LETECKÁ TECHNIKA

SPAD S.XII: Kouzelná stíhačka pro esa

SPAD S.XII představoval na pohled fakticky normální dvouplošník

Standardní výzbroj stíhačů první světové války představovaly kulomety, ale objevila se i letadla se silnějšími zbraněmi. Zřejmě nejvýznamnějším z nich byl SPAD S.XII, jenž byl vyvinut pro špičkové piloty francouzského letectva.

Značka Société Pour L’Aviation et ses Dérivés (zkráceně SPAD) patřila v první světové válce mezi nejvíce respektované výrobce stíhacích letounů. Vděčila za to hlavně svým typům S.VII a S.XIII, které představovaly více než důstojné soupeře i pro nejlepší německá letadla. Trochu v jejich stínu zůstal S.XII nesoucí 37mm kanon. Z tohoto hlediska sice předběhnul svou dobu, neboť předznamenával pozdější vývoj stíhačů, ale jeho revoluční výzbroj (navzdory ničivosti) přinášela tolik potíží, že se S.XII nakonec nerozšířil.

Guynemerův nápad

V létě a na podzim 1916 se na obloze objevily nové německé stíhačky, zejména výtečné stroje značky Albatros, jež opět změnily situaci ve vzduchu ve prospěch Centrálních mocností. Státy Dohody samozřejmě musely reagovat. Jednu z nejlepších odpovědí na nové německé stíhačky představovaly francouzské letouny zcela nové konstrukce. Jestliže dřívější francouzská letadla od firmy Nieuport představovala „lehkou váhu“ a sázela primárně na hbitost, značka SPAD se rozhodla pro jiný přístup a vyvinula stroj S.VII, který sice nebyl tak obratný, ale vynahrazoval to více než dostatečně svou stabilitou, odolností a spolehlivostí. Díky tomu mohl např. vysoce efektivně unikat střemhlavým letem, který si naprostá většina jiných letounů nemohla dovolit, neboť se jim zkrátka lámala křídla. Stíhačky S.VII tak na přelomu roků 1916 a 1917 dokázaly znovu vyrovnat situaci a na jaře 1917 mohly státy Dohody mluvit o tom, že se jim ve vzduchu daří lépe než Němcům. Lví podíl na tom ale samozřejmě neměly jen technické kvality nového letadla, ale i schopnosti francouzských letců, mezi kterými se již etablovala esa, jejichž jména se stala legendárními. Patřil mezi ně i skvělý Georges Guynemer, francouzský národní hrdina, jenž si do své smrti v září 1917 připsal 53 sestřelů. Od počátku byl výkony S.VII nadšen a dal stíhačce přezdívku „létající kulomet“. V tehdejší době bývalo běžné, že špičkoví váleční piloti přímo spolupracovali na vývoji nových letadel, a proto Guynemer často předkládal své návrhy hlavnímu konstruktérovi letounů SPAD, jímž byl Louis Béchereau. Na konci roku 1916 přišel s originálním nápadem v podobě letounu, jenž by nenesl jen tehdy obvyklé kulomety ráže cca 7,7 mm, ale byl by vybaven 37mm kanonem Hotchkiss. Tato zbraň se tehdy montovala pouze do velkých vícemotorových strojů, jelikož pro stíhače byla prostě příliš výkonná, ale nezvykle pevná konstrukce S.VII to dokázat mohla. Béchereau se pak pustil do potřebných úprav, které ale byly nakonec takové, že vzniklo vlastně nové letadlo.

Georges Guynemer

Popis „dvanáctky“

SPAD vyzbrojený kanonem dostal firemní jméno S.XII. Stejně jako S.VII to byl dvouplošník, který byl poháněný vidlicovým osmiválcem Hispano-Suiza. Tento prvek stíhačů SPAD byl do značné míry nezvyklý, jelikož většina letadel Dohody měla hvězdicové motory, kdežto Němci sázeli zejména na stojaté řadové agregáty. Pokud ale S.VII poháněl motor Hispano-Suiza 8Ab s přímým náhonem vrtule, pak pro nový S.XII bylo třeba použít verzi 8Cb, jež se vyznačovala náhonem se speciálním převodovým zařízením, což posléze vedlo k opačnému smyslu otáčení vrtule (při čelním pohledu proti směru hodinových ručiček). Základní příčinou této změny byl právě onen 37mm kanon. Nakonec nebyla použita zbraň Hotchkiss, ale modernější typ SAMC (Semi Automatique Moteur Canon) značky Puteaux. Samotný kanon byl uložený mezi dvěma řadami válců a střílel dutou hřídelí vrtule, což si následně vynutilo použití onoho převodového mechanismu. Kanon byl pochopitelně jednoranný a pilot jej nabíjel manuálně; k dispozici měl dvanáct nábojů. Stíhač S.XII však měl i jeden synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm, jenž sloužil pro zastřelování na cíl. Byl instalován na pravé polovině horní strany kapoty a byl opatřen zásobníkem s 500 náboji. Kvůli „zaměřovacímu“ účelu kulometu se zpravidla užívalo svítící střelivo. Montáž kanonu a jeho zpětný ráz však způsobily, že bylo nutné dosti pozměnit i drak letounu. Trup byl trochu prodloužen, kromě toho se zvětšila nosná plocha a horní křídlo bylo mírně posunuté dopředu. Konce křídel byly zaoblené, zatímco základní stroj S.VII je měl rovné. Kryt motoru měl více proudnicový tvar. Další změnu přinášelo odlišně řešené ovládání stroje, což byl opět důsledek montáže kanonu, jehož závěr se nacházel mezi koleny pilota, což znemožňovalo použití klasické ovládací páky. Místo toho měl S.XII systém, který se používal na předválečných letounech firmy Deperdussin a připomínal volant vsazený do palubní desky. Nový letoun byl rovněž o téměř 80 kg těžší než S.VII, ovšem díky silnějšímu motoru a dalším změnám se celkové výkony nijak výrazně nezměnily. SPAD S.XII byl zaveden do služby pod oficiálním vojskovým jménem Spa.12.Ca.1, což říkalo, že se jedná o dvanáctý stroj od značky SPAD, je vyzbrojený kanonem (Ca) a je jednomístný.

Průřez přídí trupu SPAD S.XII ukazuje umístění kanonu mezi válci motoru

Fonck v nebezpečí

První prototyp S.XII vzlétl 5. července 1917, následně úspěšně prošel zkouškami a letectvo se rozhodlo objednat sérii tří set kusů. Tolik jich ale nikdy nevzniklo; zpravidla se uvádí, že bylo zhotoveno okolo dvaceti sériových letounů. Problém byl totiž v tom, že S.XII přinášel spoustu problémů. Jeho výzbroj sice byla fenomenální a jeden zásah 37mm granátem znamenal takřka vždy okamžité zničení německého letadla, ale obsluha nebyla snadná. Po každé ráně se kokpit zaplnil kouřovými zplodinami a zpětný ráz způsobil prudký otřes letadla, které se tak na chvíli stalo téměř neovladatelným. Obtížné bylo též nabíjení za letu a kvůli Deperdussinovu systému se S.XII musel řídit jinak než ostatní letouny. Pro nezkušené piloty nemělo přílišný smysl, aby takové letadlo vůbec používali. Naopak některá slavná esa si ho na určitou dobu oblíbila. Sám Guynemer dosáhl na S.XII hned čtyř sestřelů a údajně dal letounu přezdívku „avion magique“ („kouzelné letadlo“). Nejvíce úspěchů na tomto typu ovšem nasbíral skvělý Paul-René Fonck, který byl z hlediska celkového počtu sestřelů (75) nejúspěšnějším pilotem nejen vzdušných sil Francie, ale vlastně všech zemí Dohody. Za pomoci S.XII sestřelil jedenáct německých strojů, ale paradoxně nejznámější je příhoda, která Foncka málem stála život. Při jednom souboji měl v úmyslu uniknout německému letounu střemhlavým letem, avšak granáty pro kanon vypadly z bedničky a zaklínily ovládání, takže se Fonck řítil k zemi. Nakonec se mu přece jen povedlo „vysvobodit“ řízení a vyházet granáty ven, ovšem sám přiznal, že jen málokdy pocítil blízkost smrti tak jako v oné chvíli. S.XII se tedy příliš nerozšířil, navíc nedlouho po něm přišel letoun S.XIII, který sice neměl kanon, zato však přinášel přepracovaný drak a silnější motor, takže se záhy stal nejúspěšnějším typem firmy SPAD. Pokud jde o S.XII, několik kusů dostala letectva Velké Británie, USA, Srbska a Ruska. Vznikla rovněž plováková verze S.XIV, ale vyrobila se jenom v několika exemplářích. Přesto ovšem S.XII zaujímá ve vývoji válečných letadel velice důležité místo, jelikož v jeho případě poprvé použitá střelba kanonem skrz hřídel vrtule potom slavila úspěchy na řadě povedených typů stíhaček.

Paul-René Fonck, nejúspěšnější francouzský stíhací pilot v první světové válce, před svým letounem SPAD S.XII

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
John F. Connors: Spad Fighters in action, Carrollton 1989
John Guttman: SPAD XII/XIII Aces of World War 1, Oxford 2002
Jiří Vraný a Zdeněk Hurt: Ilustrovaná historie letectví – Mikojan MiG-17, Hawker Hurricane Mk. I, SPAD VII a XIII, Praha 1989
MilitaryFactory.com, Wikipedia.org

Fotografie: archiv autora

Publikace: Extra Válka – I. světová 10/2013