LETECKÁ TECHNIKA

Gloster Gladiator vs. Fiat CR.42 Falco: Konec éry stíhacích dvouplošníků

Fiat CR.42

Na počátku druhé světové války ještě nebyly stíhací dvouplošníky vzácností, ačkoliv bylo zřejmé, že konstrukčně jasně zastaraly. Přesto je však čekalo poslední bojové nasazení, a to zejména nad Středomořím a Afrikou, kde letadla Gloster Gladiator britského letectva čelila stíhačkám Fiat CR.42 v italských barvách.

Gloster Gladiator Mk I na Shuttleworth Airshow, 2010

Středomořské a africké válčiště bylo v celém kontextu druhé světové války v řadě ohledů dost specifické. Jednalo se zcela jistě o nejvíce „civilizovanou“ část konfliktu, kterou poznamenalo jen minimum válečných zločinů, jelikož protivníci se k sobě chovali takřka „rytířsky“. Byla to i hlavní zóna působení italských ozbrojených sil, které si tam ale vysloužily značně rozpačitou pověst, co se týče kvalit lidské síly a výzbroje. Další zvláštností bylo nasazení techniky, jež se obecně považovala za zastaralou, v oněch specifických podmínkách se však pořád ještě mohla uplatnit, jak dokazovalo mj. užívání stíhacích dvouplošníků.

Poslední se synchronizací

V první polovině 30. let chystalo britské letectvo reorganizaci svých stíhacích perutí a hledalo náhradu za letouny Bristol Bulldog. Požadavkům se rozhodla vyhovět mj. firma Gloster, která provedla komplexní evoluci svého typu SS.19, zařazeného v RAF jako Gauntlet. Tak se zrodil typ SS.37, který reprezentoval vrchol a zároveň i závěr britské meziválečné konstrukční školy stíhacích dvouplošníků. Prototyp opatřený motorem Bristol Mercury IV poprvé vzlétl 12. září 1934, posléze byl použit agregát Mercury VII a byla vestavěna výzbroj, kterou tvořila dvojice synchronizovaných kulometů Vickers v trupu (díky tomu šlo vlastně o poslední britský stíhač se synchronizátorem k palbě skrze okruh vrtule) a ještě dvojice zbraní Lewis v pouzdrech pod křídlem. V první polovině roku 1935 prodělal stroj testy u RAF a vyhověl požadavkům, takže byla objednána první série pod označením Gloster Gladiator. Letadla měla výkonnější motory Mercury IX a od prototypů se na první pohled lišila uzavřeným pilotním prostorem, navíc byl upraven podvozek a ocasní plochy. Od počátku roku 1937 přicházely stroje druhé série, jež se vyznačovaly univerzálními závěsy pod křídlem, pod které bylo možno umístit nejen kulomety Lewis či Vickers ráže 7,7 mm, ale i licenční americké 7,62mm zbraně Colt-Browning. Letadla dodávaná od roku 1938 nesla v převážné většině právě posledně jmenované kulomety. Dalším vývojovým stupněm byl Gladiator Mk II s motorem Mercury VIIIA a třílistou kovovou vrtulí, jež nahradila původní dvoulistou dřevěnou. Z těchto stíhačů byla vyvinuta provizorní námořní verze se záchytným hákem, záhy nahrazená speciální palubní úpravou Sea Gladiator. Celkově bylo zhotoveno 746 kusů Gladiatorů, z nichž šest stovek získaly ozbrojené síly Velké Británie a zemí Commonwealthu, zatímco zbylé plnily exportní objednávky více než desítky zemí. Ale sami Britové už od roku 1939 tyto stroje vyřazovali, neboť občanská válka ve Španělsku jasně ukázala, že éra dvouplošníků je nenávratně pryč.

Mylné poučení ze Španělska

Také italské letectvo vyvodilo ze španělského konfliktu poučení, kupodivu však úplně opačné a mylné. Skutečnost, že nejlepší stíhací dvouplošníky se ještě mohly celkově vyrovnat prvním jednoplošníkům, si Italové vyložili tak, že dvouplošníky mohou být nadále užitečnou zbraní, a proto firma Fiat začala z typu CR.32 vyvíjet nový letoun CR.42 Falco. Základním prvkem byl vysoce výkonný motor Fiat A74 R1C 38, jenž byl usazen do robustního kovového draku. Jeho spodní křídlo bylo zřetelně menší než horní, a tak CR.42 patřil mezi „jedenapůlplošníky“ (tzv. sesquiplanes). Pomineme-li dvojici křídel, vyhlížel poměrně moderně a atraktivně, což z něho dělalo i oblíbený „materiál“ pro monstrózní propagandu fašistického režimu. Bylo však velice paradoxní, že poprvé vzlétl až 23. května 1938, tj. v době, kdy vzdušné síly většiny vyspělých zemí operovaly s prvními kompletními útvary stíhacích jednoplošníků. Výzbroj CR.42 tvořily dva kulomety Breda SAFAT v trupu a u pozdějších letounů ještě další dva pod křídlem, vedle toho bylo možno nést 200 kg pum. Tato možnost se později skutečně hodně využívala, jelikož CR.42 sloužily i jako bitevní letouny, ačkoli jejich primární poslání bylo pochopitelně stíhací. Vzniklo několik variant CR.42, které se lišily zejména výzbrojí, popř. i úpravami pro nasazení v Africe, kromě toho byla vyvinuta noční stíhací verze CR.42CN. Za nejzvláštnější úpravu lze pokládat CR.42LW, zhotovenou ve 150 kusech pro německou Luftwaffe jako stroje pro noční „rušivé“ bombardování a boj proti partyzánům. Celkem vzniklo zřejmě 1819 kusů, z nichž byl určitý počet i exportován. Vedle zmíněné Luftwaffe směřovaly mj. do Maďarska, Belgie nebo Švédska (na čemž bylo paradoxní, že Belgie a Švédsko vlastnily též Gladiatory). Samo italské letectvo zavedlo CR.42 (s přídomkem Falco) do výzbroje v květnu 1939. Když Itálie v červnu 1940 vstoupila do války, disponovala asi 330 exempláři.

Legendární boje o Maltu

Gloster Gladiator prodělal „křest ohněm“ v roce 1938 v Číně proti Japonsku, avšak skutečnou slávu si vybojoval na nebi Finska během „zimní války“, kde s nimi létali nejen Finové, ale též dobrovolníci ze Švédska. Britské Gladiatory se několikrát střetly s německými letouny během „podivné války“, bojovaly také během nešťastné norské kampaně (do které se zapojily rovněž letouny norského letectva), podílely se na neúspěšném vzdoru proti německému „Blitzkriegu“ na západě (proti Němcům bojovaly též belgické Gladiatory a CR.42), avšak bitvy o Británii se zúčastnily jen v minimálním měřítku. Naopak Italové nasazovali své CR.42 od začátku hodně intenzivně, avšak výsledky z bojů nad Francií byly dosti rozpačité a vyslání Fiatů nad Británii dopadlo velmi špatně, neboť proti Hurricanům a Spitfirům neměly dvouplošníky mnoho šancí na úspěch. Přesto si ale Britové všimli, že CR.42 je pozoruhodně obratný stroj, jenž se dovede v malých rychlostech a výškách měřit i s některými modernějšími letouny. Byly to však právě zastaralé dvouplošníky, jež hrály hlavní roli v jednom z nejepičtějších střetnutí celé války. Šlo o slavnou obranu strategicky vysoce důležitého ostrova Malta v červnu 1940. Byl cílem útoků italských vzdušných sil, proti nimž stály takřka zoufalé prostředky Britů. Vytvořila se legenda o pouhých třech letounech Gladiator, jež necelé dva týdny chránily Maltu a nesly jména podle křesťanských ctností, a sice Faith, Hope a Charity (Víra, Naděje a Láska). Ve skutečnosti bylo Gladiatorů na Maltě více, v onom kritickém období však patrně nebyly v žádné chvíli schopné boje více než tři současně. Ona jména byla přeživším letounům dána až dodatečně, což ovšem pochopitelně nic nemění na obrovských zásluhách již „starožitných“ Gladiatorů a jejich téměř sebevražedně odvážných pilotů. Malta se ubránila, fašistické letectvo včetně strojů Fiat CR.42 utrpělo porážku a Gloster Gladiator vstoupil do dějin. Jeden ze strojů, jež se zúčastnily obrany Malty, je vystaven ve válečném muzeu ve Vallettě, jeho stav je však velice špatný a není jisté, zda bude ještě možné tento faktický vrak opravit.

Gloster Sea Gladiator Mk I

Labutí píseň dvouplošníků

Dvouplošníky ale nadále bojovaly, a to zejména na obloze Balkánu, Středomoří a Afriky. Obě strany je nasadily v bojích o východní Afriku, kde Italové zaznamenali další porážku, a potom se Gladiatory a Fiaty utkávaly nad severoafrickou pouští a posléze též nad Řeckem. Dá se říci, že rok 1940 byl na těchto válčištích víceméně ve znamení bojů dvouplošníků, protože od roku 1941 je nahradily modernější jednoplošníky, takže Gladiatory i Fiaty plnily už jen pomocné či bitevní úkoly. Stojí ale za zmínku několik zajímavých epizod z jejich další kariéry. Zúčastnily se mj. bojů o Irák v dubnu a květnu 1941, kdy došlo k protibritskému povstání a nová vláda se ihned spojila se zeměmi Osy, které poskytly pomoc. Gladiatory potom paradoxně bojovaly na obou stranách, navíc iráckým arabským nacionalistům asistovaly expediční CR.42. Co se týče Gladiatorů, o poslední opravdu bojové nasazení se postarali Finové v rámci války proti SSSR, takže ještě 15. února 1943 si finský Gladiator připsal sestřel sovětského průzkumného letounu R-5. Mezi největší zahraniční provozovatele CR.42 patřilo Maďarsko, jež je nasadilo zejména na východní frontě, avšak úspěchy se dostavovaly jen na samém počátku bojů, tedy v létě a na podzim 1941, neboť pak už zastaralé Fiaty neměly proti stále lepším letounům i pilotům Rudé armády šanci. Závěr služby typu CR.42 Falco reprezentují již zmíněné stroje CR.42LW, které létaly v německých barvách coby lehké bombardéry a bitevníky. Právě tento letoun je ale také nárokovatelem vůbec posledního sestřelu, kterého dosáhl dvojplošník. Údajně k tomu došlo 8. února 1945 nad Chorvatskem, když se deset CR.42LW setkalo s několika americkými letouny P-38 Lightning. Domů se nevrátily tři Fiaty a dva P-38, z nichž jeden byl následně německým pilotem nárokován jako sestřel, avšak oficiálně uznán nebyl. Je však zajímavé, že Gladiatory i CR.42 sloužily v pomocných rolích ještě řadu let po válce. Portugalské letectvo vyřadilo svoje poslední letouny Gladiator teprve v roce 1953.

Gloster Gladiator

Měření sil

Fiat CR.42 Falco byl pozdějším typem než Gloster Gladiator, což se na jeho parametrech dalo poznat. Byl o něco rychlejší, lépe si vedl ve větších výškách a jednoznačně dominoval, pokud jde o obratnost; z tohoto pohledu se dovedl měřit i s některými tehdejšími jednoplošníky. Nad svým britským soupeřem měl převahu i ve výzbroji, neboť nesl velkorážové kulomety, kdežto Gladiator se musel spokojit se zbraněmi „puškové“ ráže. Britský letoun byl ale spolehlivější a odolnější, zatímco CR.42 (zejména na počátku nasazení v pouštích) trpěl častými poruchami a nesnesl takové bojové poškození jako Gladiator. Mnozí italští piloti měli „ostré“ zkušenosti ze španělské občanské války, ovšem britský výcvik byl na celkově vyšší úrovni, nehledě k tomu, že RAF daleko předstihovalo své protivníky v taktice. Nejzásadnějším rozdílem však byl fakt, že Britové zavčas pochopili omezený potenciál a koncepční zastaralost Gladiatorů, které proto začali vyřazovat, zatímco Italové zarytě trvali na rozvoji dvouplošníků a propagovali stíhačky této koncepce i v době, kdy již na jednoplošníky nemohly stačit. Fiat CR.42 se dal sám o sobě označit za kvalitní stroj, představoval faktický maximální limit konstrukce dvouplošníku a byl čistě technicky pokročilejší než Gladiator, což ale nic nemění na tom, že Italové zvolili slepou uličku a rozvíjeli principálně zastaralou konstrukční filozofii. Gladiatory a CR.42 spolu mohly svádět víceméně vyrovnané a zajímavé souboje, ve střetech s jednoplošníky však mnoho šancí neměly a v roce 1941 jim musely definitivně uvolnit scénu.

Zachovalý Fiat CR.42 Falco ve švédských barvách, ve kterých sloužil pod označením J11

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
David Donald: Encyklopedie letadel světa
Hakan Gustavsson a Ludovico Slongo: Fiat CR.42 Aces of World War 2
Andrew Thomas: Gloster Gladiator Aces
Wikipedia.org

Publikace: Extra Válka – II. světová 10/2013