KULTURA

Clancy předpověděl konflikt na Ukrajině i kybernetickou válku

Na konci listopadu 2014 přišel na český trh netrpělivě očekávaný román Skrytá moc, poslední kniha, kterou před svou smrtí napsal legendární spisovatel Tom Clancy (1947–2013). Originál byl vydán v USA už posmrtně a očekávání českého překladu neplynula jen z faktu, že se autor stal opravdovým fenoménem, ale také z toho, že Clancy v tomto románu s takříkajíc mrazivou přesností píše o válečném konfliktu na Ukrajině.

V Rusku, zmítaném chaosem, se dostává k moci nový silný hráč. Prezident Valerij Volodin je bývalým agentem KGB, o jeho minulosti se neví téměř nic, ale jeho vzestup je bleskový, jeho ambice velké a jeho způsoby nevybíravé. Nový vládce Kremlu vyvolává konflikty v Estonsku a na Ukrajině a nasazuje vojenské, ekonomické a politické prostředky s jasným cílem obnovit sovětskou říši ve východní a střední Evropě. Zní to povědomě?

Podobnost s reálnou ukrajinskou krizí (jež začala krátce po vydání knihy) je až strašidelná, ale přesto Clancy nikdy nepatřil k těm, kdo chápou Rusko jako „dědičného nepřítele“ USA. Právě naopak, řadil se k menšině konzervativců, pro které byl SSSR důstojným soupeřem, kterého si vážili. Po studené válce chtěli udělat „tlustou čáru“ a přáli si partnerství USA a Ruska. Clancy se ve svých knihách netajil obdivem k Rusku a jeho kultuře, byl fakticky rusofil, a právě proto byl nespokojen s vývojem rusko-amerických vztahů.

Román Skrytá moc ale není zdaleka prvním případem, kdy se Clancy ukázal nejen jako skvělý spisovatel, ale i brilantní vojenský a bezpečnostní prognostik. Zřejmě nejznámějším případem je román Čestný dluh (1994), v němž je popisován mj. sebevražedný útok Boeingu na Kapitol. Dne 11. září 2001 se tato myšlenka proměnila v realitu a Tom Clancy hovořil na CNN o svém zděšení, že jeho román možná teroristy inspiroval.

Clancyho román Živý nebo mrtvý (2010) představil vizi, že vůdce teroristické sítě (zcela jasná parafráze Usámy bin Ládina) nebude mít úkryt v nepřístupných horách Afghánistánu, ale spíš v extrémně dobře chráněné rezidenci ve městě. O půl roku později americké zvláštní jednotky zabily Usámu bin Ládina v Abbottabádu… Z dalších témat, o kterých Clancy psal v době, kdy se jim věnovala pouze malá pozornost (zatímco dnes jsou na pořadu dne), lze uvést ještě např. kybernetickou válku nebo ekonomické problémy Číny.

Na tomto místě lze připomenout povzdechnutí, které se objevilo pár hodin po Clancyho smrti. Je zajímavé, že Nobelovu cenu za literaturu s notorickou pravidelností dostávají autoři, jejichž díla se (mimo členů posuzující komise) čtou minimálně a mají značně omezený (pokud vůbec nějaký) praktický dopad, kdežto vysoce úspěšný Clancy, jehož závažné předpovědi a varování se tolikrát splnily, se podobného ocenění nikdy nedočkal.

Tom Clancy kdysi fakticky vytvořil žánr techno-thrillerů, tj. moderních válečných románů, ve kterých hraje důležitou roli špičková vojenská technika, samozřejmě ovšem nezůstal jediným. Z dalších významných autorů si zaslouží zmínku zejména Larry Bond, který napsal mj. román Obchodní válka, jenž byl zřejmě „studenou sprchou“ pro nejednoho milovníka Evropské unie, protože velice drasticky líčil hrozivé důsledky nepovedené evropské integrace. Je to asi jediný techno-thriller, v němž se vyskytuje nálet na Brno.

Často se říká, že romány tohoto druhu jsou téměř výlučnou doménou anglicky píšících autorů, což je do značné míry pravda, ačkoliv podobné knihy občas vychází i jinde. Nesmělé náznaky se již objevily i mezi českými autory, byť na „ryzí“ český techno-thriller se pořád čeká. Témat by určitě bylo dost; stačí připomenout působení českých vojáků v zahraničí. Pozornost si však zaslouží také nebývalý rozmach tohoto žánru v Rusku.

Ruští spisovatelé jako Fjodor Berezin či Georgij Savickij vydali mnoho knih, jež lze s trochou tolerance označit za techno-thrillery, ačkoli svou úrovní za titány typu Clancyho pochopitelně značně zaostávají. Důležité ale je, že zatímco Clancy byl nezřídka kritický vůči reálně politice vlád USA, většina ruských autorů tohoto žánru „jede“ v oficiální linii Kremlu. Bylo by ovšem krátkozraké označit jejich díla za hloupou velkoruskou propagandu a nezabývat se jimi, neboť i z nich lze mnohdy vyvodit užitečná poučení.

Savickij a Berezin totiž napsali mj. několik románů, u kterých ledacos prozrazují už tituly, mj. Ukrajinská fronta, Bojiště: Ukrajina či Bojiště: Sevastopol. Jejich zápletky se hodně podobají tomu, co jsme mohli vidět v přímém přenosu z Krymu či Doněcku. Navíc oba autoři nezůstali jen u slov, ale přešli k činům. Objevili se v řadách pro-ruských jednotek na východě Ukrajiny, Berezin poté působil jako náměstek ministra obrany „Doněcké lidové republiky“ a Savickij se chlubí, že své nové romány napsal „v bojujícím Doněcku“.

A má-li někdo zájem o válku Ruska a USA (třeba i s použitím jaderných zbraní), tak v dalších knihách zmíněných autorů najde i takové příběhy. Jejich veliké prodejní úspěchy dokládají, že u ruských čtenářů tyto motivy nalézají oblibu. Teď už zbývá jen doufat, že Berezin, Savickij a jim podobní nedosahují Clancyho úrovně nejen jako spisovatelé, ale ani jako prognostici, a že se tyto jejich fantastické válečné scénáře neuskuteční.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 27. prosince 2014