začala firma North American z vlastní iniciativy a prostředků vyvíjet nový nadzvukový stíhací letoun pod jménem Sabre 45, podle úhlu šípu křídla. V lednu 1951 projekt podpořilo USAF a objednalo dvojici prototypů YF-100. V srpnu 1952 měl letoun již téměř finální podobu a první prototyp poprvé vzlétl 25. 5. 1953, v říjnu t.r. následovaný prototypem druhým. 29. 10. 1953 získal letoun světový rychlostní rekord 1215,038 km/h, poslední podle starých předpisů v nízké výšce nad zemí, následující již probíhaly kvůli nadměrnému riziku ve velkých výškách. USAF objednalo 203 letounů F-100A a přidělilo novému typu jméno Super Sabre. Dodávky začaly v listopadu 1953 a o rok později bylo letounům zakázáno létat v důsledku velké nehodovosti. Všech 70 dosud dodaných strojů bylo vráceno k přepracování a obdržely rekonstruované nosné i ocasní plochy. U pozdější série byla předělána pilotní kabina a nakonec letouny dostaly i nový motor J57-P-39. 
  U letectva přesto s F-100 nebyli spokojeni. Pro stíhací úkoly byl letoun málo obratný a naopak pro útoky na pozemní cíle nebyl vybaven. Proto přišla firma N.A. ještě v roce 1953 s radikálně přepracovanou verzí F-100B. Letectvo původně objednalo 9 letounů označených F-107A, po první vzletu 10. 9. 1956 a velkých potížích s prvními dvěma stroji byl počet snížen na 4 a v roce 1957 projekt definitivně zastavili. Na místo toho vznikla verze F-100C s menšími, přesto efektivními, úpravami. První letoun této výrobní série vzlétl poprvé 17. 1. 1955 a nakonec bylo přijato do výzbroje 476 strojů. Následovala dále přepracované verze F-100D, jež poprvé vzlétla v lednu 1956. Z této verze bylo vyrobeno nejvíce letounů - přes 1 500. Exportních úspěchů se dočkala Super Sabre posledních dvou zmiňovaných verzí v Evropě i Asii.

Technický popis

  nosné a ocasní plochy   Letoun je klasické dolnoplošné koncepce, křídlo s rozpětím 11,82 m a nosnou plochou 35,80 m² má úhel náběžné hrany 45°, odtokové 30°. Náběžná hrana je vybavena automatickým slotem, na odtokové se ve střední části nachází křidélka, u verze F-100D i vztlakové klapky mezi křidélky a trupem. V křídle je umístěna palivová nádrž. Na konci trupu se nachází šípové ocasní plochy, z nichž vodorovné s úhly 48° a 28° jsou plovoucí a umístěné na spodní plochu trupu, aby se dostaly z úplavu křídla. Svislá ocasní plocha s úhly 42° a 66° má prodlouženou náběžnou hranu s úhlem 15° a na odtokové hraně tvoří dolní polovinu směrové kormidlo.

 trup   V konstrukci bylo poprvé ve větší míře použito titanu, jinak je letoun vyroben z klasických materiálů. Trup má plochou příď s oválným sacím otvorem. Na spodní straně přídě jsou umístěny čtyři kanony, za nimiž se nachází podvozková šachta. Přetlaková pilotní kabina je krytá poměrně malým dvoudílným sklem, přičemž menší přední kryt s čelním štítkem je pevný, zadní díl se odklápí směrem vzad. Ve střední části trupu se nachází centrální palivová nádrž a v zádi je umístěn motor. Na břiše se pak nachází velký brzdící štít, jež spolu se slotem u starších verzí nahrazuje klapky. 

 přistávací zařízení   Podvozek je tříbodový příďového typu. Přední dlouhá podvozková noha s dvojicí malých kol se zatahuje směrem vzad do podvozkové šachty kryté dvoudílnými dvířky, z nichž jedny jsou přímo na podvozkové noze, druhé se odklápí vpravo. Hlavní podvozkové nohy s jedním kolem jsou v první třetině křídla uprostřed, zatahují se směrem k trupu do šachet, zasahujících i do trupu, krytých trojdílnými dvířky.

Výzbroj

Pevnou výzbroj tvoří čtveřice (resp. dvojice u F-100F) 20mm kanonů Pontiac M-39E ve spodní části přídě. Zásoba munice činí 200 nábojů na hlaveň. Přídavná výzbroj se zavěšuje na celkem 6 podkřídlových závěsníků, z nichž 2 vnitřní jsou vybaveny napojením na palivový systém pro nesení přídavných palivových nádrží o objemu po 755 až 1080 l. Přídavnou výzbroj tvoří konvenční pumy, neřízené rakety a PLŘS. Od verze F-100C byly letouny upraveny především pro nesení pozemní výzbroje, např. 6 klasických 454kg pum nebo 25 neřízených 127mm střel HVAR, popř. 2 protizemních ŘS AGM-12A Bullpup, 2 pum po 454 kg a 2 palivových nádržích. Pro vzdušný boj mohly být nakonec (u verze F-100D) použity i 4 PLŘS AIM-9 Sidewinder. Mimo této výzbroje mohly letouny F-100D nést i jaderné pumy a s nimi i systém pro odhození bomb v malé výšce AN/AJB-1B.

Uživatelé a bojové nasazení

 dánsko   Několik strojů ze stavu USAF bylo dodáno dánskému letectvu, které mnoho z nich ztratilo kvůli nezkušeným pilotům.
 francie   I Armée de´l Air bylo dodáno několik strojů F-100D ze stavu USAF. Pro francouzské letectvo se dokonce plánovala licenční výroba upravených strojů F-100S.
 spojené státy americké   Prvních 203 strojů verze F-100A bylo dodáváno od listopadu 1953, následovalo 476 strojů F-100C od roku 1955, 1 274 letounů verze F-100D od roku 1956 a nakonec i 339 dvoumístných cvičných F-100F. Super Sabery sloužily na základnách v Evropě a zasáhly do bojů ve Vietnamu jako bombardéry i jako stíhací doprovod. Po příchodu strojů F-4 Phantom II byly letouny Super Sabre rychle vyřazovány z aktivní služby a odprodávány spojencům. V roce 1967 byla většina strojů převedena do stavů ANG a ze služby byly poslední stroje vyřazeny v roce 1980.
 taiwan   V roce 1960 bylo 80 letounů verze F-100A upraveno na standard F-100D a dodáno taiwanskému letectvu. Díky nezkušeným pilotům a špatné údržbě téměř polovina všech letounů v průběhu několika let havarovala.
 turecko   Letectvo Turecka obdrželo 260 letounů F-100.

Verze

 F-100A - základní verze, které se z velké části týká popis.
F-100B/F-107A - radikálně přepracovaná verze se zkosenou přídí, sacím otvorem na hřbetě trupu, kompletně přepracovanými ocasními, plovoucími, plochami, křídly se spoilery a deflektory, a výkonnějším motorem J75-P-9 s přídavným spalováním.
F-100C - tato verze měla přestavěné křídlo se šesti víceúčelovými závěsníky a výkonnější motor J57-P-21 o tahu 51,1 kN, resp. 75,7 kN s přídavným spalováním. 
F-100D - další rekonstrukce křídel postihla i tuto verzi. Byly přidány vztlakové klapky mezi křidélky a trupem, zvětšena nosnost na 3 405 kg a k dispozici byl automatický pilot Honeywell MB-3 značně usnadňujícím pilotům práci při delších letech. Zajímavostí je, že letouny pozdní série byly vybaveny raketovým motorem Astrodyne XM-34 o tahu 667 kN pro starty z podzemních krytů a speciálně upravených vozidel. V praxi se kvůli vysoké ceně a těžkopádnosti toto zařízení nepoužívalo. 
F-100F - je dvoumístná verze s mírně prodlouženým trupem, přičemž bojové schopnosti stroje zůstaly zachovány. Původně byly stroje této verze označeny TF-100C.
F-100S - plánovaná verze pro licenční výrobu ve Francii s motorem Rolls-Royce RB-168-25R Spey, jež se nikdy nevyráběla.
F-100J - Plánovaná verze pro japonské letectvo, která se nikdy nevyráběla.
F-100L - nevyráběná verze s motorem J57-P-55.
F-100N - verze vycházející z F-100D, ale se zjednodušeným vybavením. Také se nikdy nevyráběla.
DF-100F - část strojů F-100F bylo upraveno pro dálkové ovládání vzdušných terčů.
QF-100 - vyřazené stroje přestavěné na bezpilotní dálkově ovládané vzdušné terče.

F-100D

země původu	Spojené státy americké (USA)
posádka	1 (pilot)
výrobce	North American Aviation
vyrobené stroje	2 300 (výroba ukončena)
cena jednoho stroje	?
datum vzletu	25. 5. 1953
ve výzbroji od	listopad 1953 (USAF)
pohon	1x Pratt & Whitney J57-P-21A
max. výkon	1x 75,40 kN
max. rychlost	Mach=1,13 / 1 390 km/h
max. stoupavost	81,25 m/s
max. dostup	15 240 m
dolet	2 415 km (bojový), 3 176 km (max.)
délka trupu	15,09 m
rozpětí křídla	11,81 m
nosná plocha	35,79 m²
výška	4,95 m
hmotnost prázdného stroje	9 525 kg
max. vzletová hmotnost	17 256 kg
hmotnost paliva	3 504 kg