POZEMNÍ TECHNIKA

Stalinovy dálkově řízené tanky

Bojová vozidla bez lidské osádky se stávají běžnou součástí arzenálu moderních armád. Není však příliš známým faktem, že jejich historie sahá až do 30. let 20. století. Tehdy Sovětský svaz vyvíjel a zkoušel tzv. teletanky čili tanky s dálkovým rádiovým řízením. Tyto neobvyklé zbraně byly několikrát použity ve skutečném boji, ale z jejich výsledků bylo zřejmé, že úroveň tehdejší techniky zaostávala za invencí konstruktérů.

Lze celkem jednoznačně říci, že ve 30. letech 20. století disponoval Sovětský svaz nejlepšími tankovými jednotkami na světě. V konstrukci sovětských tanků se uplatňovala řada prvků, jež bychom tehdy v typech jiných zemí hledali obtížně nebo marně, mj. dieselové motory, široké pásy či skloněné pancíře. SSSR vyráběl rychlé tanky schopné jízdy na kolech, plovoucí tanky nebo těžké tanky s více věžemi. Ale technicky snad nejrevolučnější nápad znamenalo dálkové ovládání obrněnců rádiovými signály. Pro údobí vlády Josifa Stalina však bylo bohužel velmi charakteristické, že hlavní tvůrce řídicích systémů těchto pozoruhodných vozidel byl obviněn z protistátní činnosti a špionáže, odsouzen a popraven.

Pokusy s dráty i bez nich

Na dálkovém ovládání tanků údajně už od roku 1927 pracovala Centrální laboratoř drátového spojení (CLPS). Jako první to byla pomocí kabelu řízená verze sovětské kopie francouzského tanku Renault FT-17. Vojskové zkoušky začaly 2. února 1930 na cvičišti u Leningradu. Rudá armáda projevila o tento koncept zájem a požádala o vývoj tanků řízených bezdrátově. Kromě CLPS se do projektu zapojilo Ostěchbjuro (Zvláštní technická kancelář), pod něž spadala řada vědecko-výzkumných ústavů, mj. také Vědecko-výzkumný ústav spojení a elektromechaniky (NIISEM) v Moskvě. Kupodivu však tehdy šlo o soukromou iniciativu hlavního konstruktéra Ostěchbjura, jímž byl Vladimir Ivanovič Bekauri. Už 23. března 1930 vyjel na polygon lehký tank T-18 (MS-1) vybavený rádiovou ovládací aparaturou Most-1 z NIISEM. Jezdil rychlostí max. 4 km/h a komplet „znal“ jen čtyři povely (vpřed, vlevo, vpravo a stop). Až 7. srpna 1932 zadala sovětská vláda Ostěchbjuru úkol vyvinout a připravit k sériové výrobě dálkové rádiové ovládání různých vojenských prostředků.

CLPS a NIISEM pokračovaly ve vývoji a vedle T-18 začaly pro dálkové ovládání upravovat i tančíky T-27 a nové lehké tanky T-26. V roce 1932 byl u Leningradu zřízen speciální 4. oddíl armády, který prováděl zkoušky těchto vozidel. Od 8. ledna 1933 se testovala modernizovaná verze T-18, jejíž řízení obsahovalo už 16 povelů. O rok později dostala oficiální název TT-18, tedy „teleupravljajemyj tank“ neboli zkráceně „teletank“. Ovládání bylo možné na vzdálenost až 1500 m, ačkoliv počasí ji obvykle limitovalo na 500-1000 m. Vzniklo šest nebo sedm kusů; vedle základní verze vyzbrojené 37mm kanonem a dvěma 7,62mm kulomety byla pro dálkové řízení uzpůsobena i varianta s plamenometem či zařízením na uvolňování bojových plynů, ale sériová výroba nakonec schválena nebyla. Vlastní dálkové ovládání se osvědčilo, ale přednost dostaly příslušné verze tehdy zaváděného tanku T-26.

Ověření koncepce a určení úkolů

Testy dálkově ovládaných T-26 (posléze označených TT-26) začaly koncem roku 1932. Šlo o úpravy původní varianty se dvěma věžemi i novější s jednou věží. Řídicí aparatury z CLPS se označovaly Pirit-1 a Pirit-2 a zvládaly 10, resp. 15 různých povelů, kdežto systémy z NIISEM jménem Reka-1 a Reka-2 disponovaly 16 příkazy. Zkoušky prováděné do října 1933 potvrdily vyšší kvalitu přístrojů od NIISEM a od roku 1934 probíhaly veškeré práce na vývoji teletanků jen v režii Ostěchbjura, resp. jeho podřízeného ústavu NII-20 (dnešní NII radiotechniky), jenž vznikl na bázi NIISEM. Během zmíněných testů se ověřil i koncept „telemechanické skupiny“ (telemechaničeskaja gruppa), který se později stal standardní formou nasazení teletanků. Šlo o dvojici vozidel, z nichž první (tzv. tank upravlenija, TU) s lidskou osádkou a řídicí aparaturou plnilo úlohu řídicího pro druhé vozidlo, tedy pro teletank. Zkouškami ale prošly i jiné metody včetně ovládání teletanků z letadel.

TT-26

Významné bylo též zjištění, že dálkově řízené tanky s kanony jsou téměř nepoužitelné, jelikož ovládání zkrátka nedovolovalo přesné míření. Naopak jako efektivní a perspektivní se ukázaly tanky nesoucí plamenomety a chemické zbraně, u nichž nebylo přesné míření nutné. Tak bylo určeno budoucí použití teletanků pro některé specifické mise, při nichž navíc existovalo velké ohrožení lidských osádek. Dálkově řízené tanky měly sloužit pro likvidaci pevností protivníka pomocí plamenometů a demoličních náloží, měly vypouštět otravné plyny a pokládat dýmové clony, zkoumat zaminované nebo zamořené prostory a hledat v nich průchody. Údajně se také počítalo se záchranou osádek vlastních tanků z území nepřítele. V každém případě byl projekt teletanků celkově zhodnocen jako velmi slibný.

TT-26

Sériová výroba TT-26

V roce 1935 zhotovil NII-20 další verzi ovládací aparatury nazvanou TOZ-IV, se kterou už se počítalo pro sériovou výrobu. Do konce roku 1936 dodal strojírenský závod č. 174 celkem 37 telemechanických skupin, tedy 37 teletanků TT-26 a 37 řídicích tanků TU-26. Samotné řídicí vybavení vyráběl závod č. 192. Řídicí tank TU-26 se od standardního modelu na první pohled odlišoval pouze dvěma mohutnými anténami na stropě věže. Měl tříčlennou osádku a výzbroj stejnou jako základní model, tj. 45mm kanon a 7,62mm kulomet DT. Velitel obsluhoval i pult ovládání s celkem 16 povely. Teletank TT-26 představoval modifikaci plamenometného tanku OT-130, resp. chemického ChT-130 (technicky vzato šlo o shodné stroje, které se lišily pouze obsahem nádrží). Hlavní výzbroj tvořil tlakový přístroj vypouštějící hořlaviny, dým či otravné plyny; doplňoval jej jeden 7,62mm kulomet DT.

TT-26

Zmíněná první série teletanků a k nim náležejících řídicích tanků byla rozdělena mezi několik těžkých tankových brigád a tankových učilišť, ale vzhledem ke specifickým úkolům teletanků se ukázalo, že bude vhodnější je soustředit do zvláštních jednotek. Roku 1937 vytvořil NII-20 další generaci ovládacího systému nazvanou TOZ-VI, jíž byla vybavena druhá série teletanků, která čítala 28 skupin, tzv. 28 dvojic TT-26 a TU-26. Vozidla z druhé série obdržela účinnější zbraň KS-25 schopnou fungovat jako plamenomet nebo vrhač dýmu, která měla oproti starším vyšší tlak, a tím i větší dosah. V rámci reorganizace Rudé armády v letech 1938-1938 utvořily teletanky dva speciální tankové prapory. 217. prapor náležel do sestavy 30. tankové brigády u Jaroslavle, kdežto 152. prapor patřil pod 36. tankovou brigádu u Rovna na Ukrajině. Každý se skládal ze tří čet po pěti telemechanických skupinách, což znamená tabulkový stav praporu 30 tanků. Existovala ještě 7. speciální četa teletanků u Mytišči u Moskvy a určité počty zůstaly u některých těžkých tankových brigád. Osádky TU-26 byly cvičeny v Uljanovské škole zvláštní techniky (dnes je součástí tamního vojenského učiliště).

Poškožený tank TT-26

Princip dálkového ovládání

Velitel v řídicím tanku tiskl tlačítka na tzv. PAUT (pultu autonomního řízení tanku). Rádiová stanice vysílala řídicí signály, které zachycoval přijímač teletanku. Soustava vysílač-přijímač byla vlastně „dvojitá“, resp. mohla pracovat ve dvou pásmech (krátké a velmi krátké vlny). U tanků TT-18 a pokusných TT-26 se přijaté a zesílené signály použily k ovládání elektrických servomotorů, které byly připojeny k příslušným součástem tanku, ale u sériových vozidel byl využit jiný princip. Signály řídily soustavu elektromechanických relé, pomocí níž se otevíraly či zavíraly ventily kompresoru. Ten vháněl stlačený vzduch do pneumatických pístů, které se nalézaly na místech osádky a jako táhla ovládaly běžné manuální řídicí prvky. Soustavu pístů bylo možno snadno odstranit a teletank řídit i ručně. Během oficiálních testů prokázal systém vysokou spolehlivost (teletank údajně zareagoval na 2994 z 3000 příkazů), ovšem v bojových podmínkách občas nevysvětlitelně selhával. Pro nepřítele by bylo pravděpodobně také snadné zjistit přesnou frekvenci signálů a zahájit rušení.

TT-18

Tehdejší vysílače a přijímače na bázi vakuových lamp byly dost křehké a choulostivé. Měnily své vlastnosti podle počasí, takže s rostoucím tlakem vzduchu se ovládání stávalo citlivějším. Odezva tanku závisela také na napětí, jaké v té chvíli dodával zdroj elektřiny. Teletanky měly i jisté „bezpečnostní“ prvky. Prvním bylo automatické zastavení, pokud se vozidlo na více než 30 vteřin ocitlo mimo dosah signálu. Druhým, poněkud komickým prvkem byl malý spínač na krytu motorového prostoru; jestliže se teletank odmítl zastavit, bylo třeba k němu doběhnout a motor ručně vypnout. Pokud by hrozilo ukořistění teletanku nepřítelem, osádka řídicího tanku měla kategorický příkaz zničit palbou 45mm kanonu záď věže teletanku, kde byly instalovány přijímače. Později byla do tohoto prostoru umístěna zhruba kilogramová nálož trhaviny, která měla zajistit spolehlivou destrukci utajovaných součástí.

Tragický konec konstruktéra

Ostěchbjuro se ovšem neomezilo jen na dálkové ovládání tanků T-26. Vznikly také prototypy rádiem řízených střelišť, jakýchsi malých betonových bunkrů bez osádky, jež byly vyzbrojeny kulomety Maxim či plamenomety Rog. Byly zkonstruovány dálkově ovládané verze několika typů železničních vozidel, např. nákladních lokomotiv, motorového obrněného vozu Uragan a motorové obrněné drezíny Smerč; podobně jako v případě tanků tvořily výzbroj plamenomety a bojové plyny. Pro námořnictvo byl zhotoven dálkově řízený torpédový člun a pro letectvo a protivzdušnou obranu systém dálkového řízení letadel, která se užívala jako terče při cvičných střelbách. Samostatnou kapitolu tvoří řada typů rádiem ovládaných náloží, které byly masivně využity armádou i partyzány ve válce proti Německu; ke známým případům patří zaminování a dálkově spuštěné odpálení budov v Kyjevě a Charkově.

Osud hlavního konstruktéra Bekauriho byl tragicky podobný osudům řady dalších schopných sovětských vědců. Patřil k prominentním osobnostem a obdržel řadu vyznamenání, mezi nimi řád Rudé hvězdy, Leninův řád i nejvyšší řád Rudého praporu práce. Úspěchy však často plodí závist, ze které pak mnohdy pramení nenávist. V polovině 30. let se „stará garda“ sovětských důstojníků začala na nápady Ostěchbjura dívat jako na drahé a zbytečné hračky. Odtud zbýval jen malý krok k obvinění, že jde o protistátní činnost. V paranoidní atmosféře Stalinovy vlády byl výsledek zřejmý. V roce 1936 začalo Ostěchbjuro čelit obvinění, že provádí protisovětské aktivity. 8. září 1937 byl Bekauri zatčen a uvězněn a jeho návštěva v Berlíně v roce 1932 byla záminkou pro obvinění ze špionáže a propojení s maršálem Tuchačevským. 8. února 1938 byl Bekauri odsouzen k smrti a téhož dne zastřelen. Jeho Ostěchbjuro bylo nejprve přejmenováno na Ostěchupravlenije (Zvláštní technická správa) a posléze definitivně zrušeno a rozděleno na tři nezávislé ústavy NII-20, NII-22 a NII-36, z nichž první se měl zabývat pozemní technikou, druhý letectvím a třetí námořními prostředky.

Další typy teletanků

Paradoxně právě v době, kdy se Ostěchbjuro stalo obětí stalinských represí, začal zájem Rudé armády o teletanky znovu narůstat. Bylo jasné, že Evropu brzy zasáhne další válečný konflikt, a SSSR (stejně jako jiné mocnosti) mohutně zbrojil. Vznikaly dálkově řízené varianty lehkých plovoucích tanků T-37, T-38 a T-40, středních tanků T-28, T-29 a T-46, těžkého tanku s pěticí věží T-35, rychlých tanků řady BT či obrněných tahačů T-20 Komsomolec. Např. obojživelný teletank TT-38 a „teletraktor“ TT-20 nesly přístroj KS-61T, jenž dokázal vypouštět hořlaviny, bojové plyny nebo dým; doplňkovou výzbroj tvořil 7,62mm kulomet. Ovládací souprava s 12 příkazy na tanku TU-38 nebo tahači TU-20 měla dosah asi 2000 m. Testy ovšem nebyly příliš úspěšné a práce na těchto typech skončily.

TT-BT-7

Nejvýkonnějším teletankem, který byl skutečně vyroben, byla bezesporu dálkově řízená verze rychlého tanku BT-7, jenž mohl jezdit na pásech i kolech. Vývoj telemechanické skupiny A-7 běžel od roku 1938. Rádiem ovládaný tank TT-BT-7 měl chemický přístroj KS-60 se zásobou 400 litrů hořlavin nebo jiných chemikálií. Jako plamenomet měl dostřel 50 m, jako uvolňovač plynů mohl pokrýt rozlohu 7200 m2 a jako dýmový mohl zadýmovat zónu o šířce 300-400 m. Doplňkovou zbraní byl 7,62mm kulomet Silina s 1000 náboji. Řídicí tank TU-BT-7 nesl tutéž výzbroj jako základní model, tj. 45mm kanon a dva 7,62mm kulomety. Ovládací systém se 17 příkazy pracoval na vzdálenost až 4000 m. Zkoušky provedené v letech 1939-1940 prokázaly, že TT-BT-7 překonává všechny starší typy teletanků a díky výtečné pohyblivosti se optimálně hodí pro předpokládanou útočnou manévrovou válku.

TT-BT-7

Proti finským pevnostem

První příležitostí pro bojové nasazení teletanků se stala tzv. zimní válka SSSR a Finska, která propukla 30. listopadu 1939 a trvala do 13. března 1940. Zdánlivě slabé Finsko dokázalo klást agresorovi nečekaně tvrdý odpor a Rudá armáda utrpěla obrovské ztráty při pokusech prorazit finská opevnění, tzv. Mannerheimovu linii. Na Karelskou šíji, kde se odehrávaly nejtěžší boje, byl převelen 217. prapor a 7. četa teletanků. Informace o jejich působení během prosince 1939 a ledna 1940 jsou rozporné; podle části zdrojů byly pouze testovány v blízkosti bojiště, kdežto jiné prameny mluví o alespoň jednom případu, kdy se TT-26 neúspěšně pokusily zničit finský pevnostní objekt pomocí plamenometů. Útvary teletanků každopádně zaznamenaly ztráty, a to zejména kvůli poruchám, terénu a klimatickým podmínkám.

Tehdy však už vznikala nová rádiem řízená bojová vozidla na bázi T-26. Vytvořili je inženýři z leningradského závodu č. 185, které vedl A. F. Kvarcov. Jako základ použili běžný T-26, ale odstranili věž a doplnili 50 mm silné pancéřové desky. Na místo věže přišel v případě řídicího tanku TU-26 otevřený prostor pro pult a obsluhu a u TT-26 tam byla instalována nálož tritolu o váze od 300 do 700 kg se zpožděním výbuchu 15 minut. K ovládání byl použit nový systém TOZ-VIII z NII-20. Teletank měl shodit nálož u nepřátelského objektu a odjet do bezpečí. Při pokusech se ukázalo, že nálož 300 kg může zničit chodby až do hloubky čtvrtého podzemního patra. Šest dvojic těchto tanků vytvořilo tzv. bojovou skupinu Podryvnik, která byla 28. února 1940 nasazena proti finským opevněním v prostoru Summa. Povedlo se zničit dva objekty, ale většina teletanků byla ztracena v nepřátelské palbě nebo zapadla v těžkém terénu. Řízení totiž bylo nepřesné a překážka, kterou by běžný tank se zkušeným řidičem snadno překonal, leckdy znamenala pro teletank fatální past. Ostatně samy tanky T-26 už nevyhovovaly a pozornost se upírala na mnohem výkonnější vozidla BT.

TU-26

TT-26

Útočná, nikoli obranná zbraň

Hbité, ale slabě pancéřované tanky řady BT byly výslovně útočnými zbraněmi, jež v podstatě odrážely doktrínu celé Rudé armády. Ta se dost možná chystala zahájit překvapivý úder proti Německu a Evropě, avšak pro obranu území SSSR se naprosto nehodila. Německý útok proto znamenal pro sovětské lehké tanky katastrofu. Sovětské velení zoufale vrhalo proti nacistické invazi vše, co mělo, a tak se v prostoru Luck-Rovno zapojily i TT-26, ale pro německé střelce představovaly snadnou kořist a celá jednotka byla zničena. Stejně dopadl také pokus o použití teletanků v květnu 1942 u Charkova. Z mnoha exemplářů bylo vymontováno dálkové řízení a bojovaly standardním způsobem. Určitý počet teletanků se přesunul do Kubáně na jih Ruska, kde se snad pracovalo na rádiem řízené verzi tanku T-34/85. Existuje i neověřený údaj, že při bojích o Sevastopol v únoru 1942 byla proti Němcům vyslána šestice tančíků T-27, které byly řízeny po drátech a vezly nálože tritolu; dvěma se povedlo explodovat v německých pozicích. Improvizované dálkové řízení prý zkonstruoval inženýr Aleksandr Kazancev, jenž se po válce stal známým jako spisovatel sci-fi literatury. Zřejmě jediným dochovaným teletankem zůstává TT-26 z roku 1937 stojící ve známém muzeu Kubinka.

Celkové hodnocení sovětských teletanků není jednoduché. Především je nutno konstatovat, že ve 30. letech šlo o koncepčně naprosto revoluční zbraň, která tehdy neměla obdobu; teprve za druhé světové války se objevila srovnatelná vozidla (jako miniaturní německý tančík Goliath). Bojové využití teletanků TT-26 proti Finsku nebylo právě ohromujícím úspěchem, což ovšem částečně zavinil i fakt, že T-26 jako jejich základ sám o sobě zastaral. Nasazení v obraně proti Německu totálně selhalo už z logiky věci, jelikož teletanky byly vyvinuty pro útočné operace. Otázkou z alternativní historie je, jak by si vedly TT-BT-7 při hypotetickém sovětském vpádu do Evropy. Vrtochy dálkového řízení ale ukazují, že tehdejší rádiová technika prostě nestačila nárokům a vizím konstruktérů. Vlastně i to paradoxně dokládá, že teletanky byly futuristickou koncepcí, která výrazně předběhla svoji dobu.

Lukáš Visingr
Foto: Kubinka a ruské vojenské archivy

Prameny:
M. Barjatinskij: Ljogkij tank T-26; M. Kolomněc a M. Svirin: T-26: Mašiny na jego baze; M. Barjatinskij a M. Kolomněc: Ljogkij tank BT-7; I. V. Pavlov, M. V. Pavlov a I. G. Želtov: Tanki BT; M. Kolomněc: Tanki-amfibii T-37, T-38, T-40; M. Kolomněc: Tanki v zimněj vojně 1939-1940; A. G. Soljankin, I. V. Pavlov, M. V. Pavlov a I. G. Želtov: Otěčestvěnnyje bronirovannyje mašiny. XX věk. 1: 1905-1941; S. A. Smirnov a V. I. Zubkov: Kratkije očerki istorii VNIIRT; A. N. Mitrofanov: Ogoň, broňa, maňovr
Pervyje sovětskije tanki III (http://armor.kiev.ua/Tanks/WWI/1sov/index.php?page=8)
Što takoje teletank? (http://www.odintsovo.info/news/?id=1683)
Sredstva svjazi na pole boja (http://mobimag.ru/Articles/283/Sredstva_svyazi_na_pole_boya.htm)
Tanki-kiborgi i radioterror (http://www.popmech.ru/part/?articleid=4264&rubricid=7)
The Russian Battlefield (http://www.battlefield.ru/)

Publikováno v ATM 3/2009