KULTURA

Románové Rusko válčí v minulosti i v budoucnosti

Nedávno jsme si připomněli výročí ostudné Mnichovské dohody, která přinesla faktický zánik Československa v jeho původní podobě a vytvořila v národu trauma, které se dosud nezhojilo. Připomenutí „Mnichova“ samozřejmě doprovází další kolo diskusí o tom, zda jsme se mohli a měli proti Německu bránit, resp. jaký by byl výsledek takové války a jak by dnes Česko a svět vypadaly, pokud by tehdy historie kráčela jinou cestou.

Diskuse na toto téma se ovšem velmi změnily v roce 2007, kdy plzeňský spisovatel Jan Drnek vydal knihu Žáby v mlíku. Gigantické dílo rozbilo tvrzení, že jsme se ubránit nemohli, získalo takřka kultovní status a dočkalo se i několika pokračování, z nichž poslední (s titulem Žáby na prameni) dorazilo na pulty ve druhé polovině října. Oblíbenost alternativní historie, která se tu i díky „žabí“ sérii dramaticky zvýšila, ovšem dosud zdaleka nedosahuje úrovně, jakou si jeden příbuzný literární žánr získal v dnešním Rusku.

Podle tvrzení ruských knihkupců a knihovníků totiž dnes nejčtenější druh románů tvoří knihy, jimž se říká „vojensko-historická fantastika“. Komunita fanoušků pro ně ale vymyslela rovněž další termín, a sice novotvar „popadaněc“, což se dá volně přeložit asi jako „ten, kdo se někde najednou ocitl“. Každopádně jde o žánr, jenž spojuje alternativní historii a cestování časem do minulosti. Člověk ze současného světa se prostě ocitne v blízké či vzdálené minulosti a svými činy následně způsobí, že dějiny se odvíjejí zcela jinak.

Samozřejmě se nejedná o nějaký nový ruský vynález, protože do této kategorie vlastně spadá i známé dílo Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše, které napsal Mark Twain. Následně vznikla řada dalších, ale na Západě se daleko silněji etablovala „klasická“ alternativní historie bez vlivu cestování časem. Naopak ruská literární scéna již asi deset let prožívá takřka explozi románů, v nichž moderní lidé ovlivňují dějiny Ruska.

Dalo by se ironicky poznamenat, že se změnami minulosti má Rusko mnoho zkušeností, které popisuje známý vtip z Rádia Jerevan. („Budoucnost Sovětského svazu známe naprosto přesně, ale problém máme s minulostí, ta se pořád mění.“) V případě těchto románů se ale nezasahuje „jen“ v éře SSSR, byť faktem je, že nejoblíbenější zůstává druhá světová válka. Vedle toho se však další romány vracejí do doby mongolských invazí, Petra Velikého, napoleonských válek, rusko-japonského konfliktu nebo bolševické revoluce.

Jak již bylo zmíněno, schéma zůstává víceméně jednotné. Také vyústění románů se dá snadno uhodnout. Historické porážky se daří změnit ve vítězství, kdežto historická vítězství jsou ještě zářivější. Pravda, několik knih se trochu vymyká a nabízí jiný model. Současný člověk se tedy může ocitnout v těle historické osobnosti (mj. Adolfa Hitlera), případně se časem nepřesunuje „jen“ člověk, ale rovnou celá země, třeba SSSR z roku 1941.

Kromě těchto knih, mezi jejichž významné autory se řadí mj. German Romanov nebo Anatolij Loginov, patří mezi bestsellery knihy, jimž se říká zkrátka „bojeviki“. Toto slovo se nejčastěji užívá pro akční filmy, vztahuje se však rovněž k válečným románům, které popisují ozbrojené konflikty v současnosti či blízké budoucnosti. Jedná se v podstatě o ruský ekvivalent převážně amerického a britského žánru „techno-thrillerů“.

Jistě tedy nepřekvapuje, že se v ruských románech tohoto druhu Američané často ocitají v roli těch „zlých“. Spisovatelé jako Georgij Savickij nebo Alexandr Afanasjev zavádějí své čtenáře do konfliktů na Ukrajině (kde sám Savickij dokonce opravdu bojoval), v Arktidě, na Kavkazu nebo na Sibiři. Vedle USA mohou být nepřáteli ukrajinští neonacisté, islamisté nebo Číňané a není nijak vzácné použití nukleárních zbraní. Pracuje se i se „čtvrtou světovou válkou“, jež by mohla následovat po globálním konfliktu USA a Ruska.

Nemá přílišný smysl zkoumat literární úroveň těchto románů, která je někdy dost pochybná (a dle názoru mnoha kritiků odpovídá spíš braku), navíc se zdá, že historické i technické znalosti jejich autorů jsou někdy jen hodně povrchní. Z čeho tedy pramení jejich obrovská popularita a komerční úspěch? Zřejmě z toho, že tito autoři dokázali svou tvorbou dobře vystihnout nálady společnosti a nabídnout přesně to, po čem čtenáři touží.

Zřejmě nyní nelze přesně určit, do jaké míry vychází smýšlení současných Rusů z dlouhodobě existující mentality (té pověstné „ruské duše“) a do jaké míry představuje produkt propagandy (jejíž efekt se na Západě někdy až strašidelně přeceňuje). Jisté ale je, že v Rusku dnes existuje velmi silný pocit vlastenectví a národní hrdosti, spojený nejen s pýchou na historické úspěchy, ale i se strachem, že vzestup Ruska na mocenskou špičku bude (jako mnohokrát dříve) někým zastaven a milovaná vlast opět utrpí krutou porážku.

„Bojeviki“ ze současnosti nebo blízké budoucnosti tudíž většinou nabízejí vizi právě takového konfliktu, jenž ale samozřejmě končí ruským vítězstvím. Knihy kategorie „popadaněc“ se pak úspěšně „vezou“ na dnešní nostalgické vlně. Známý výrok prezidenta Putina, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století, se u Rusů dočkal širokého souhlasu, který je jen ve zdánlivém rozporu s pýchou na imperiální epochu. Nemálo Rusů totiž dosud vnímá éru SSSR jako (svého druhu) pokračování carského samoděržaví.

Není náhoda, že symbolika soudobých ruských ozbrojených sil a civilních institucí kombinuje prvky z carské a sovětské éry. „Vědecká“ komunistická ideologie se odsunula do pozadí a její místo obsadilo emotivní (až spirituální) ruské vlastenectví. Pochvaly se tak sice někdy dočká i Josif Stalin, nikoli ovšem jako činitel strany, nýbrž jako rozhodný vůdce ruského národa (aniž by se brala v úvahu skutečnost, že byl Gruzínec).

Přesně do této linie zapadá i naprostá většina románů, jež v posledních letech sklízejí v Rusku tolik úspěchů. Vyskytl se však rovněž názor, že žánr „vojensko-historické fantastiky“ vděčí za svou popularitu ještě jinému faktoru. Hrdinové, kteří se náhle objeví v minulosti, jsou obvykle „obyčejní lidé“, kteří získávají šanci změnit dějiny světa. S takovou postavou se může výtečně identifikovat spisovatel i čtenář a takto psaná kniha předkládá alespoň částečné řešení jednoho dilematu, které dnes zřejmě trápí nemálo Rusů.

Na jedné straně stojí vlastenecké ideály, hrdost na „Matičku Rus“ a boj za ni, kdežto na straně druhé se nachází „normální“, někdy velice nudný a těžký život pracujícího člověka. Koncepce „popadaněc“ ale nabízí naději (byť fantastickou), že i „obyčejný člověk“ může mnoho změnit, pochopitelně za předpokladu, že si vždy a všude uchová vlastenecké cítění. Může to třeba znít podivně, ale navzdory všem svým nedostatkům mohou i takové knihy představovat specifický způsob pohledu do oné často zmiňované „ruské duše“.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 30. října 2016