LETECKÁ TECHNIKA

Ikonický bitevní letoun A-10 Warthog: Až budou prasata lítat!

Jen málo moderních bojových letounů si získalo takovou popularitu jako bitevník A-10, jehož odolnost a ničivá síla jsou už skoro příslovečné.

Když americké letectvo v roce 1967 zadávalo specifikace nového bitevního letounu A-X, jistě nikdo netušil, jakou legendou se výsledný stroj stane. Znovu se to paradoxně prokázalo v roce 2015, když totéž letectvo navrhlo urychlené vyřazení těchto strojů, jimž se nejčastěji přezdívá „Warthog“ („Prase bradavičnaté“). Zastánci ikonického bitevníku mezi kongresmany, experti, fandové z řad veřejnosti, ti všichni povstali na obranu svého oblíbence. Události na Ukrajině a Středním Východě pak jasně ukázaly, že se letectvo mýlilo a stroje jako A-10 jsou stále třeba. Úžasný bitevník, který je tak ošklivý, až je vlastně hezký, tak bude (naštěstí) létat dál. A nejen to, už se rodí první koncepty jeho ideového nástupce.

Specifikace nového bitevního stroje

A-10 se zrodil jako výsledek poučení, jež US Air Force vyvodilo z vietnamské války, ve které rychle zjistilo, že jaksi nemá vhodný stroj pro přímou podporu pozemních jednotek. Starý A-1 Skyraider byl příliš pomalý, kdežto proudový A-7 Corsair II zase moc křehký a drahý, a proto bylo v roce 1967 vyhlášeno výběrové řízení A-X. Letectvo oslovilo přes dvě desítky firem, od nichž dostalo mnoho návrhů, vesměs využívajících turbovrtulový pohon. Právě v té době však na scénu přišly dvouproudové motory, jejichž účinnost se pro nový bitevník jevila ideální, což výrobce vedlo k vypracování nové vlny návrhů. Současně s tím však letectvo trochu posunulo své specifikace, protože původní vize A-X se týkala zejména boje proti partyzánům, ale s tím, jak si členové NATO uvědomovali početní přesilu sovětských obrněnců a nebezpečí konfliktu v Evropě, se vnímání bitevníku začalo posouvat směrem k likvidaci tanků. Jako perlička se dá dodat, že konzultantem USAF při úpravě požadavků byl člověk, jehož zkušenostem s ničením sovětských tanků se nemohl rovnat opravdu nikdo na světě, a sice kontroverzní německý pilot Hans-Ulrich Rudel. Z návrhů podle nových specifikací si pak letectvo roku 1970 vybralo dva, jejichž výrobcům zadalo výrobu prototypů. 10. května 1972 zalétala prototyp značka Fairchild Republic, jejíž stroj nesl název YA-10, a o dvacet dní později se vznesl konkurenční Northrop YA-9, jehož design trochu připomínal sovětský Su-25. Každá firma posléze dodala ještě jeden prototyp a 18. ledna 1973 byl vítězem vyhlášen letoun A-10. Firma Fairchild Republic získala kontrakt na stavbu deseti předsériových kusů, jenže už po testech šestého bylo letectvo natolik přesvědčeno, že v prosinci 1974 objednalo sériovou produkci. Ta běžela deset let a vzešlo z ní celkem 707 sériových letounů A-10A Thunderbolt II.

Rekordní jednoduchost a odolnost

V praxi však „á desítce“ říká takhle jen málokdo, protože si svým podivným vzhledem získala přezdívku „Warthog“ („Prase bradavičnaté“), případně jen „Hog“ („Prase“). Skutečně nejde o letadlo, jež by esteticky příliš bodovalo, ale vzhled bylo to poslední, nač se při jeho konstrukci myslelo. A-10 je stroj řešený s takřka brutálním pragmatismem, který je i na americké poměry zcela výjimečný. Filozofie „Prasete“ ostatně není tak docela „americká“, protože u jeho zrodu stál Gruzínec, resp. gruzínský emigrant Alexander Kartveli, hlavní konstruktér firmy Fairchild Republic, jenž vytvořil i slavné letouny P-47 Thunderbolt či F-84 Thunderjet. Letectvo žádalo od stroje A-X věci takřka neslýchané, ovšem ke cti A-10 je třeba zdůraznit, že tyto požadavky se povedlo dokonce překročit. Letoun je konstruovaný s důrazem na maximální jednoduchost, odolnost a spolehlivost. S výjimkou přídě se drak skládá z ploch, které jsou ohnuté jen v jedné rovině. Mnoho prvků bylo z hlediska levé a pravé strany vyrobeno identicky, mj. svislé ocasní plochy, křidélka, klapky či hlavní podvozkové nohy. Ohromující je však zejména mechanická odolnost stroje, který může letět i bez třetiny křídla (resp. po ztrátě dvou třetin jedné z polovin křídla), s jednou ocasní plochou a s jedním motorem a dovede bezpečně přistát i se zataženým podvozkem, protože i zatažená kola částečně vyčnívají ven. Jeho pilotní prostor dokáže odolat zásahům munice z protiletadlových kanonů ráže 23 mm, neboť je vyroben jako jakási titanová „vana“. Čelo překrytu kabiny „Prasete“ má prý odolat i dávce z velkorážového kulometu. Dva motory General Electric TF34‑GE‑100 (tah po 40,3 kN) jsou umístěny ve vnějších gondolách, důležité prvky mají protipožární obaly a řízení má dva zcela nezávislé hydraulické okruhy, ale i po jejich vyřazení stále funguje čistě mechanické ovládání.

Kanon Avenger s uranovou municí

Kromě ohromující odolnosti si „Prase“ získalo popularitu zejména svou výzbrojí. Není přesné tvrdit, že kanon byl zabudován do A-10, spíše by se mělo říkat, že A-10 byl postaven „kolem“ kanonu. Jedná se o zbraň General Electric GAU-8/A Avenger se sedmi hlavněmi ráže 30 mm, kterou pohánějí dva motory, což umožňuje střílet s kadencí 2100 nebo 4200 ran za minutu. Na rozdíl od většiny současných letadel, jejichž zásobníky postačují sotva na pár sekund palby, se A-10 může chlubit zásobou 1350 nábojů. Celý zbraňový systém váží přes 1800 kg, takže tvoří zhruba desetinu běžné vzletové hmotnosti „Prasete“. Pro kanon existují tři typy střeliva, avšak A-10 obvykle užívá jenom jeden, a to proslavený průbojně-zápalný nápoj API s jádrem, jež se vyrábí z ochuzeného uranu. Tento zvláště tvrdý a těžký kov představuje perfektní materiál pro probíjení pancíře a po nárazu se ještě vznítí, při čemž vyvíjí teplotu přes 6000 °C. Vozidla, jež inkasují dávku střel API, bývají často doslova roztrhána na kusy. Na tomto místě je však třeba zdůraznit, že většina tvrzení o údajné škodlivosti ochuzeného uranu je chybná. Ochuzený uran nemá prakticky žádnou radioaktivitu; ostatně i proto se jmenuje „ochuzený“, neboť vzniká při obohacování jaderného paliva. Reálná nebezpečnost spočívá v tom, že je silně jedovatý, ale to samé platí takřka o všech těžkých kovech včetně olova či wolframu, které se běžně užívají pro různé účely, aniž by to vyvolávalo negativní reakce. Kromě kanonu má A-10 celkově jedenáct závěsníků (tři pod trupem a osm pod křídlem), které unesou až 7250 kg výzbroje. Nejčastěji je používáno šest řízených střel AGM-65 Maverick, dále 70mm neřízené rakety a různé neřízené pumy (teoreticky až 28 kusů). Pro vlastní ochranu nese „Prase“ kontejner pro elektronický boj a jednu či dvě protiletadlové rakety AIM-9 Sidewinder.

Sedmihlavňový 30mm kanon GAU-8/A Avenger v přídi letounu A-10

Obrovský úspěch ve válce v Zálivu

První sériová letadla A-10A se dostala k bojovým jednotkám v březnu 1977, tedy jen deset let po zahájení projektu A-X. Na začátku 80. let byla rozmístěna mj. ve Velké Británii, Západním Německu a Jižní Koreji, tzn. na místech, odkud by asi působila v případě propuknutí nějakého rozsáhlého konfliktu. Ten ale (naštěstí) jaksi nepřicházel. A-10 si získal obrovskou popularitu, ale pak studená válka skončila a zdálo se, že pozoruhodný letoun tiše odejde ze scény, aniž by mohl předvést své schopnosti. Všechno změnila válka v Zálivu v lednu 1991, ve které se A-10 skutečně naplno ukázal a stal se třetím nejefektivnějším typem bojového letadla koalice (a byl vlastně vůbec nejefektivnější taktický letoun na bojišti, neboť celkově ho předstihly jen F-117 a B-52). Skóre „Prasat“ dosud vyráží dech, jelikož připravila Saddáma Husajna o zhruba 1000 tanků, 2000 jiných obrněných vozidel, 1200 dělostřeleckých zbraní, 100 radarů, 100 postavení protivzdušné obrany, 60 balistických raket a 10 letadel na zemi. Vedle toho A-10 sestřelily též dva irácké vrtulníky, když jako jediné koaliční letouny dosáhly sestřelů pomocí kanonů. První „zářez“ pro A-10 měl skutečně pozoruhodné zakončení. Stalo se to 6. února 1991, kdy kapitán Robert R. Swain Jr. (pilot ze 706th Tactical Fighter Squadron) při letu v A-10 sestřelil dávkou z kanonu irácký vrtulník. Nebyl si ale jistý jeho typem, a tak požádal blízké pozemní jednotky USA o nalezení a identifikaci vraku. Vojáci ovšem na místě nenašli žádný vrak, jen malé kusy vrtulníku rozprášené po poušti. Úspěch tedy přinesl až fakt, že byly nalezeny palubní přístroje zhotovené v Západním Německu, což znamenalo, že se obětí A-10 stal vrtulník MBB Bo-105. Tato výpověď o účinnosti kanonu Avenger asi nepotřebuje komentář. Pro úplnost, onen druhý sestřel se odehrál 15. února 1991 a šlo o vrtulník Mi-8.

Modernizování pro soudobé bojiště

„Prasata“ se objevila i v operacích OSN a NATO na Balkáně v 90. letech, tam však šlo o akce daleko menšího rozsahu. Další velikou možnost uplatnění přinesla až protiteroristická operace Enduring Freedom v roce 2001 a invaze do Iráku v roce 2003. Stroj A-10 se opět projevil jako vysoce efektivní, a to nejen proti tankům, jelikož ve složitém terénu Afghánistánu byly rychle rozptýleny pochybnosti, zda se A-10 do takového konfliktu vůbec hodí. Ve skutečnosti se řadí mezi stroje, jež právě v takovém konfliktu získávají největší úspěch, protože jejich vytrvalost, odolnost a ničivá síla je činí pro „Afgan“ takřka dokonalými. Dokážou účinně spolupracovat i s bitevními vrtulníky a v horách přichází ke slovu jedna vlastnost „Prasete“, jež nemusí být na první pohled zřejmá. A-10 je v malých výškách a nízkých rychlostech fantasticky obratný, lze dokonce říci, že převyšuje většinu stíhaček. Téměř neuvěřitelná je skutečnost, že po provedení útoku se dovede otočit a znovu zaútočit na stejný cíl za sedm sekund! Navzdory své efektivitě však A-10 (dnes patřící do portfolia firmy Boeing) přece jen stárnou, a proto byl od roku 2005 realizován modernizační program, jehož výsledkem jsou letouny označené A-10C. V základní podobě totiž „Prase“ mělo dosti „chudou“ elektronickou výbavu, jelikož vedle komunikačních a navigačních přístrojů mělo vlastně jenom čidlo AN/AAS-35 pro vyhledávání cílů ozářených laserovým značkovačem. „Céčka“ mají zcela přepracovaný kokpit, systém ovládání zbraní má schopnost programovat „chytré“ zbraně (jako pumy JDAM s naváděním GPS), pilot může pro vyhledávání cílů užívat pohyb přilby a stroje mohou mít nové zaměřovací kontejnery Litening nebo Sniper XR. Takto modernizovaná „Prasata“ se objevují též v Česku na cvičeních NATO, při nichž se procvičuje spolupráce s pozemními silami.

A-10A Thunderbolt II

Pozoruhodný dvoumístný prototyp

Americké letectvo v současnosti provozuje něco přes 280 kusů A-10C, tedy modernizovaných „áček“. Nikdy nevznikla žádná jiná sériová varianta „Prasete“, a to ani dvoumístná cvičná, jež u jiných jednomístných bojových letadel představuje takřka nepominutelný standard. A-10 má však natolik jednoduché (v moderní terminologii „uživatelsky příjemné“) ovládání, že ačkoliv se původně plánovalo pořízení 30 dvoumístných výcvikových „spárek“ A-10B či A-10T, bylo od tohoto záměru upuštěno. Přesto se však jeden dvoumístný exemplář „Prasete“ objevil a byl předběžně označen jako A-10B, byť se o něm často hovoří i jako o N/AW A-10, což odkazuje na jeho zadání (Night and Adverse Weather). Firma Fairchild Republic jej vyvíjela na základě žádosti US Air Force, jež projevovalo zájem o bitevník schopný působit i za malé viditelnosti, resp. v noci a za špatného počasí, což A-10 dokáže jen omezeně. „Béčko“ dostalo dvoumístný kokpit a druhý člen osádky obsluhoval výrazně rozšířené senzorové vybavení, jež obsahovalo radar WX-50, infračervený senzor AN/AAR-42 FLIR a systém nočního vidění LLTV. Kromě toho stroj mohl nést laserový značkovač cílů, dostal modernizované navigační vybavení a měl také přepracované přístroje v kokpitu, nakonec však zůstal jen v prototypu. Jeho zamýšlených schopností vlastně takřka dosahuje dnešní A-10C, ale tomu díky úrovni automatizace přístrojů stačí jednočlenná osádka. Výrobce v 80. letech navrhoval i exportní podobu A-10 (bez radaru, ale se systémem FLIR a laserovým značkovačem), jelikož se objevil zájem o tento bitevník ze strany některých zemí, kterým také hrozil rozsáhlý konvenční konflikt. Mluvilo se tehdy např. o Západním Německu, Izraeli, Turecku, Jižní Koreji a Maroku, ale ve finále se žádný kontrakt neuzavřel a „Prase“ zůstalo ve službě pouze v USAF.

Záchrana a další perspektivy A-10

Určitou dobu byla ve hře i možnost, že by A-10 mohly létat se znaky US Army, ale kooperace s armádou se nakonec omezila pouze na to, že část strojů byla přeznačena na OA-10 a sloužila v úloze předsunutých leteckých návodčích (FAC). Jedinou faktickou změnu ale představovala jiná sestava zbraní (hlavně značkovací neřízené rakety), ovšem jinak se „óčka“ od normálních A-10 nelišila. Navzdory nesporným úspěchům A-10 se však od konce první dekády 21. století stále častěji mluvilo o jejich vyřazení s tím, že přímou leteckou podporu zastanou nová letadla F-35A Lightning II. Návrh rozpočtu letectva na rok 2015 tak obsahoval rychlé vyřazení A-10, ale proti tomuto záměru se okamžitě zvedl velký odpor mezi kongresmany, civilními experty i částí vojenských velitelů. Ti všichni poukazovali na efektivitu „Prasete“ a problémy F-35, což se navíc snoubilo s vlivem bojů na Ukrajině a vzestupem Islámského státu. Prokázalo se, že se nadále musí počítat s rozsáhlými a vleklými konflikty, ve kterých bude nutno likvidovat tanky nepřítele. Stroje A-10 poté s velkým úspěchem udeřily proti Islámskému státu na severu Iráku a vedení letectvo muselo přiznat omyl. Bitevník byl zachráněn, v USAF zůstává a vyřazení by mělo přijít nejdříve v roce 2021, ovšem už nyní se připravuje další modernizace a prodloužení životnosti až za rok 2030. To by již mohl létat nástupce A-10, jehož koncepty se začínají rodit v rámci programu A-X2. Pro vyřazená „Prasata“ se najde využití i mimo letectvo, protože dva exempláře se nyní konvertují na tzv. Storm Penetrating Aircraft, tedy letouny pro sbírání dat o bouřích, na což se jejich odolnost dokonale hodí. Již řadu let existuje i projekt FireHog, což je plán přestavby A-10 na „vodní bombardéry“ k hašení lesních požárů. Všechno tak nasvědčuje závěru, že ikonická „Prasata“ budou létat ještě dlouho.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 3. března 2017