LETECKÁ TECHNIKA

Iljušin Il-76 Candid

Vývoj transportního letounu, schopného vzletu a přistání na polních letištích s kombinací velkého doletu a vysoké nosnosti, začal v konstrukční kanceláři S. V. Iljušina koncem 60. let. Nový letoun měl ve službě nahradit starší turbovrtulové stroje An-12 Cub. První ze čtyř prototypů byl zalétán 25. 3. 1971 a v květnu téhož roku předveden na aerosalonu v Paříži. 4. 7. 1975 vytvořil jeden z prototypů rekord 857,7 km/h se zatížením 65 tun a další, když vynesl 70 tun do výšky 11 975 m. Hlavními úkoly Il-76 jsou přeprava bojového materiálu i s osádkami, včetně obrněných vozidel a tanků, dále výsadky parašutistů a jejich zásobování, a v neposlední řadě i doprava pomoci oblastem postižených přírodní katastrofou včetně hašení požárů. Dodávky sovětskému letectvu začaly v roce 1974, roku 1976 vznikla i civilní verze Il-76T určená pro Aeroflot. Ve větším množství pro vojenské účely byla vyráběna až verze Il-76M. Dosud bylo vyrobeno kolem 960 letounů všech verzí, z nichž nejpočetnější byla verze Il-76MD v počtu 415 strojů. Nejnovější verzí je Il-76MF, její prototyp vzlétl v roce 1995 a teprve v květnu 2003 bylo rozhodnuto o výrobě pro ruské letectvo, jež začala v roce 2005. Letouny vyrábí továrny Ilyushin Aviation Complex (OJSC) v Moskvě a Tashkent Aviation and Production Association (TAPACTAPO) v uzbeckém Taškentu. Mimo klasických transportních variant vznikly i dvě specializované verze v podobě tankovacího letounu Il-78 Midas a letounu AWACS A-50 Mainstay, obě popsané níže.

Il-78 Midas

Vývoj tankovací verze začal v první polovině 80. let a nové letouny měly doplnit nebo nahradit staré Mjašisčev M-4 Bison přestavěné na tankery. Konstrukčně letoun vychází z transportního Il-76MD, ale je vybaven dvěma vnitřními palivovými nádržemi a tankovací hadicí vysunovanou z levé strany zádě. Modernizovaná verze Il-78M je vybavena dvěma palivovými nádržemi pod křídly, jednou vnitřní a stejným počtem tankovacích hadic. Jedna hadice je vysunována ze zádě letounu, další dvě z pod křídel. Vnitřní nádrž má kapacitu 35 000 kg paliva, podkřídlové nádrže pak asi po 25 000 kg, rychlost tankování je až 2 200 litrů za sekundu a řídí ho operátor. Stejně jako Il-76 mohou starší Il-78, po demontáži vnitřní palivové nádrže, nést až 48 000 kg nákladu, modernější verze Il-78M již toto neumožňuje, protože má nádrže zabudované napevno. V sovětském letectvu sloužily Il-78 ze základen na Ukrajině od roku 1987 a po rozpadu SSSR zde část zůstala. V současnosti slouží několik těchto letounů v ukrajinském letectvu, přibližně 20 pak v ruském letectvu, 18 v Číně a v březnu 2002 zakoupila Indie 3 letouny. Celkem bylo v továrně TAPO dosud vyrobeno 45 tankovacích letounů Il-78.

A-50 Mainstay

Letoun A-50 vznikl na základě transportního stroje Il-76 a na jeho konstrukci pracovala konstrukční kancelář G. M. Berieva. Ve službě měl nahradit stárnoucí Tu-126 Moss. Letoun vzlétl poprvé v roce 1980 a vyznačuje se prodlouženým trupem, neprosklenou přídí se zařízením pro tankování za letu a satelitní anténou ve speciálním aerodynamickém krytu pod ní, a velkým čočkovitým otočným krytem na hřbetě ukrývajícím přehledový radiolokátor. Letoun je pro vlastní obranu vybaven dvojnásobným odpalovačem klamných cílů a elektronickými protiopatřeními. Mimo pětičlennou posádku letounu je na palubě 11 techniků obsluhujících přístroje a radiolokátor. V roce 1995 byla představena modernizovaná verze A-50U vybavená novějším elektronickým vybavením a výkonnějším radiolokátorem, schopná spolupracovat s americkým E-3 Sentry. Radar je schopný sledovat současně až 60 cílů na vzdálenost do 250 km (pro velké cíle, jako jsou bombardéry, je udáván dosah až 650 km) a navádět na ně 10 až 12 vlastních letadel. Vytrvalost je udávána na 4 hodiny bez doplňování paliva a 7 hodin s doplňováním. Mimo ruské letectvo byly vyvezeny 4 letouny A-50M/U do Číny a 3 letouny A-50EHL s izraelskou elektronikou do Indie, Irák trojici ze svých Il-76 upravil do podoby A-50 a pravděpodobně 2 přeživší během války v Zálivu přelétly do Íránu. Je odhadováno, že do konce 90. let bylo vyrobeno asi 40 těchto letounů.

Technický popis

 nosné a ocasní plochy   Letoun je v hornoplošném uspořádání s křídlem o rozpětí 50,50 m a nosné ploše 300 m². Náběžná hrana má úhel 28°, odtoková hrana s klapkami, ailerony a spoilery pak 7° vnitřní a 15° vnější. V křídlech se nacházejí palivové nádrže. Pod křídly jsou zavěšeny čtyři motorové gondoly s dvouproudovými motory Solověv D-30KP s tahem po 117,6 kN. Šípovité vodorovné ocasní plochy s úhly 35° a 18° jsou umístěny na vrcholu rozměrné svislé ocasní plochy. Ta má úhel náběžné hrany 45° a odtokové tvořené směrovým kormidlem s úhlem 50°. Při pohledu zezadu tvoří ocasní plochy písmeno T.

 trup   Letoun má zakulacenou prosklenou příď, přetlaková pilotní kabina pro pětičlennou osádku (další dva členové jsou mimo kabinu) je vybavena pěticí oken po každé straně. Ve dlouhém oválném trupu se nachází nákladový prostor o rozměrech 24,5 x 3,46 x 3,4 m schopný pojmout náklad do hmotnosti 47 000 až 52 000 kg (dle verze). Vstup do nákladového prostoru umožňuje rozměrná sklopná nákladová rampa v šikmé zádi. Záď je uzavírána dvojicí dlouhých bočních dveří a zmiňovanou rampou. Pod svislou ocasní plochou se na zádi nachází kabina s pěti okny, kde může být umístěno pohyblivé střeliště se dvěma kanony.

 přistávací zařízení   Podvozek je příďového typu, přední podvozková noha má čtyři kola a zatahuje se směrem vpřed do podvozkové šachty. Čtyři hlavní podvozkové nohy, dvě na každé straně, mají velice složitou konstrukci tvořenou čtyřmi koly na každé noze a sklápí se do gondol vně trupu. Takový podvozek je schopný se přizpůsobit i provozu z travnatých vzletových ploch.

Uživatelé a bojové nasazení

 rusko   V ruském letectvu slouží více než 200 strojů verzí Il-76M a Il-76MD. V květnu 2003 bylo rozhodnuto o zahájení výroby verze Il-76MF, přičemž prvních 10 letounů by mělo být dodáno do roku 2010. Ruské letectvo plánuje zavést více než 100 těchto letadel a nejspíše budou upřednostněny před An-70. Dále je k dispozici asi 20 tankovacích letounů Il-78/M a přibližně stejný počet (16-20) letounů včasné výstrahy A-50 Mainstay.
Alžírsko, Bělorusko, Indie, Irák, Írán, Jemen, Kazachstán, KLDR, Kuba, Libye, Polsko, Sýrie, Ukrajina

Verze

Il-76 - základní verze o nosnosti 30 000 kg.
Il-76M - verze se zvýšeným maximálním zatížením na 47 000 kg.
Il-76MD - verze s prodlouženým doletem o 40% a životností, vzhledem k většímu množství paliva stoupla max. vzletová hmotnost na 190 000 kg.
Galaraj - indické označení Il-76MD.
Il-76MF - prodloužená verze Il-76MD o 6,6 m s novými motory PS-90A-76 o 25% vyšším tahu, dolet zvýšen o 20% a nosnost stoupla na 52 000 kg.
Il-76MF-100 - Il-76 s motory CFM56-5C2.
Il-76P/TP/DMP - protipožární verze s nádrží na 42 000 kg vody a vypouštěcím zařízením. Nejmodernější verze je schopna nést až 50 000 kg hasící směsi.
Il-76K/MDK/MDK-2 - stroje upravené pro simulaci nulové gravitace.
Il-76PP - letouny určené k elektronickému boji vybavené ECM a rušícím zařízením, slouží jako doprovod A-50.
Il-76MT - dvě letadla sloužící jako létající nemocnice s operačním sálem a pooperačním pokojem. Posádku doplňuje 12 členů zdravotnického personálu. Tyto letouny byly použity pro evakuaci zraněných během války v Afghánistánu.
Il-76VPK/Il-82 - dvojice přestavěných letadel Aeroflotu na létající velitelské stanoviště.
Il-76PS/PSD/Il-84 - navrhovaná verze pro úkoly SAR, vyroben pouze jeden stroj.
Il-76LL/MA - testovací letadla.
Il-76SK - létající velitelské stanoviště určené pro vyhodnocování letových testů.
Il-76T/TD/TD-90/TF - jedná se o civilní nákladní verze.
Il-78 - tankovací verze popsaná výše.
Il-78M - modernizovaná tankovací verze.
Il-78MK - tankovací verze určená pro export.
Il-78V - verze s upravenými tankovacími podvěsy.
A-50 - letoun včasné výstrahy popsaný výše.
A-50M - upravené letouny s výkonnějším radiolokátorem a palubními počítači.
A-50U - modernizované stroje s novým výkonnějším radiolokátorem a prodlouženou vytrvalostí.
Adnan - irácké stroje Il-76MD přestavěné na AEW a vybavené otočným krytem o průměru 9 m s radiolokátorem.

Il-76

země původu	SSSR
posádka	4 (pilot, druhý pilot, navigátor, nákladový operátor)
výrobce	Antonov
vyrobené stroje	1 100 (An-24); 1 400 (An-26) (výroba ukončena)
cena jednoho stroje	?
datum vzletu	20. 12. 1959
ve výzbroji od	1962
pohon	2x Ivčenko AI-24VT, 1x Tumanskij RU-19A-300
max. výkon	2x 2 103 kW, 1x 7,85 kN
max. rychlost	Mach=0,44 / 540 km/h
max. stoupavost	8,00 m/s
max. dostup	7 500 m
dolet	1 100 km (s max. nákladem), 2 550 km (max.)
délka trupu	23,80 m
rozpětí křídla	29,20 m
nosná plocha	74,98 m²
výška	8,58
hmotnost prázdného stroje	15 400 kg
max. vzletová hmotnost	24 400 kg
max. náklad	5 500 kg
hmotnost paliva	5 500 kg