LETECKÁ TECHNIKA

General Dynamics F-111: Revoluční, rychlý, ozbrojený a obávaný „Hrabáč“

F-111C australského letectva

Byl to první sériově vyráběný letoun s měnitelným šípem křídla. Disponoval elektronikou, jež ve své době působila jako vystřižená ze sci-fi. Poslal konvenční bomby do Kaddáfího ložnice, zatímco jeho strategická varianta patrně způsobila pár bezesných nocí v Moskvě. Ve službách Austrálie se stal suverénním vládcem jižního Pacifiku. Díky typicky dlouhé přídi se mu běžně říkalo „Aardvark“ („Hrabáč“), protože opravdu trochu vypadal jako tento africký savec, avšak jeho oficiálním bojovým jménem se ono slovo stalo až v den, kdy tento ikonický stroj ukončil službu v US Air Force. Řeč je o F-111, výborném nadzvukovém úderném letounu, jemuž jistě patří jedno z čestných míst v „síni slávy“ letecké historie.

Jedna konstrukce pro dvě složky

S výbornou pověstí F-111 ostře kontrastuje jeho složitý vznik, jelikož počátky tohoto projektu se často uváděly za odstrašující příklad špatného managementu a politických zásahů. Idea, jež pak vedla k F-111, se začala rodit roku 1960, kdy byl nad SSSR sestřelen výškový průzkumný letoun U-2. Ukázalo se, že dosavadní spoléhání na velké výšky už nefunguje, jelikož sovětské řízené střely země-vzduch už si s takovými cíli poradí. US Air Force se tedy obrátilo k opačné variantě, a sice k průniku vysokou rychlostí v malé výšce. Vedle toho žádalo, aby nový letoun zvládnul operovat i z méně kvalitních vzletových drah. Technologií, jež měla umožnit splnění obou požadavků, se stala měnitelná geometrie křídla, tedy schopnost měnit úhel šípu. Dříve se považovala za příliš komplikovanou, čerstvé práce v NASA však dovolovaly, aby se posunula do stádia praktické použitelnosti. Nové bojové letadlo v té době hledalo také námořnictvo, pro které měla vzniknout těžká stíhačka pro obranu flotily, výkonnější než F-4 Phantom II. V roce 1961 ale nastoupil do úřadu nový ministr obrany Robert McNamara, který rozhodl, že by bylo ideální tyto programy zkombinovat do jednoho, resp. vyvinout dvě verze téhož designu, jednu pro USAF a druhou pro US Navy. Ani jedna ze složek tím nebyla příliš nadšena, ovšem ani to nezabránilo zahájení projektu TFX (Tactical Fighter Experimental), jenž byl založen primárně na specifikacích úderného bombardéru pro „pozemní“ letectvo, zatímco palubní stíhačka měla být odvozenou variantou s delším křídlem a jinou přídí.

Testy opravdu převratného stroje

Námořnictvo potřebovalo letoun s přídí kratší (aby se vešel do hangárového výtahu) a zároveň mohutnější (aby pojala velký radar AN/AWG-9). Na specifikace TFX odpovědělo šest firem a pro další vývoj byly na přelomu let 1961 a 1962 vybrány návrhy dvou, a to General Dynamics a Boeing. Letectvu více vyhovoval design druhé z nich, kdežto námořnictvo nebylo spokojené ani s jedním, ale ministerstvo obrany v listopadu 1962 vybralo design General Dynamics, jenž se vyznačoval větší shodou obou základních verzí. Letoun dostal označení F-111, varianta pro letectvo byla nazvána F-111A a stíhač pro námořnictvo F-111B. Firma General Dynamics pak navázala spolupráci se společností Grumman, která měla větší zkušenosti s palubními letouny, avšak přednost mělo zjevně „áčko“, jehož první exemplář byl představen 15. října 1964. První vzlet se odehrál 21. prosince téhož roku a v květnu 1965 vyjel z továrny i první F-111B. Testy rozhodně neprobíhaly hladce, protože se musely se řešit mj. problémy se vstupy vzduchu či se strukturou křídla, ovšem na obranu konstruktérů je nutno říci, že F-111 opravdu reprezentoval technologicky absolutně převratný stroj. Stal se prvním sériově vyráběným letadlem, jež mělo měnitelný šíp křídla a dvouproudové motory s přídavným spalováním. Varianta F-111A byla i prvním letounem s radarem pro sledování terénu. Nakonec se pokračovalo jenom s ní, protože „béčko“ bylo roku 1968 zrušeno. Námořnictvo totiž aktualizovalo specifikace, jež byly potom naplněny až s příchodem slavného stíhače F-14 Tomcat.

Verze F-111A

Spektrum elektroniky a výzbroje

Letounu každopádně zůstalo označení z řady F, ačkoliv F-111A stíhačkou pochopitelně nebyl. USAF jej považovalo za taktický bombardér a „interdictor“, tedy letadlo pro údery na důležité objekty za liniemi protivníka, avšak nikoli ve strategické hloubce. Jeho základním úkolem byl průnik protivzdušnou obranou v malé výšce a vysoké rychlosti, jež mohla u země činit zhruba Mach 1,2 (přes 1400 km/h), ale ve velké výšce mohl F-111 dosáhnout až Mach 2,5 (přes 2600 km/h). S přídavnými nádržemi mohl překonat vzdálenost okolo 6000 km, avšak typickou misí měl být úder na cíle ve vzdálenosti do 1500 km. Tyto skutečně impozantní výkony zajišťovala dvojice proudových motorů Pratt & Whitney TF30 v zádi, kdežto v přídi byly instalovány dva radiolokátory, a sice AN/APQ-113 k řízení útoku a AN/APQ-110 ke sledování terénu. Kabina obsahovala prostor pro pilota a operátora, kteří seděli vedle sebe, aby mohli společně sledovat velké radarové obrazovky. Letadlo obdrželo na svou dobu též excelentní navigační soustavu a špičkového autopilota. Výzbroj se přepravovala v trupové pumovnici a pod čtyřmi závěsy pod křídlem, z nichž dva vnější se otáčely současně s tím, jak se měnila geometrie křídla. F-111 se obvykle užívaly k dopravě klasických „železných“ a kontejnerových pum a bomb s laserovým naváděním série Paveway, někdy nosily i „televizní bomby“ GBU-15. Pro vlastní obranu byly používány rakety vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder. Do pumovnice se dal zamontovat 20mm šestihlavňový kanon M61 Vulcan, ale v praxi se to téměř nikdy nedělalo. Celkově mohl F-111 přepravovat výzbroj o hmotnosti přesahující 14 tun.

Kokpit General Dynamics F-111

První verze a další zdokonalování

První F-111A ze začínající sériové výroby byly letectvu předány v červenci 1967, a ačkoli byl pořád v běhu program vývojových zkoušek, první stroje byly v následujícím roce odeslány do Vietnamu. Neukázalo se to jako právě nejchytřejší nápad, protože během prvního měsíce byla tři ze šesti nasazených letadel ztracena. Nestála za tím ovšem palba „rudých“, nýbrž problémy s konstrukcí kormidel. Alespoň se ukázalo, že funguje jiný převratný prvek „stojedenáctky“, a sice systém záchrany osádky. Místo klasických vystřelovacích sedadel a osobních padáků měl tento stroj kabinu řešenou jako „kapsli“, která se v případě poškození či ohrožení letounu celá oddělila a snášela se na velikém padáku; na zemi byl dopad ztlumen pomocí airbagů. Problém s kormidly se postupně vyřešil a letouny dosáhly úplné bojeschopnosti v roce 1971. V té době ale už přicházely i stroje zdokonalené varianty F-111D s kompletně přepracovanou avionikou, jež obsahovala útočný radar AN/APQ-130 a radar pro sledování terénu AN/APQ-128. Systém již pracoval s digitálními mikroprocesory, dalším výkřikem tehdejší techniky. Letadla verze D obdržela i výkonnější motory a nové vstupy vzduchu. Posledně zmíněný prvek byl použit také na letounech F-111E, kterým však zůstala elektronika i motory varianty A. Poslední verze, jež vznikla přímo jako taktický bombardér, byla F-111F s dále modernizovanými motory a radary AN/APQ-144 a AN/APQ-146. Lze říci, že „efko“ byl jakýsi hybrid dosavadních verzí F-111 a další varianty, která vznikla pro strategické letectvo.

 EF-111A (v popředí) a F-111F (v pozadí) za letu

Strategický letoun a létající rušič

Navzdory počátečním problémům se totiž F-111 opravdu osvědčil, takže vzbudil zájem jiného velitelství US Air Force, a to SAC (Strategic Air Command), jež provozovalo bombardéry pro dopravu nukleárních zbraní. Kontrakt na vývoj byl podepsán roku 1965 a již o tři roky později vzlétl první exemplář verze, která dostala označení FB-111A. Od standardních „áček“ se lišila delšími křídly (v podstatě převzatými z F-111B), překonstruovanou zádí, vyšší zásobou paliva a silnějším podvozkem, jenž byl nutný kvůli větší hmotnosti. Stroj dostal i modernější sestavu elektroniky, jež fakticky předznamenávala to, co se poté objevilo na pozdějších variantách pro taktické letectvo. FB-111A dokázal přepravit více než 16 tun zbraní, mezi něž patřily neřízené jaderné pumy B61 či B43, které ostatně mohla nosit také „áčka“ a další verze, ovšem základní typ výzbroje pro tuto variantu představovala nukleární raketa AGM-69 SRAM. Většinou byly neseny čtyři rakety, dvě v pumovnici a dvě pod křídlem. Firma General Dynamics navrhovala i další vývoj FB-111A ve formě prodloužené varianty FB-111H, ovšem ten se již neuskutečnil a letectvo vsadilo na nový bombardér B-1B Lancer. „Přebytečné“ FB-111A se pak změnily na taktické stroje se jménem F-111G. Pro americké letectvo však vznikla ještě jedna verze, a sice stroj EF-111A Raven pro elektronický boj. Nebyly to nové exempláře, nýbrž přestavba letadel varianty A, jež byla opatřena rozsáhlou sestavou elektronických senzorů a rušičů v pouzdrech, podle nich (a podle zvláštní šedivé barvy) se daly tyto stroje snadno rozeznat. Celkem bylo do roku 1976 vyrobeno 563 kusů F-111 všech provedení.

F-111F a EF-111A u Gibraltaru

Služba také v letectvu protinožců

Zmíněné číslo obsahuje i 28 exemplářů pro jedinou další zemi, která F-111 provozovala. Stala se jí Austrálie, která se pro pořízení těchto letadel rozhodla v roce 1963, ale dodávky se z řady důvodů zpožďovaly, takže až roku 1973 mohla být první letadla provedení F-111C prohlášena za opravdu plně bojeschopná. Konstrukčně to byl hybrid F-111A a některých prvků FB-111A, navíc přibyla schopnost užívat i protizemní řízené rakety AGM-142 Popeye a protilodní střely AGM-84 Harpoon. Austrálie koupila 24 letounů verze F-111C a posléze ještě čtyři kusy verze RF-111C s rozsáhlým průzkumným vybavením. Potom byly na standard C konvertovány čtyři exempláře F-111A a nakonec se do země klokanů dostalo ještě 15 letounů F-111G. Ačkoliv si mnoho australských médií zvolilo „stojedenáctky“ za terč neustálé kritiky, zejména co se týká pořizovacích i provozních nákladů, z hlediska bojové efektivity se jednalo o asi nejvýkonnější zbraňový systém v oblasti jihovýchodní Asie a jižního Pacifiku. Bylo známo, že se v Austrálii příležitostně debatuje o možnosti pořídit si nukleární zbraně, a asi nikdo nepochyboval, jakým způsobem by se eventuálně dopravovaly na cíl. O oblibě F-111 v australském letectvu svědčí i návrhy komplexní modernizace na provedení F-111S, které však bohužel nezískaly podporu u politiků. Ještě lze doplnit, že třetím uživatelem F-111 se měla stát Velká Británie, jež si v roce 1967 objednala 50 strojů verze F-111K s britskými palubními systémy, ale o rok později tento kontrakt zrušila a vsadila na evropský stroj Tornado. Letadla F-111 provozovala také agentura NASA, kde sloužila mj. k vývoji nových řešení křídel.

F-111C australského letectva - Vyfoceno 1. ledna 1989 na společném australsko-americkém cvičení Kangaroo '89

Nad Vietnamem, Libyí a Irákem

Vrátíme-li se k US Air Force, to začalo svoje F-111 nasazovat (jak už bylo zmíněno výše) nad Vietnamem. Po překonání prvních problémů si tyto stroje vedly opravdu výborně, jak dokládá např. fakt, že odlétaly přes 4000 bojových misí, při nichž bylo sestřeleno jen šest strojů. Jeden bombardér F-111 mohl nejen dopravit pumový náklad jako čtyři F-4 Phantom II, ale navíc byl schopný operovat i bez zranitelné podpory v podobě letounů pro tankování a elektronický boj, protože díky svému doletu a palubním systémům si vystačil sám. Vedle Vietnamu se tento typ objevil též nad Laosem a Kambodžou, ovšem nepochybně nejslavnější misí F-111 byl úder na Libyi dne 15. dubna 1986, tzv. operace El Dorado Canyon. Chybělo doslova jenom pár minut, aby puma z některého z 18 letounů F-111F zlikvidovala samotného Kaddáfího. Následně byly F-111F úspěšně nasazeny během operace Pouštní bouře, kde byly kromě ničení Saddámových bunkrů užívány k destrukci tanků a dalších obrněných vozidel, jichž si připsaly na „konto“ asi 1500 kusů. Australské F-111C nikdy do ostrého boje nezasáhly, ačkoliv k tomu nebylo daleko v roce 1999, kdy se během bojů na Východním Timoru chystaly k úderům na Indonésii. Verzi C se říkalo „Pig“ („Prase“), běžně však byl F-111 nejznámější jako „Aardvark“, byť to dlouhé roky byla jen přezdívka. Jako oficiální jméno byla schválena až 27. července 1996, tedy v den vyřazení F-111 z US Air Force. O dva roky později odešly do výslužby též EF-111A, zatímco Austrálie vyřadila svoje „Prasata“ v roce 2010. Tak skončila kariéra letadla, jež překonalo své první problémy a dlouhé roky budilo obdiv a respekt.

General Dynamics F-111F během operace Pouštní bouře

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 15. prosince 2017