KULTURA

The Next 100 Years

Mezi povinnou literaturou k magisterským státním zkouškám pro obor BSS figuruje mj. kniha The Next 100 Years, kterou napsal George Friedman (známý např. jako autor publikace s dosti výmluvným názvem The Coming War with Japan). Jde o opravdu velice zajímavou knihu, jež se snaží o geopolitickou prognózu vývoje světa ve 21. století. Vyšla v roce 2009, a proto se do ní stačily promítnout i některé nejnovější trendy.

Řada autorů už zhruba padesát let vytrvale opakuje, že moc USA (popř. Západu) je těsně před krachem; oněch padesát let o kvalitě takové prognózy patrně cosi vypovídá. Friedman naopak velmi přesvědčivě dokazuje, že současnost je ve skutečnosti jen „úsvitem amerického věku“ a že i 21. století bude érou jasné převahy USA. Vzestup dalších mocností nic nemění na tom, že si Amerika nejen udrží, ale i upevní svoje vůdčí postavení takřka ve všech sférách. Vysvětlení tohoto procesu se věnuje předmluva a první kapitola knihy.

Kapitola druhá se zabývá aktuálním konfliktem mezi USA a islámským radikalismem. Hlavní část popisuje pět zásad americké „grand strategy“, jejichž primárním cílem je ochrana národní bezpečnosti, která však může být prakticky zajištěna jedině globální dominantní rolí USA. Ve světle zásad americké „velké strategie“ se začnou některé kroky USA, jež třeba vypadají jako nepromyšlené či iracionální, náhle jevit jako velice rozumné a důsledné. Ve třetí kapitole jsou rozebrány některé obecné trendy, které ovlivní vývoj ve 21. století, především demografie (dá se totiž očekávat zastavení růstu světové populace, do konce století dokonce i určitý pokles) a počítače (jež jsou, jakkoli se to na první pohled nemusí zdát, jedním z nejúčinnějších nástrojů pro zajištění faktické globální nadvlády USA).

V kapitole čtvrté jsou popsány „problémové linie“ („fault lines“), tedy regiony, v nichž se dají ve 21. století očekávat konflikty. Je to Pacifik (tj. zóna zájmů USA, Číny a Japonska), Eurasie (neboli oblast bývalého Sovětského svazu), Evropa (v knize rozdělená na atlantickou, střední, východní a skandinávskou), muslimský svět a (možná poněkud překvapivě) Mexiko. Kapitoly č. 5 a 6 jsou věnovány dvěma velmocím, do kterých bývají někdy vkládány velké naděje, a to Číně a Rusku. Friedman však nemilosrdně předpovídá úpadek a faktické zhroucení obou, byť v případě ČLR to dokazuje mnohem přesvědčivějšími argumenty; lze očekávat, že Čína zažije katastrofální hospodářský a sociální pád do roku 2020.

Sedmá kapitola se opět vrací k USA a předpovídá, že se Amerika okolo roku 2030 dostane do vážné krize. Tato část předkládá mj. mimořádně zajímavý pohled na dějiny USA, které se dle Friedmana odehrávají v přibližně padesátiletých cyklech, z nichž každý charakterizuje nějaký převládající socioekonomický model. Nyní jsou USA za polovinou cyklu pátého, jehož konec bude poznamenán nedostatkem pracovní síly, což se bude primárně řešit „lákáním“ imigrantů. V kapitole osmé je popsán „nový svět“, v němž dosáhnou skutečně velmocenského postavení Japonsko, Turecko a Polsko, které rozšíří svůj politický a ekonomický vliv na oblasti Ruska a Číny a budou efektivně využívat tamní zdroje a trhy. Turecko pak sjednotí většinu islámského světa a Polsko dostane pod kontrolu východní Evropu.

Devátá a desátá kapitola se věnují 40. létům 21. století, kdy svět zase směřuje k válce, protože nárůst vlivu oněch tří „nových“ velmocí bude velice znepokojovat USA. Dojde i k radikálním změnám ve vojenství; nejdůležitějšími zbraněmi se stanou hypersonické prostředky, kosmické systémy a elitní pěchota v „obrněných oblecích“ (jacísi „moderní rytíři“). Hlavním vojenským prostředkem nadvlády USA budou geostacionární kosmické stanice (Battle Stars), kromě toho vzniknou i vojenské základny na Měsíci. Ale blížící válka nebude „totální“, zdaleka nepůjde o snahu jednoho národa zcela zničit národ jiný. Bude se válčit v zásadě „omezeně“ a s poměrně malými ztrátami mezi vojáky i civilisty.

Nová světová válka je popsána v kapitole č. 11. Japonci zničí kosmické systémy USA (včetně všech Battle Stars) i většinu hypersonických útočných prostředků; zkusí tak vlastně zopakovat překvapivý úder na Pearl Harbor. Už během příprav na tuto válku navážou Japonci partnerství s Tureckem, jež vystoupí na Balkáně proti Polákům a pokračuje dál do Evropy. K této koalici se připojí i Německo, jež tlačí na Polsko ze západu. Amerika však dokáže sesbírat síly, uštědří Japonsku drtivý protiúder a podpoří Poláky proti Turkům a Němcům. USA vítězí, není ovšem v jejich zájmu zničit své nepřátele totálně, protože by tím byla narušena rovnováha sil, a proto jsou nadiktovány celkem snesitelné mírové podmínky.

60. léta 21. století, popsaná ve dvanácté kapitole, budou „zlatým věkem“, tj. obdobím velkého rozkvětu celého světa. Podstatně k tomu přispějí i technologie vyvinuté či zdokonalené během války, např. systémy pro získávání solární energie z kosmu nebo obecně použitelní roboti. Ale na obzoru už se budou stahovat mraky. Další vážný konflikt začne v 80. letech, kdy se v USA začnou zásadně projevovat důsledky imigrace z Mexika. Jihozápadní oblast USA se postupně stane fakticky „mexickou“, z čehož pochopitelně vyplyne řada politických problémů, které by se mohly řešit i vojenskou cestou. Hrozí skutečně válka mezi USA a Mexikem? Právě zde ale končí třináctá kapitola a s ní i celá publikace The Next 100 Years, neboť tento boj o vládu nad Severní Amerikou se rozhodne až ve 22. století.

Knihu The Next 100 Years rozhodně považuji za jednu z nejzajímavějších, jež jsem v poslední době přečetl. S většinou Friedmanových prognóz navíc souhlasím; opačný názor mám vlastně jen na jednu z těch hlavních, a to na předpověď zhroucení Ruska. To se mi prostě zdá až příliš silná káva; Rusko zřejmě bude mít problémy, ale podle mě nezkolabuje. Velice přesně se však s Friedmanem shoduji např. v očekávání pádu Číny a mocenského vzestupu Polska, Turecka a Japonska. Vysoce pozitivně hodnotím i jeho prognózy vývoje vojenské techniky, tj. kosmické systémy, hypersonické prostředky nebo „obrněné“ pěšáky.

Ale co je mi na knize sympatické snad nejvíc, to je důsledné a přesvědčivé hájení pokračování dominantní role USA ve světě. Nikdy jsem nepopíral, že další mocnosti zaznamenávají rychlý vzestup, což se dá interpretovat i jako relativní pokles síly USA a Západu. Jenže v absolutních číslech je americký ekonomický, vědecko-technický i vojenský náskok pořád tak ohromný, že pokládám za nereálné, aby někdo opravdu mohl v dohledné době ohrozit výjimečné postavení USA. Někdy se to možná (a tohle zdůrazňuji, možná!) stane, ale nikdo z nás se toho nedožije. Politicky nekorektně dodávám, že jsem za to vděčný.

Napsáno v dubnu 2010