LETECKÁ TECHNIKA

Boulton Paul Defiant: Stále sporná věžová stíhačka

„Bojovný“ snímek Defiantu z propagandistické kampaně RAF

Při debatách o bojových letounech druhé světové války se občas vynoří jméno britského stíhače Boulton Paul Defiant. A málokdy nevyvolá prudké spory, protože Defiant pořád zůstává kontroverzním letadlem. Byla to od počátku slepá ulička vývoje, nebo se jednalo o konstrukčně dobrý, ale nevhodně používaný stroj?

Jako stíhačku z druhé světové války si zpravidla představíme jedno- nebo dvoumotorový stroj vyzbrojený kanony či kulomety v křídle nebo trupu, které střílely rovně vpřed. Našlo se však i několik letounů, které z tohoto zavedeného schématu vybočovaly. Jedním z nich byl i britský Boulton Paul Defiant, který patří do poněkud obskurní kategorie „věžových stíhaček“ (turret fighters). Při letmém pohledu celkem připomínal tehdejší normální stíhačky, vlastně se hodně podobal legendárnímu stroji Hawker Hurricane, avšak z hlediska výzbroje měl jednu zásadní odlišnost. Čtveřice kulometů totiž nebyla instalována v křídle, ale v otočné věžičce za kabinou pilota, kde seděl střelec coby druhý člen osádky. Tvůrci Defiantu si od tohoto řešení slibovali možnost pálit na nepřítele z nečekaných úhlů, realita se ovšem ukázala jako trochu složitější a Defiant ve své původní roli příliš neoslnil. Poté byl přesunut k útvarům nočních stíhaček, kde slavil podstatně větší úspěchy. Podíl Defiantů na vítězství v letecké bitvě o Británii byl velice důležitý, byť dosud zřejmě není adekvátně doceňován.

Stíhačky Defiant provozovalo také Královské kanadské letectvo

Koncept stíhačky s věží

V podstatě se dá říci, že prazáklad koncepce „věžové stíhačky“ vznikl už během první světové války. Celá řada prvních stíhacích letounů měla pohyblivé kulomety ve střelištích. Důvod byl prostý. Ještě neexistovaly spolehlivé synchronizační mechanismy, které by umožňovaly mířit a střílet pevnými kulomety směrem vpřed bez toho, že by byla ohrožena vrtule. Jakmile se ale synchronizační zařízení rozšířila, poměrně rychle vzniklo klasické schéma stíhače s kulomety (nebo později také kanony) instalovanými v trupu nebo v křídle. Pohyblivá střeliště nezanikla, avšak stala se doménou bombardérů, pro než představovala základní obrannou výzbroj. Právě masivní nástup těžkých bombardérů byl potom vlastně i jedním z důvodů, proč se ve 20. a 30. letech objevila koncepce věžové stíhačky. Teoretikové letecké války předpokládali, že hlavní roli v budoucím konfliktu sehrají svazy strategických bombardérů, které rozvrátí vojenskou i civilní infrastrukturu nepřítele a donutí jej kapitulovat. Navíc se věřilo, že se tyto bombardéry docela dobře obejdou bez doprovodných stíhačů.

Počítalo se totiž s tím, že množství bombardérů opatřených obrannými zbraněmi ve střelištích nebo otáčejících se věžích vytvoří „palebnou přehradu“, kterou stíhače protivníka nedokážou překonat. Pokud totiž bude pilot stíhačky mířit celým letounem, bude samozřejmě muset letět vůči bombardérům po určitou dobu stabilním směrem, takže bude nabízet snadný cíl. A odtud byl už jen krok k úvaze, která vedla ke konstrukci věžových stíhaček včetně Defiantu: Jestliže otáčivé věže s kulomety mohou poskytovat účinnou ochranu bombardérům, proč by nemohly stejně dobře poskytnout útočnou schopnost stíhačce? Vyrobíme zkrátka letoun, který bude mít rychlost a obratnost stíhačky, avšak bude mít výzbroj umístěnou ve věžičce, takže jeho střelec bude moci mířit a pálit nezávisle na směru letu. V určitých extrémních případech dospěla tato úvaha až k závěru, že bude-li mít stíhačka větší počet pohyblivých zbraní pálících do různých směrů, bude možné obětovat rychlost a obratnost, protože její palebná převaha bude znamenat triumf nad všemi „normálně“ konstruovanými letadly. Touto (skutečně pomýlenou) cestou šel např. americký těžký stíhač Bell YFM-1 Airacuda.

Letoun Boulton Paul P.82

Britské ministerstvo letectví sice až do takového extrému nedošlo, avšak tváří v tvář budování silných bombardovacích leteckých sil v zemích kontinentální Evropy bylo konceptem věžové stíhačky zaujato. Britové měli k dispozici kvalitní střeleckou věž od firmy Boulton Paul, která byla úspěšně instalována na několika typech bombardérů, a proto se Britové záhy rozhodli, že z tohoto prvku udělají i klíčovou součást nového stíhacího letounu, který bude specializovaný na obranu proti útočícím svazům bombardérů. V roce 1935 byly vydány požadavky na novou stíhačku, které kromě zmíněné výzbroje obsahovaly rychlost 290 mil za hodinu (464 km/h) ve výšce 15 000 stop (4500 m). Jinak ale byla konstruktérům ponechána značná volnost, a tak se přihlásilo hned patnáct firem s rozmanitými návrhy jedno- i dvoumotorových strojů. Zpočátku se dávaly největší šance typu Hawker Hotspur, který vykazoval i nejlepší letové vlastnosti, ale jelikož firma Hawker byla vytížena objednávkami později legendárních letadel Hurricane, byl nakonec v roce 1937 jako vítěz vybrán typ P.82 od firmy Boulton Paul, jenž pak dostal bojové jméno Defiant (Vzdorný). První prototyp (ještě bez věže) byl poprvé zalétán 11. srpna 1937 a v prosinci 1939 byl letoun Boulton Paul Defiant ve verzi Mk I oficiálně zaveden do výzbroje. Celkem bylo vyrobeno 713 kusů této verze.

V muzeu RAF v Londýně je k vidění zachovaný Defiant NF Mk I

Jak již bylo řečeno, Defiant na dálku značně připomínal klasické jednomotorové jednomístné stíhačky, např. Hawker Hurricane. Neměl ovšem kulomety v křídlech, jelikož veškerá výzbroj byla soustředěna v elektro-hydraulicky poháněné věžičce Boulton Paul Type A instalované za pilotní kabinou. V ní byly umístěny čtyři pohyblivé kulomety Browning ráže 7,7 mm, které se ovládaly prostřednictvím elektrického systému. Jejich ovládání bylo upraveno tak, aby střelba byla automaticky přerušena v úhlu, který by znamenal riziko zásahu vlastní vrtule či ocasních ploch. Střelec mohl také natočit věž tak, aby obě dvojice kulometů mířily vpřed, a pak z nich mohl střílet pilot, což se ale v praxi dělalo jen vzácně, neboť pilot neměl v kabině zaměřovač, a navíc se v takové situaci ústí hlavní nalézala blízko pilotní kabiny, takže záblesky ze střelby by mohly pilota oslnit. Další zajímavostí byly proudnicové kryty, které se nacházely u věže a sloužily k tomu, aby během letu snižovaly její aerodynamický odpor. V bojové situaci se však pneumaticky zasunuly do trupu a střelec mohl věží volně otáčet. Pokud jde o výkony, Defiant představoval spíše horší průměr; rozměrově sice zhruba odpovídal Hurricanu, ale kvůli věži a jejím podpůrným mechanismům byl podstatně těžší. O pohon se staral dvanáctiválcový motor Rolls-Royce Merlin III dodávající výkon 768 kW.

Defianty jdou do války

Často se říká, že Defiant jako denní stíhačka úplně zklamal. To ovšem není tak docela pravda, protože první stíhací perutě vyzbrojené těmito stroji (141. a 264.) si ze začátku vedly poměrně dobře. Už hned při prvním bojovém letu 12. května 1940 si Defiant připsal sestřel německého bombardéru Ju 88 a následujícího dne byly zničeny čtyři střemhlavé Ju 87. Zároveň ale přišlo první varování před zranitelností Defiantů v klasických soubojích proti německým stíhačkám Messerschmitt Bf 109, protože šest Defiantů bylo v krátkém sledu sestřeleno. Britské letectvo navíc z nějakého důvodu nastartovalo kolem Defiantů obrovskou propagandistickou kampaň, v níž se (mimo jiné) tvrdilo, že Defiant má na palubě celkem jedenadvacet zbraní, a sice čtyři kulomety ve věži, čtrnáct (!) kulometů v křídle a k tomu tři kanony v trupu. Němci se proto na začátku Defiantů poněkud obávali, důležitou roli navíc sehrála již zmíněná značná podobnost s Hurricanem, takže málo zkušení němečtí stíhači někdy na Defianty zaútočili klasicky zezadu v domnění, že jde o Hurricany, a pochopitelně byli zasaženi palbou z věží. Během vzdušných bojů při evakuaci z Dunkerque si Defianty vlastně nevedly špatně a za vhodných podmínek se mohly postavit nejen bombardérům, ale někdy i stíhačkám.

Defiant se při letmém pohledu podobal legendárnímu Hurricanu

Bezesporu „nejlepším dnem“ Defiantů byl slavný 29. květen 1940, kdy si letouny 264. peruti oficiálně připsaly celkem 37 sestřelů německých letounů (jeden bombardér Ju 88, devatenáct střemhlavých bombardérů Ju 87, devět těžkých stíhačů Bf 110 a osm stíhačů Bf 109), a to vše za cenu ztráty jen jediného střelce, jenž zahynul při seskoku z poškozeného Defiantu. Dnešní výzkumy ovšem ukazují, že Němci zřejmě ve skutečnosti ztratili jenom asi polovinu letounů, protože jeden a týž sestřel nejspíše několikrát nahlásily osádky více Defiantů. Každopádně se jednalo o úspěch, ale současně to byla „labutí píseň“ Defïantů v roli denních stíhaček, protože v následných denních bojích v letecké bitvě o Británii utrpěly těžké ztráty. Zastánci věžových stíhaček se totiž zcela zmýlili v předpokladu, že nepřátelské bombardéry nebudou mít stíhací ochranu. Jakmile zmizel faktor překvapení a Němci se naučili Defianty rozpoznávat, ukázalo se, že proti srovnatelnému počtu klasických stíhaček Defianty nemohou uspět. Ztráty narostly do takové výše, že v srpnu 1940 bylo rozhodnuto Defianty z denních stíhacích perutí stáhnout a přesunout je k nočním bojovým jednotkám.

V úloze noční stíhačky

Od září 1940 tedy Defianty plnily novou roli. Nebyly to specializované noční stíhačky, neboť nenesly radiolokátory, byly to zkrátka denní stíhací letouny operující v noci. Úprava pro noční operace spočívala pouze v tom, že letouny obdržely černý nátěr a tlumiče ohně na výfuky, aby nedocházelo k oslnění pilota. V září 1940 byla zformována první noční stíhací peruť Defiantů, kterou byla 307. polská, v listopadu a prosinci téhož roku následovaly 255., 256. a 151. peruť. Již 16. září se objevil první nárokovaný noční sestřel dosažený na Defiantu, oficiálně však byl uznán až sestřel Ju 88, k němuž došlo následující noc. Přes určité počáteční obtíže si Defianty jako noční stíhačky následně vedly až překvapivě dobře. Právě v noci se totiž mohla skutečně projevit jejich základní výhoda, totiž možnost pálit nezávisle na směru letu. Defianty bojovaly odlišným způsobem než jiné noční stíhačky, neboť nezaujímaly pozici přímo za protivníkem, nýbrž spíše pod ním nebo vedle něj. Pokud se jim podařilo přiblížit se nepozorovaně, měl pak střelec poměrně dobrou šanci soustředit palbu na zranitelná místa protivníkova stroje. Nebylo to pochopitelně nikterak jednoduché, ovšem výsledky se dostavily. Podle starších výzkumů si Defianty zmíněných čtyř perutí v údobí od září 1940 do května 1941 připsaly více sestřelů než kterýkoli jiný typ britského nočního stíhače. Novější práce tato čísla zpochybňují a uvádějí, že typy Beaufighter a Blenheim byly přece jen o něco úspěšnější, což ale nemění nic na faktu, že jako noční stíhačka se Defiant skutečně velmi osvědčil.

V roce 1941 následovaly další noční stíhací perutě Defiantů, a sice 96., 125. a 153. Důležitější změnou ale bylo zavedení radarů AI Mk VI, jejichž charakteristické „stromečkové“ antény se objevily na křídlech Defiantů. Nejprve byly instalovány na již existující letouny Defiant Mk I, jež poté nesly název NF Mk IA, ale od srpna 1941 se zapojily do boje nově vyrobené letouny Defiant NF Mk II, jež byly radarem opatřeny od začátku; navíc dostaly silnější motory Merlin XX o výkonu 954 kW. Letounů této verze bylo zhotoveno 210 kusů. Ale ačkoli radary a nové motory nepochybně zvýšily schopnosti Defiantů, přece jen bylo zřejmé, že konstrukce letounu již naráží na své výkonové limity, zejména co se týče rychlosti. Na konci roku 1941 už nebyly výsledky Defiantů v úloze nočních stíhaček příliš oslnivé a stále silněji se projevovala nutnost zavést rychlejší letouny. V červenci 1942 byly tedy Defianty staženy z nočních bojových akcí. Pro úplnost se dá ještě dodat, že kromě britského letectva je omezeně používaly i vzdušné síly Austrálie (456. peruť) a Kanady (409. a 410. peruť), jeden letoun odebralo kvůli přeškolování svých letců dokonce i americké letectvo.

Prototyp nočního stíhacího Defiantu NF Mk II s radiolokátorem

Závěr služby a zhodnocení

Stažení od nočních perutí ale rozhodně neznamenalo konec Defiantů ve službě, protože jejich část pokračovala coby nosiče systémů pro elektronický boj u 515. peruti. Tyto stroje sloužily k rušení nepřátelských pobřežních radiolokátorů. Dále je třeba jmenovat letouny Defiant ASR Mk I, což byla varianta pro vyhledávací a záchranné operace nad mořem. Vyznačovala se tím, že pod křídlem měla závěsy pro dvojici nafukovacích člunů („dinghy“), které se mohly shodit sestřeleným letcům v moři. Přesto si ale tyto Defianty zachovaly bojové schopnosti a zapojily se do několika bojových akcí. Defianty posléze sloužily také pro vlekání vzdušných terčů pro cvičné střelby. Okolo 150 z těchto „tahačů“ představovaly základní bojové Defianty Mk I, jež byly konvertovány na verzi TT Mk I, dalších 140 letounů s tímto určením představovaly nově zhotovené Defianty TT Mk III, které již neměly střeleckou věž. Část „tažných“ Defiantů byla předána koloniálnímu letectvu v Britské Indii, kde také tento neobvykle zkonstruovaný letoun v roce 1947 definitivně opustil službu. Do současné doby je dochován pouze jeden kompletní Defiant, a to stroj varianty NF Mk I, jehož zbarvení odpovídá 307. polské noční stíhací peruti. Můžeme jej zhlédnout v muzeu Royal Air Force v Londýně.

„Tažný“ letoun Defiant TT Mk III určený pro vlekání cvičných terčů

Co říci závěrem o věžové stíhačce Boulton Paul Defiant? Jakožto denní stíhač evidentně vyšla z nesprávného předpokladu, jelikož koncept stíhačky s výzbrojí pouze ve věži nepočítal s tím, že útočící bombardéry budou mít silnou stíhací eskortu. Proti daleko obratnějším stíhačkám se Defianty dlouhodobě prosadit nemohly, a to i přes výhodu v podobě schopnosti pálit různými směry nezávisle na směru letu. Naopak jako noční stíhače měly nepopiratelně vysoký úspěch, protože jejich zvláštní konstrukce se ve specifických podmínkách nočního boje osvědčila. Lze spekulovat o tom, jestli by schopnosti Defiantu zásadně zvýšila klasicky vpřed pálící výzbroj, např. několik kulometů v křídle. Možná ano, ač proti tomuto názoru existuje námitka, že další zbraně (čili další zátěž) by ještě zhoršily už tak ne právě nejlepší rychlost a obratnost. Ale přes přetrvávající debaty o kvalitě Defiantu nelze popřít jeden základní fakt. Navzdory problémům to byl svým specifickým způsobem užitečný letoun, který v nočním boji odváděl dobrou práci a významně přispěl k vítězství v bitvě o Británii.

Nepotvrzený český sestřel

Bojový letoun Defiant patří i do československé vojenské historie, protože na něm létali i naši stíhači v britském letectvu. Konkrétně u 96. noční stíhací peruti, která operovala ze základny Cranage a používala mj. Defianty, působili v roce 1941 piloti František Chábera, Josef Keprt, Josef Kloboučník a Vlastimil Veselý a palubní střelci Karel Bednařík, Rudolf Husár, Oldřich Kaňovský a Jaroslav Kovanda. Osádka Chábera-Bednařík na Defiantu si v létě 1941 připsala poškození (a nepotvrzené zničení) německého bombardéru Heinkel He 111. Pozemní kontrola je navedla na nepřátelský letoun, který však byl i cílem protiletadlových děl. Střelec Bednařík zasáhl pravý motor německého letounu, který vzápětí začal hořet a ztratil se z dohledu, avšak nebylo jisté, zda byl opravdu zničen, a pokud ano, zda jej „dostal“ Defiant nebo pozemní děla. Proto bylo českým letcům přiznáno pouze poškození.

Skupina stíhaček Defiant 264. stíhací peruti RAF v srpnu 1940

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Alec Brew: The Turret Fighters – Defiant and Roc
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války

Publikace: Extra Válka – II. světová 6/2012