KULTURA

Filmová série Železný orel: Z izraelského nebe na americké stříbrné plátno

F-16I „Sufa“

Co mají hollywoodské akční filmy společného s izraelskou válkou o nezávislost? Jaké letouny se v nich objevily? A kdo byl skutečný pilot „Chappie“?

Přiznejte se, u koho z vás podpořily zájem o vojenské letectví filmy řady Železný orel? Vůbec se nestydím za to, že u mě to tak bylo. Z dnešního pohledu naivní „béčka“, ovšem ve své době většinou úspěšné snímky, které u mnoha (nejen amerických) kluků probudily touhu být stíhací letci jako mladý Doug Masters a mít podobně skvělého velitele, jakým byl filmový „Chappie“ neboli Charles Sinclair. Ne každý ovšem dnes ví, že myšlenka slavného Železného orla vzešla ze žhavé oblohy nad židovským státem a že černý velitel (kterého ve všech filmech hrál Louis Gossett Jr.) měl svůj opravdový živý předobraz.

Maďarský Žid v Americe, ČSR a Izraeli

Muž, u kterého to všechno začalo, se narodil 24. dubna 1921 v rodině židovských farmářů, jež obdělávala políčko v Maďarsku nedaleko československých hranic. Lenovitzovi, jak se rodina jmenovala, dali chlapci jméno Lajos. V Maďarsku je však trápil rostoucí antisemitismus, a tak v roce 1931 emigrovali do USA, kde se pak věnovali obchodu, ale s novým příjmením Lenart. Chlapce, který dostal i nové jméno Louis, lákala vojenská kariéra, takže se přihlásil k námořní pěchotě, kde se stal pilotem letounu FG-1D Corsair. Létal nad Okinawou a byl demobilizován v hodnosti kapitána. Zdálo se, že půjde v otcových šlépějích jako obchodník, avšak poté přišel šok. Lenartovi totiž zjistili, že skoro všichni jejich příbuzní, kteří zůstali v Evropě, patřili mezi šest milionů zavražděných Židů. To už se nikdy nesmí opakovat! Právě tak smýšleli a hovořili mnozí Židé, kteří tehdy zakládali Stát Izrael, jenž ale vedle myšlenek a slov potřeboval hlavně zbraně a vojáky. Zkušený pilot Lenart tak dlouho neváhal. Odjel na Střední Východ a přihlásil se do rodícího se izraelského letectva. Pod starou válečnou přezdívkou „Lou“ prodělal výcvik, jenž se odehrával v Československu. Díky tomu se naučil létat se stíhačkou Avia S-199, jak se označoval derivát slavného stroje Messerschmitt Bf 109 s novým, ne příliš vhodným motorem z bombardéru He 111. Ale Stát Izrael zoufale potřeboval cokoli, co fungovalo, protože se ocitl v palbě svých arabských sousedů ze všech stran. „Lou“ Lenart se vrátil do Izraele a 29. května 1948 velel slavnému útoku čtyř stíhaček S-199, které zastavily egyptský konvoj jen kousek od Tel Avivu. Podle mnoha pamětníků a soudobých expertů to byl ten rozhodující moment, který znamenal přežití a vítězství nového židovského státu.

První černošský čtyřhvězdičkový generál

Izrael přežil a zvítězil, avšak ležely před ním dekády dalších bojů. Lenart tedy létal na strojích s Davidovými hvězdami i nadále. Mj. se podílel na leteckém přesunu iráckých Židů do Izraele a později se stal pilotem aerolinek El Al, ozýval se však i jeho obchodnický duch. Přestěhoval se do Los Angeles, a jelikož neměl moc hluboko do kapsy, rozhodl se investovat. Mj. tedy byl šéfem basketbalového klubu Los Angeles Clippers a stal se i filmovým producentem. A vůbec nejslavnějším filmem, který se zrodil díky jeho penězům a kontaktům, byl právě Železný orel. Film s pracovním titulem Junior Eagle (až později Iron Eagle) by zaručeně nemohl vzniknout, kdyby za ním nestála jedna z legend izraelského letectva. Filmaři samozřejmě potřebovali mít k dispozici bojová letadla, avšak US Air Force se na filmu odmítlo podílet. Lenart tedy zařídil maximální kooperaci izraelských vzdušných sil, pro něž to bylo svého druhu zajímavé cvičení s netradičním námětem. Vedle hlavní role mladého pilota, jíž se zhostil Jason Gedrick, měl ve filmu důležitou roli starší plukovník Charles „Chappie“ Sinclair, jehož si zahrál Louis Gossett Jr., jedna z tehdejších velikých hvězd Hollywoodu. Kupodivu se ale nejednalo o úplně fiktivní postavu, neboť onu přezdívku „Chappie“ opravdu nosil výborný stíhací pilot Daniel James Jr., jeden z „letců z Tuskegee“ a vlastně první černoch, který se v Americe stal čtyřhvězdičkovým generálem. Létal ve druhé světové válce, v Koreji i Vietnamu a vystřídal řadu typů letounů od bombardéru B-25 Mitchell po stíhačku F-4 Phantom II. Zastával také mnoho vysokých funkcí a zemřel v únoru 1978, jen tři týdny po odchodu ze služby.

Jednička, aneb Odvážné zachraňování táty

Jak známo, film Železný orel (1986) líčí příběh mladíka, jehož otec, pilot letadla F-16, upadne do zajetí v nejmenovaném „darebáckém“ arabském státu. Mladý Doug Masters tudíž společně s „Chappiem“ a skupinou přátel (jejichž činy vyvolávají velké pochybnosti o tom, jaká úroveň zabezpečení panuje na amerických leteckých základnách) naplánuje a uskuteční riskantní misi s cílem otce zachránit. Nepřátelský stát evidentně odkazuje na Libyi a hlavní padouch je jasná parafráze Muammara Kaddáfího, ostatně i celý příběh je jistou spekulací na téma, jak by USA tehdy postupovaly, kdyby některý z americko-libyjských ozbrojených incidentů (a že jich v té době bylo hodně) vedl k zajetí amerického vojáka. Navíc je pravděpodobné, že Lenart do celé věci promítl svoje životní zkušenosti mladíka, který se vydává na skoro nemožnou, ale vysoce důležitou misi. Natáčení samozřejmě probíhalo v Izraeli, který poskytl bojová letadla F-16A a F-16B, v jeho vzdušných silách nazývaná Netz („Orel“), i další techniku. V roli nepřátelských stíhačů „MiG-23“ tak vystupovaly izraelské stroje IAI Kfir a krátce se mihnuly také jiné typy, např. tankovací letoun KC-707-3J6C, bitevní helikoptéry Bell AH-1 Cobra či široké spektrum vozidel. Stroje F-16 měly americké výsostné znaky, zůstala jim však typicky izraelská pouštní kamufláž, jež se na amerických „šestnáctkách“ nikdy nepoužívala. Nemá smysl vyjmenovávat spoustu technických chyb a podivností, nesporným faktem však je, že Železný orel měl ve své době obrovský úspěch u diváků, samozřejmě zejména mladých. Nebýt faktu, že téhož roku šel do kin také Top Gun, stal by se Železný orel hitem snad ještě větším. Jeho úspěchu jistě velice napomohl i skutečně excelentně poskládaný soundtrack.

Dvojka, aneb Musíme zlikvidovat raketu

Úspěch nosí další úspěch a železo se musí kout, dokud je žhavé, řekli si zřejmě Louis Lenart a jeho tým, protože již krátce po premiéře Železného orla začaly práce na jeho druhém dílu. Ten měl premiéru v roce 1988 a opět silně odrážel dobovou atmosféru, která se ovšem oproti první polovině 80. let, kdy se rodil koncept prvního filmu, výrazně změnila. Vztahy obou světových supervelmocí se oteplovaly nevídaným způsobem a zaznívaly první obavy z toho, co by mohli způsobit fanatičtí přívrženci Alláha. Film Železný orel II se do jisté míry inspiroval skutečnou operací Opera, tzn. izraelským náletem na irácký atomový reaktor Osirak. Ve filmu jde o něco ještě vážnějšího, a sice o velkou balistickou raketu, jejíž majitelé ohrožují Ameriku i Sovětský svaz, takže obě supervelmoci musí spojit síly. Americko-sovětské jednotce tak velí „Chappie“ Sinclair, avšak Doug Masters se objeví pouze na začátku filmu, kdy tragicky zahyne. Film byl opět natáčen s asistencí Izraele, který je tentokrát i přímo jmenován, jelikož onen mezinárodní tým má základnu právě tam. Americká část týmu má opět letouny F-16, zatímco Sověti přiletí ve strojích „MiG-29“, které si zahrály izraelské F-4 Phantom II čili Kurnass („Kladivo“). Dost těžko byste hledali dvě méně podobné nadzvukové proudové stíhačky, ale budiž. Jako letouny protivníka vystupovaly opět IAI Kfir, z jiné techniky zaslouží zmínku např. transportní letadlo C-130 Hercules nebo obrněné transportéry M113 (opatřené novou věží a jménem „BMP-5“) a BTR-152 (kterých měli Izraelci velké kořistní zásoby). Je ale nutno dodat, že část záběrů F-16 a Kfirů byla takříkajíc „recyklována“ z prvního filmu.

Izraelský Kfir C2

Trojka, anebo Veteráni proti narkomafii

Třetí Železný orel (v originále Aces: Iron Eagle III) měl premiéru roku 1992 a od předchozích dvou se výrazně lišil. Kdyby nebylo postavy „Chappieho“, člověk by snad vůbec neřekl, že to má něco společného s jedničkou a dvojkou. Pro hodně lidí je Železný orel III vůbec nejlepším dílem celé série, na čemž má zásadní podíl skutečnost, že jde o jeden z opravdu velice malého počtu filmů, které se točí okolo „warbirds“, tzn. vyřazených vojenských letadel v soukromých rukách. „Chappie“ zde vystupuje jako jeden ze čtyř pilotů skupiny Axis & Allies, jež předvádí souboje na leteckých dnech. On sám létá na stroji P-38J Lightning a druhým členem je britský letec Nigel Palmer na slavném stroji Supermarine Spitfire (varianta FR Mk XIVc), čímž končí seznam letounů, které hrají skutečně „samy sebe“. Německý pilot Ernst Leichmann totiž sedlá „Messerschmitt Bf 109“, což je však pouze přemalovaný P-51A Mustang, a konečně japonský letec Horikoshi má „Mitsubishi A6M Zero“, které vzniklo jako přestavba cvičného letadla T-6 Texan (tentýž kus je použit rovněž ve filmu Tora! Tora! Tora!). Všechny čtyři stíhačky potom obdrží pod křídla závěsníky pro rakety naváděné laserovými značkovači a vyrazí bojovat proti narkomafii do Peru. Tam se potkají s lehkými proudovými letouny jugoslávské výroby SOKO G-2 Galeb a nakonec s podivným asymetrickým strojem, který je popsán jako „Messerschmitt Me 263“. Ve skutečnosti ale šlo o pokusný bitevní stroj Scaled Composites Model 151 ARES, který byl neúspěšně nabízen americkému letectvu. Celý film je správně „střelený“, avšak snad i proto si mezi mnoha milovníky letectví drží téměř kultovní status. A navíc, takhle úchvatnou kolekci bojových letounů v žádném jiném filmu neuvidíte.

Čtyřka, aneb Hodně nepovedené spiknutí

První tři díly měly průměrné nebo negativní recenze, avšak v kinech uspěly víc než dostatečně a pořád se těší nostalgické oblibě. To ovšem neplatí o filmu Železný orel IV (známém též jako Iron Eagle on the Attack), který šel v roce 1995 rovnou na videokazety. Opravdu se ani trochu nepovedl a člověk si nezbytně říká, že Louis Gossett Jr. na tom musel být fakt hodně zle, když kývnul na to, aby si „Chappieho“ zahrál také počtvrté. Vysloužilý černý pilot se v tomto filmu stará o skupinu problémových teenagerů, které učí létat, během čehož přijde na stopu jakéhosi spiknutí. Po boku mu nečekaně stojí „vzkříšený“ Doug Masters, jelikož se brzy dozvídáme, že na začátku druhého dílu přece jen přežil. Ve čtyřce se opět vyskytují stroje F-16, avšak jde jen o „recyklaci“ záběrů z prvních dvou filmů. Speciálně pro Železného orla IV se natočily jenom scény s cvičnými stroji T-6 Texan, ačkoliv striktně technicky vzato jde o stroje Harvard Mk 4, resp. kanadské licenční kopie Texanů. O tomto filmu je ale zbytečné dál ztrácet slova, protože neznám nikoho, komu by se líbil. Stojí snad ještě za zmínku, že „recyklované“ záběry letounů F-16 a Kfir z prvních dvou Železných orlů se použily i v mnoha dalších filmech. Pochopitelně jde povětšinou o nepodařená „béčka“, ačkoliv třeba na snímky Superpilot (Into the Sun, 1992) či Neviditelný útočník (Black Thunder, 1998) se ještě celkem dá koukat. Se čtvrtým filmem či dalšími výsledky „recyklace“ ovšem již Louis Lenart neměl nic společného. Žil střídavě v Los Angeles a Izraeli, ale nakonec se do židovského státu vrátil natrvalo. Na nebesa navždy odešel 20. července 2015, kdy nevydrželo jeho roky namáhané srdce. Izraelci se s ním rozloučili jako s hrdinou, bez kterého by jejich stát možná neexistoval.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 9. února 2018