LETECKÁ TECHNIKA

Jakovlev Jak-130

Dvoumotorový proudový letoun určený k pokračovacímu výcviku nebo jako lehký bojový letoun.
  Vzhledem k zastarávání cvičných proudových letounů L-39 Albatros sloužících ve velkém počtu ve VVS (Vojenno Vozdušnyje Sily) vyvstala na přelomu 80. a 90. let potřeba tento typ nahradit zcela novým letounem k přípravnému výcviku na bojové letouny 4. a 5. generace. Na začátku roku 1991 tehdy ještě sovětské letectvo specifikovalo výkony tohoto letounu. Mělo se jednat o dvoumotorový stroj schopný operovat z polních letišť s VPD o délce maximálně 500 m.

  Do soutěže se zapojily konstrukční kanceláře MiG s typem MiG AT, Suchoj s projektem S-54, Mjasiščev s typem M-200 a Jakovlev, která v roce 1993 navázala spolupráci s italskou firmou Aermacchi. Jako pohon pro nový letoun byly rusko-slovenskou dohodou určeny motory DV-2SM vyráběné v Povážských strojírnách. Výrobu letadel měl zajišťovat závod NAZ SOKOL v Nižném Novgorodu. Společný projekt dostal označení Jak/AEM-130D a v roce 1996 vzlétl jeho demonstrátor. Ten předvedl vynikající letové vlastnosti a vysokou manévrovatelnost typickou pro letouny 4. a 5. generace, včetně schopnosti kontrolovaného letu při 42° úhlu náběhu. Kvůli rozdílným požadavkům a financování však spolupráce v roce 1999 skončila a každá z firem letoun vyvíjela samostatně. Firma Aermacchi nakonec představila M-346 a Jakovlev typ Jak-130 odlišující od původního demonstrátoru především novými motory, menšími rozměry, nižší hmotností a zakulaceným nosem pro radiolokátor, aby mohl být použit i jako lehký bojový letoun.
  V dubnu 2002 byl Jak-130 vyhlášen vítězem soutěže a ruské letectvo počítá s nákupem nejméně 300 letounů. První sériový letoun opustil výrobní linku NAZ SOKOL v květnu 2003 a od dubna 2004 probíhají letové testy. Prvních 10 strojů by pak mělo vstoupit do služby u letecké akademie v Krasnodaru v roce 2006. Jak-130 může být využit k výcviku pro letouny Su-27/-30, MiG-29, Harrier, F-15, F-16, F-22, F-35, Mirage 2000, Eurofighter a dalších, díky čemuž má velkou naději na exportní úspěchy. Prvním zahraničním uživatelem se stane Alžírsko. To v červenci 2006 objednalo spolu s 36 MiGy-29MT a 20 Su-30MKI také 16 těchto letounů, které by měly být dodávány od roku 2008. 26. 7. 2006 se třetí prototyp během jednoho ze zkušebních letů zřítil kvůli selhání systému FBW, piloti se úspěšně katapultovali. Letouny byly uzeměny a zkoušky do října 2006 pozastaveny.

Technický popis

nosné a ocasní plochy   Letoun je klasické středoplošné koncepce se slitinovým drakem a částmi, včetně řídících ploch, z uhlíkových materiálů a kompozitů. Z přídě trupu přechází v křídlo výrazně prodloužená náběžná hrana o úhlu 25°, která shora zakrývá otvory pro vstup vzduchu. Lichoběžníkové křídlo má úhel náběhu 60° a odtoková hrana je kolmá na trup. Náběžná hrana je vybavena slotem a tzv. psím zubem, na odtokové se pak nacházejí třípolohové Fowlerovy klapky. V každém křídle je umístěna jedna palivová nádrž. Nízko usazené vodorovné ocasní plochy jsou celé pohyblivé a zajišťují, v kombinaci s klapkami a slotem, výbornou ovladatelnost a vysokou menévrovatelnost letounu. Úhly náběžné a odtokové hrany se shodují s křídlem a stejně jako u křídla se na náběžné hraně nachází tzv. psí zub. Jediná vysoká lichoběžníková svislá ocasní plocha má úhel náběžné hrany 45° a odtokové se směrovým kormidlem 75°. 
 trup   Drak letounu má životnost minimálně 10 000 letových hodin a počítá se s tím, že letouny budou sloužit minimálně do roku 2040. Materiály použité ke stavbě draku jsou slitiny lehkých kovů, některé části jsou vyrobené z oceli, titanu nebo uhlíkových meteriálů. Původní demonstrátor měl malou plochou příď, která zůstala italskému typu M-346. Vzhledem k tomu, že VVS požadovaly letoun vybavený radarem, musela být u Jaku-130 příď zvětšena a zakulacena. Zbývající část trupu má z pohledu shora tvar kapky. Za přídí se nachází vysoko posazený kokpit s tandemovým uspořádáním sedadel. Kokpit je vybavený rozměrným jednodílným skleněným překrytem odklápěným vlevo a pevným čelním štítkem. Oba piloti mají celokruhový výhled a na předním sedadle až o -16° vpřed přes příď letounu. Oba členové posádky sedí na vystřelovacích sedadlech NPO Zvezda K-36LT3.5 s charakteristikou nula-nula. Kokpit, stejně jako bloky avioniky a motory chrání kevlarové pancéřování. Za kokpitem se nachází centrální trupová palivová nádrž. Na bocích trupu pod křídly jsou dva vzduchové kanály se zaoblenými vstupními otvory. Vzduch je přiváděn ke dvojici motorů AI-222-25 o jednotkovém tahu 24,5 kN, které jsou vybaveny digitálním ovládacím systémem FADEC, což zajišťuje ekonomičnost a efektivitu provozu. Letouny určené na export by měly být vybaveny původními motory DV-2SM. Pro spouštění motorů při údržbě nebo v nouzových situacích slouží pomocný zdroj APU Allied Signal GTCP 36-150. Podvozek je klasický třístopý příďového typu. Podvozkové nohy jsou odpruženy pro provoz na polních letištích. Přední podvozková noha je vybavena jedním kolem, je řiditelná a sklápí se vpřed do šachty kryté dvojitými dvířky. Hlavní podvozkové nohy s jedním kolem se zatahují do gondol vzduchových kanálů. Brzdy jsou vybaveny protismykovým zařízením. Navalizovaná verze bude vybavena zesíleným podvozkem a přistávacím hákem. 
 avionika   Základem avioniky s otevřenou architekturou je dvojnásobně zálohovaná digitální sběrnice MIL Standard 1553, díky které může letoun nést nejrůznější výzbroj a výstroj podle požadavků zákazníka, s dvojicí palubních počítačů. Avionika zahrnuje identifikátor IFF, inerciální (INS), družicový (GLONASS/NAVSTAR) a taktický navigační systém (TACAN). Letoun je vybaven 8-12,5GHz radiolokátorem NIIP Osa s dosahem 85 km, schopným sledovat až 8 vzdušných cílů současně a útočit na 4 z nich, resp. 2 pozemní. Radar má režim pro mapování terénu s možností zoomování oblasti zájmu. Alternativní volbou je radiolokátor Kopjo. Ovládání letounu je tzv. po drátě, pomocí čtyřnásobného elektronického systému Fly-By-Wire, který výrazně přispívá k vysoké manévrovatelnosti, zabraňuje rizikovým situacím a dokáže simulovat chování nejrůznějších typů letounů ruského i západního původu. Instruktor volí simulaci na palubním počítači během letu. Jak-130 má celoskleněný kokpit a oba členové posádky mají k dispozici průhledový displej HUD, trojici barevných multifunkčních displejů MFD, systémy nočního vidění a ovládání HOTAS. Pilot na předním sedadle má k dispozici také přilbový zaměřovač. K vlastní obraně je letoun vybaven elektronickým systémem zahrnujícím světlice, hliníkové pásky, radarový hlásič RWR a radarové rušičky.

Výzbroj

 Pevnou výzbroj tvoří 30mm kanon GŠ-301. Přídavná výzbroj se dá podvěsit na celkem 9 závěsníků - 1 centrální trupový, 6 podkřídlových a 2 na koncích křídel. Letoun Jak-130 je schopný nést širokou škálu protivzdušné a protizemní výzbroje o maximální hmotnosti 3 000 kg. Ke vzdušnému boji mohou sloužit např. PLŘS R-73 (AA-11), AIM-9L Sidewinder, Magic 2 ad. K útokům na pozemní cíle mohou být použity střely Vichr, Kh-25 (AS-10), AGM-65 Maverick, laserem naváděné (např. KAB-500Kr), kazetové, klasické 250kg a 50kg pumy, raketnice, neřízené rakety (B-8M a B-18), a podvěs s 23mm kanonem GŠ-23. Dále může letoun nést nejrůznější průzkumné a AEW podvěsy, IČ vyhledávací a naváděcí podvěs Platan a 2 přídavné nádrže po 560 l.

Technicko-taktická data letounu Jak-130

země původu	Rusko
výrobce	OKB A.S. Jakovleva
vyrobené stroje	3 prototypy (výroba probíhá)
cena jednoho stroje	?
datum vzletu	1996
ve výzbroji od	2006 (RuAF)
posádka	2 (žák, instruktor)
pohon	2x AI-222-25
max. výkon	2x 24,50 kN
max. rychlost	Mach=0,88 / 1 060 km/h
max. stoupavost	?
max. dostup	12 500 m
dolet	2 000 km
délka trupu	11,25 m
rozpětí křídla	9,72 m
nosná plocha	23,52 m²
výška	4,76 m
hmotnost prázdného stroje	4 600 kg
max. vzletová hmotnost	9 000 kg
hmotnost výzbroje	3 000 kg
hmotnost paliva	1 750 kg