VÝZBROJ PĚCHOTY

Duel: MP35 vs. ZK-383: Exkluzivní samopaly

Do samopalu ZK-383 se zásobníky na 30 nábojů vkládaly zleva

Jednotky Waffen-SS používaly převážně stejné typy zbraní jako armáda, našlo se ovšem i několik výjimek. Patřily k nim mj. dva typy samopalů, které se vyráběly především pro SS. Vedle ryze německé zbraně Bergmann MP35 to byl i výtečný samopal ZK-383, který představoval produkt brněnské Zbrojovky.

Jednotky SS původně začínaly opravdu jako „Ochranný oddíl“ (Schutzstaffel) Adolfa Hitlera, ale postupně se proměnily v obrovskou, všudypřítomnou a téměř všemocnou organizaci, která disponovala obrovskou mocí. Důkazem toho, že se SS změnily na jakýsi „stát ve státě“, je mj. dlouhodobá a intenzivní snaha jejich vedení získat zbrojní průmyslové kapacity, které by byly nezávislé na výrobě pro Wehrmacht a dodávaly by speciální zbraně výlučně pro SS. Ačkoli se tento plán podařilo realizovat jen ve značně omezené podobě, síly SS získaly bezmála výsadní práva na odebírání několika typů ručních palných zbraní.

Propagační plakát samopalu MP32, předchůdce MP35; továrník Theodor Bergmann byl otcem konstruktéra zbraně

Zbraň pro boj v zákopech

Samopaly jako kategorii přivedla na scénu první světová válka. V bojích v zákopech se mohly standardní pušky využít jen omezeně (navíc jejich délka někdy překážela), takže vznikl záměr vybavit vojáky jinak řešenou zbraní, jež bude mít sice menší dostřel, ale na krátké vzdálenosti nabídne větší ničivou sílu díky palbě dávkou. Po několika nepříliš podařených pokusech přišel průlom v podobě německé zbraně MP18 (zkratka z Maschinenpistole 1918), jež byla vyřešena (jak název napovídá) de facto jako velká, plně automaticky střílející pistole. Její mechanismus byl poháněn zpětným rázem, zbraň střílela z otevřeného závěru a používala munici typu 9 mm Parabellum. A lze bez nadsázky říci, že svým funkčním principem a typem střeliva definovala kategorii samopalů až do současnosti, protože i většina nynějších typů se s ní v tomto shoduje. Samopal MP18 konstruktéra Schmeisssera se v závěru první světové války opravdu osvědčil a po ní byl široce užíván i u policie, následně se dočkal modernizace na model MP28. Počátkem 30. let se ale objevila konkurence. Emil Bergmann zkonstruoval zbraň, jež nesla jméno MP32. Na pohled dost připomínala výše zmíněné typy, odlišovala se ovšem tím, že se do ní zásobník zasouval zprava, zatímco do MP18 a MP28 zleva. Licenci na sériovou výrobu však Bergmann prodal dánské firmě Shulz & Larsen, jež zbraň vyráběla pro dánskou armádu, a to ve speciální ráži 9×23 mm. V roce 1934 představil německý konstruktér zdokonalenou verzi zbraně, jež se nazývala MP34, avšak ani tu nevyráběla sama firma Bergmann, která měla omezené kapacity. Sériovou produkci zbraní, které se vrátily k obvyklému střelivu 9 mm Parabellum, zajišťovala zbrojovka Walther, která zhotovila okolo 2000 exemplářů především pro exportní účely. Mezi země, které tuto zbraň zavedly jako standardní výzbroj své armády, je třeba jmenovat zejména Belgii. Emil Bergmann ovšem na své úspěšné konstrukci nepřestal pracovat, a tak v roce 1935 přišel na svět vylepšený samopal jménem MP35.

Zásobníky se do zbraně Bergmann MP35 zasouvaly z pravé strany

Napínání podle vzoru Mauser

Koncepčně vzato byl MP35 víceméně stejný jako jeho předchůdci. Mechanismus byl poháněn zpětným rázem, při srovnání se Schmeisserovými typy MP18 a MP28 však měly samopaly od Emila Bergmanna jinak konstruované spoušťové ústrojí. Spoušť měla dvě části, horní a dolní, jež sloužily k volbě režimu palby; stisknutí horní části znamenalo jednotlivé výstřely, zatímco stiskem dolní části samopal střílel dávkami. Dalším velice neobvyklým prvkem bylo napínání závěru, které se u většiny samopalů provádí krátkým tažným pohybem napínací páky na boku zbraně, zatímco MP35 měl páku na zadní části pouzdra závěru. Tato páka se ovládala fakticky podobně jako napínací mechanismus opakovací pušky Mauser 98. Střelec tedy musel pootočit pákou vlevo, potáhnout ji zpět, vrátit vpřed a otočit doprava. Bylo to samozřejmě o něco málo složitější než pouhé natažení páky, německý voják však tento pohyb dokonale znal právě díky ovládání Mauserovy pušky, a navíc tento mechanismus přispíval k vysoké spolehlivosti MP35 (mj. proto, že zabraňoval vnikání nečistot dovnitř zbraně). Některá provedení samopalu mohla být opatřena i bodákem a kromě standardní verze s 20 cm dlouhou hlavní byl v menším počtu dodáván rovněž samopal s hlavní o 12 cm delší. Ani sériová výroba MP35 ovšem neprobíhala v samotné zbrojovce Bergmann. Zajistila ji firma Junker & Ruh, jež dříve dosahovala úspěchu nejvíce díky šicím strojům, poté se však dostala pod kontrolu organizace SS a začala vyrábět i vojenskou techniku včetně samopalů. Určitý počet MP35 byl exportován do Švédska, Bolívie, Španělska a Etiopie, ale hlavním odběratelem se staly jednotky Waffen-SS, kam od roku 1940 směřovala veškerá produkce MP35. Účinný samopal se dosti osvědčil i v krutých podmínkách východní fronty. Sériová výroba, jež skončila někdy na přelomu let 1944 a 1945, dala celkově okolo 40 000 exemplářů. Se samopaly MP35 se ještě dnes můžeme vzácně setkat v arzenálech policejních jednotek v některých zemích Latinské Ameriky.

Samopal MP35 byl opravdu vysoce propracovaným výrobkem

Samopal, nebo malý kulomet?

Pokud německá armáda již od konce první světové války na samopaly velmi sázela, ozbrojené síly tehdejšího Československa v tomto smyslu zaostaly. Otázka zavedení samopalu, jemuž se tehdy říkalo „kulometná pistole“, se začala seriózně a systematicky řešit až na počátku 30. let. Onen podivný dvouslovný pojem v sobě navíc ukrýval jednu zvláštnost, a sice fakt, že většina armád pojímala samopal opravdu čistě jako lehkou automatickou zbraň jednotlivce pro střelbu na krátké vzdálenosti, kdežto československá armáda měla s takovou zbraní vyšší ambice. Pro „kulometné pistole“ totiž předpokládala i využití v roli podpůrné automatické zbraně, fakticky velmi lehkého kulometu pěchotního družstva. Že se pistolová munice, jakou většina samopalů používá, pro takový úkol evidentně vůbec nehodí, armádní plánovače patrně příliš nezajímalo. Zbrojní společnosti samozřejmě chtěly získat zakázky, a proto poslušně vyvíjely zbraně podle těchto svérázných specifikací. Zajisté nejznámějším produktem těchto snah je samopal vz. 38, na svou dobu skutečně vyspělá zbraň ráže 9 mm Browning, se kterou se tehdy počítalo hlavně pro útvary v pohraničním opevnění, ale do německé okupace nedostala naše armáda od České zbrojovky Strakonice ani jeden kus. Bratři Josef Koucký a František Koucký, kteří působili ve Zbrojovce Brno, nabídli odlišnou zbraň, jež se později stala známou pod jménem ZK-383. Její konstrukce byla patentována už roku 1933, ale výroba byla rozběhnuta až za pět let poté, a tak československá armáda nestačila zbraň ani vyzkoušet. Vedení firmy správně odhadovalo, že ji uplatní spíše na světovém trhu, a proto nechalo vyvinout několik modifikací v různých rážích, kromě nejobvyklejší 9 mm Parabellum též 9 mm Steyr, a dokonce .45 ACP. Jistý počet se pak opravdu vyvezl do Bulharska, Bolívie a Venezuely, ale největšího svého uplatnění se samopal ZK-383 dočkal ve službách Třetí říše a Protektorátu.

Brněnský samopal ZK-383 byl vybaven i skládací dvojnožkou, která se ale v praxi nakonec používala minimálně

Několik neobvyklých řešení

Samopal ZK-383 se svým vzhledem příliš nelišil od předválečných německých typů. Podobně jako ony měl perforovaný plášť hlavně (kvůli chlazení), dřevěnou pažbu a předpažbí a řadový zásobník, který se zasouval z levé strany. Funkční mechanismus byl znovu poháněný zpětným rázem střelby a naprostá většina sériových kusů užívala munici typu 9 mm Parabellum. To ale nebylo zdaleka všechno. Prvním nezvyklým rysem byla možnost volit mezi dvěma hodnotami maximální kadence, a to 500 nebo 700 ran za minutu, což se provádělo pomocí malého závaží (váha 170 gramů), které se vkládalo do závěru. Se závažím samopal pálil rychleji. Skutečnost, že ZK-383 měl příležitostně sloužit i v roli jakéhosi malého kulometu, připomínaly i další dva originální prvky. Hlaveň samopalu se dala (kvůli předpokladu delšího trvání střelby) poměrně snadno vyměnit a pod přední částí zbraně se nalézala lehká kovová dvojnožka, která se ovšem dala sklopit podél předpažbí, takže nikterak nepřekážela. Vyměnitelná hlaveň a dvojnožka ale i tak znamenaly vyšší složitost zbraně a používaly se jen minimálně, protože onen předpoklad, že ZK-383 bude fungovat i jako podpůrná zbraň pěchotního družstva, se nenaplnil. Zbrojovka Brno si to ostatně záhy uvědomila a začala vyrábět verzi ZK-383P, jež vyměnitelnou hlaveň a dvojnožku postrádala. Tato podoba samopalu se stala standardní zbraní policie v Protektorátu, ale největší počty směřovaly k jednotkám Waffen-SS. Relativně složitá, ale vysoce výkonná a konstrukčně originální zbraň asi hodně vyhovovala jejich specifickému charakteru, patrně jim nevadil ani její československý původ. ZK-383 byl dosti spolehlivý i v podmínkách východní fronty a členové SS si jej skutečně oblíbili. Oceňovali mj. fakt, že krátkým stisknutím spouště se mohla snadno vystřelit jednotlivá rána, což u jiných samopalů vyžadovalo větší zkušenosti. Produkce ZK-383 pokračovala i po válce, a to až do roku 1948; poválečná verze ZK-383H již neměla dvojnožku, zásobník se zasouval zespoda a bylo možno jej sklopit vpřed. Uvádí se, že celkem bylo vyrobeno přes 20 000 samopalů ZK-383 a že v několika státech třetího světa tyto opravdu výborné československé zbraně slouží ještě dnes.

U poválečné varianty ZK-383H bylo možno zásobník sklopit dopředu

Měření sil

Oba samopaly představovaly velmi kvalitní a povedené konstrukce, byť pro obě byla společná jedna problematická vlastnost řady předválečných samopalů, a sice přílišná složitost. Za jejich vysokou kvalitou stál totiž i fakt, že byly vyráběny zejména z přesně obráběných součástí a že se jejich produkce neobešla bez špičkových kovových slitin i jakostního dřeva. Takové zbraně se zjevně příliš nehodily pro hromadnou výrobu ve válečných podmínkách, které favorizovaly maximálně jednoduché a účelné samopaly, jako byl MP40 nebo sovětský PPŠ. Snad i proto se většina MP35 a ZK-383 dostala právě k elitním silám Waffen-SS, které přece jen nežádaly tak velké počty a které lákala ona vysoká kvalita a určitá „výjimečnost“ obou samopalů. Pokud se týče srovnání parametrů, československý ZK-383 byl o něco málo větší a těžší, ale právě díky delší hlavni nabízel (při stejném druhu munice) vyšší úsťovou rychlost, jež logicky znamenala vyšší přesnost a delší dostřel. Další výhodou československého samopalu byla schopnost pálit dvěma různými kadencemi. Vyšší výkony ZK-383 oproti MP35 byly zákonitě dané tím, že čs. armáda chtěla brněnský samopal užívat i v roli lehkého kulometu, kvůli čemuž měl dvojnožku a snadno vyměnitelnou hlaveň, tedy prvky pro samopal zcela netypické a v praxi pak poměrně málo používané. Za jeho vyšší výkony se navíc muselo zaplatit i vyšší složitostí a cenou než u německého MP35. Kvality obou samopalů ale dokazuje fakt, že na ně i v současnosti můžeme (byť už jen sporadicky) narazit např. v Latinské Americe.

Příslušník Waffen-SS střílí ze samopalu MP35 kdesi na východní frontě

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
Lubomír Popelínský: Československé automatické zbraně a jejich tvůrci, Praha 1999
Miroslav Šáda: Československé ruční palné zbraně a kulomety, Praha 2004
Válka.cz, Wikipedia.org

Fotografie: Bundesarchiv, archiv autora