POZEMNÍ TECHNIKA

Stryker: Úspěch „dočasného“ řešení

Bojové vozidlo Stryker se v posledních letech stalo jedním z nejvýznamnějších obrněnců celé US Army, protože právě tyto transportéry tvoří páteř amerických expedičních sil pro operace v zahraničí. Navzdory tomu, že byl původně zamýšlen fakticky coby „dočasný“, reprezentuje Stryker nesporně mimořádně kvalitně zkonstruovaný typ techniky, jenž se osvědčil v reálném bojovém nasazení. Kromě pohyblivosti a odolnosti stojí za zmínku též jeho univerzální pojetí, díky kterému vzniklo široké spektrum účelových variant.

Základní obrněný pěchotní transportér Stryker M1126 ICV

Produkt reformy americké armády

Historie obrněnce Stryker se začala psát v říjnu 1999, kdy tehdejší náčelník Generálního štábu US Army Eric Shinseki zveřejnil plány na komplexní reformu armády. Rozčlenil je do tří fází odpovídajících třem kategoriím jednotek. První z nich jménem Legacy Force (Zděděná síla) je postavena na nynějších těžkých obrněncích, hlavně tancích M1 Abrams a bojových vozidlech pěchoty M2 Bradley. Druhou, vlastně přechodovou fázi jménem Interim Force (Dočasná síla) měly tvořit tzv. střední brigády využívající vozidlo, které mělo vzejít z projektu IAV (Interim Armored Vehicle). A konečně ve třetí fázi Objective Force (Cílová síla) měly nastoupit úplně nové typy obrněnců z programu FCS (Future Combat System), optimalizované pro bojiště 21. století. Právě ona třetí fáze reformy ale zaznamenala nejvíce problémů a následně byla vládou prezidenta Obamy značně redukována a přepracována, čímž se původně „dočasná“ druhá fáze stala mnohem důležitější, než zamýšlel generál Shinseki. Zejména v současném světě, kde má rychlost rozmístění kdekoli na světě, resp. schopnost rychlé přepravy vzduchem zcela zásadní důležitost, se pozitivně projevuje jeden z nejdůležitějších požadavků na IAV, totiž rozmístění kompletní bojové brigády čili IBCT (Interim Brigade Combat Team) z kontinentálního území USA kamkoli na světě za 96 hodin. Divize tvořená třemi IBCT by pak měla být schopná boje za celkem 120 hodin. S tím úzce souvisel požadavek, aby vozidlo IAV mohlo být přepraveno taktickým transportním letounem C-130 Hercules na vzdálenost 1000 námořních mil (tj. 1853 km), z čehož matematicky vyplynula maximální bojová hmotnost obrněnce 17 236 kg. Pokud jde o konstrukci a verze, základní provedení měl tvořit transportér pro devět vojáků, od něhož měly být odvozeny další varianty, včetně vozidla s tankovým kanonem. Tyto specifikace byly formálně publikovány v dubnu 2000 a reagovalo na ně dvacet zbrojovek, ze kterých do užšího výběru postoupily čtyři. V listopadu pak byl vítězem vyhlášen tým firem General Dynamics a General Motors Defence Canada, jenž navrhl osmikolový transportér na základě osvědčeného typu LAV III, zavedeného v armádě Kanady, Nového Zélandu a Saúdské Arábie. LAV III ale také není úplná novinka, protože jde o obměnu švýcarského obrněnce Piranha IIIH od značky MOWAG (nyní General Dynamics European Land Systems).

Zdravotnické evakuační vozidlo Stryker M1133 MEV

Velká diskuse o kolech a pásech

Výběr tohoto typu doprovázely silné debaty, které byly v podstatě kulminačním bodem velice dlouhého (a vlastně stále trvajícího) sporu o optimální podvozek pro bojové vozidlo. Z oněch čtyř účastníků výběrového řízení navrhli dva obrněnce pásové a dva kolové; mezi vojáky měl poměrně silnou podporu pásový typ United Defense MTLV, v podstatě přepracovaný obrněný transportér M113. Zastánci pásového podvozku argumentovali (a pořád argumentují) zejména vysokou terénní průchodností a vyšší odolností „pásáků“. V obecném smyslu na tom určitě je něco pravdy, právě v případě IAV to však mělo trochu menší váhu. Vzhledem k tomu, že IAV byl vyvíjen velmi rychle jakožto „dočasný“ prostředek pro adaptaci US Army na nynější svět, bylo třeba respektovat skutečnost, že nyní převažují asymetrické konflikty, které se odehrávají v pouštním či městském prostředí, tj. spíše na tvrdém a rovném povrchu. Tam se vyšší terénní průchodnost pásových vozidel nemůže projevit a tam naopak „bodují“ kolová vozidla, jež tam dosahují vyšších rychlostí. Mezi požadavky na IAV totiž figurovala též dlouhodobě udržitelná rychlost 40 mil za hodinu (64 km/h) a max. rychlost 60 mil za hodinu (96 km/h), což bylo pro pásová vozidla prakticky nereálné. A pokud jde o lepší odolnost, ta vyplývá z faktu, že pásové podvozky zvládnou větší hmotnostní zatížení, takže je možno použít silnější pancéřování, což se ale v případě obrněnce IAV dostalo do rozporu s požadavkem na malou hmotnost, aby bylo možné vozidlo pohodlně dopravovat vzduchem. To ale neznamená, že vítězné vozidlo nemělo v tomto směru žádné problémy; z deseti variant jich osm překročilo stanovený limit hmotnosti a objevily se vážné pochyby o tom, zda bude odolnost vybraného vozidla dostatečná. Výrobce nakonec tuto otázku vyřešil rozsáhlejším využitím kompozitních materiálů v konstrukci, takže hmotnost „spadla“ pod stanovenou hranici, a odolnost byla řešena modulárním pancéřováním. Vozidlo se letecky dopravuje v základní verzi, jež odolává munici z kulometů ráže 7,62 mm a střepinám z dělostřeleckých granátů ráže 152 mm, čelní pancíř pak může zastavit také střelivo z kulometů ráže 14,5 mm. V případě potřeby lze kdykoli doplnit keramické pláty, které zajistí odolnost celého vozidla vůči 14,5mm munici, a rovněž mřížovou ochranu a dynamický pancíř jako ochranu proti kumulativním hlavicím pancéřovek RPG.

Vozidlo Stryker M1134 ATGM s protitankovými raketami TOW

Dvě základní verze typu Stryker

Vozidlo IAV obdrželo oficiální bojový název Stryker, a sice na počest dvou vojáků US Army, kteří prokázali velké hrdinství a posmrtně získali nejvyšší vojenské vyznamenání, Medaili cti. Americká armáda si objednala celkem deset verzí obrněnce Stryker, jež mají stejnou základní konstrukci, především podvozek, pohonný systém a většinu korby; míra unifikace devíti verzí (s výjimkou samohybného kanonu MGS) dosahuje přibližně 85 %. K pohonu slouží dieselový agregát Caterpillar (původně model 3126, nyní varianta C7) o výkonu 260 kW s automatickou převodovkou Allison 3200SP. Pohonný systém je řešen jako „power-pack“, tedy jediný celek, který lze vymontovat a opět zamontovat zhruba za dvě hodiny. Je možno volit mezi pohonem všech osmi nebo jen čtyř kol, dálkově lze ovládat i tlak v pneumatikách a v případě potřeby je Stryker schopný ujet poměrně dlouhou vzdálenost i na ráfcích. Není obojživelný, ale může se bez přípravy brodit do hloubky asi 1,35 m. První základní verze M1126 ICV (Infantry Carrier Vehicle) je obrněný transportér pro dvoučlennou osádku (velitel a řidič) a pěchotní družstvo o devíti mužích. Jeho výzbroj tvoří střeliště Kongsberg Protech M151 Protector, které se ovládá dálkově zevnitř a na němž může být umístěna jedna ze tří zbraní, a to 7,62mm kulomet M240, 12,7mm kulomet M2HB či 40mm automatický granátomet Mk 19; jsou na něm umístěny také čtyři čtyřhlavňové svazky dýmových granátometů.

Základní obrněný pěchotní transportér Stryker M1126 ICV

Druhá základní verze vozidla Stryker nese název M1128 MGS (Mobile Gun System) a jedná se fakticky o samohybný kanon. Na snížené korbě se nalézá externě lafetované drážkované dělo M68A1E4 ráže 105 mm, vlastně převzaté ze starších verzí tanku M1 Abrams, a to doslovně, neboť vozidla MGS obdržela kanony, které byly z tanků Abrams během modernizace na verzi M1A2 vymontovány a nahrazeny zbraněmi ráže 120 mm. Kanon má automatické nabíjení se zásobníkem na osm střel a v korbě je vezeno dalších 22 nábojů. Osádku tvoří velitel, střelec a řidič. Je ovšem nutno zdůraznit, že ačkoliv je MGS samozřejmě schopný bojovat i s nepřátelskou obrněnou technikou, má přece jenom jiné primární určení. Na bojišti má ničit především pevné cíle (např. bunkry), a proto např. neveze speciální podkaliberní průbojnou munici. Vývoj MGS si ze všech obměn typu Stryker vyžádal nejvíce času i financí; MGS je nakonec jedinou obměnou, u které se stejně nepodařilo dodržet hmotnostní limit IAV, neboť váží cca 18 750 kg.

Vozidlo Stryker M1128 MGS vyzbrojené 105mm kanonem

Škála účelových odvozených verzí

Zbylých osm verzí pro americkou armádu bylo odvozeno od transportéru M1126. Průzkumné vozidlo M1127 RV (Reconnaissance Vehicle) disponuje otočným senzorovým blokem a jeho osádku představuje velitel, řidič a průzkumný tým o třech až šesti mužích. Modifikace M1129 MC (Mortar Carrier) slouží jako nosič minometu, který může nejen pálit zevnitř obrněnce, ale lze jej rovněž vymontovat a vést palbu i zvenčí. Jedná se o minomet Soltam ráže 120 mm, pro nějž je k dispozici široká nabídka munice včetně PGMM (Precision Guided Mortar Munition) s naváděním GPS. Vozidla MC zařazená na úrovni praporu mají navíc 81mm minomet M252, zatímco obrněnce na úrovni čety mají místo něj 60mm zbraň M224 (tyto zbraně mohou střílet jen zvenčí vozidla). Velitelské vozidlo M1130 CV (Command Vehicle) se vyznačuje zejména rozsáhlým komunikačním a informačním vybavením, které zajišťuje rychlý a precizní příjem, zpracování a distribuci dat o situaci na bojišti. Velení brigády má tři CV, na úrovni praporu se nacházejí dvě CV a také každá četa disponuje dvojicí exemplářů.

Vozidlo Stryker M1129 MC střílející ze 120mm minometu Soltam

Obrněnec M1131 FSV (Fire Support Vehicle) slouží pro řízení dělostřelecké palby; provádí především detekci, sledování a identifikaci cílů a navádí na ně střelbu dalších spřátelených jednotek. Modifikace M1132 ESV (Engineer Squad Vehicle) převáží ženijní družstvo s vybavením; jeho hlavním rozpoznávacím znakem je vepředu nesené odminovací zařízení (buďto systém s válci, nebo vyorávací radlice) a navíc tažený dvoukolový přívěs. Primární funkcí vozidla M1133 MEV (Medical Evacuation Vehicle) je evakuace až šesti raněných a jejich základní ošetření. Devátá verze M1134 ATGM (Anti-Tank Guided Missile) je hlavním prostředkem brigády pro ničení nepřátelských tanků a nese vypouštěcí zařízení protitankových střel komplexu BGM-71 TOW, jejichž nejvýkonnější provedení má dolet 3750 m a dokáže prorazit 900 mm ocelového pancíře. A konečně poslední úpravou je M1135 NBC RV (Nuclear, Biological and Chemical Reconnaissance Vehicle), což je vozidlo vybavené sestavou senzorů, které monitorují meteorologické podmínky a zachycují případné radiační, chemické či biologické zamoření.

Vozidlo ženijního a odminovacího týmu Stryker M1132 ESV

Nasazení, modernizace a export

Americká armáda si na počátku celého programu objednala celkem 2131 kusů vozidel Stryker za asi čtyři miliardy dolarů. Zaváděcí výroba se rozběhla v dubnu 2002, v září téhož roku byly zahájeny testy prototypů a od září 2003 běžely hodnotící vojskové zkoušky prvních sériových kusů. V souvislosti s konflikty v Afghánistánu a Iráku se počet objednaných vozidel podstatně zvýšil, do konce roku 2009 bylo dodáno 2988 exemplářů a výroba stále pokračuje. Zkušenosti z bojového nasazení potvrdily, že Stryker patří mezi nejlepší vozidla svého druhu na světě. Je zcela nepochybné, že jeho odolnost zachránila životy stovek amerických vojáků, avšak přesto se projevily jisté nedostatky. Ty vedly ke konstrukčním změnám, hlavně co se týká odolnosti. Z projektu nazvaného LAV-H vzešlo zdokonalené vozidlo, které má mj. korbu s průřezem ve tvaru V (což snižuje účinnost protitankových min), nové pancéřování a přepracované poklopy osádky. Nevýhodou je zvýšení hmotnosti, což ale částečně eliminuje výkonnější motor; vedle toho se perspektivně zvažuje použití hybridního (diesel-elektrického) pohonu. Odolnost by se měla podstatně zvýšit i díky plánované instalaci systémů aktivní ochrany, které budou různým způsobem zneškodňovat blížící se protitankové zbraně. Na bázi výsledků projektu LAV-H by se měla postupně modernizovat i již dodaná vozidla Stryker. Za zmínku také stojí, že výrobce vyvinul i další modifikace kromě oněch deseti, objednaných Pentagonem. Do stádia prototypu se dostalo servisní a vyprošťovací vozidlo MRV (Maintenance and Recovery Vehicle) a lehká samohybná houfnice SPH (Self-Propelled Howitzer) se zbraní ráže 105 mm a dostřelem okolo 31 km. Zvažuje se rovněž vývoj podobného prostředku se 155mm zbraní a objevily se zmínky o verzi AD (Air Defense) s protiletadlovou výzbrojí. Americká armáda vybavila vozidly série Stryker celkem sedm brigád a mají přibýt další dvě, jež vzniknou „konverzi“ dvou stávajících „těžkých“ brigád. Jistý počet obrněnců Stryker si pořídilo americké letectvo pro ostrahu svých základen a záhy se objevil též zájem ze zahraničí; jako první se ozvala Kanada, která ale svoji objednávku vozidel MGS později zrušila. Tři kusy si pro zkoušky pořídil Izrael, ale zdá se, že větší počet nakonec neobjedná; jako potencionální odběratel nyní připadá v úvahu Irák (v jeho případě má jít o cca 400 obrněnců pro policii) a Chile (pro námořní pěchotu). Můžeme ovšem očekávat, že vysoké kvality obrněnců Stryker a výborné výsledky jejich bojového nasazení se záhy odrazí v zájmu ozbrojených sil dalších států.

Lukáš Visingr

Publikace: Střelecká revue 9/2012