Přihlášení
Spřátelené weby
LETECKÁ TECHNIKA
Speciální bomby RAF: Ničitelé továren, přehrad a bunkrů
Výstava leteckých bomb užívaných RAF v období druhé světové války
Ačkoliv strategické bombardování za druhé světové války bylo převážně plošné, našly se i specifické případy. Na některé výjimečně důležité cíle totiž britské bombardéry útočily za pomoci zvláštních bomb, které se vyznačovaly neobvyklými efekty a po technologické stránce jednoznačně předběhly svoji dobu.
Zdánlivě primitivní výzbroj bombardérů prošla za druhé světové války vývojem, ve kterém se silně odrážel charakter důležitých cílů. Faktem sice je, že většina bombardovacích náletů RAF byla „kobercová“ a používala standardní tříštivo-trhavé a zápalné pumy, ovšem kromě toho se uplatňovaly i některé zvláštní těžké zbraně. Proti továrnám a jiným velkým nadzemním cílům sloužily tzv. velkokapacitní bomby přezdívané „Cookie“, kdežto na mimořádně odolné cíle se útočilo také supertěžkými „zemětřesnými“ bombami Tallboy a Grand Slam. Vrchol technické invence britských zbrojních inženýrů pak nepochybně představovala „skákající bomba“, která byla speciálně určena pro ničení německých přehrad.
Odpověď na „vzdušné miny“
Hmotnost letecké bomby může být často dost zavádějícím číslem. V tříštivo-trhavé pumě totiž sama výbušnina představuje někdy jen menší část hmotnosti, protože zbraň mívá silný kovový plášť, aby se vytvořil dostatek účinných střepin. Efekt takové zbraně je proto kompromis mezi trhavou tlakovou vlnou a tříštivým střepinovým efektem. Takové zbraně jsou pro většinu akcí vhodné, ale vyskytují se i výjimky v podobě bomb, u nichž jde pouze o tlakovou vlnu. Příklad představují tzv. vzdušné miny (Luftminen), jaké užívala německá Luftwaffe v bitvě o Británii. V podstatě se jednalo o velmi těžké bomby (či upravené námořní miny) s tenkým pláštěm, jež se snášely na padácích a explodovaly okamžitě po kontaktu se zemí. Měly vygenerovat silnou tlakovou vlnu, jež působila zkázu na velké ploše. Padák byl nutný kvůli poklesu rychlosti, aby se puma nezaryla do země, protože v opačném případě by utvořený kráter pohltil značnou část tlakové vlny. Kromě toho hrozilo, že se konstrukce velké pumy s tenkým pláštěm při rychlém nárazu zbortí, selžou rozbušky nebo nedojde ke správnému odpálení celé nálože. „Luftminen“ měly hmotnost od 1000 do 3360 kg (největší SA 4000 obsahovala čistých 2700 kg výbušniny) a byly vysoce účinné (tedy pokud dobře fungovaly), což Brity logicky dovedlo k myšlence, že by měli Němcům během svých náletů oplatit stejnou mincí. V září 1940 tak byly vydány nové požadavky na leteckou bombu o váze 4000 liber (necelých 1800 kg), která bude mít jen tenký plášť, takže většinu hmotnosti bude tvořit trhavina. Odtud vzešel i oficiální název bomby, a to HC 4,000 lb, tzn. High Capacity („velkokapacitní“). Jako její nosič měl sloužit dvoumotorový Vickers Wellington a puma měla vydržet shoz z výšky minimálně 1500 stop (500 m). Nejprve se plánovalo použití padáku, ale zkoušky prokázaly, že britské pláště a rozbušky jsou nejspíše kvalitnější než německé, jelikož pumy spolehlivě vybuchovaly i po nebržděném dopadu. Bylo tedy rozhodnuto je nasadit při náletech. Poprvé k tomu došlo na jaře 1941, ačkoliv oficiálně se zbraň dostala do výzbroje RAF až v lednu 1942.
Dvojitá a trojitá Cookie
Většina britských pum měla kapkovitý tvar, ale „velkokapacitní bomba“ byla válcová, a tak si brzy vysloužila přezdívku „Cookie“ (sušenka). Pokud Wellington nesl tuto zbraň, přepravoval 2,5krát více čisté váhy trhaviny, než když nesl běžné malé bomby. Po první verzi HC 4,000 lb Mk I přišla zdokonalená Mk II s typickou trojicí čelních rozbušek, následně ještě verze Mk III a Mk IV s jinak vyřešenými rozbuškami a kormidly a ke konci války také modifikace Mk V a Mk VI, které byly vyráběny v USA. Vedle slavných Wellingtonů pak „Sušenky“ dopravovaly i větší čtyřmotorové bombardéry a posléze se podařilo uzpůsobit pro ně i lehké dvoumotorové stroje Mosquito B Mk IV, které pomocí „Cookies“ prováděly hloubkové noční nálety. Brzy se ale objevila myšlenka ještě větších bomb. A někoho napadlo, že by se daly vyrobit zkrátka jen spojením dvou či více 4000librových pum. Dvojice spojených „Sušenek“ však neměla vhodné aerodynamické vlastnosti, takže byla zhotovena nová tělesa s trochu větším průměrem, ovšem se stejným obsahem trhaviny jako pumy HC 4,000 lb. Z nich byla sestavena „dvojitá Cookie“, oficiálně bomba typu HC 8,000 lb. Poprvé byla nasazena v boji na jaře 1942 a nejobvyklejším nosičem byl čtyřmotorový bombardér Handley Page Halifax. To už však probíhaly i vývojové práce na „trojité Cookie“, resp. pumě HC 12,000 lb, která jednoduše spojovala tři 4000librové sekce. Tu už dokázaly přepravovat jen těžké letouny Avro Lancaster a první bojové použití se odehrálo na podzim 1944. Zbraň dovedla vyhazovat do vzduchu doslova celé domovní bloky, takže si vysloužila přezdívku „Blockbuster“, případně také „Factory Buster“, protože se velmi osvědčila při ničení továrních komplexů. „Sušenky“ se často shazovaly na počátku náletů, aby jejich mimořádně silné tlakové vlny takřka „sfoukly“ střechy budov, načež dílo zkázy završily zápalné pumy. Celkem bylo do konce II. světové války shozeno přes 93 000 pum o váze 4000 liber, okolo 1150 „dvojitých“ a 170 „trojitých“. Jedna nevybuchlá „Sušenka“ způsobila v roce 2011 paniku, když byla nalezena u města Koblenz.
Jak zbořit německé hráze
Kromě náletů na německá města a tovární komplexy však RAF chtěla způsobit Německu ještě větší ekonomické škody. A nabízely se mimořádné cíle ve formě přehrad na řece Ruhr, jejichž zničení by mohlo Třetí říši značně ublížit. Problém byl v tom, že přehrady byly dobře bráněné a již z podstaty své konstrukce vysoce odolné, a tak na nich klasické bombardování nenechalo takřka žádné škody. Bylo třeba přijít s novým konceptem zbraně, která by dokázala německou přehradu prolomit. Uvažovalo se o shazování námořních min, ale pak přišel se svým záměrem člověk, jenž se ve vývoji britských pum stal legendou. Barnes Wallis, inženýr firmy Vickers a tvůrce konstrukce letounu Wellington, navrhl zdánlivě groteskní, ale velice dobře promyšlený koncept „skákající bomby“ (bouncing bomb). Navrhoval, aby bombardéry proletěly nízko nad hladinou přehrady a shodily kulaté bomby, které by skákaly po hladině jako „žabky“, až by se u samotné hráze potopily a v hloubce by explodovaly, načež by způsobený tlak vyvolal průraz hráze. Wallis v dubnu 1942 napsal studii, v níž navrhoval použití „skákavých bomb“ jak proti přehradám, tak proti velkým válečným plavidlům, jelikož taková puma by dokázala zasáhnout loď u čáry ponoru. Navzdory počáteční skepsi získal Wallisův plán podporu a začaly přípravy na operaci proti přehradám na Ruhru. Firma Vickers se pustila do vývoje zbraně, která dostala oficiální označení Type 464 a krycí název Upkeep, zatímco RAF zformovala speciální letecký útvar, který zahájil výcvik extrémně nízkých letů. Byla to legendární 617. squadrona, jíž velel ctižádostivý a tvrdý, ale výjimečně schopný Guy Gibson. Válcová puma o hmotnosti přibližně čtyř tun se musela zavěsit na speciální zařízení, jež zajišťovalo její roztočení před odhozením, a tato sestava byla instalována do otevřené pumovnice speciálně modifikovaného bombardéru Avro Lancaster. Do počátku května 1943 probíhaly testy, jež potvrdily funkčnost originálního Wallisova konceptu. Osádky a letouny 617. squadrony byly také připraveny. Náročná operace s krycím názvem Chastise tedy mohla konečně začít.
„Skákající puma“ proti přehradám, označená krycím názvem Upkeep
Úspěch 617. squadrony
Devatenáct upravených Lancasterů 617. squadrony odstartovalo večer 16. května 1943, mířilo do povodí řeky Ruhr a každý dopravoval jednu speciální Wallisovu pumu. Hlavními cíli akce byly tři přehrady Möhne, Eder a Sorpe, kromě nichž byly určeny také další hráze coby záložní cíle. Letouny zaútočily ve třech vlnách a setkaly se (podle očekávání) s těžkou protiletadlovou obranou, která si vyžádala velké oběti, ale přesto se jedenácti letounům podařilo shodit pumy. Přehrady Möhne a Eder byly proraženy, přehrada Sorpe byla poškozena, navíc byla zasažena i „záložní“ hráz Bever. Mohutná vodní vlna ze zničených přehrad způsobila velké škody, navíc tak Němci pozbyli významný zdroj elektrické energie pro svůj průmysl. Dodávka proudu sice byla relativně rychle obnovena a škody v povodí řeky nebyly fatální, avšak operace Chastise i přesto přinesla značný strategický úspěch, neboť šokovala Němce (kteří pokládali přehrady za víceméně „nezničitelné“) a ohromně povzbudila britskou morálku. Byla však těžce zaplacena, protože z devatenácti bombardérů se jich osm nevrátilo a zahynulo 53 členů osádek. Někdy se vyskytuje kritika celé operace ve smyslu, že v poměru ke ztrátám byla neúčinná a měla takřka jen propagandistický efekt, ale podobné názory značně připomínají známé úsloví o generálech po bitvě. Operace Chastise byla ve své době chápána jako brilantní úspěch a 617. squadrona si za ni vysloužila název „Dambusters“ („Bořitelé hrází“) a velice příznačné heslo „Apres moi le deluge“, tedy „Po mně potopa“. Nadále zůstala speciální jednotkou pro zvláštní úkoly, mj. pro nálety v malých výškách; mnohdy užívala také zbraně z řady HC. „Skákající puma“ nebyla již nikdy použita, přestože Wallis pracoval na její menší verzi, a sice na bombě Highball. To bylo kulové těleso o hmotnosti 430 kg, které mělo být neseno bombardérem Mosquito a používáno proti velkým plavidlům, zejména proti obávané bitevní lodí Tirpitz. Vznikla kvůli tomu i další zvláštní jednotka, a sice 618. squadrona. Na jaře 1944 byla bomba Highball dokončena, avšak Tirpitz se nakonec stal obětí jiného Wallisova vynálezu.
Logo 617. squadrony RAF, která útočila pomocí speciálních bomb
Idea „zemětřesné bomby“
Talentovaný inženýr firmy Vickers již v roce 1941 přišel s návrhem „zemětřesné bomby“, což měla být mimořádně těžká puma proti výjimečně odolným objektům. V zásadě měla fungovat jako přesný opak „Sušenky“, neboť měla díky pevnému plášti proniknout hluboko pod povrch a podzemní explozí způsobit efekt srovnatelný se zemětřesením. Exploze by utvořila „umělou jeskyni“, která by ve spojení se silnou tlakovou vlnou zničila základy budov a způsobila jejich zřícení. Wallis rovněž navrhl tzv. Victory Bomber, veliký bombardér se šesti motory, který by obří „zemětřesnou pumu“ dopravoval. Velení RAF ale odmítlo vizi bombardéru, který by měl jen jedinou bombu. Teprve fenomenální úspěch Wallisovy „skákající bomby“ a také neúčinné útoky běžnými pumami na některé zvláště odolné cíle vedly ke změně těchto názorů. Letouny RAF totiž začínaly dostávat jako cíle i objekty, na něž standardní bomby neměly takřka žádné účinky, např. železniční viadukty a tunely, železobetonové úkryty a doky pro ponorky a čluny nebo speciální bunkry ukrývající německé „odvetné zbraně“.
Wallisova myšlenka obří bomby se zdála být řešením, takže firma Vickers byla pověřena převést tuto ideu do reality. Oficiálně byla nová zbraň zařazena do kategorie MC (Medium Capacity), protože výbušnina v ní tvořila jen menší část celkové hmotnosti. Zbraň vážila 12 000 liber, tedy stejně jako „trojitá Cookie“, ale obsahovala „jen“ 2,4 tuny výbušniny. Pod oficiálním názvem MC 12,000 lb ji dnes ovšem nezná skoro nikdo, protože tato obří bomba vlastně všude figuruje pod jménem Tallboy. Měla propracovanou aerodynamiku a mohutná zadní kormidla, která byla nezbytná kvůli stabilizaci v rychlém letu. Tallboy byl totiž navržen tak, aby dopadl na zem rychlostí asi 1200 km/h, tedy jen těsně pod hranicí rychlosti zvuku! Při explozi v běžné zemině vytvořil zhruba 30 m široký kráter, případně dovedl prorazit až 5 m železobetonu. Pro jeho nesení byla opět určena letadla Avro Lancaster, jež se vyznačovala zvětšenou pumovnicí. A jistě nepřekvapuje, že nasazením obřích bomb byla pověřena speciální 617. squadrona.
Těžká „zemětřesná“ letecká bomba Tallboy o hmotnosti téměř 5,5 tuny
Monstrózní Grand Slam
První „ostré“ nasazení Tallboyů proběhlo 8. června 1944. Terčem byl železniční tunel Saumur a jeho zablokování Němcům značně zkomplikovalo přesun jednotek do Normandie na obranu proti invazi. Následovaly údery proti základnám „létajících bomb“ V1, balistických střel V2 a proti bunkru Mimoyecques, kde se nacházelo obří dělo V3. Tam Tallboye zaznamenaly jeden z nejúžasnějších zásahů, když jedna puma 6. července 1944 neuvěřitelnou náhodou zasáhnula těžební šachtu, prolétla dovnitř a explodovala v hloubce asi sta metrů, což způsobilo okamžité zborcení celé gigantické stavby a její zatopení spodní vodou. Poté byly cíli hlavně ponorkové doky na pobřeží a jiné námořní cíle. Na podzim 1944 se pozornost 617. squadrony soustředila na bitevní loď Tirpitz, jež mohla z norských přístavů ohrozit spojenecké konvoje. V září 1944 byl Tirpitz jedním Tallboyem poškozen a de facto znehybněn, druhý nálet v říjnu způsobil jen lehké škody, ale 12. listopadu dostala loď dva přímé zásahy, další čtyři bomby vybuchly v její těsné blízkosti a bitevní obr se konečně převrátil a potopil. Celkově bylo během války použito 854 pum Tallboy. O kvalitě konstrukce a rozbušek svědčí skutečnost, že selhala jenom jediná. Ale i přes výjimečnou účinnost byl Tallboy pro Wallise vlastně jen „prototypem“ pro největší bombu celé války. Jestliže popíšeme Tallboy jako obří, pak puma MC 22,000 lb, známá spíše jako Grand Slam, už nemůže být charakterizována jinak než jako monstrum. Vážila přes deset tun (víc než celý prázdný bombardér Wellington!), letoun Avro Lancaster ji musel dopravovat v otevřené pumovnici a bomba dokázala proniknout do hloubky až 40 m. Poprvé byla použita 14. března 1945 proti viaduktu u Bielefeldu; do skončení války bylo shozeno 42 kusů, vesměs opět proti mostům, tunelům a železobetonovým bunkrům, ačkoliv došlo také k případům, kdy se Tallboye nebo Grand Slamy po „tvrdém“ dopadu rozlomily. 617. squadrona skončila válku opravdu symbolickým způsobem, jelikož 25. dubna 1945 její Lancastery pomocí pum Tallboy zničily Berghof, známé horské sídlo Adolfa Hitlera.
„Zemětřesná“ puma Grand Slam o hmotnosti zhruba deseti tun
Oficiální označení | HC 4,000 | HC 8,000 | HC 12,000 | MC 12,000 | MC 22,000 | Type 464 |
Přezdívka / kód | Cookie | 2 Cookies | 3 Cookies | Tallboy | Grand Slam | Upkeep |
Celková hmotnost | 1786 kg | 3573 kg | 5425 kg | 5402 kg | 10 181 kg | 4196 kg |
Hmotnost trhaviny | 1357 kg | 2430 kg | 4340 kg | 2431 kg | 4276 kg | 2994 kg |
Celková délka | 2,79 m | 3,39 m | 4,98 m | 6,41 m | 7,75 m | 1,52 m |
Průměr těla | 0,76 m | 0,96 m | 0,96 m | 0,96 m | 1,17 m | 1,27 m |
Rozpětí ploch | 0,74 m | 0,90 m | 0,96 m | 1,07 m | 1,32 m | - |
Lukáš Visingr
Hlavní zdroje:
Alex Bateman: No 617 ‘Dambuster’ Sqn, Oxford 2009
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války, Praha 2004
Royal Air Force, ATM, WWIIEquipment.com, Wikipedia.org
Fotografie: RAF, archiv autora
Publikace: Extra Válka – Vojska 8/2013
Vyhledávání
Dnešní den v historii
22.listopadu 1679 – Petiční akce nevolníků Frýdlantského panství. Vzbouření nevolníci se obrátili na císaře Leopolda I. se stížnostmi na pobělohorskou vrchnost. Špatné zacházení vrchnosti, přehnaná robota a mor, který zasáhl Čechy v letech 1679 – 1680 způsobily značnou bídu a tedy i nespokojenost poddaných, která se nejprve projevovala petičními akcemi, jako byla ta frýdlantská, ale později přerostla v ozbrojený boj. Leopold I., který pobýval v Praze, kam se uchýlil před morem, jenž zachvátil Vídeň, na četné nepokoje reagoval mandátem, který zakazoval posílat petice císaři, rušil všechna privilegia poddaných daná před rokem 1618 a sliboval, že proti dalšímu srocování zasáhne vojsko. Když se i přes vojenské potírání dalších nepokojů poddaní stále bouřili, vydal Leopold I. 28.6. 1680 robotní patent, který robotu omezoval.