LETECKÁ TECHNIKA

Historie Air Force One

Prvním americkým prezidentem, který oficiálně podnikl cestu "služebním" letadlem, byl Franklin Delano Roosevelt. Na palubě Boeingu 314A výrobního čísla 48226, původně v majetku společnosti Pan American, ale od počátku války sloužícím potřebám US Navy, podnikl 11. ledna 1943 cestu z Dinner Key na Floridě do Casablanky v Africe. Letoun pojmenovaný Dixie Clipper pilotoval kapitán společnosti Pan American Howard M. Cone. Cesta nebyla z nejkratších, a tak byla nutností tři mezipřistání. K prvnímu došlo po deseti hodinách letu a zdolání vzdálenosti 1633 mil (2628 km) v Port of Spain. Druhý den cesta pokračovala do Belénu v Brazílii, vzdálenost 1227 mil (1975 km) zdolal Clipper za osm hodin. Poslední, nejdelší část letu, měřila 2500 mil (4023 km) a skončila v Bathurstu, v Britské Gambii. Zde prezident a osm spolucestujících přestoupili do Douglasu C-54 Skymaster, kterým se konečně dopravili do cíle této anabáze, dalších 1500 mil (2413 km) vzdálené Casablanky, na poradu s britským premiérem Winstonem Churchillem a nejvyšším britským a americkým vojenským velením.

Guess Where II

Ještě před uskutečněním této historické cesty bylo rozhodnuto o vyčlenění dopravního letounu, který by sloužil výhradně k dopravě prezidenta. Volba padla na transportní verzi letounu Consolidated B24D Liberator, tedy typ C-87A. Budoucí prezidentský stroj, označený sériovým číslem 41-24159, byl 6. června 1943 zařazen k 503. Army Air Base Unit na washingtonském národním letišti. Na palubě byly čtyři salonky pro prezidenta a jeho doprovod, dvě toalety a kuchyňka. Osádce velel maj. Henry Myers, který dal letounu jméno Guess Where II. Předtím totiž létal jako osobní pilot generála Harolda L. George a svůj tehdejší letoun pojmenoval Guess Where (hádej kam) kvůli generálově zvyku měnit během letu i několikrát cílové letiště. Za vhodnější pro VIP dopravu však začal být z hlediska prostornosti a především bezpečnosti považován nový Douglas DC-4 (C-54), a tak Guess Where II nikdy nesloužil svému původnímu účelu. Prezident začal používat DC-4 pronajatý od TWA a Guess Where sloužil pouze pro dopravu vysokých vojenských činitelů a vládních úředníků. Přesto stojí za zmínku, že v březnu 1944 na jeho palubě podnikla paní Rooseveltová cestu po amerických základnách ve Střední a Jižní Americe. Poslední let uskutečnil Guess Where II 30.prosince 1945 do Walnut Ridge v Arkansasu, kde byl zrušen a později sešrotován.

Sacred Cow

Na podzim roku 1943 byla firmě Douglas Aircraft Co. zadána objednávka na úpravu letounu DC-4, který se měl stát nástupcem Guess Where II. VC-54V červnu 1944 byl nově vyrobený letoun jako VC-54C-1-DO (sériové číslo 42-107451 ) předán 503. Army Air Base Unit. Modifikace spočívala v zástavbě VIP interiéru včetně speciálního, elektricky poháněného výtahu pro dopravu Rooseveltova křesla; další novinkou byla neprůstřelná okna. Šestičlenné osádce opět velel Maj. Henry T. Myers. Letoun dostal oficiální jméno Flying White House, avšak nakonec se ujal neoficiální název Sacred Cow neboli Posvátná kráva. VC-54 použil Roosevelt pouze jednou, při důležitě cestě na Jaltu, kde se od 3. do 12. února 1945 setkal se Stalinem a Churchillem. Po Rooseveltově smrti tento letoun společně s prezidentským úřadem převzal Harry S. Truman. Používal jej do roku 1947, ale stroj byl oficiálně vyřazen až k 4. prosinci 1961. Dnes je vystaven v Air Force Museum na základně Wright Patterson v Ohiu.

Independence

Náhradou za Sacred Cow se stal Douglas DC-6, původně objednaný společností American Airlines, ale nakonec dodaný vojenskému letectvu.VC-118 Dostal vojenské označení VC-118-DO a sériové číslo 46- 0505. Byl pojmenován Independence, na počest Trumanova rodiště. Jeho bílomodro-žluté zbarvení bylo stylizováno do podoby orla, tradičního znaku amerického prezidentského úřadu.Prezidentova pracovna byla umístěna v zadní části přetlakovaného trupu. Kabina osádky byla vybavena moderními navigačními přístroji - nechyběl autopilot a povětrnostní radar. Dolet stroje byl 3600 mil (5800 km) při cestovní rychlosti 450 km/h, Velitelem se stal opět Col. Myers, po něm štafetu převzal Col. Williams. Letoun sloužil během celého období úřadování prezidenta Trumana. Poté bylo jeho pestré zbarvení odstraněno a létal u Special Air Mission na základně ve Washingtonu, od roku 1963 u Tactical Air Command (TAC). Vyřazen byl v roce 1965 a je spolu se svým předchůdcem vystaven v Air Force Museum v Ohiu.

Columbine II

Nově zvolený prezident Eisenhower si za svůj osobní stroj vybral Lockheed L-749 Constellation, tedy typ, se kterým měl zkušenosti už jako velitel spojeneckých sil v Evropě. Letoun označený VC-121 A-LO I nesl sériové číslo 48-0610 a jméno Columbine. Byl vyjmut z řadové služby u 1254. Air Transport Group (ATG) pro přestavbu interiéru a zástavbu nového přístrojového vybavení - mimo jiné byl vybaven navigačním systémem LORAN. Velitelem jedenáctičlenné osádky byl jmenován Lt. Col. William Draper. Columbine sloužil do roku 1954 než byl nahrazen jiným letounem stejného typu. Poté byl pronajat společnosti Pan American World Airways, ale později sloužil znovu u vojenského letectva k dopravě významných osob (VIP). Skončil na základně Davis-Monthan, kde byl 4. dubna 1968 vyřazen z provozu.

Columbine III

Tento L-1049C Super Constellation dostal vojenské označení VC-121 E (sériové číslo 53-7885) a byl opět zařazen k 1254. ATG Special Mission. Byl o téměř 9 metrů delší než jeho předchůdce, dolet měl 3500 mil (5630 km) při cestovní rychlosti 630 km/h. Slavnostní ceremoniál uvedení do provozu, při kterém jej pokřtila paní Eisenhowerová, se konal 24. září 1954 na letišti ve Washingtonu. Velitelem byl opět jmenován Col. William Draper. Po incidentu, kdy byl pod volacím znakem "Air Force 610" zaměněn během letu s jiným letounem, začal být používán volací znak "Air Force One" vždy, když se na palubě nacházel šéf Bílého domu. Tento zvyk platí dodnes. Nastupující éra proudových letadel znamenala koncem padesátých let pro elegantní "Connie" ústup ze slávy a v roce 1961, po skončení Eisenhowerova volebního období, byl letoun přeřazen k Secretary of Defense. Vyřazen byl 20. dubna 1966 a dnes je rovněž v Air Force Museum.

Air Force One 3240

Takto byl pojmenován Douglas DC-6A, přestavěný pro přepravu nově zvoleného prezidenta Johna F. Kennedyho. Tento letoun VC-118A (sériové číslo 53-3240) již řadu let létal u 1254. ATG u Special Missions. V roce 1960 se dočkal kompletní přestavby interiéru a modernizace přístrojového vybavení. Velitelem byl Lt. Col. James Swindal. V březnu 1961 byly z letounu na žádost J. F. K. odstraněny znaky Military Air Transport Service (MATS) a nahrazeny nápisem United States of America. Na kýlovou plochu přibyla velká americká vlajka. Počátek šedesátých let znamenal definitivní konec přepravy klasickými pístovými letouny. J. F. K. střídavě používal Air Force One 3240 nebo VC-137A (Boeing 707), "vypůjčené" od 1298. ATG. Od desátého června 1961 se celá 1254. ATS (Air Transport Squadron) přesunula na základnu Andrews v Marylandu, ale "prezidentský" 3240 zůstal ve Washingtonu do 1. března 1962 a dnes je možné jej spatřit v Air and Space Museum v arizonské Pimě.

VC-137C (Boeing 707-353) 26000

V roce 1961 byl zahájen projekt High Mark, jehož výsledkem se stal Boeing 707-353B, od počátku navržený k přepravě prezidenta a jeho doprovodu. Boeing byl slavnostně předán do stavu 1254. ATW (Air Transport Wing) 10. října 1962. Tím také u tohoto křídla oficiálně začala éra proudových letadel. Stroj vojenského označení VC-137C (sériové číslo 62-6000) s doletem 6000 mil (9650 km) a cestovní rychlostí 880 km/h znamenal pro vojenské letectvo stejný převrat jako sériové "707" pro komerční dopravce. Prezident Kennedy letoun velice často používal. Letěl s ním také 23. listopadu 1963 při osudné cestě z Washingtonu do texaského Dallasu; stejným strojem bylo ten samý den přepraveno zpět do Washingtonu i jeho tělo. Po nástupu prezidenta Johnsona byl interiér 26000 upraven podle přání nového uživatele. Přibyla další sedadla, která byla nově umístěna v řadách proti sobě místo předchozího klasického "letadlového" uspořádání. Byly také vyměněny některé vnitřní přepážky. Nový prezident R. M. Nixon nastoupil do úřadu 20. ledna 1969 a letoun 26000 se podrobil další přestavbě interiéru a důkladné celkové revizi a opravě. Po návratu do služby s ním v červnu 1969 podnikl Nixon cestu kolem světa. U příležitosti blížícího se 200. výročí vzniku USA byl pojmenován "The Spirit of 76". V průběhu let se v pilotní kabině na levém velitelském sedadle vystřídali Col. Swindall (1963- 1965), Col. Cross, Lt.Col. Thornhill a Col. Albertazzi. Letoun byl vyřazen z provozu na jaře 1998 a v květnu téhož roku, po uvedení do perfektního stavu, přelétnul do muzea vzdušných sil v Ohiu jako zatím poslední přírůstek rodiny Air Force One.

VC-137C (B707-353) 27000

V průběhu roku 1972 bylo rozhodnuto získat pro prezidentskou letku druhou "sedmsetsedmičku", která by později nahradila 26000. Vojenskému letectvu byl firmou Boeing nabídnut už rozestavěný letoun B707-353, původně určený pro Nigerian Airlines. Nabídka byla akceptována a letoun byl 23. prosince 1972 jako VC 137C (sériové číslo 72-7000) převzat 89.MAW (Military Airlift Wing). Uspořádání interiéru i vybavení pilotní kabiny se shodovalo se starším strojem 26000. Výjimkou bylo umístění oddělení pro doprovodný personál mezi pracovnou prezidenta a apartmánem první dámy, nicméně později byl i tento rozdíl upraven přesně jako v 26000. Prezident Nixon používal střídavě oba Boeingy až do roku 1974, kdy byl jako první prezident v historii, USA nucen rezignovat na svůj úřad. Devátého srpna, přesně ve 12,00 h, převzal úřad Gerard R. Ford a letoun 27000, ve kterém se právě Nixon vracel z Washingtonu do svého sídla v Kalifornii během letu přišel o volací znak "Air Force One" a stal se z něj obyčejný SAM 27000". Po Nixonovi a Fordovi oba Boeingy spolehlivě sloužily po celé funkční období prezidenta Cartera a od ledna 1981 také pro nově zvoleného Ronalda Reagana. Obzvlášť významná společnost se na palubě "27000" sešla v říjnu 1981, kdy na státní pohřeb egyptského prezidenta Sadata do Káhiry společně cestovali bývalí prezidenti USA Nixon, Ford a Carter.

VC-25A (B747-200) 82-8000 a 92-9000

Ačkoliv obě "sedmsetsedmičky" byly ve výborném stavu, nadešel počátkem 80. let čas poohlédnout se po jejich nástupci. Reaganova administrativa požadovala dva velkokapacitní dálkové letouny, proto přicházely v úvahu buď upravené DC-10 nebo B747. Nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch Boeingova Jumbo Jetu a v roce 1985 byly objednány dva B747-200 s termínem dodání prvního v roce 1988 a druhého o rok později. Za proces vývoje a výroby převzala odpovědnost vojenská sekce firmy Boeing - Military Airplane Branch se sídlem ve Wichitě. Kvůli problémům s úpravou letounů na vojenský standard byla dodávka opožděna, a tak se prezident Reagan nových Boeingů v úřadu nedočkal.VC-25A Oba letouny, označené původně E-4B, později VC-25A, a postavené v Everettu, byly na jaře 1990 ještě v základové barvě přelétnuty do Wichity v Kansasu, Kde proběhla instalace elektronických systémů a úprava interiérů. Takzvaný Flying Oval Office (obdoba Oválné pracovny v Bílém domě), tedy část letounu určená pro samotnou přepravu vládních činitelů, obsahuje jednací místnost, konferenční sály, oddělení pro prezidenta a jeho manželku a místnost pro doprovod. Jedna z konferenčních místností může být v případě potřeby upravena na operační sál. Letoun pro až 70 cestujících obsluhuje třiadvacetičlenná osádka. Dvoje elektricky ovládané schody snižují nároky na pozemní vybavení, instalováno je také zařízení pro nakládání zavazadel do prostoru v podpalubí. Pro spojení se světem je instalován Mission Communication System (MCS), umožňující příjem a vysílání zpráv po normálních i diskrétních linkách. Jeho provoz zabezpečují tři operátoři. Letoun je chráněn proti elektromagnetickým pulsům vyvolaných jadernou explozí. Základní dolet 7140 mil (11500 km) Ize prodloužit doplněním paliva za letu - nástavec pro tankování, shodný se zařízením na strojích Boeing E-4B, je umístěn na přídi. Teoreticky může letoun vydržet při opakovaném doplňování paliva za letu ve vzduchu 45 hodin, delší let není možný pro omezení olejové instalace motorů. Boeing 82-8000 byl zařazen k MAW třiadvacátého srpna 1990, druhý VC25A (92-9000) 20. prosince téhož roku.

První mezinárodní cestu na palubě Jumba" absolvoval prezident George H. Bush 7. listopadu 1990, když letěl do Helsinek na summit s M. Gorbačovem. Oba VC-25A se objevily v průběhu své služby již několikrát na pražské Ruzyni - naposledy vlistopadu 2002 při návštěvě prezidenta George W. Bushe na summitu NATO. Předpokládá se, že oba VC-25A budou sloužit hluboko do nového tisíciletí.