LETECKÁ TECHNIKA

Fénix: Renesance vrtulových stíhaček

A-29B Super Tucano brazilského vojenského letectva

Může se zdát, že v dnešní době nadzvukových stíhaček a řízených raket nemá žádný smysl mluvit o vrtulových bojových letounech. To je ovšem hluboký omyl. Ukazuje se naopak, že vrtulové bojové letouny budou prožívat svou renesanci. Už v 70. letech analýzy prokázaly, že turbovrtulový stroj se může vhodně uplatnit v základním a pokračovacím výcviku. Brazilská firma EMBRAER vyrobila cvičný letoun EMB 312 Tucano, který dosáhl řady úspěchů. Na ně navazuje nový EMB 314 Super Tucano, který existuje nejen ve dvoumístné cvičné verzi, ale i jako jednomístný lehký bojový letoun.

EMB 314 v žádném případě nelze podceňovat, protože tento letoun má vybavení téměř srovnatelné se soudobými proudovými stíhačkami. Má dva palubní počítače, v kabině jsou dva rozměrné barevné LCD displeje a průhledový displej HUD, pilot sedí na vystřelovací sedačce, pod trupem se nachází infračervený senzor FLIR a pod křídly mohou být neseny protiletadlové řízené rakety. Brazílie používá Super Tucano především pro hlídkování nad rozsáhlými prostorami amazonských pralesů.

Potenciál vrtulových bojových letounů je však mnohem širší. V řadě rolí mohou nahradit nebo doplnit bitevní vrtulníky. Jsou naprosto ideální pro akce proti teroristům, povstalcům, partyzánům, banditům, pirátům či narkomafii, zejména ve složitém terénu. Mohou se uplatnit při podpoře operací speciálních jednotek, diverzních akcích, potlačování vnitřního odporu nebo pohraničním hlídkování. Dalším důležitým úkolem bude boj s vrtulníky. Ukazuje se, že pro proudové letouny je ničení bitevních vrtulníků velmi obtížné. Vrtulníky jsou stále častěji vybavovány protiletadlovými řízenými střelami a začínají pro stíhačky představovat vážnou hrozbu. Efektivní boj s vrtulníky mohou vést zase jen vrtulníky – nebo vrtulové letouny.

Super Tucano je nepochybně skvělý začátek, ale je to opravdu jen začátek. Můžeme jej považovat za předchůdce nové generace vrtulových bojových letounů, které budou vyvinuty v dalším desetiletí. Na následujících řádcích se zkusím zamyslet nad tím, jak by tyto letouny mohly vypadat a jaké by měly mít parametry. V zájmu zjednodušení a srozumitelnosti jsem se rozhodl dát novému letounu pracovní název Fénix jako symbol toho, že vrtulové bojové letouny takříkajíc vstávají z popela.

Koncepce: Super Tucano je zcela konvenčně řešený letoun s rovným křídlem a klasickým uspořádáním ocasních ploch. Otázkou ovšem je, jestli bude mít Fénix tažnou, nebo tlačnou vrtuli. V případě tažné vrtule bude konvenční konstrukce zřejmě nejvhodnější, ale pro tlačnou vrtuli bude pravděpodobně lépe použít buďto koncepci s křížovými ocasními plochami, nebo koncepci kachní. Je známo, že koncepci vrtulových stíhaček dovedli nejdále konstruktéři v nacistickém Německu, a tak bude vhodné se obrátit pro inspiraci právě do tohoto období. Fénix by dokonce mohl být řešen obdobně jako nejrychlejší vrtulová stíhačka druhé světové války, německý Dornier Do 335 Pfeil, který měl dva motory, tažnou i tlačnou vrtuli, cestovní rychlost 685 km/h a maximální rychlost ve výšce dokonce 770 km/h.

Materiály: Bylo by nanejvýš vhodné co nejvíce omezit kovy a v maximální možné míře zkonstruovat Fénix z kompozitů, plastů, uhlíkových vláken a podobných materiálů. Osobně bych letoun příliš nepancéřoval; jednak by to kvůli jeho malé hmotnosti ani nebylo dost dobře možné a jednak by to omezilo jeho obratnost. Za samozřejmost rozhodně pokládám použití materiálů pohlcujících radarové paprsky. Některé pohyblivé části (zejména křidélka, klapky a pohyblivé části ocasních ploch) by mohly být řešeny jako bezkloubové a aeroelastické.

Pohon: Určitě nemá smysl stavět letouny s klasickými pístovými motory. Jednoznačným řešením budou turbovrtulové motory, jež spojují výhody pístových i proudových. Zajímavým řešením může být použití dvou protiběžných vrtulí. Pokud bychom se neměli omezit pouze na turbovrtulové motory, tak alternativně můžeme uvažovat o motorech s volnými dmychadly (prop fans), které ale zatím nejsou vyzkoušeny na menších letadlech. Určitě by ale mělo jít o motory schopné spalovat několik typů paliv. A jaké by měl mít Fénix výkony? Super Tucano dosahuje cestovní rychlosti 560 km/h, má dolet 1568 km a dostup 10 700 m. Dostup je snad dostačující a dolet také, ale rozhodně by se mělo usilovat o zvýšení cestovní rychlosti až k hranici 700 km/h s tím, že nejvyšší by se mohla blížit 800 km/h. (Pro srovnání, nejrychlejší turbovrtulový stroj je ruský bombardér Tu 95 s nejvyšší rychlostí 925 km/h.)

Přístroje: Jak už bylo uvedeno, přístrojové vybavení letounu Super Tucano je na velice vysoké úrovni. Fénix by však měl pokročit ještě dále a zcela dosáhnout úrovně proudových strojů a nejlepších bitevních vrtulníků. Za minimální sestavu senzorů bych považoval běžný standard bitevních vrtulníků, tj. televizní kameru se zesilovačem světla, infračervený senzor a laserový dálkoměr a zaměřovač. Otázkou zůstává radiolokátor. Problémem zde není velikost (už dnes existuje řada rozměrově adekvátních leteckých radarů), ale umístění, a to zejména u letounů s motorem vpředu, protože v nich prostě není radar kam umístit. Vhodným řešením by mohl být radar v odnímatelném kontejneru pod trupem; Super Tucano má takto umístěný infračervený senzor FLIR a toto řešení radaru používá např. ruský proudový bitevník Su 39 Strike Shield. Kromě klasických letounových radarů stojí za úvahu i milimetrové radary jako americký Longbow a ruský Arbalet; oba existují i v kontejnerové verzi. Z dalších položek přístrojového vybavení bych uvedl zejména přilbový zaměřovač (HMD); prvky jako displeje LCD a průhledové displeje budou samozřejmé.

Výzbroj: Pokud má Super Tucano nějakou velkou slabinu, tak je to nedostatečná hlavňová výzbroj. Dva 12,7mm kulomety skutečně nelze považovat za adekvátní. Fénix musí v každém případě nést výkonnější zbraně. Celá řada starých vrtulových letounů (např. britský stíhač Typhoon nebo sovětský bitevník Il 2) nesla v křídle kanony ráže okolo 20 mm, což by mělo postačovat i pro Fénix. Nemá ale smysl instalovat zbraně s extrémně vysokými kadencemi, postačí rychlost palby do 1000 ran za minutu. Pokud se vyskytne potřeba použít větší zbraně (nejspíše ráže 30 mm), mohou být umístěny v kontejnerech pod křídlem. Někoho by mohlo lákat oprášení staré ideje kanonů střílejících dutou hřídelí vrtule. Ve druhé světové válce úspěšně bojovalo mnoho takto vyzbrojených letounů. Sověti takto běžně montovali 37mm kanony a experimentovalo se s prakticky dělostřeleckými zbraněmi ráže 57 mm. Problém je v tom, že tehdy šlo o obyčejné pístové motory. Neumím si představit, jak by se dal kanon vestavět do turbovrtulového agregátu. V případě letounů s motorem umístěným vzadu však můžeme uvažovat o instalaci větších hlavňových zbraní do „prázdné“ přídě.

Kromě této hlavňové výzbroje samozřejmě musí mít Fénix i závěsníky pro další zbraně. Konstruktéři letounu Super Tucano udělali důležitý a svým způsobem zlomový krok tím, že svému výtvoru dali možnost nést protiletadlové řízené rakety, konkrétně brazilské MAA 1 Piranha. Super Tucano unese externí výzbroj do hmotnosti až 1500 kg. Fénix by měl mít ještě větší nosnost, nejméně 2000 kg, ale pokud možno spíše 2500 kg. A také by měl být schopen nést plný arzenál moderních leteckých zbraní včetně naváděných pum. Za hlavní výzbroj proti pozemním cílům bych považoval malé a rychlé řízené rakety vzduch země, jako je např. americká Hellfire nebo ruský Vichr. Vzhledem k charakteru misí by Fénix mohl nést i různé nesmrtící a ochromující zbraně, např. laserové či zvukové.

Další možnosti: Fénix by měl být vybaven nástavcem pro tankování za letu a modulárním podvozkem, na který by se namísto kol daly namontovat lyže. Za úvahu stojí konzoly pro připojení pomocných startovacích raket a možnost instalace přistávacího háku. A možná bych uvažoval o tom, že Fénix by byl DR-UCAV (Dual Role Unmanned Combat Aerial Vehicle), takže by mohl létat s lidskou osádkou i bez ní. Pokud ještě více popustím uzdu fantazii, tak si dokážu představit i větší dvoumotorový bojový letoun ve stylu typů Me 110 Zerstörer nebo P 38 Lightning. Mohl by být lépe pancéřovaný, unesl by více výzbroje a třeba by mohl nést pod trupem i pohyblivý kanon pro postřelování pozemních cílů.

V každém případě jsem skálopevně přesvědčen o tom, že už brzy uvidíme létat nové typy vrtulových bojových strojů. Charakter dnešních ozbrojených konfliktů je pro ně jako stvořený a zájem o Super Tucano jasně prokazuje, že poptávka po takových letounech existuje. Nová éra vrtulových stíhaček možná začne dřív, než si myslíme.

EMB-314 z výzbroje Chilean Air Force (Fuerza Aérea de Chile, FACh)

Publikováno v dubnu 2006