LETECKÁ TECHNIKA

General Dynamics/McDonnell Douglas A-12 Avenger II

Cílem vývoje pokročilého taktického letounu ATA (Advanced Tactical Aircraft) General Dynamics/McDonnell Douglas A-12 Avenger II bylo nahrazení stávajících podzvukových bojových strojů A-6E Intruder na letadlových lodích modernějším a výkonnějším letounem, splňujícím nejnovější požadavky na leteckou techniku. Námořnictvo požadovalo podzvukový bojový letoun, s vlastnostmi stealth a pokrokovou avionikou, schopný jak útoků proti pozemním cílům, tak i vzdušného boje a nabízejícího lepší parametry než A-6E. V podstatě šlo o obdobné okolnosti, které vedly u armádního letectva k vývojovému programu pokročilého stíhacího letounu ATF (Advanced Tactical Fighter), jež vyústil v typ F-22 Raptor. Stopy neobvyklé podoby letounu A-12, koncipovaného jako samokřídlo, můžeme hledat právě v programu ATF, který byl zahájen v roce 1981. Tehdy navrhla společnost McDonnell Douglas do soutěže projektů ATF samokřídlo nazvané Sneaky Pete. Neúspěšný návrh později uplatnila v námořním projektu ATA. Kontrakt na vývoj letounu A-12 uzavřelo americké námořnictvo v lednu 1988. Námořnictvo původně objednalo 620, námořní pěchota 238 kusů a USAF předpokládalo, že by zakoupilo 400 strojů o uvažované ceně 100 milionů dolarů za kus. Později se jednotková cena letounu vyšplhala na 165 milionů a zakázka námořní pěchoty byla zrušena.  Letoun A-12 měl mít proti A-6E vyšší rychlost a dolet, větší aerodynamickou čistotu, menší náročnost na údržbu, vyšší spolehlivost a již zmíněné vlastnosti stealth. Stealth vlastnosti měly letounu zaručit nepozorovaný přílet k nepřátelské lodi (se standardním vybavením schopným zjistit letoun radiolokátorem na vzdálenost 80 km) až do vzdálenosti 16 km. A-12 byl pojat jako dvoumístný dvoumotorový samokřídlý stealth letoun s veškerou výzbrojí uloženou ve zbraňových šachtách. Trojůhelníkové samokřídlo mnohablokové konstrukce mělo mít, vzhledem k provozu na letadlových lodích, konce sklopné směrem nahoru. Uprostřed, u samé špičky křídla byla umístěna dvoumístná pilotní kabina se sedadly za sebou. Pilotní prostor byl vybaven třemi víceúčelovými obrazovkami a širokoúhlým holografickým průhledovým indikátorem HUD. Joystick řízení byl umístěn uprostřed a joystick přípusti motorů na levé straně. Koncepci řízení HOTAS dnes již snad ani není třeba připomínat. Operátor zbraňových systémů měl mít k disposici o obrazovku více, ale postrádal HUD. Oba joysticky řízení měl operátor umístěné po stranách kabiny obdobně jako u F-15E. Pro pohon letounu zvolili konstruktéři dvojici proudových motorů GE F412-400 (derivát motoru F404) bez přídavného spalování o tahu po 59 kN. Vstupy vzduchu k nim byly situovány zcela vpředu zespoda po stranách špičky stroje. Navazující kanály,  zakřivené pro zastínění motorů před přímým pohledem, vedly vzduch k motorům umístěným vedle sebe za pilotní kabinou. Kanály odvádějící spaliny se za motory spojovaly a výstupní trysku pak tvořila štěrbina v ose letounu před odtokovou hranou křídla, krytá shora klapkou podélného řízení. Šachta příďového podvozku byla umístěna vpředu pod pilotní kabinou. V křídle pak našly místo zespodu na každé straně směrem od podélné osy letounu velká zbraňová šachta pro protizemní munici, šachta hlavního podvozku a nakonec malá zbraňová šachta pro jednu protiletadlovou raketu. Výzbroj měly tvořit dvě letecké protiletadlové rakety AIM-120 AMRAAM a dvě protiradiolokátorové rakety AMG-88 HARM nebo přesně naváděná protipozemní munice zavěšená na výsuvných závěsnících. Rovněž byla zamýšlena možnost instalování vnějších podvěsů, především k nesení přídavných nádrží. V podélné ose letounu byl zespoda vzadu umístěn záchytný hák pro přistání na letadlové lodi, v zasunuté poloze přikrytý. Vpravo vedle pilotního prostoru byl pod krytem umístěn zatahovací nástavec pro doplňování paliva za letu. Ovládacími plochami letounu byly, dvě dvojice flaperonů umístěné po stranách míst "lámání" koncových částí křídla při skládání a velké spoilery umístěné před každým z nich na horní straně křídla. Dále to byla již zmíněná klapka nad výstupní štěrbinovou tryskou. Klapka měla sloužit jako výškové kormidlo, ale díky svému umístění by nepochybně, částečně ovlivňovala i výsledný vektor tahu motorů.  Vnější části křídla byly vybaveny sklopnými nábéžnými hranami. Letoun měl být vybaven multimódovým radiolokátorem s inverzní syntetickou aperaturou Westinghouse AN/APQ-183 (s anténou v náběžné hraně), integrovaným bojovým softwarem , elektronickým setem AN/ALD-11 ESM a infračerveným sledovacím systémem IRST. Jádrem celé avioniky měl být velmi rychlý integrovaný počítač značky IBM. Vývoj letounu A-12 se setkal zatím s největšími obtížemi ze všech vyvíjených amerických stealth letounů. V konstrukci letounu našly velmi široké uplatnění kompozity, které se však staly jedním z hlavních zdrojů problémů. Jejich použití totiž nepřineslo očekávanou úsporu hmotnosti a některé díly byly nakonec přepracovány s použitím klasických kovových materiálů. Hmotnost letounu však díky tomu dosáhla 30 tun. Překročila tak o 30 % předpoklady a dostala se k únosné hranici hmotnosti letounu určeného k provozu z paluby letadlové lodi. Další problémy se vyskytly s radiolokátorem, zadaným firmě Norden, jehož vývoj musela převzít firma Westinghouse, pracující již na systému IRST. Ani další komponenty avioniky se neobešly bez prodlev a problémů ve vývoji. Předpokládaná výroba měla být rozdělena mezi General Dynamic a McDonnell Douglas. Pro potřeby vývoje mělo být postaveno osm prototypů a šest strojů v sériovém provedení mělo podstoupit vojskové zkoušky. Konečným cílem bylo vyzbrojení sedmi amerických letadlových lodích v tichomořské flotile a stejného počtu lodí v atlantické flotile, vždy dvěma squadronami. Další stroje pak byly určeny pro potřeby výcviku, vývoje a zkoušek.  Tři roky po prvním vzletu, předpokládaném původně na rok 1990, se očekávalo zahájení zkoušek na palubě letadlové lodi. První squadrona měla být kompletně vybavena letouny v roce 1994 a vojskové zkoušky měly následovat o rok později. První operačně způsobilá squadrona pak měla být připravena v roce 1996. Ambiciózní program A-12 si kladl za cíle i pozdější nahrazení letounů EA-6B Prowler, Lockheed S-3B Viking, Lockheed ES-3A a Grumman E-2C Hawkeye v jejich úkolech. Jak se však ukázalo, skutečnost měla být mnohem prozaičtější. Na konci roku 1990 odsouhlasilo námořnictvo celkovou koncepci letounu a bylo překonáno mnoho problémů s aplikací požadavků stealth. Byla postavena maketa letounu a dalších celků. Maketa A-12 byla původně určena především jako demonstrátor celkového uspořádání letounu a sloužila k ověření přístupnosti jednotlivých agregátů a dalším pozemním zkouškám. Předpokládané výkony byly shledány námořnictvem jako vyhovující a v mnoha oblastech jako mimořádné. Hned počátkem roku 1991 však události dostaly překvapivě rychlý spád. A tak zatímco 3. ledna potvrdilo námořnictvo ústy svého programového manažera, že A-12 vyhovuje jeho operačním, požadavkům a potvrdilo potřebu těchto strojů, již 6. ledna oznámil první náměstek ministra obrany USA, že ministerstvo nebude projekt dále podporovat a financovat. Následující den byl program ministerstvem obrany USA zrušen a vláda žádala na obou kontraktorech navrácení 1,3 miliardy dolarů z financí utracených ve vývoji A-12 a 1 miliardu za další výdaje. Stejný den, 7. ledna, podaly obě firmy stížnost k federálnímu soudu s tvrzením že ukončení programu ministerstvem obrany se zdůvodněním pro "nedodržení závazku" bylo protiprávní.  Zastavení programu doprovázelo tvrzení, že kontraktoři by při řešení vyvstalých problémů překročili rozpočet o 2 miliardy dolarů a že program je zpožděn. Ministerstvo obrany odhadovalo, že celý projekt by během tří let spotřeboval 70 % rozpočtu amerického námořnictva. Okolo události se rozvířila kritika kontraktorů, kteří byli obviňováni, že pobrali 3 miliardy dolarů za nic a ještě požadují 1.5 miliardy za odškodnění. Podle některých oponentů začali pracovat s velmi nezralým návrhem s příliš optimistickými odhady hmotnosti a časového harmonogramu, a projekt pak nezvládli. Jedním ze základních problémů, před který byl soud postaven, byl fakt že kontrakt zadávalo námořnictvo, ale zrušilo jej ministerstvo obrany. Další komplikací byl tajný status programu, který ztěžoval kontrolu jeho průběhu. V listopadu 1994 dospěl federální soud k závěru, že vláda jednala nesprávně, když ukončila program pro nedodržení závazku. V dubnu 1996, po mnoha dalších jednáních, soud prohlásil: "Kontrakt na letoun A-12 nebyl ukončen pro nedodržení závazku kontraktory. Kontrakt byl ukončen, protože ministerstvo obrany , stáhlo podporu a financování tohoto programu. Nakonec, po sedmi létech, byl celý spor federálním soudem uzavřen, a 20. února 1998 soud odsouhlasil vyplacení odškodného kontraktorům, General Dynamics a McDonnell Douglas ve výši 1,2 miliardy dolarů. V tu dobu však již ani jeden z kontraktorů neexistoval jako samostatná firma. General Dynamics koupila firma Lockheed v roce 1993 a McDonnell Douglas spadá od roku 1997 pod firmu Boeing. Odškodné tak může přijít jen do rukou jejich bývalé konkurence. Bude letoun ATA námořnictvu chybět?  Nejenže v době finančních škrtů, které se od zahájení vývoje A-12 vyskytly, jsou finanční možnosti námořnictva omezené, ale podle některých odborníků letoun A-12 nenabízí s výjimkou vlastností stealth nic převratného, neboť jeho výkony nijak významně nepřevyšují současné letouny námořnictva a je možné jej nahradit modernizací stávajícího letadlového parku US Navy. Tento názor nakonec podtrhuje i zavádění nových nadzvukových bojových letounů F/A-18E/F Super Hornet s omezenou, ale racionální aplikací stealth prvků na modernizovaný letoun vycházející z ověřeného typu. Jak je vidět finanční problémy ústící v kompromisy v technické oblasti se nevyhýbají ani zemi, jako jsou Spojené státy americké, v níž má armáda dobré postavení. Zatímco se v soudních síních bojovalo o finance vložené do projektu A-12, našla se skupina nadšenců, kteří se rozhodli zachránít letoun samotný když už ne pro operační použití, tak alespoň pro muzeum. V roce 1993 požádala asociace Fort Worth Aviation Heritage firmu General Dynamics, zda by nebylo možné vystavit v muzeu budovaném na Alliance Airport maketu letounu A-12, která byla výsledkem nedokončeného vývoje. Po konzultaci s bezpečnostními složkami firmy General Dynamics a námořnictva byla maketa v roce 1994 odtajněna. Po předání pozůstatků programu A-12 se do jejich renovace pustila skupina bývalých pracovníků firem General Dynamics a Lockheed, aby je připravila k vystavení. K renovaci pro muzejní účely se dostala nejen maketa 1:1, ale též i maketa motoru a simulátor pilotních prostorů. Maketa po drobnějších opravách a úpravách dostala zbarvení jaké měl nést původně prototyp. Veřejnosti byla poprvé představena v červnu 1996 na Carsuell JRB Open House ve Fort Worth v Texasu.