Přihlášení
Spřátelené weby
VÝZBROJ PĚCHOTY
Type 56: Kalašnikov na čínský způsob
Čínský námořník vyzbrojený útočnou puškou Type 56
Útočná puška AK-47 je nejrozšířenější automatickou zbraní na světě. Nevděčí však za to pouze výrobě v Sovětském svazu, ale i v mnoha dalších zemích. K hlavním producentům kopií legendární pušky patří Čínská lidová republika.
V současnosti se často hovoří o gigantické expanzi čínského zbrojního průmyslu a také o tom, že za ní do značné míry stojí ilegální kopírování zahraničních vzorů. Faktem však je, že kdysi se výroba zbraní v Čínské lidové republice rozbíhala především na základě naprosto legálních licencí, které jí poskytl Sovětský svaz. Jedním z klasických příkladů je útočná puška Type 56, která představuje kopii legendární zbraně AK-47 a kterou Čína masově produkovala nejen pro domácí potřebu, ale také pro exportní účely.
Odlišnosti od legendy
Vztahy Sovětského svazu a komunistické Číny byly v polovině 50. let pořád vřelé (roztržka se dostavila až za několik let), což se samozřejmě týkalo i vojensko-technické oblasti. Čína proto roku 1956 obdržela licenci na produkci dvou sovětských 7,62mm pěchotních střelných zbraní, a sice samonabíjecí pušky SKS (systém Simonov) a slavné automatické pušky AK-47 (systém Kalašnikov). Záhy zahájila jejich sériovou výrobu s tím, že obě dostaly podle zmíněného roku oficiální označení Type 56, byť v současnosti se pod tímto jménem v naprosté většině případů rozumí právě ona kopie AK-47, o níž pojednává i tento článek. Základní podoba Type 56 byla z hlediska způsobu výroby prakticky identická se sovětským vzorem, ovšem přesto se daly již na první pohled odhalit některé odlišnosti. Za hlavní rozdíl se obvykle označuje fakt, že puška dostala pevně montovaný jehlový bodák, který byl v přenosné poloze sklopený pod hlavní (na sovětskou zbraň AK-47 se mohl podle potřeby připojit bodák nožového typu), ale u některých pozdějších sérií už tento typický prvek použit nebyl, takže o zcela spolehlivý rozlišovací znak přece jenom nejde. Spolehlivějším rysem, který ovšem vyžaduje detailnější pohled, je odlišný tvar mušky, která má u Type 56 plně uzavřený tvar, kdežto u AK-47 je částečně otevřená. Lze ještě zmínit mj. poněkud jiný tlumič záblesku a větší tloušťku materiálu pouzdra závěru, která činí 1,5 mm, kdežto u originálu je to 1 mm. S tím těsně souvisí i jedna změna, ke které během sériové produkce Type 56 došlo. Zpočátku totiž bylo pouzdro závěru dodáváno (podobně jako u AK-47) coby produkt přesného obrábění, ovšem na přelomu 50. a 60. let došlo k zásadnímu zjednodušení a pouzdro se začalo vyrábět jako prostý výlisek. Stejná změna ostatně proběhla i v SSSR, kde také nastoupila lisovaná verze AKM, ovšem na tu už ČLR licenci nezískala. Část exportních sérií Type 56 postrádala chromování hlavně a závěru, což poté vedlo ke stížnostem na nižší odolnost. Z hlediska funkčního principu se Type 56 se sovětskou zbraní plně shoduje. K pohonu tedy slouží odběr prachových plynů z hlavně a závěr zbraně tvoří otočný závorník a jeho nosič, jenž je pevně spojený s plynovým pístem.
Útočná puška Type 56-I, vyznačující se sklopnou pažbou
Široké spektrum variant
Onen přechod od obrábění k lisování se ovšem nijak neprojevil v názvu pušky a výrobu pořád prováděla Státní továrna č. 66. To trvalo až do roku 1973, kdy došlo k reorganizaci a dodávky pušek začala zajišťovat zbrojní firma NORINCO. Vedle základní podoby Type 56 s dřevěnou pažbou se od konce 50. let vyráběla i obměna se sklopnou kovovou ramenní opěrkou, která se dá považovat za protějšek sovětské zbraně AK-47S a nesla označení Type 56-I. Navíc neměla zmíněný bodák pod hlavní a podobně jako u základní verze u ní následně došlo k přechodu od obrábění k lisování pouzdra závěru (takže se pak fakticky jednalo o ekvivalent sovětské pušky AKMS). Další verzi, která se ale objevila až na počátku 80. let, představuje Type 56-II, což je opět puška se sklopnou ramenní opěrkou, ale výrazně moderněji řešenou a sklopnou do strany (kdežto u předchozí varianty bylo sklápění směrem dolů). Kromě toho existuje varianta, jež se zpravidla označuje jako Type 56-4, ačkoliv o správnosti tohoto jména existují určité pochyby. Každopádně jde o zbraň na munici ráže 5,56×45 mm NATO, která se v samotné Čína nejspíše užívala jen výjimečně a směřovala téměř výhradně do zahraničí. V roce 1991 začala produkce dalšího provedení, které nese označení Type 56C (tj. Compact) a jedná se o vysoce kompaktní pušku se zkrácenou hlavní a zásobníkem jen na 20 ran (zatímco u předchozích verzí se užívají klasické zásobníky na 30 nábojů). Hlavním uživatelem je zřejmě čínské námořnictvo, ale jistý počet získaly i některé armádní speciální jednotky. Na civilní trh pak směřovala varianta Type 56S (tzn. Sporter) schopná střílet pouze jednotlivými ranami. Podobné omezení má také zbraň jménem NHM-91, která je rovněž určena primárně pro civilní trh, ovšem na pohled připomíná sovětský lehký kulomet RPK. A třetí civilní odvozeninou je puška Type 84, která střílí municí ráže 5,56×45 mm NATO. K označování zbraně Type 56 lze ještě doplnit, že na světovém trhu byla někdy prodávána také jako AR-56 (tedy Assault Rifle 56) a v soudobém systému značení čínské vojenské techniky jí přísluší kód QBZ-56.
Různé verze pušky Type 56; nahoře verze s tělem obráběným (vlevo) a listovaným (vpravo), dole Type 56-I (vlevo) a Type 56-II (vpravo)
Export a nahrazování
Sériová produkce některých verzí pušky Type 56 kupodivu pokračuje dodnes; odhaduje se, že bylo zhotoveno přinejmenším 10 milionů kusů, ovšem některé zdroje mluví i o dvojnásobném počtu, což by znamenalo, že z čínské produkce pochází zhruba pětina všech „Kalašnikovů“ na celém světě. Nespornou skutečností je, že především v některých zemích třetího světa se Type 56 vyskytuje i častěji než sovětský vzor. Pušky se objevily ve velkém množství konfliktů a asi nemá smysl tady všechny vyjmenovávat; z těch, v nichž sehrály čínské automaty významnější úlohu, si zaslouží zmínku války v jihovýchodní Asii (tj. ve Vietnamu, Kambodži nebo Laosu), konflikty v Afghánistánu či občanské války v bývalé Jugoslávii. Je velmi příznačné, že se tyto zbraně nejednou objevily v rukou bojovníků na obou stranách, což ukázala např. krvavá válka Iráku a Íránu v 80. letech, kdy Číňané bez výčitek dodávali výzbroj oběma státům. Později ale přece jen převládlo spojenectví s Íránem (které se dá zjednodušeně popsat schématem „čínské zbraně za íránskou ropu“), což se projevilo mj. tím, že se pušky Type 56 v současnosti v Íránu vyrábějí pod jménem KL-7,62. Od sovětských i čínských provedení se liší mj. tím, že se místo dřeva na pažbu a rukojeť používá plast. Další zahraniční kopii představuje zbraň MAZ, kterou vyrábí súdánský zbrojní průmysl. Pokud jde o ozbrojené síly samotné Číny, tam dnes najdeme pušky Type 56 už jen u útvarů zálohy a druhého sledu, popř. u pořádkových sil (tedy pokud se nepočítají zvláštní verze jako Type 56C), jelikož od začátku 80. let je nahrazovala puška Type 81. Ta při zběžném pohledu pořád vypadá jako „Kalašnikov“, mechanismus už se ovšem liší a spojuje prvky z principů Kalašnikov, Simonov a Dragunov. Zbraň je celkově zmodernizována a existuje také ve zkrácené modifikaci a jako lehký kulomet. Od 90. let jsou do čínské armády zaváděny i koncepčně zcela nové pušky jako Type 95 (alias QBZ-95), ovšem celková náhrada pušek založených na systému Kalašnikov bude nejspíše trvat ještě řadu let. Navíc je evidentní, že se čínské verze legendárního AK-47 budou dlouho objevovat v zemích třetího světa, kde se nejlépe zužitkuje jejich jednoduchost a nízká cena.
Modernizovaná čínská útočná puška Type 81
Munice: | 7,62×39 mm |
Zásobník: | 30 nábojů |
Délka zbraně: | 870 mm |
Délka hlavně: | 415 mm |
Hmotnost prázdné zbraně: | 4,3 kg |
Max. kadence: | 600–700 ran/min. |
Úsťová rychlost střely: | 735 m/s |
Max. nastavení hledí: | 800 m |
Max. účinný dostřel: | 400 m |
Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Moderní vojenské zbraně
A. B. Žuk: Pušky a samopaly
World.Guns.ru, Wikipedia
Fotografie: US Navy, NORINCO
Publikace: Válka Revue 10/2013
Vyhledávání
Dnešní den v historii
21.listopadu 1916 zemřel rakousko-uherský panovník František Josef I.
21.listopadu 1347 – Karel IV. založil benediktinský klášter na Slovanech, zvaný též emauzský (v dnešním Novém městě pražském)
21.listopadu 1276 – Přemysl Otakar II. uzavřel ve Vídni příměří s římským králem Rudolfem I. Habsburským.